Za trest, 6. kapitola

• fandom: NARUTO
• 6. kapitola
• cca 3000 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

----- 

Sasori si vždycky dával načas, než zareagoval. Nechtěl se dopustit žádných přešlapů, pokud si je předem nevypočítal a neprošel si, že mu za to budou stát. Byl mužem železných zvyků a pokerové tváře, takže nebylo divu, že Třetímu trochu poklesla čelist, když mu poté, co domluvil, loutkář beze slova prohodil lampu oknem. Ranmaru se vyklonil z okna a tiše sledoval, jak padá do písku. A mlčel, dokud nežuchla. Pak se obrátil zpět k loutkáři, který až na zrychlený dech nevykazoval jiné známky lability. 

„Je toho na tebe moc?“ zeptal se Třetí se zdviženým obočím. 

„Vskutku, dalo by se to tak říct,“ odvětil Sasori vzletně, a Ranmaru se na ta slova málem přikrčil. Kdykoli se Sasori vytasil s tímhle květnatým tónem, opouštěli zhrzení shinobi jejich vesnici. Možná byl teď na řadě Třetí. Možná ho Sasori rozcupuje na kusy takovým způsobem, že si Ranmaru prostě sbalí uzlíček a vydá se do světa. „Protože před pár měsíci mi byl přidělen tým třech prcků, že je mám naučit základům. Když jsem splnil tento úkol, bylo mi řečeno, že se mám snažit to s nimi protrpět minimálně do té doby, než umřou buď oni, nebo já. A teď je mi zase oznámeno, že se mám přestat snažit,“ shrnul to loutkář. Kdyby ho Ranmaru neznal, řekl by, že je k smrti znuděný. „Teď, když se blíží období chuuninských zkoušek,“ dodal Sasori pomalu.

„No, ne tak docela aby ses přestal snažit…“ odkašlal si Ranmaru. Třetí byl muž, ze kterého šel strach. Ale jenom Chiyo se svým bratrem si dovolili ze Sasoriho otevřeně utahovat. Nikomu jinému to Sasori totiž neodpouštěl. 

„Ne, dovol, abych se opravil,“ navrhl Sasori velkodušně, a Třetí si povzdychl. Sedl si za stůl, zašklebil se na místo, kde před chvílí trůnila jeho krásná lampa (dovezl si ji z Deštné), a pak si podepřel bradu, protože očekával, že to bude celé na dlouho. Mistr loutkář byl skoupý na slovo jen v případech, kdy musel někomu děkovat nebo někoho pochválit. Když došlo na kritiku, nebyl k utišení. „Já je nemám přestat trénovat, já je mám trénovat dál, aby si je pak převzal docela jiný jounin a prošel s nimi zkoušky. A pak s nimi prošel co, další zkoušky? A další? Jinými slovy mi spolu s tou bandou přestárlých vykopávek bereš moje studenty. Asi jsem při tom svém trestu nevypadal dost nešťastně, co? Víš, Ranmaru,“ a Sasori si spojil ruce do stříšky, což bylo znamení, že hodlá vypustit příliš mnoho nesmyslných slov za sebou a domnívat se, že kdokoli jim nerozumí, je naprostý idiot, „zdánlivá spokojenost s nastalou situací, jakkoli původně nechtěnou, je ultimátní projev stoicismu, což je směr, který se v životě snažím následovat. Takže i kdyby si snad rada starších myslela, že teď budu nešťastný z toho, že mi sebrali něco, o čem si myslí, že mi na tom záleží, tak se s tím zase smířím. A pak zase a zase. Nemůžou mi ublížit způsobem, jakým chtějí.“ Sasori se pomalu zvedl, opřel o stůl a předklonil se. „Který z nich s tím přišel?“ procedil konečně to, co ho pálilo nejvíc. Děsil se toho, že to všechno zase způsobila jeho vlastní krev.

Ranmaru zdvihl hlavu. Skoro nepostřehl, že byl monolog u konce a Sasori otázkou plynule přesedlává na dialog. „Tohle nebyl nikdo z rady,“ řekl. „Jejich otec vznesl nárok.“

Jako by Sasoriho praštil. „Co?“ vyhrkl loutkář a dopadl zpátky do židle. „Co jsem– oni snad– a proč by–?“ odmlčel se, aby se rozdýchal. Po tom všem mu prostě utekli? Všichni tři? Jak moc se musel provinit, aby odehnal i věrného Kankura? Apelovali na otce tak důrazně, až podlehl?

Co se rozčiloval? A proč se vůbec choval, jako by mu to vadilo? Tohle byla odměna. Na tohle přece čekal. Ale něco mu vadilo… Ano. Bylo to ponižující. Proto ho to tak štvalo.

Třetímu se ho zželelo. Pozoroval, jak se přes Sasoriho obvykle nečitelnou tvář míhá jedna emoce za druhou. Trvaly jen vteřinu, ale všechny tam byly. „Byl neobvykle nesdílný. Zkrátka jenom uplatnil nárok a požádal o rozpuštění tohoto týmu… respektive o to, aby byl jeho dětem přidělen jiný učitel. Nejsi prý…“ Sám se k tomu rozhovoru vracel a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. „... dost tvrdý.“ 

Ranmaru Sasoriho při trénincích občas slýchával. A taky si občas zakrýval uši, protože je loutkář někdy slovně cupoval na kusy. Ale byla pravda, že oproti jejich tehdejším takzvaným mistrům byl měkký. Sasori smrtí jenom vyhrožoval. On studenty nenechal opravdu umřít, ať už projevili sebevětší slabost. Na tom se s Ranmarem domluvili ještě dřív, než se jeden z nich stal Kazekagem a druhý vesnickým postrachem.

Sasori znovu vyskočil na nohy. Nepřiznal si, že se mu ulevilo, protože to rozhodnutí nebylo těch děcek. Že se ho zřekl Rasa, který ho už tak nesnášel. Navzdory prudkému pohybu a ohni v jeho očích byla jeho další slova tichounká jako zurčení potůčku. „Ach tak,“ usmál se nevesele. „Čekal jsem, kdy to přijde. Kdy si všimne, že se k nim chovám jako k lidem, kteří by se možná rádi dožili dospělosti.“ I kdyby to měla být dospělost stejně na pytel jako dětství.

„Jak jsem řekl, více informací mi nedal,“ couval Ranmaru dál, i když už to dál nešlo. Sám byl v téhle rovnici úplně slepý. Příliš mnoho neznámých, žádné vysvětlení. Rasa byl k uzoufání stručný, Sasori chtěl informace, Ranmaru je neměl a vymýšlet si nechtěl. Jak měl udržet vesnici pohromadě, když mu už jen tihle dva den co den prohlubovali vrásky? Navíc to od jejich diplomata bylo kontraproduktivní. Rasa chtěl výcvik pro potomky, a ten dostal. Temari potřebovala někoho ještě tvrdohlavějšího, než byla ona sama, Kankurou potřeboval loutkáře a Gaara zase silného shinobi, který by ho dokázal uzemnit, kdyby došlo na nejhorší. Sasori je mezitím i naučil tomu, co by ve svém věku měli umět, pokud se chtěli posunout dál. Proč to tak náhle utnout? Rasa musel tušit, jak to Sasori vezme. 

I když… jak to Sasori vlastně vzal? 

Ranmaru se znovu podíval na osiřelé místečko po krásné lampě. Tak výmluvné gesto, které by od něj nikdy nečekal. Sasori se zřídkakdy opravdu rozčílil. Nadával a sýčkoval, kritizoval a prudil, vyhrožoval, mumlal si pod nos, ale fyzických aktů – vyjma souboje – se zdržoval. „Vadí ti, co Rasa udělal, nebo ti vadí to, že to udělal právě Rasa?“

„Obojí!“ vystřelil Sasori okamžitě, jako by celou tu dobu přemýšlel nad tím samým. „Buď si myslí, že mi na nich záleží, a chce mi je vzít právě proto, anebo si myslí, že mě tímhle projevem nespokojenosti s mou výukou poníží před celou vesnicí. Já nevyhraju, ať dělám cokoli,“ pronesl zamyšleně, v dokonalém kontrastu se svým dosavadním vyjadřováním. Zněl najednou dutě, unaveně. Jako by ten pověstný oheň, který mu proudil v žilách, dočista uhasl. „Prostě jsem mu v minulosti párkrát řekl něco, co se mu nelíbilo. Párkrát jsme si dali po hubě. Ale to už bylo přece dávno.“ Ušklíbl se. „Nemluvě o tom, že jsem měl pravdu.“

Ranmaru si promnul spánky. Sasori byl takový chodící spouštěč migrény. „Takže se mi snažíš říct co? Zničíš mi ještě kus nábytku a půjdeš si po svých, nebo mám očekávat nějaký konflikt mezi vámi dvěma?“ Nemělo cenu snažit se využít své autority a Sasorimu to zakázat. Akorát by to celé urychlil. 

„Ranmaru,“ pronesl Sasori zkroušeně. „Velice jsem se v tobě zklamal,“ oznámil mu smrtelně vážně. 

Třetí rozhodil ruce do stran. „A čím zase?“ rozkřikl se. Tušil, samozřejmě. Možná měl za Sasoriho bojovat víc. Ale Rasu si potřeboval udržet na dobré straně a tak trochu doufal, že Sasori bude za tuhle zprávu nakonec ještě rád, že vlk se nažere a koza zůstane celá. Ale v koutku duše moc dobře věděl, že Sasori tu svoji vzteklost na celou tu svou učitelskou situaci jenom hraje. Anebo že přinejmenším není mířená na jeho studenty. 

„Tím, že se mě vůbec musíš ptát,“ odvětil Sasori lehce, a bez dalšího slova odešel z kanceláře, k nějakému svolení či zákazu naprosto lhostejný. Třetí si položil hlavu na stůl. 

Sotva Sasori vytáhl paty z hlavního domu Písečné, byl na něj proveden brutální útok: „Vy jste takový had! Nenávidím vás ještě víc než doteď, a to je co říct! Zbabělá hyeno!“

No tedy. Sasori se otočil. „Jsi si jistá, že chceš tímhle tónem pokračovat, dámo?“ zasyčel tak jedovatě, až se i nadmíru navztekaná Temari kousla do jazyka. Skutečně naštvaného mistra ještě nikdy neviděla. A on teď vypadal bezmála nepříčetně.

„Tak špatné to s námi přece nebylo!“ zakřičela na něj nakonec, protože možná jí Sasori nedovolí mu dál nadávat, ale ona nebyla zdaleka hotová. „Kankurou zmizel s ampulkami kamsi do pouště a Gaaru museli zavřít jako nějaké zvíře! Proměnil se!“

Na vztek zapomněl jako na smrt. „Co? Kde? Kdy? Teď? To mi říkáš až potom, co mě nazveš hyenou, ty káčo pitomá? Co je to za pomatené priority? Kde je ten kluk?” střílel jednu otázku za druhou a u toho se divoce rozhlížel, jako by očekával, že se odněkud vyřítí dav a započne lynč. Všude ticho jako v hrobě. Temari na něj nadzvedla obočí. 

„Říkám, že se proměnil, a oni ho zavřeli. Otec ho nechal zavřít do podzemí, než… než to přejde.“ Zněla trochu zmateně. Taky měla proč. Jejich otec dokázal démona dostat zpět pod kontrolu. Proč by ho potřeboval zavírat? 

„A co ten druhý mamlas?“ vyhrkl loutkář, srdce bušící stále až v krku. Chvilku se podívá jinam a všechno je vzhůru nohama. „Jak zmizel? Kam zmizel? Proč? Kvůli Gaarovi? Je to běžné? Není to běžné, vždyť to přece vím. Kdy a kde jsi ho viděla naposled?“

Temari chvilku mlčela, mhouřila na něj oči. „Na co si to vůbec hrajete?“ vyjela na něj. 

„Už jsi dočista přišla o rozum?“ zeptal se jí vážně. „Napřed tady na mě ječíš jak hysterka a pak mi jen tak mezi řečí sdělíš, že jednoho bratra ti zavřeli pod zem a druhý zmizel? A očekáváš, že na to nebudu reagovat?“ Pověstný klid ho v posledním roce opustil už tolikrát, že už se za klidného dávno nepovažoval. To učitelství mu byl čert dlužný. Teď už k projevům násilí poklesl i u Temari. Kankura občas cvrnkl do čela, Gaarovi vlepil pohlavek, a s Temari teď třásl jako vzteklý pes, aby jí do mozku nahnal trochu krve. Myslel si, že je z nich nejinteligentnější. Měl evidentně mizerný odhad. Temari byla jednooký král mezi slepými.

„Měl byste sakra reagovat, když jste to způsobil,“ prskala vztekle, jako by jí činilo zvláštní potěšení, že to je pro jednou ona, kdo Sasoriho dohání k šílenství pouhými slovy. Copy jí divoce poskakovaly kolem hlavy. Sasori s ní přestal třást. Právě dosáhl hranice, kdy už skutečně nevěděl, jak jinak než nepříčetným řevem si vynutit odpověď.

„Navzdory tomuto populárnímu Písečnému názoru, já ve skutečnosti nemůžu úplně za všechno!“ zakřičel na ni frustrovaně, a bylo to tak upřímně bezbranné, že to i Temari na okamžik vzalo dech. Sasori mezitím vůbec nevěděl, o co jde, věděl jen, že na něj ta holka vyvalila hned několik katastrof zaráz a teď vůbec nespolupracuje.

„A kdo může za to, že nám přidělili nového učitele? Ne snad ten chlápek, který nás od počátku nenáviděl a chtěl se nás zbavit?“ obvinila ho Temari, ale i jí se hlas uklidnil. Snad i ona pocítila lítost nad někým, kdo poprvé za dobu, co ho znala, vypadal naprosto ztraceně.

Sasori na ta slova znovu pocítil úlevu nad tím, že podnět výměny učitelů nepřišel ze strany jeho geninů. Znovu si nepřiznal, že to byl důvod jeho úlevy. Jako by nestačilo ponížení už jen z toho, že mu odebrali studenty jako tomu nejneschopnějšímu senseiovi, který kdy chodil po této planetě. Ještě mu tady bude dávat čočku malá holka. Hrozivě se na Temari podíval.

„Škoda, že ti ta lampa nespadla na hlavu. Možná by se ti rozsvítilo,“ sykl na ni. Temari s klapnutím zavřela pusu a divoce zamrkala, jako by jí do očí vletěl písek. „Snad by sis měla promluvit se svým tatínkem,“ doporučil jí kysele. Pak se zhluboka nadechl. Styděl se za to, jak se naštval. Poprvé po hodně dlouhé době se mu někdo dostal pod kůži tak hluboce, aby ho to zcela upřímně vyvedlo z rovnováhy. Ale on si neměl co vylívat zlost na Temari. Bylo to dítě. Bylo to ještě dítě. Pravda, skoro dospělé dítě, které by mělo mít rozum. Ale faktem pořád zůstávalo, že to byla – no, ženská. „Ale to je teď jedno,“ dodal už mnohem klidněji. „Koukej mi říct, kde jsou tví bratři.“

Temari ze sebe všechno poslušně vychrlila. Takhle mistra – ex-mistra – ještě nikdy neviděla. Doteď dokázala vždycky bezpečně uhádnout, kdy se opravdu vztekal a kdy to na ně jenom hrál. A on to zatím v drtivé většině případů hrál. A i když zrovna nehrál, nikdy nebyl tak naštvaný, jako byl právě teď.

Naštvala ho tolik tou hyenou? Nesmysl. Řekla mu už i hůř. Tak rozlícený už vystřelil z toho baráku. To se to dozvěděl později než oni tři? Jak asi, když si o to přeložení sám řekl? To mu teď sebrali loutky, že ho to tak naštvalo? Sledovala ho, jak se žene z vesnice pryč do pouště, a v hlavě jí to jenom vířilo.  

Sasori si teprve v půli cesty uvědomil, že ví přesně, kam se má přemístit, i když mu Temari konkrétní lokaci nedala. On sám si tam samozřejmě troufal běžně. Vlastně tam běžně chodil i jako dítě. Ale on býval trochu divné dítě. Prostě si připravil potřebné protijedy a vydal se tam s tím, že si protijed buď stihne dát včas, anebo už se prostě nikdy nevrátí domů. Ale Kankurou takhle nepřemýšlel. Jeho pud sebezáchovy těžce zaostával. Absolutně mu nepřišlo na mysl, že by ten výlet nemusel přežít.

Zatracená práce. Vždyť už ani nebyli jeho, tak co tady vyšiloval? 

To by se na to sakra podíval, jestli byli jeho. On se tady s nimi bude piplat, a nějaký mizera mu je přebere a slízne smetanu? 

Jakou smetanu? Tohle učitelství bylo utrpení od rána do večera. Děsil se každého rána, kdy ty jejich tři otrávené ksichty zase uvidí. No ne? No ano. Ale hezky jedno po druhém.

Tam.

V písku, napůl pohřbený dunou, kterou na něj přihnal vichr z pouště.

„Kankurou?“ vydechl Sasori ztěžka. Hrdlo měl úplně vyprahlé, a ten pohled před ním se mu bolestně vytesával do paměti. Lehnout si takhle do písku, to nikdo neudělal jen tak. Bylo to pálivé, nepříjemné, do písku se nelehalo, do písku se prostě jenom padalo. Loutkář se k nehybnému tělu vrhl jako tonoucí se k lanu hozenému do jezera. 

Jeho malý následovník zíral na nebe. Celou tvář měl zbrocenou potem. Sasori se na pár dlouhých okamžiků domníval, že přišel pozdě. Ale pak Kankurou mrkl. Jednou, dvakrát. „Jsou to rychlé mrchy,“ sdělil Sasorimu slabě. Pak se mu oči protočily, než se zavřely úplně. Sasori ho popadl za ramena a prudce ho vytáhl do sedu.

„Ty idiote,“ vyhekl, jak kluka tahal z písku do náruče. „Ty jsi takový osel, že to nemá obdoby,“ nadával, zatímco se i se svým těžknoucím břemenem zvedal na nohy. „Proč tady chytáš štíry, kdo se tě o to prosil?“ Hlas se mu třásl a ruce ještě víc. Tolik misí s nimi prošel za ten necelý rok, tolik, a nikdy nikoho z nich nemusel do vesnice donést. Rozběhl se zpátky. Bránou prosvištěl jako něčí hysterická matka. „Temari! Sežeň Chiyo!“ křikl po holce, sotva kolem ní proletěl. Nezjišťoval, jestli běžela udělat to, co po ní chtěl. Plně věřil tomu, že poznala, co bylo v sázce. Než dorazil do nemocnice, Chiyo už tam čekala. 

Nakonec ta holka asi nebyla úplně blbá. Aspoň něco.

Další půlhodina jako by ubíhala vteřiny a roky zároveň. Sasori se neodvážil mrknout, než si byl jistý, že se Kankurovi vrací barva do tváří. Pak konečně vydechl a položil si hlavu na jeho postel. „Přežili jsme desítky a desítky sebevražedných misí,“ zamrmlal do matrace. „A pak ho sejme štír. Štír,” zopakoval dutě. 

Chiyo ho poplácala po střapaté hlavě. Vlasy měl plné písku. „Je to takové déjà vu,“ povzdychla si nostalgicky. „Tys nám tohle svého času dělal pořád.“ Sasori jen dál brblal do matrace. „Jediná výhoda byla v tom, že sis bral protijed rovnou s sebou…“ Humor jí z hlasu vyprchal. Nastalo krátké ticho. „Sasori. Tys ho tam neposlal, že ne?“ zeptala se opatrně.

Loutkář zdvihl hlavu. Oči měl podlité krví, jak na něj doléhala únava celého dne. Mohl bojovat o holý život od rána do večera a ani to ho nevyčerpalo tolik jako nahánět ta malá zvířata, co mu je napřed vnutili, a teď i vzali. „Co myslíš, ty bábo praštěná,“ odpálkoval ji beze špetky skutečného hněvu. Na příval tolika emocí za jeden den nebyl zvyklý. „Poslal bych takové nemehlo na štíry?“ Podíval se na stále ještě bledou tvář svého studenta, a žaludek se mu znovu celý zauzloval. 

Zatímco si Chiyo drhla ruce, Kankurou na Sasoriho marně zaostřoval.

„Chtěl jsem, abyste si uvědomil, že vám budeme chybět,“ zachraptěl. „Chtěl jsem udělat něco užitečného. Vím, že na štíry chodíte nerad. Babička Chiyo říkala, že jste se jich vždycky trochu bál… chtěl jsem to udělat za vás. Myslel jsem, že nám to jde dobře. Že už jste si na nás zvykl.“ Zavřel oči, dech se mu zpomalil. Sasori se natáhl, že mu změří tep, ale Chiyo mu položila dlaň na paži. Zavrtěla hlavou.

„Jenom usnul,“ šeptla. „A ty bys měl jít taky spát. Už taky nejsi nejmladší, víš.“

„Říká mumie samotná,“ zamrmlal Sasori do matrace. Už zase na ní hlavou ležel, zbytek těla zhroucený na židli. Úplně zapomněl, co chtěl udělat. Tušil, že měl v plánu někoho zabít, ale neměl ponětí, koho ani proč.

„Budou tě bolet záda,“ varovala ho Chiyo, v hlase smích. 

„Ale nebudou.“

Při odchodu zhasla. 

-----

předchozí - pokračování 

Share: