Dovolená 1/2

Krásné úterý přeji. 

Asi víte, o čem je řeč, když se zmíním o jisté sbírce, ve které má hlavní roli Loki, Tony a s nimi dalších pět dětí? Ano, řeč je o Mateřské! Mno, mám pocit, že ta poslední část (poslední?) tady byla na konci března nebo tak. 

Takže... je tady pokračování rodinné povídky, tentokrát zasazené do období konce školního roku (což je nám nejblíž, že áno) a vytoužených prázdnin. Lokiho podivná nálada (stav) přetrvává, stále se v něm bouří bůh neplechy a zodpovědný otec, zatímco Tony je neustále nervózní z toho, co všechno by ho mohlo ještě překvapit. Hel má magii, to už ví. Jenže jestli má Hel magii, je taky možné, že z Jörmungandra bude obrovský had a z Fenrira vlk? 

Co si budeme povídat, zas tak šokující by to nebylo.

Užívejte prázdniny (zrovna mi tady nádherně prší), bavte se a pařte, vzdělávejte se a vyhýbejte se smrti a tak podobně, a vy starší zatím trpte s vlastními potomky. Hahaha. 

Víte, že vás miluju. 

----- 

„Loki?“

„Mhho?“

„Vážně bych ocenil, kdybys při jedení banánu nenavazoval oční kontakt.“

„Hno hi ha hom hadi?“

„Vadí mi na tom to, jak se u toho tváříš! Máš pět dětí a pořád jsi z těch pubertálních narážek nevyrostl. A taky nějak nevím, jestli někdo z nich vůbec chápe, že jsi vlastně… v tak trochu netypickém vztahu.“

Neměl zas tak špatnou náladu, aby dobrovolně řešil něco takového, jenom to tak vylétlo.

„Anthony,“ spolkl Loki sousto a obrátil oči v sloup. „Já bych zase ocenil, kdybys každý den nepočítal moje potomky, jsem si jejich počtu vědom. A fakt, že jsem ve vztahu s mužem,“ znovu ten úchylný pohled, „jim jsi jistě ochoten vysvětlit.“

„Tak to prr,“ vyhrkl Tony spěšně, div se nezalkl douškem ranní kávy. „Teď bych ti jako rodič bodl, co? Zapomeň,“ dodal rázně, mávaje u toho odmítavě ukazováčkem.

Neobvykle teplý červen se chýlil ke konci, a společně s ním i veškerá energie dospělých lidí. Učitelé balili kufry, rodiče se hroutili a sháněli příměstské tábory, Lokimu den ode dne trvalo déle vstát z postele, jen Tony byl více méně při smyslech. Když jakžtakž přijal fakt, že je Lokiho dcera taková malá tikající magická bomba, vrátil se společný život do starých kolejí; uznale pokýval hlavou, když mu přišel mail ze školy, že Narfi Lokison popadl židli a bez nejmenšího ostychu ji v hodině fyziky prohodil oknem, načež ten samý den ukradl vidličku ve školní jídelně, jejíž funkce nediplomaticky využil při jiných aktivitách, než je napichování vařených brambor.

Taky mu zanedlouho potom přišla pozvánka do poradny, kde seděl čtyřicet minut se stopadesátikilovou ženskou a poslouchal, jak je neobvyklé, že dítě Fenrirova věku odmítá promluvit, ať už se mu slibuje cokoli. Tony se tehdy upřímně zamyslel a snažil se zavzpomínat, jestli tuhle činnost Lokiho nesmělý syn vůbec ovládá, ale protože byla sociálka to poslední, na co měl náladu, taktně pomlčel.

Bezelstný a mírumilovný Jörmungandr dal spolužákovi pěstí. Dotyčnému chlapci nebylo možno vysvětlit, a nejstarší z Lokiho potomků se vážně snažil, že Avengers se neskládají pouze z boha, miliardáře, super vojáka a zeleného monstra, ale že mezi ně patří i takové nuly (tady přistál úder), jako je ‚zakrslý lukostřelec a zrzavá ženská‘. Tony od té doby přestal používat přezdívky a začal oba své kolegy nazývat skutečnými jmény, což určitě nikomu nepřišlo podezřelé.

Vali byl zase přinucen bojovat za to, aby směl zůstat v přípravce. Ačkoli jeho rodný list mluvil jasně (ať už byl pravý nebo ne), učitelky odmítaly přijmout fakt, že by takový malý, zranitelný a uplakaný tvor měl vůbec chodit mezi lidi. A ať už na to má věk nebo ne, měl by být doma s maminkou. Protože se Tony děsil představy, jak by si na něm novináři smlsli, kdyby zjistili nedostatek maminek v jeho věži, rozhodl se Loki klesnout natolik hluboko, že ještě dva měsíce po jeho návštěvě školy musel odmítat nápadníky, protože si nemoudře vybral příliš atraktivní schránku. Nechtěl totiž dávat Valimu neatraktivní maminku, a sám si vybral někoho, kdo pro něj nebude příliš složitý. Krapet zlenivěl, dalo by se říct. Kdysi bral možnosti přeměnit se do lidí, kteří se mu podobali nejméně jako výzvu, teď to byla jen zbytečná námaha.

Aby to Tony zkrátil, blížily se prázdniny a s tím i tak nějak… očekávaná dovolená. Protože se mu Loki hroutil před očima, děti vlčely (i když Fenrir byl nejklidnější, ale pod lampou je největší tma) a Pepper mu dávala přednášky o tom, že se dětem dostatečně nevěnuje.

Nezabral argument o tom, že děti se nevěnují jemu, ani argument, že ty děti nejsou jeho a ani nezná jejich matku. Nezabralo nic a Pepper mu posílala odkazy na různé akce, na kterých by pravděpodobně zmodral samou nudou. Ještě k tomu mu emailová schránka tvrdošíjně sdělovala, že není možno zprávy z této adresy posílat rovnou do spamu. Nechápal, jak to ta šílená ženská dokázala, ale byl v pasti.

Aby byl upřímný, krapet ho mrzelo, že se Loki odmítal čehokoli účastnit a radost už pomalu neviděl v ničem, Tonyho ego si to bralo dost osobně, naprosto nezvyklé nedostatku veselí z jeho pouhé přítomnosti. Bůh, jak se zdálo, byl trvale uvězněn mezi touhou šíleně pobíhat po devíti světech a podpalovat všechno hořlavé i nehořlavé, a mezi touhou být zodpovědným rodičem a záviděníhodným partnerem. Jelikož byla hranice mezi těmito životními posty příliš velká, rozhodl se Loki usadit v hluboké jámě uprostřed, kde nebyl ani jedno, ani druhé, zato se ale cítil jako troska.

Stagnoval.

Tony se rozhodl, že bude dobrým příkladem. Excelentním příkladem!

Do karet mu však nehrál fakt, že Jörmungandr byl podstatně starší než ostatní děti, tudíž už ho nemohl zabavit něčím podobným jako Valiho (který proseděl celý den u jednoho pexesa, proboha), a Hel byla svým vlastním způsobem dospělejší i starší než všichni dohromady, Fenrir se dokázal hodiny dívat na norské pohádky, a Narfi se nudil, ať jste mu ukázali cokoli, protože se ten zmetek dokázal bavit jedině něčím, co bylo minimálně z devadesáti procent zakázané nebo naprosto nepřípustné.

Když ho Jarvis jedné probdělé noci mezi hrnky kávy odkázal na jakousi maminkovskou stránku, Tony se skoro na smrt urazil a se svým počítačem odmítal komunikovat, tudíž se pak celý den nesl v poněkud dětinském duchu: „Hel, řekni Jarvisovi, ať zhasne.“

Když se Lokiho zeptal, jak se vlastně ta malá monstra bavila, když žili ještě bez něj, dočkal se bezradného pokrčení ramen.

„Většinu času jsem spal, nebo se jim omlouval, nebo se nechal šikanovat,“ přiznal bůh po chvilce, což byl sám o sobě alarmující fakt, protože Loki, který se k něčemu přiznal, byl podezřelý Loki.

„Tak jo,“ zatleskal Tony jednoho dne, když děti přišly ze školy a všechny do jednoho schovaly vysvědčení za záda, „co byste řekli na trochu delší výlet, špunti?“

A těmito nevinnými slovy si napůl vědomě a napůl nevědomě udělal čáru za přísunem příčetnosti.

***

Tony si nehodlal hrát na normální rodinu, protože by si svůj pokus o dovolenou, kterou by si mohly užít všechny děti včetně Lokiho, akorát zkomplikoval. Tudíž rozhodně odmítl vézt zavazadla v jednom autě společně s dětmi, protože něčemu takovému nebyl jakživ vystaven a rozhodně na tom nic neplánoval měnit.

Auto bylo pohodlné a velké, překvapivě výkonné a nečekaně poslušné, což se bohužel o ničem jiném říct nedalo. Loki se k automobilu stavěl jako k nepříteli, protože vzal tento pomalý a nebezpečný způsob cesty jako útok na své schopnosti, jelikož na tom přece nebyl tak špatně, aby nezvládl teleportovat sedm lidí, z toho šest trpaslíků. Tony si jen napřed uraženě odfrknul, protože on nebyl zas tak malý, to Loki byl nemožně velký, ale pak ho to nějak přešlo, a až když byli bezpečně na dálnici, řekl Lokimu, že možná když si odpočine od magie celkově, bude mu lépe.

S tím samozřejmě bůh nesouhlasil, ale koho to sakra zajímalo.

Když Loki zjistil, jak krásně se v té plechové krabici spí, zcela zapomněl na nevraživost a vyvěsil pomyslnou bílou vlajku, což by Tony bral jako výhru, kdyby na něj tím pádem nezbyla veškerá zodpovědnost. 

„Počet zastávek v poměru s počtem najetých kilometrů mi napovídá, že tady něco není v pořádku,“ byla první věta, kterou se nervově zhroucený řidič ráčil vrátit na zem. Kdyby měl bodovat všechno, co ho rozčilovalo, nic, absolutně nic by se nemohlo vyrovnat jedné jediné maličkosti. Totiž že i přes všechny žalostné žádosti o zastavení („ale já budu blinkat!“), všechno postrkování a vylitá pitíčka, přes norské nadávky a krádeže sběratelských kartiček byl Loki hlavou opřený o sklo a naprosto odmítal brát na vědomí, že mu za zády probíhá válečné tažení. Tony se velkoryse ujal veškerého stresu a zvažoval, že vystoupí za jízdy, což by i navzdory tomu, že auto řídil, pravděpodobně nebylo nikým zaznamenáno.

Jen si povzdychl jako ztrápená matka a zkontroloval ve zpětném zrcátku, jak to vypadá na zadním sedadle, což byla činnost, kterou si slíbil, že neudělá, dokud nedojede do cíle. Hel vypadala už dobrých sto kilometrů smrtelně uražená, protože nemohla pochopit, jak i přes svůj intelekt mohou mít dva dospělí tu drzost ji posadit mezi blbečky, jak sama trefně poznamenala, načež schytala žvýkačku do havraních vlasů. Po autě začaly lítat růžové jiskřičky a mág na předním sedadle si jen opřel nohy o palubku a melancholicky pozoroval ubíhající cestu.

Už se stmívalo, když Tony zastavil na odpočívadle, opřel se o kapotu a zahleděl se do pole. Hel k němu přišla a zatahala ho za rukáv.

„Hele,“ zamračila se, jako by načínala problematiku, která jí vrtala hlavou už od samého začátku cesty. „Když jsi poslal zavazadla napřed, asi znáš cíl výletu, že jo?“ ujistila se. Tony jen cosi zahučel, což naštěstí stačilo. „A ten cíl má bejt co? To je překvápko? Odjeli jsme tak náhle…“ nechala větu dramaticky viset ve vzduchu a povzdychla si. „Je to teda děsně daleko, jako,“ pokračovala ublíženě.

„Nepůjdeš dopředu,“ řekl Tony, zasněně zíraje do zapadajícího slunce. „Já řídím a tvůj táta přirostl k sedadlu.“

„Mám přeci právo na trochu pohodlí,“ ohradila se mini advokátka dotčeně. „Jsem jediná žena mezi muži a není na mne brán ani nejmenší ohled!“

„Zastavuju ti na benzínkách!“ zvolal Tony a rozhodil rukama do stran, napůl aby se rozloučil se sluníčkem, napůl aby odehnal to otravné dítě. Jak se dá odbýt takové stvoření a nebýt přitom nařčen z kruté tyranie? „A vůbec, promluv si se svým otcem. Pěkně na to všechno kašle.“

Hel, která ze všech potomků pobrala nejvíce odvahy (pravděpodobně po své matce, jinak si to Loki neuměl vysvětlit), se hrdě narovnala a vydala se do boje. Přesvědčit Lokiho, aby se vzdal svého místa, bylo překvapivě jednoduché. Dívenka jednoduše přišla ke dveřím, otevřela je dokořán, vzala Lokiho dlouhou ruku a zatáhla ho za ni, a stále ospalý bůh ji automaticky následoval ven, nechal se beze slova zavést ke svým synům a zůstal tam. Když se Tony posadil zase za volant, lekl se, že mu Loki definitivně utekl. Pak spatřil rozzářenou holku na předním sedadle, načež se opatrně podíval dozadu a spatřil, že Loki dělá své schopnosti usnout všude skutečnou čest.

Fenrir s Valim vzali tátovu přítomnost jako vysvobození od neustálého utrpení v podobě sestřiných ostrých loktů a oba dva navýsost spokojeni, vzali si z rodiče příklad a ustlali si na něm, zatímco Jörmungandr zíral z okna a mručel cosi o zvrácených představách o spravedlnosti, protože to on byl nejstarší a přesto musel trpět na zadním sedadle.

Obvykle Tony neměl nijak zvláštní radost z toho, když dojel na místo, na které dojet původně chtěl, ale ta úleva, která se ho zmocnila po konečném vystoupení z auta, byla natolik intenzivní, že se musel přidržet kapoty auta, aby ji rozdýchal. Stanul před krásným srubem na samotném kraji lesa. Vyčasilo se, celý obrázek hezky doplnilo zrovinka vycházející slunce a z auta vyskočila nadšená Hel (z půl kilometru spatřila, že u jezera jsou kachňátka), zatímco se za ní vlekl zbytek nadšenců.

Loki zamžoural na dům, pak na Tonyho.

„Je ráno,“ poznamenal poněkud zmateně. Tony jen nadzvedl obočí. „Měl jsi mě vzbudit.“

„Zkoušel ses někdy vzbudit? Kdyby jo, neměl bys tu drzost mi něco takového říkat. Je to absolutně nemožné,“ zazubil se génius a vešel do srubu, kde jednak čekala zavazadla, a jednak jedna přítomnost, kterou tak nějak zapomněl zmínit…

„Jé, Cézar je tu taky!“ zaradovala se Hel a Tony si řekl, že se stáhne z bojiště. Ostentativně zívl a zabarikádoval se v ložnici s tím, že se potřebuje vyspat, zcela slepý k těm šíleně pronikavým očím, které se mu celou cestu do pokoje propalovaly do zátylku.

Loki se potom, co vyhodil láskyplného berňáka za dveře, vydal na menší průzkum terénu. Jakožto zodpovědný rodič napřed zakotvil u ledničky, kterou shledal ke svému překvapení plnou. Když uslyšel křupnutí parkety, jen si povzdychl, zavřel ledničku a aniž by se otočil, řekl:

„Kam si myslíš, že jdeš.“

Odpovědí mu byl útrpný povzdech, u kterého kdyby nevěděl, že ho nevydal, byl by si myslel, že ho vydal.

„Byly tam malý kachňátka,“ přiznal provinilec po chvíli.

Tentokrát si útrpně povzdychl Loki.

„Fajn,“ zabručel. „Ale sama ne. Vyber si schopného bratra a běž s ním.“

„To je jako bys mi řekl, že nikam nemůžu!“ vztekala se dívenka. „Poslední známka civilizace byla spoustu kilometrů zpátky!“ Na jeho rozespalý mozek bylo to dítě příliš rychlé. „Pojď se mnou ty. Ve tvé schopnosti mám důvěru!“ řekla prohnaně, jako manipulátorka, kterou také byla. Loki na sebe býval za tyhle schopnosti a rysy osobnosti opravdu pyšný. Kdysi. Nutně by si potřeboval promluvit s matkou.

Jen se znovu nešťastně podíval na ledničku, v duchu jí slíbil, že se vrátí, a nechal malou tyranku, ať ho vytáhne z domu.

Hel ho zpátky dovedla až kvečeru.

***

Měsíc vrhal světlo na vše v dohledu a relativně vyspaný Tony by se tou nádherou i kochal, zvyklý jen na nepříliš spoře osvětlený New York, kdyby ho něco jiného neděsilo k smrti. Fenrir seděl na vyvýšené skalce kousek od verandy a fascinovaně na úplněk zíral, div nezapomněl mrkat. Tony na poslední chvíli spolkl hysterický výkřik, načež se necivilizovaně vrhl k dítěti a prudce si ho přitáhl do náruče tak, aby měl Fenrir hlavu někde v jeho rameni.

Zatímco v Tonyho představách se maličký mírumilovný chlapec měnil v krvelačnou bestii, Loki touto fantazií nebyl ani zbla zneklidněn. Jen nadzvedl obočí a řekl:

„Nebuď paranoidní, Tony.“

„Paranoidní!“ zajíkl se Stark uraženě, jednou rukou drže chlapce v náruči, druhou rukou přidržuje Fenrirovu hlavu tak, aby dítě nemělo nejmenší šanci se na lákavý měsíc znovu podívat. „Podívej se, s čím já žiju! Paranoidní! Nejsem! Nejsem paranoidní,“ zopakoval o něco klidněji a důstojněji a snad na důkaz své vyrovnanosti dosud uvězněného kluka pohladil po rozčepýřených vlasech. „Jsem jen znepokojený a starostlivý,“ dodal smrtelně vážně. „Tvoje dcera tu pobíhá a hází mí tu do čela růžové paprsky, nemám tušení, co můžu očekávat od těch ostatních!“

Loki to buďto vzal jako dobrý argument, nebo usnul. Jeho mlčení trvalo příliš dlouho na to, aby nesouhlasil, a když Loki souhlasil, vždycky v tom byl háček. Tony se k němu přiblížil, Fenrira stále v náruči, a špičkou boty do něj lehce kopnul.

„A koukej mi odpovědět něco chytrého a přesvědčivého!“ zakončil srdceryvné expozé a znovu dítě pohladil po vlasech, aby i tentokrát ukázal – ať už jemu, sobě nebo komukoli jinému – že je naprosto v klidu. „I kdybys měl lhát,“ dodal ještě po dalších pár vteřinách ticha, jelikož Lokiho mlčení poukazovalo na neschopnost vyřknout něco pravdivého, když už by měl Tony tak najednou brát v potaz mytologické odkazy.

Pravdou bylo, že se Loki momentálně potýkal s takovým menším uvědoměním, jelikož ani jakožto pravý otec taktéž netušil, co dalšího od svých potomků očekávat, tudíž se zrovna někde hluboko v hlavě zaobíral tím, že by proměnou Fenrira v obrovského vlka vlastně ani nebyl tolik překvapen. Ovšem odmítal propadnout panice stejně jako ten malicherný smrtelník, založil si tedy ruce na hrudi a naprázdno klapl pusou.

To muselo stačit.

***

Děti byly v postelích. Vlastně, co si budou dva géniové po boku nalhávat, to, že je naposledy viděli v postelích, neznamená, že v těch postelích stále jsou. Ne, že by to snad dozor zajímalo. Dozor se momentálně snažil uvelebit v posteli, což se mu po pár dlouhých vteřinách i povedlo.

„Ne! Kašli na to, sám jsi s tím souhlasil!“

Loki se zarazil uprostřed pohybu, dlouhou ruku v dosud ladném a působivém gestu. Žádná magie, připomněl si napůl s výsměchem, napůl otráveně. Sice mu už pár let cuchalo nervy, že něco, čím se proslavil v devíti světech, teď používal na uklízení nádobí nebo na ovládání televize (což byla bomba, mimochodem, protože synchronizace elektroniky a magie byl urážlivě nedoceněný objev – jeho objev), každopádně pořád se to počítalo za nemalou výhodu a nebylo pro něj lehké teď všechno dělat… osobně. Kdy na tohle kývnul? A kývnul na to vůbec?

„Fajn,“ řekl a dokončil mávnutí ruky, ovšem bez kouzla, které by ještě před chvílí zcela jistě následovalo. „Tak si ty dveře zavři sám.“

„Mně se nechce vstávat,“ zakňučel Tony z polštáře. „Nebuď línej, máš božskou výdrž, ne?“

„Vždyť jsi celý den spal,“ odvětil Loki. Neměl problém s tím, že by vstal a zavřel dveře, ale dlouho si do nikoho nerýpl, a kdykoli se mu to nešťastnou náhodou povedlo u dětí, skončil jeho den v uplakaném údolí. Kdy naposledy se pořádně pohádal a potom se nemusel omlouvat? Nostalgicky si povzdychl.

„Mám dovolenou,“ zaskučel smrtelník znovu. „Jarve! Zavři dveře!“

Loki se zazubil jako hladový žralok při pohledu na krvácejícího potápěče.

„Ach, ale Jarvis tady není, Tony,“ odpověděl sladce. Oči mu svítily a on měl takovou chuť se rozdiskutovat na nějaké banální téma, až ho brněl jazyk. Starkovský gen se tady přece nemohl zapřít, že ne. Zas tak unavený být nemohl.

Tonyho polštářem ztlumené skučení se brzy přeměnilo v lehké chrápání a Loki zůstal ležet na zádech, zíral do stropu a nadále odmítal jít zavřít dveře. Když na konečcích prstů ucítil důvěrně známé teplo od toho zatraceného čokla (který se z té šopy bůhvíjak dostal), rezignovaně zavřel oči a řekl si, že ráno zajde do nejbližší civilizace a udělá to, co mu šlo odjakživa nejlépe; zmatek.

***

Ovšem nelze dělat zmatek bez plného žaludku, řekl si ráno, když radostně kuchtil vydatnou snídani. Pravděpodobně vypadal, že hodlá nakrmit celý dům a veškerou lesní zvěř, ale pravdou bylo, že to hodlal spořádat sám.

Nejbližší civilizace, jak zjistil, byla vesnička asi dvanáct kilometrů vzdálená od jejich srubu. Sotva potkal nějakého strýčka s neuvěřitelným nutkáním mu povyprávět historii svého domu, který postavil jeho praprapraděda holýma rukama. Když Loki suše konstatoval, že na to ta stavba taky vypadá, byl ponechán o samotě.

Ztrápeně si povzdychl, a přestože se nehodlal vzdát titulu boha neplechy, odmítal si vystřelit ze stařenky s těžkou nákupní taškou, což byl momentálně jediný dostupný potenciální cíl. Povzdychl si ještě ztrápeněji, vzhlédl k nebi a zadoufal, že ho Heimdall nevidí, načež za starou paní přišel a otázal se jí, jestli nepotřebuje pomoc. Když ho babička po dalších tří stech metrech poplácala po tváři s tím, že by mělo na světě být více chlapců jako je on, jen spolkl veškerá slova, znovu pomyslel na Heimdalla a vzdálil se.

Potůček se krásně třpytil, poněkud opožděný kohout si vzpomněl, že má vzbudit celou vesnici, malá kaplička uprostřed náměstí s nepříliš okázalou kašnou svolávala věřící na ranní mši.

Loki si máchal nohy v potoce a pohledem vraždil lesknoucí se oblázky. Všechno tady bylo tak… klidné. Tak nudné, hloupé, pomalé. Motýli si poletovali nad kytkami, čmeláci líně bzučeli v květináčích. Zvon ztichl a k Lokimu z dálky doléhal ospalý a nevýrazný hlas kněze.

Nejradši by si lehl do té krásné měkké trávy a-… ne. Přišel, aby se něco dělo! Sedl si na něj motýl. Nevinně mávl křídly a Loki si schoval hlavu do dlaní.

Heimdall pravděpodobně umíral smíchy.

Dobře mu tak.

Lokimu se nikdo smát nebude.

***

Když se Tony probudil a zjistil, že je v ložnici sám, jen se protáhl, zamručel jako kočka a pohladil pochrupujícího Cézara po hřbetě. Necítil se jako po flámu, kdy mu třeštila hlava a on se nedokázal ani podepsat, ale zároveň se necítil ani odpočatý, že by se vrhl vstříc práci nebo – když už tady sakra byl – vydatnějšímu odpočinku. Byl to takový ten stav, kdy ho nic nebolelo ani nic neštvalo, ale zároveň takový, kdy by ho ani poplach nedokázal dostat z pyžama, natož z domu. Cítil se tak akorát na ospalé otravné a neproduktivní bloumání domem, případnou svačinu a následný spánek.

A vlastně se na takový den docela těšil. Sice by se mu hodil po boku jeden bůh, který uměl být ve chvilkách slabosti až překvapivě mazlivý typ (ale Tony o tom nesmí mluvit, protože jinak přijde o všechny vnitřnosti. Zaživa. A upřímně, Tonyho nikdy ani nenapadlo, že Lokiho výhružky mohou být i plané. Protože nejsou.) Ale že by mu to kazilo den, to zase ne. Vzhůru do dne lenošení, zazubil se a rozverně se vydal do kuchyně, doufaje, že mu to hladové monstrum (které rozhodně nevypadá, že by dokázalo tolik sežrat) nesnědlo půlku lednice, ne-li dokonce víc.

Když mu kdosi přitiskl kousek hadry k ústům, jeho omámený mozek jen jakoby slabě blikl (pozor), ale hned zase zkratoval. Byly doby, kdy by v blízkosti deseti metrů uslyšel sebemenší šustnutí a už by si přivolával oblek, ale teď, když byl pod neustálým dohledem pěti hyperaktivních (hlasitých) dětí, už ho nevyděsil ani výbuch.

Teprve když cítil, jak ho někdo podepírá a pokládá na zem, uvědomil si, že v tom domě bylo stejně nějaké podezřelé ticho. A pak už ho nic nezajímalo; ani Loki, ani děti, ani snídaně.

pokračování

předchozí

Share: