- fandom: NARUTO
- 4. kapitola
- cca 2100 slov
- slash: NE
- postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
- vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
- drama, humor, přátelství
-----
Kankurou chránil primárně svoje loutky. Sasori by ho na jednu stranu rád obdivoval, že ten kluk necítí strach ze své vlastní bolesti. Na druhou stranu to bylo neuvěřitelně pitomé. Pro Písečnou nejspíš ani tolik ne. Kankurou neměl zdaleka tak vyvinutý pud sebezáchovy jako jeho sourozenci. A nebyl ani takový posera jako jeho mistr. Ten by se nejradši do nějaké loutky zavřel nadobro. Na moment se zasnil.
„Vy se ani nesnažíte!“ rozčílil se mezitím jeho roztomilý následník. Byl uřícený, jak tady kolem Sasoriho běhal jako šílený a snažil se ho alespoň škrábnout.
Sasori po něm střelil pohledem. „To leccos značí o tvém výkonu, ne?“ sykl nemilosrdně. „Nudím se, tak nedávám pozor. Musím říct, že je to neobvyklá taktika. Unudit nepřítele k smrti,“ zívl. Kankurou se po něm vrhl s novou vervou. Emoce v boji byly vždycky na obtíž. Jako by to snad Kankurou neviděl u Gaary nebo Temari. Z Gaary se stala obluda a Temari začala dělat naprosto amatérské chyby. A on – on se jednoduše vyčerpal natolik, že pak nemohl ani stát. Přestal dávat pozor sám na sebe.
Sasori byl v rozpacích. Nemohl slovy vyjádřit, jak moc ho hřálo u srdce (pravděpodobně měl zase hlad), že Kankurovi na loutkách tolik záleží. Že je vidí jako umění, jako svou součást, jako své přátele, jako svůj odkaz. Sasori byl loutkář tělem i duší, prakticky nemyslel na nic jiného. Takže tohle bylo velice uspokojivé sledovat. A bylo by to uspokojivé i dál, kdyby to pouhou sdílenou zálibou končilo. Kdyby se dál mohli bavit jenom o tvorbě nových loutek a technik. Jenže mezitím taky museli přežít.
A právě tady se to mísilo s mrzutou skutečností, že byl teď i mistrem. Mistrem, který měl své žáky naučit, jak přežít i za cenu nejvyšší. Sasori se měl správně odpoutat od svého loutkářského jádra a Kankurovi prostě říct, že „Někdy tu loutku musíš prostě obětovat.“ Sasori se to naučil z nouze, když si vytvořil vlastní armádu nejmenných sluhů. Každou loutku stále vyráběl ručně a pečlivě, ale… nedával už jim jména. Udělal si ze záliby svou obživu, svoje brnění. To vždycky vedlo přímo do pekel. Nebyl si jistý, jestli byl Kankurou na tohle připravený.
Možná by Sasori mohl… ano. Prostě tu nouzi, která by to Kankurovi vysvětlila, vytvoří on sám. Od toho tady sakra byl. Tisíce slov nenahradí moment, kdy se loutkář pod tlakem vědomě rozhodne obětovat svoje výtvory. Kankurou stále ještě nechápal, že už to není jenom koníček. Sasori se k loutkářství dostal mnohem mladší, v době, kdy ještě nevytvářel loutky proto, aby dokázaly bojovat. Hned jeho první dvě například uměly jenom objímat. Neměly v sobě ani ždibec železa. Kankurou tuhle fázi přeskočil. Okamžitě vzal loutky za své a rozhodl se, že se na ně bude specializovat v boji, i když by se dokázal uživit i jinak. Sasori neměl na výběr.
Přivolal jednu ze svých nejstarších. Kankurou k ní okamžitě přilepil oči. Na snahu o Sasoriho krutou smrt zapomněl. „To je Sanshōuo,“ vydechl nevěřícně. V očích měl obdiv, který Sasorimu nemálo lichotil. Ten malý mizera věděl, jak na něj, a vlastně to ani nevěděl.
„Bude tvoje, jestli vydržíš pět minut v boji bez nejmenšího zranění. Můžeš použít cokoli.“
Kankurou k němu vzhlédl. V očích se mu zablesklo. „To mi nabízíte, protože jste si jistý, že to nezvládnu,“ hlesl zdánlivě poraženě, ale oči mu kmitaly kolem, jak už si v hlavě procházel, čím by mohl mistra zaskočit. Hrál o čas.
„Ani škrábanec, Kankurou,“ řekl Sasori znovu. Nebylo v tom nic z přísnosti, se kterou tento trénink začínal. Mluvil tiše a pevně se svému žákovi díval do očí. Viděl v nich nejistotu, viděl v nich chtíč, ostražitost. Nevěřil. „Dokaž mi, že si ji zasloužíš poznat tak, jak může jenom pravý loutkář.“ Překvap mě, nedodal.
Sasori se zachoval jako každý rozumný ninja, který bojuje s loutkářem. Na veškeré loutky se vykašlal, i na ty své, a šel na to postaru, špinavě a nedůstojně. Šel po Kankurovi. Ten uhýbal, co mu síly stačily. Jeho vlastní loutka zůstávala v pozadí, jak se nestíhala hýbat společně s Kankurem a jeho divokými úskoky do bezpečí. Nemotorně ho následovala tam do duny, tam do křoví, tam do kupy skalisek. Místo, aby se napřed snažil zvednout ji a mrsknout s ní do rány, aby měl čas utéct a vzpamatovat se, držel ji zkrátka, dokud nebyl na nohou on a nemohl ji ochránit. Sasori si dal záležet na tom, aby to aspoň trochu vypadalo, že se snaží Kankura skutečně zranit. Nemohl lekci skončit dřív, než ji kluk pochopil.
„Braň se,“ připomněl mu Sasori klidně, tiše, skoro až zlověstně. Protože víc jak pět minut mu dát nemohl. Kankurou se stěží zmohl i na útok. Žebra, krk, hlava, netrefil se ani do jednoho. Sasori si s pobavením uvědomil, že ten kluk mu záměrně neútočí na ruce, i když musel vědět, že by si na ně Sasori nenechal sáhnout.
Zaplavila ho zase vlna čehosi… čehosi… možná byl jenom přehřátý. Přece jen tu v poušti šaškovali už několik hodin.
Rozhodl se mu dát další šanci. A pak další. Kankurou se pořád ještě nechytal. Na svoji vlastní loutku jako by zapomněl. Věděl, že k boji nablízko by mu k ničemu nebyla. Nedokázal se ještě tak rychle hýbat. „Rozcvička by byla,“ sdělil mu Sasori rozverně po čtyřech minutách. Pak vytáhl kunai a protočil si ho na prstu. Namířil svému studentovi přímo mezi oči, a pak lhostejně řekl: „Radši se začni pořádně hýbat, pokud nechceš umřít v křečích.“ Jed na něm samozřejmě neměl, ale to kluk nemohl vědět.
Kankurou na něj vyvalil zrazené oči. „Mistře?!“ křikl pobouřeně. Sasori nevěděl, jestli se má rozesmát, nebo jestli by se neměl zamyslet nad svou pověstí, když mu to děcko naprosto bezvýhradně uvěřilo, že by ho byl schopen (nebo spíše ochoten) zabít. Jenže tohle byla Písečná. A Sasori byl neřízená střela. Klidně by mohl. Nikdo by mu nemohl říct ani popel. A Kankurou to věděl. „Já–já—“ zakoktal Kankurou, a zakopl o svoje vlastní nohy. Tvrdě dopadl na záda. Sasori udeřil.
A pak jeho ostří narazilo na ten nejpevnější krunýř, jaký kdysi jako dítě poskládal. V příštím okamžiku ten krunýř vystřelil naproti a odrazil Sasoriho prudce o několik metrů dál. A mistr loutkář se potěšeně nechal povalit svou vlastní loutkou. Cítil, jak se mu ze zad uvolnil svitek, a velice mile překvapen, zakřenil se do písku. Krásně podlý tah, na tělo přizpůsobený zrovna Sasorimu. Nesnažil se ho získat zpět. Teď to bude stát za to.
Sanshōuo svitek jedním mocným nádechem vdechla do chřtánu. Pak si ji Kankurou přitáhl k sobě, a než stihl ze svitku vyvolat Kuroari, poslal Sanshōuo jedním švihem dopředu, zpět přímo na Sasoriho. Tentokrát už mistr loutkář uhnul, protože to byl nekoordinovaný útok, neúměrně silný, a byl by mu způsobil trochu zbytečné bolesti. Kankurou byl zahnán do kouta a divoce kolem sebe kopal. Nebral to s takovým rozmyslem, s jakým by měl, ale vedl si stále dobře.
A zatímco Sasori uhnul tomuto útoku, už se na něj řítila i Kuroari. Pěkné, velice pěkné.
Uvěznit se do ní už nenechal, protože na něj útočila tak pomalu, že by šlo poznat, že se nechal znehybnit schválně. Místo toho tam poslal písečného klona, a pak jen ve skrytu zaslechl to nádherné zlověstné cvak, jak se loutka zakousla do své oběti a prošpikovala ji ostny.
Kankurou ji měl v prstech poprvé, a okamžitě se s ní sžil. Jistě, měl výhodu, protože Sasoriho stokrát viděl s ní zacházet, a navíc ji znal dokonale i teoreticky, ale i tak to na něj dělalo dojem.
Teď jako by Sasoriho obalila teplá deka a on se do ní zachumlal. Opravdu se musel přehřát, nevěděl jinak, co by to mohlo být.
„Uf,“ vydechl Kankurou a utřel si pot z čela. Pak mu ruka spadla, a spolu s ní i loutka, jak se vrátil nohama na zem a z těla mu začal prchat adrenalin. „Bohové,“ zašeptal zděšeně. „To ne! Mistře? Mistře?! Já vás nechtěl– to jsem nech– to ne–“ Teprve až se mu po tvářích začaly koulet zcela nefalšované slzy, se Sasori přestal sám pro sebe smát. Chudák kluk teď musel půl minuty žít s vědomím, že si omylem zabil jediného mistra loutkáře v dohledu, který by ho mohl něčemu naučit. (Bylo známo, že Chiyo na svém důchodu tvrdohlavě trvala.) Tak se zhmotnil z písku přímo za svým studentem a sklonil se k němu.
„Některé loutky jsou přesně od toho, Kankurou,“ zašeptal s pohledem upřeným na odhozenou Sanshōuo. Kankurou uskočil do strany, jak se ho lekl. „Jako loutkář máš spoustu slabin. Abys to vyvážil, tvoje loutky je mít nesmí. Ony jsou tu od toho, aby tě chránily. Přestaň je chránit ty. I kdyby byly na třísky, pořád je můžeš opravit. Pokud budeš na třísky ty, tak tě nikdo neopraví.“ Tohle byl moment, kdy se z pouhé záliby v umění stávala obživa. Způsob přežití. Tohle už šlo za hranice pouhé lásky k loutkám. „Pojem loutkář pro tebe musí přestat být pouhým popisem toho, jak rád trávíš volný čas. Tím, že jsi mě přesvědčil, abych v této vesnici zůstal, jsi tuto skutečnost přijal. Načase se tak začít chovat.“
Kankurou ho zachmuřeně poslouchal. Díval se na škrábance na své vlastní loutce, a pak se podíval na nedotčený krunýř té Sasoriho. Od toho byla. Malá škoda na ní nešla vidět. „Pokud tě někdo zažene do kouta v boji nablízko, nestyď se schovat za někoho, kdo si může dovolit schytat pár ran. Aspoň do doby, než vymyslíš, jak z toho kouta ven.“ Pak pomocí pár letmých pohybů prstů přemístil loutku ke Kankurovi. „Tahle ti do začátku pomůže,“ řekl nonšalantně, jako by se právě nevzdával svého dědictví, jako by o nic nešlo.
„Vám ale nikdo nepomáhal,” hlesl Kankurou sklesle. Chtěl být rád, ale nemohl. Věděl, že se mistr opravdu nesnažil. Byl by ležel mrtvý v písku během prvních dvou vteřin boje. A samozřejmě že věděl, totiž alespoň doufal, že se ho mistr snaží něčemu naučit, že se ho nesnaží ve skutečnosti zabít, jen aby od něj měl pokoj. Ale i tak to bylo příliš jednoduché, ne? Kankurou si to nezasloužil. Poslední minutou boje možná. Ale ty čtyři předešlé neměl správně vůbec přežít. Jeho otec mu dost drsně kladl na srdce, že se s ním Sasori nebude párat. Že ho roznese na kopytech dřív, než se od něj Kankurou naučí cokoli užitečného. Sasori patří k nejlepším. Ten pro takové slabochy nebude mít pochopení, opakoval mu neustále. „Proč bych já měl mít úlevy? Jen proto, že jsem slaboch? Takoví tady přece dlouho nepřežijí. Nemá cenu nás chránit,“ dodal poníženě. Nechápal to. „Měl bych to všechno zvládnout sám.“
Sasori se na něj chvilku díval. Pak potřásl hlavou a zadíval se na nebe, aby zamaskoval, jak moc se mu chtělo protočit panenky. Pomatená vesnice, pomatená rada starších a pomatený Rasa, který tomuto způsobu výchovy holdoval.
Sice se tak Sasori po celou dobu svého dětství a dospívání cítil, ale v hloubi duše věděl, že to nebyla pravda. Že ve skutečnosti nebyl na všechno sám. „Taky mi pomohli. Nikdo z nás by nebyl naživu, kdybychom neměli někoho, kdo nás občas podržel. Jeden člověk nemůže zvládnout všechno sám.“ I když se o to Sasori sakra snažil. „Loutku jsem si musel udělat sám, ale měl jsem někoho, kdo mě vždycky ošetřil, kdykoli jsem byl v boji zraněn. Měl jsem někoho, kdo mě naučil, jak tvořit jedy a protijedy. Jak ubližovat i léčit z těch samých bylin. Třetí Kazekage měl zase velice tvrdohlavou matku, která s ním trénovala do zemdlení den co den, dokud si nebyla jistá, že přežije i bez ní. A ty, Kankurou,” Sasori si jen v duchu sám pro sebe zakroutil hlavou. Kankurou měl otce na nic. A sourozence stejně ztracené a bezradné, jako byl on sám. „Ty budeš mít zase mě.“
A to bylo výhrůžka, aby bylo jasno. A trest pro všechny zúčastněné, ale to se rozumělo samo sebou.
Kankurou tvrdohlavě zíral do písku, aby skryl fakt, že mu slzí oči. Sasori si povzdychl. Evidentně nebyl o nic lepší než Rasa, když se mu zatím dařilo ta děcka akorát dohánět k slzám. Ještě chudák Gaara mu zbýval a bude si je moct odškrtnout všechny. „Hlavně mi neslibuj, že se o ni postaráš. To ona se má starat o tebe. Tak jí to dovol. A až jí to dovolíš tady,“ prstem ho dloubl do hrudi, přímo do srdce, „tak jí to natvrdo přikaž. Ona to za tebe sama neudělá.“
„Ale… je přece vaše.“ Kankurou si byl vědom, jak důležitý dar to byl. Byl jediný ve vesnici, kdo měl tušení, co celé tohle divadlo znamenalo. Ale Sasori zkrátka nevěděl, jak mu to podat tak, aby to reflektovalo pravdu. Mohl samozřejmě říct, že se o něj jednoduše bojí. Ale to by nebyl Sasori, ne? To by byl nějaký měkkota, co si nedokázal držet odstup. A to on nebyl.
„Myslíš si snad, že já se bez ní neobejdu? Ty ji teď budeš potřebovat víc. A až jednou budu roztřesený stařeček, možná mi ji budeš moct věnovat zase ty. I když nepochybuju o tom, že bych ti nakopal zadek i s jednou nohou v hrobě,” prohlásil, a kluka cvrkl do čela, aby to pěkně zaštípalo. Jinak to prostě říct neuměl.
„Mistře!“ zaskučel Kankurou a dotčeně si třel zrudlé čelo. „Já tohleto nesnáším!“
„Já vím,“ přikývl Sasori smrtelně vážně. A cvrnkl ho podruhé.
-----
předchozí - pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat