Za trest, 5. kapitola

• 
  fandom: NARUTO
• 5. kapitola
• cca 3000 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

-----

Tak zdola? Ne. Loutka se rozpadla na stovky kousků. A ta po ní na tisíce. Jako by se písek, který Gaaru bránil, začínal nad těmi chabými pokusy čílit, jako by toho měl po krk. A možná že měl. Přece jen se tvrdilo, že je v tom písku duch Gaarovy matky. Která matka by neodrážela útoky na své dítě, která by se nevztekala, že se o to vůbec někdo pokouší? Tak by to přece mělo být. 

Byl rád, že nebyl rodič. Jak by teď vypadali ti jeho? Byl by s nimi zadobře? Byli by rádi, kdykoli by ho spatřili? Nebo by jim radši nechodil na oči? Tolikrát se zastyděl, kdykoli jeho myšlenky zběhly k jeho nekonečným nápadům s živými loutkami, tolikrát klopil oči, i když je nikdy nevyřkl nahlas, protože tušil, že by se jeho rodiče zhrozili. Nevěděl to jistě, protože si je nepamatoval, a nevěděl ani, jací vlastně byli. Ale byla to právě tahle myšlenka, která ho držela při zemi.

Než se jednou utrhl. A teď tady kvůli tomu šaškoval s jednoocasým Jinchuurikim. Že tehdy radši nemlčel. Že rovnou neutekl z vesnice.

„Pokusili se mě za posledních šest let zabít tolikrát, že by bylo opravdu k smíchu, kdyby se to podařilo nějakému kusu dřeva,“ odtušil Gaara jedovatě. 

Sasori na něj zpoza svých chakrových lanek povytáhl obočí. „Máš dojem, že se tě snažím zabít?“ zeptal se. Loutky jako by společně s ním čekaly na odpověď; sklopily zbraně a naklonily hlavy na strany. Byla to upřímná otázka, protože – no, nerad by, aby si jeho student myslel, že mu jde naprosto vážně po krku, že ano. Mohl mu to párkrát říct, mohl to vykřiknout do nebes, mohl to párkrát dokonce i myslet vážně, ale nechtěl, aby si to Gaara opravdu myslel. Gaara si ho chvilku prohlížel. Pak pokrčil rameny. 

„Rád bych věřil, že ne,“ řekl nakonec. Váhavě, a snad i trochu sebekriticky. 

To nebyla úplně odpověď, kterou chtěl Sasori slyšet, ale od doby, co se stal učitelem, takových dostával méně a méně. Obzvlášť od toho dne, kdy začal rozdávat i testy. „Poslyš,“ zdvihl ruce na důkaz míru. „Teď trochu zrychlím a já chci, aby sis plně uvědomoval, že ti vážně neublížím. Chci zjistit limity tvé obrany.“

„Takže po mně chcete co?“ utrhl se na něj Gaara netrpělivě. A Sasori trochu chápal, proč. Posledních pár hodin z něj dělal pokusného králíka, což bylo to poslední, o co měl Gaara zájem. Ale tomu klukovi se nikdo takhle dlouho za celý život nevěnoval. Gaara nemohl mít tušení, co všechno jeho obrana vlastně zvládne, protože si na něj nikdo nikdy netroufl. A kdo si troufl, ten se rovnou stal potravou pro jeho démona.

„Abys mě zaprvé pokud možno nezabíjel,“ řekl Sasori, zatímco vytahoval svitek, „a zadruhé abys to chápal jako trénink. Něco, co ti pomáhá se zlepšovat. V ovládání vzteku, kdyby v ničem jiném. Viděl jsem tě při tréninku taijutsu. Ostuda.“ Nikdo nebyl lepším učitelem zvládání vzteku než Sasori. Ne že on by ten svůj zvládal, ale uměl ho vyvolávat na počkání.

Gaara by ho taky někdy nejradši zabil. „A jak se mám asi naučit bojovat nablízko, když mi to ten zatracený písek nedovolí!“ zařval na něj podrážděně. „Všechno dělá za mě! Já se na něho musím spoléhat, protože mi nedá na výběr!“

Sasori potěšeně zjistil, že ačkoli se Gaara zcela upřímně vytočil, tak neprojevil žádné známky proměny. Dokonce ani ty nejmenší, které začínaly hrubnutím hlasu a bolestí hlavy. Neztrácel se už tak snadno. Vzhledem k tomu, že ho Sasori vytáčel od rána do večera, by to pro něj asi bylo dost náročné, kdyby se s tím pokaždé obtěžoval. Pravděpodobně za tu námahu Sasori nestál ani Shukakovi. Rád by si s tou obludkou někdy promluvil. Rád by ji z Gaary vlastnoručně vytáhl a odhodil někam do pouště. Ať si to zvíře někdo zapečetí do dospělého informovaného člověka, který ví, do čeho jde, a řekl jasné ano.

Najednou se nad Gaarou objevilo o deset loutek víc. Sasori většinou vytáhl jenom jednu, maximálně dvě, když si chtěl při tréninku trochu pomoct. „Co to sakra je?“ vyhrkl Gaara a stáhl se do sebe. „To vám mám věřit, že má být trénink? Vždyť tohle jste naposledy vytáhl ve válce!“ Bylo to tady. Bylo to tady. Ale proč ho předtím varoval? Měl to být snad nějaký loutkářův pomatený smysl pro čestný souboj? Neboj se, chlapče, než se tě pokusím odpravit, dám ti vědět. To ostatní přede mnou nikdy neudělali, ne? 

„Ve válce jsem jich vytáhl ještě o sto víc. Věř mi,“ řekl mistr loutkář, a pak se do Gaary pustil. Jako by se nechumelilo, jako by si snad neuvědomoval, že chce po Gaarovi nemožné.

Věř mi, ušklíbl se Gaara.

Byl to tanec chakrových lanek, byla to přehlídka neozbrojených, ale o to rychlejších výpadů. Gaara nestíhal všechno sledovat, a maně ho napadlo, jak je ten chlap může všechny zaráz ovládat a přitom se na ně ani nedívat. Písečná obrana dělala, co jen mohla. Ale i ona přestávala stíhat, když se Sasori zrychloval. Gaara ty útoky už ani neviděl, a teď je přestal vidět i jeho písek.

A pak – jedna loutka pronikla obranou. Gaara sykl bolestí, když se mu na tváři zformoval krvavý šrám. V ten moment se všechny loutky zastavily jako jeden muž. 

Srdce Gaarovi bušilo až v krku, i když se zatím ještě ani nepohnul. Sasori by ho mohl – dokázal – zabít, křičel na něj jakýsi vyděšený tvor v jeho hrudi, někdo, kdo zněl spíš jako Gaara před šesti lety než jako Shukaku. Mohl by ho klidně zabít, byla tady možnost, on na to měl, a nezabil, přece ho nezabil – protože byl Gaara příliš cenný pro vesnici. Dokud měl démona, byl cenný. Dokud mohl ničit ty, na které Písečná ukázala… dokud… „Na to, jak jste starej, to není zlý,“ vydechl tiše. Myšlenky se mu v hlavě motaly jako splašená klubka vlny. 

Sasori se na moment docela zapomněl. Během chvíle, kdy Gaara dořekl, a okamžiku, kdy poslední zrníčko rozvířeného písku dopadlo na zem, stál najednou u svého studenta. Pleskl ho dlaní po hlavě. „Spratku,“ řekl.

Písek neudělal vůbec nic. Jen se výmluvně zdvihl vítr, jak na sebe oba chvíli zírali, jak jim pomalu docházel význam toho, co se právě stalo.

Gaara na něj hleděl s otevřenou pusou. Vlasy měl rozcuchané tam, kde dostal svůj vůbec první pohlavek. Vypadal, jako by si nějaký vrabčák zkusmo pročísl jeho kštici a shledal, že v takovém nepořádku si hnízdo dělat nebude.

Sasorimu chvilku trvalo, než mu došlo, že by měl mít správně rozdrcenou pravačku; že tohle by písek měl vyhodnotit jako pokus o útok. Gaarova písečná obrana nerozlišovala malé a velké útoky. Nevěřícně si ruku zvedl k očím. „Hm,“ udělal na ni. Byl to rodičovský neškodný pohlavek. A ten písek to nejen poznal, ale i přijal.

„Ten písek má své limity,” řekl Sasori tiše, zamyšleně. Chtěl se vrátit k tomu, proč na Gaaru vůbec vytáhl tak těžký kalibr, proč ho dnes zranil. Ale nemohl se tak docela soustředit. Přišlo mu, jako by se někde poblíž někdo potěšeně chichotal. Možná ten písek, možná duch Rasovy ženy. Možná ráda viděla, že někdo toho kluka vychovává, i když ne zrovna dokonale. Pořád to bylo lepší než naprostá lhostejnost. Gaara z něj nespouštěl nevěřícné oči. Loutkář se ze všech sil snažil, aby na něm nešlo za mák poznat, jak hluboce ho tohle malé písečné gesto zasáhlo. „A když tě selže písek, od toho jsem tady já. Od toho je tady tvůj tým. Ne jenom ten tvůj domácí mazlíček.”

Rozhlédl se po svých loutkách, a jakoby provinile se na tu sešlost beze jmen a bez tváří zašklebil. „Nejsi v tom prostě sám. A jestli se ještě někdo někdy pokusí tě ve zdech této vesnice zabít, bude mít co dělat se mnou.“ Usmál se a ukázal si palcem za záda na svou malou soukromou armádu. „A s nimi. Na vraždění studentů má výhradní právo jejich sensei.“ To bylo fér, ne?

Sasori si sám připadal celý život. Taky mu to v hlavě udělalo docela nepořádek. Pokud tomu samému mohl alespoň trochu zabránit u těchto třech oblud, nehodlal jen stát s rukama v kapsách. Traumata budou mít jenom z něj, a z ničeho jiného.

Gaara pochmurně přikývl. Pravdou bylo, že co se dostal pod křídla mistra loutkáře, nikdo si nic nedovolil. Temari se prvně obávala, že se stanou ještě většími oběťmi nenávisti a pohrdání, jelikož jim jako naschvál přidělili mistra, kterého všichni (včetně jeho blízkých) považovali za osinu v zadku. 

Byl to trik, byla to další past nastražená jeho otcem? Proč na to šel tak krutě? Přestalo ho bavit se ho jen snažit zabít, posílat na něj další a další vrahy, chtěl Gaaru rozebrat zevnitř? Poslal mu do života dalšího člověka, který se mu bude celá léta dostávat pod kůži, dokud mu Gaara zase neuvěří? A pak ho zase…. 

S hrůzou si uvědomoval, že nejen jeho písek, ale že i on sám Sasoriho přijímá. Pomalu, zkusmo, ale přesto. Sasoriho zdvihnutá pravice mohla sice znamenat pohlavek, ale neznamenala skutečné nebezpečí. 

Kdy se to stihlo stát?

Sasori stále zíral na svou pravačku, k existenční krizi svého studenta zcela slepý. „Ta by mi sakra chyběla,“ oddechl si. Gaara se nechtěl usmát. Za žádnou cenu se nechtěl usmát. Ale cítil, jak mu koutky táhnou ústa nahoru, jak ho hřeje u srdce. Mohl si dovolit ochutnat to, o co s Yashamarem přišel. Mohl si to dovolit, jen na chvilku, jen kousíček, než mu to zase vezmou. Nepropadne tomu, jen si trochu ždibne.

Pozoroval svého mistra, tiše a vypočítavě. Pozoroval ho při uklízení loutek – jak si každou prohlížel a dával si s nimi načas. A pak ho pozoroval, když si ho Sasori posadil před sebe a velice okázalými gesty mu dal najevo, že ho nehodlá mučit, ale ošetřit. Gaara na to drama jenom protáčel oči v sloup. Věděl, že Sasori to přehání kvůli Shukakovi, kvůli jeho písečnému štítu. Někdy přemýšlel, že by mistra překvapil a naprosto normálně ho kopnul do kotníku. Sasori od něj nečekal takové věci – on čekal, že se Gaara promění, nebo že po něm půjde bez Gaarova vědomí jeho písek.

Ale tohle dětinské malé gesto… Gaara měl chuť to udělat. Prostě jen tak. Protože by ho určitě dostal, určitě by ho překvapil, a v jeho nečitelné tváři by se na moment zračil šok, a pak by se projevila ta jeho pověstná netrpělivost, a nejspíš by se mu pokusil zase dát pohlavek. A Gaara by musel normálně uhnout, pokud by ho nechtěl schytat. Normálně, úplně normálně jako jeden škodolibý student a jeden učitel, kterého byla sranda provokovat.

V očích ho začaly pálit slzy. Sasori nad ním jenom nespokojeně mlaskl. „Vždyť to jenom trochu štípe,“ zabručel si pod nos, když ránu čistil. Nebyla velká, ale byla docela hluboká. Kdyby se do ní dostal písek, mohla by se ošklivě zanítit. „To sis nikdy neublížil docela sám? Nezakopl jsi, nekrvácel?“

Gaara se vrátil zpátky do reality. Na bolest sice zvyklý nebyl, ale neměl tak nízkou toleranci, jako si Sasori bezpochyby myslel. Gaara na tu bolest nebyl sám, Shukaku si vždycky větší část urval pro sebe, protože ho většinou rozčílila ještě víc, což on chtěl. Gaara by byl raději sám na tu fyzickou, kdyby si mohl vybrat. Tu druhou, která mu drásala hruď zevnitř, tu nikdy nedokázal zvládnout. A nikdy mu s ní nikdo nepomohl. Vlastně…

Ale Yashamaru to dělal, aby to pak bolelo o to víc, až ho zradí. A Sasori to nejspíš dělal taky právě proto. Nepouštěj ho, řekl si Gaara, ale nebyla v tom síla ani rozhodnost. Nebyl naštvaný. Byl k smrti unavený. Chtěl to na někoho hodit. Chtěl se o někoho opřít. Jenom na chvilku.

Ruce, které mu ránu čistily, byly pečlivé a jemné. Jednu chvíli ho ten chlap shodil ze stromu, aby si vyzkoušel jeho reflexy, a teď ho tady ošetřoval. Cukr a bič? Sledoval tím něco? Bylo to u učitelů běžné? Jak to měl Gaara vědět, když dva předchozí nevědomky zabil? 

Pod Sasoriho křídly se zatím neproměnil. Ale věděl, že mistr ho už v té podobě hodněkrát viděl. Patříval k těm, kdo byli povoláni, aby Gaaru někam zahnali, aby ho znehybnili. 

A Gaara si bude do smrti pamatovat ten moment, kdy se proměnil zpátky a okolo něj stáli Píseční jouninové a všichni na něj shlíželi dolů, někteří s nenávistí, někteří s bolestně staženými rty – a pak jeden blázen s úsměvem. „Rád tě konečně poznávám,“ řekl mu skoro až posměšně, nebo tak si to Gaara aspoň tehdy vyložil. Jako kdyby spolu poslední dvě hodiny zběsile nebojovali na život a na smrt. 

Jenže to byl právě ten problém. Sasori měl za to, že s Gaarou nikdy v životě nebojoval. Možná proto ho Gaara nechtěl okamžitě zabít, jako by rád zabil všechny, kdo mu kdy přišli do cesty. Celá vesnice mu říkala „jednoocasý“, a nebylo to proto, aby si ten titul zkrátili. Oni ho považovali za Shukaka, a Shukaka za něj. Sasori mluvil, jako by ty dva rozlišoval. Gaaru nazýval Gaarou (nebo spratkem) a Shukaka zase tím druhým, tou „obludkou“. Nebylo v tom pohrdání, byla v tom jakási podivná smířlivost, se kterou Gaara nevěděl, co si počít. A Shukaku zcela očividně taky ne. Už několikrát se chtěl vydrat na povrch, ale nikdy to nebylo tak silné, aby se mu to skutečně povedlo. Teď jako by se ho Shukaku občas i… ptal na svolení. 

„Kdybych věděl, že tě ten škrábanec dostane do deprese, tak se na to vykašlu,“ oznámil mu Sasori jen tak mimochodem, a sbalil si první pomoc do tašky u pasu. Měl takt nosorožce. Přitom musel mít nějakou výchovu. Gaara jako by žádnou neměl – a stejně věděl, že většina toho, co ten chlap vypustí z huby, by bez problémů obhájilo, že po té hubě dostal. 

Gaara k němu vzhlédl. Chvilku přemýšlel. Ten chlap si nebral servítky a ke všem se choval stejně. Posílal do háje Třetího Kazekage, svoji vlastní babičku, svoje studenty, svoje kolegy, všechny bez rozdílu. Mohlo to tak být i u Gaary? Mohlo to být tak skutečné, jako to vypadalo? Mohl být chvilku normální?

Gaara opět udělal něco, co si nejednou zakázal. Začal zase chtít.

Dlaní si přikryl tetování na čele. Miloval jen sám sebe. Nikdo jiný to za něj neudělá. Jen a jen on. Byl na to sám, docela sám. On a jeho písek.

Zůstal sedět na zemi a dál zíral před sebe.

„Kde jsou ty zbylé dvě nemehla?“ začal se loutkář v mezičase rozčilovat. „Měli tady být oba ve čtyři.“

Gaara zkontroloval čas. Čtyři nula jedna.

Povzdychl si. Byl to strašný pitomec, pomyslel si. Ale neměnil by ho. Alespoň prozatím, než… než se to celé zase pokazí. Ale Gaara neměl v plánu ho pouštět tak blízko, jako pustil strýčka. Temari a Kankurou, ani ti dva se nedostali blízko. Gaara by o ně dokázal přijít klidně hned. Mohli by na něj klidně zaútočit a on by jen řekl, že jim to trvalo docela dlouho. Dřív nebo později se o to pokusí všichni. Jenže ti dva ho zabít nedokážou, na rozdíl od mistra.

Možná si dnes Sasori testoval vody? Možná. A zjistil, že by Gaaru dostal, kdyby musel. A Gaara si sice jejich souboje – totiž souboje Sasoriho a Shukaka – nepamatoval, ale jestli je Sasori přežil, mluvilo to za vše. 

A možná by se Gaara ani tolik nebránil. K čemu to? 

Možná měl už strýčka nechat, aby udělal, co bylo třeba. Jenže on se tehdy nebránil sám. Kdyby to vždycky bývalo na něm, byl by Gaara po smrti. Někoho by to nechal udělat už hodně dávno.

Na plac se dopotácel uřícený Kankurou. „Ona mě schválně zdržovala!“ slepičil hned na úvod. Gaara si znovu povzdychl. Byli tak otravní. Byli tak normální. Oni být mohli. Dokud s nimi nebyl on. Taky ho museli nesnášet.

Temari přidupala chvilku po něm. „A příště tě zdržím ještě víc!“ zařvala na bratra. 

Gaara ucítil, jak mu lehce cukají koutky.

„Oba táhněte na vodu. Držet se budete dvacet minut, lemry líné,“ přivítal je Sasori nemilosrdně. 

„Ale to ona za to zpoždění může!“ bránil se Kankurou dotčeně.

„Co ty máš co bonzovat?“ pustil se do něj loutkář. „A když už, tak ji máš přeprat a donést na zádech! Co jsi zač, že si necháš rozkazovat od ženské?“ popíchl ho Sasori. Přesněji řečeno zabil dvě mouchy jednou ranou a rovnou popíchl i Temari. A mířil dobře. 

Ta se po něm vrhla jako vzteklá šelma. Pak oba její bratři mlčky sledovali, jak holka letí po hlavě do vody. „Jsou to měsíce a ty jsi pořád stejně ješitná!“ setřel ji Sasori. Zcela legálně tady holku trestal za své vlastní prohřešky a nikdo mu na to nemohl nic říct. Někdy bylo učitelství skoro až za odměnu. „A ty koukej naklusat a vytáhni ji, než se utopí. Ne že by to byla škoda. Každou minutou s vámi stárnu o deset let!“

Kankurou s frustrovaným zaskučením skočil šipku do vody. „A z té vody vás chci vidět šplhat na hladinu, jako by tam byly schody!“ křikl za nimi jejich laskavý mistr.

Gaara začal na lavce na kraji placu klidně pohupovat nohama. Na tváři se mu pomalu, velice pomalu, ale zato jistě usazoval spokojený úsměv. 

Sasori se k němu po očku otočil. Ale neokřikl ho, nehodil ho do vody, ani ho do ní neposlal. Chtěl zkontrolovat, jestli ho už přešel ten splín, který u něj vyvolalo to malé zranění. Mučení sourozenců, to byla nejcennější terapie, jakou mohl Gaarovi poskytnout. Na to si Sasori klidně troufne. A rád. Všechno lepší než se klukovi snažit promluvit do duše.  

Když se Kankurou s Temari vydrápali na břeh, hodil je do té vody znovu. A sám pro sebe se usmál, když z dálky zaslechl, jak se Gaara začíná smát nahlas. Kdo v této vesnici mohl říct, že něco takového v životě zaslechl? Nebo že to dokonce způsobil. 

Třetí nelhal, když Sasoriho označil za průkopníka. 

 -----

předchozí - pokračování 

Share: