- fandom: NARUTO
- 3. kapitola
- cca 5500 slov
- slash: NE
- postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
- vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
- drama, humor, přátelství
Poskakoval kolem něj jako nadopovaná veverka. „Teď je to oficiální! Teď už se mi budete muset věnovat!“ radoval se Kankurou. Sasori ho mlčky pozoroval. Logicky samozřejmě věděl, že to dítě nemělo žádný dosah ani konexe, ani moc, ani cokoli jiného, ale stejně ho podezíral, že si tohle zařídil. Aby se Sasori stal jeho senseiem. Aby ho přestal posílat na nesmyslné výpravy, aby se ho přestal snažit zbavovat. Ale že by dal Rasa na názor, který nebyl jeho vlastní? Těžko. Nejspíš si od Kankura poslechl jenom samé nadávky na netečného loutkáře. Proto si o Sasoriho zažádal. Ano, to už znělo spíš jako on.
Jen zamyšleně zahučel, když si uvědomil, že teď už nebude muset pozorovat Kankurův pokrok zpovzdálí a potají. Teď mu bude muset dávat rady otevřeně a hned, a ne pasivně-agresivně pomocí různých dvojsmyslných narážek, aby Kankurou nepoznal, že ho Sasori někdy sledoval při práci nebo tréninku.
„Temari s Gaarou přijdou hned. Je nutné říct, že z loutek nejsou dvakrát nadšení. Ale co by se jednou nemohli trochu snažit? Pořád abych všechno odmakal já…“ mlel si Kankurou svoje. Sasori neměl sílu mu vysvětlovat, že jeho specializace ve výuce nehrála žádnou roli, dokud si žáci sami neosvojí alespoň základy do té míry, aby se vůbec mohli po nějaké vlastní specializaci ohlížet. On měl dohlížet na to, aby do té fáze v první řadě dospěli, a na to potřebovali jiné vědomosti a zkušenosti, než které by jim rád nabídl on. Tolik se na ty loutky upnul – a docházelo mu to až teď. Teď, když je musel nechat v pozadí a sám se vracet ke svým kořenům. Jenže to byl právě ten problém. On neprocházel běžnou výukou, on neměl čas pořád čekat, až se ti nahoře rozhodnou, kdy bude moci dělat to nebo ono. Základním výcvikem proletěl rekordní rychlostí a chuuninem se stal v osmi, aby si ho lidi vážili dost na to, aby mu už do jeho loutkářství tolik nekecali. Svůj řádný tým neměl déle než pár dní, fungoval převážně sólo, a když si něco nadrobil, tak si to i do posledního drobečku vyžral. Za každou chybu v boji zaplatil, nikdo ho nebránil a nechránil. Jediná újma, která se ho kdy týkala, byla jeho vlastní, anebo jeho loutek. Které veškerá zranění snášely stoicky a nikdy to pro ně nebyla konečná.
Jestli kvůli těm malým bestiím nebude mít čas na loutky, tak na to kašle a tu čelenku přeškrtne. Tak.
I když tito tři byli jedineční právě tím, že se o své specializace nikoho neprosili. Jednoduše k něčemu přilnuli už v útlém dětství a už u toho zůstali. Zajímalo by ho, co by si vybral Gaara, kdyby na výběr vůbec měl.
To ho přivedlo zpět k hrůznému faktu, že mu do týmu přidělili jednoocasého Jinchuurikiho. Na jednu stranu to jeho ješitnosti zalichotilo, protože mu to Třetí chytře podal tak, že jedině Sasorimu se dá věřit, že takového studenta zvládne držet pod kontrolou, pokud dojde na nejhorší. Na druhou stranu si uvědomoval, že to byla stále dohra jeho trestu. Tím učitelstvím to teprve začalo. Jsi osina v zadku. Tu máš Ichibiho a drž pysk.
„To hodlají chodit vždycky pozdě?“ procedil skrz zuby. Jak je vycvičit v boji, když se evidentně neuměli ani slušně chovat? Měl by je učit i stolovat, zmetky pekelné?
„Vždyť je to sotva pět minut,“ namítl Kankurou dobromyslně. Pak si vzpomněl na to, s kým mluví, a omluvně pokrčil rameny. „Odpusťte jim, mistře. Ještě vás neznají.“
„Na to, aby někdo chodil včas, mě snad nemusí znát,“ odsekl Sasori a založil si ruce na hrudi. Čekali ještě další tři minuty. Tři!
Holka byla nejstarší. Blonďatá a od prvního pohledu tvrdohlavá jako mezek. Ta kolem něho nebude skákat jako její mladší bratr. A už vůbec nebude skákat tak, jak on bude pískat. Nejspíš ji bude muset přeprat, aby ho byť jen minutu poslouchala. Dobrá tedy.
S povzdechem přemístil oči na nejmladšího sourozence, stejně střapatého jako dva starší. Tvář měl jako vytesanou z kamene, rty semknuté do úzké linky. Oči měl tak nedůvěřivé, jako je mohl mít jenom traumatizovaný kluk, proti kterému se spikl vlastní otec. Což shodou náhod tento kluk zrovna byl. „Já učitele nepotřebuju,“ pronesl temně.
Sasori se rozhlédl, jako by snad očekával, že někde zahlédne Shukaka. „Ta tvoje obludka možná pár lidí zabije, ale strategii nevymyslí,“ poklepal si na čelo. Temari spadla čelist. Gaara kdyby mohl, vykuchá ho jenom svým pohledem. „Navíc si tolik nefandi. Máš jenom jeden ocas,“ dodal Sasori, asi protože si přál smrt, nebo možná toho měl tak akorát dost, a to ještě ani nezačal. Temari si pusu tentokrát zakryla dlaní.
Kankurou mu za zády mezitím lapal po dechu. Nebetyčná drzost, co? On se tady nebude klanět děcku, jen protože v sobě mělo chudák démona. Že ty dva od sebe jeho vlastní otec nerozeznával, to nebyl Sasoriho problém.
Gaara hrdelně zavrčel.
No. Možná to bude Sasoriho problém.
„S tímhle neobvykle krátkým doutnákem budeš muset začít. Jestli tě každý protivník dokáže vytočit a ty pak o sobě na několik hodin nevíš a probudíš se o několik mil dál, než začal boj, tak je to celé k ničemu, nemyslíš?“ pokračoval, jako by si pud sebezáchovy nechal někde v dílně mezi dláty. Stejně se krapet podvědomě připravoval na útok.
„Takhle se mnou– nemluv–“ vydral ze sebe Gaara ztěžka. Chytl se za hlavu, jak bojoval o udržení kontroly nad vlastním tělem. Zněl jako stařec, který se osmdesát let živil jenom cigaretami. Byl blízko. A Sasori tady měl další dvě děcka, která byla od dnešního dne pod jeho ochranou. Byl připravený. Cítil, že se mu začíná zrychlovat dech. Ale co se kamenného výrazu týkalo, nějaký malý Gaara si s ním nezavdal. Ani nemrkl. „A tykat mi taky nebudeš,“ dodal znuděně, i když mu srdce tlouklo jako splašené. „Hodláš se tady naštvat a roztrhat své vlastní sourozence? Máte vy tři vůbec nějaký plán, jak se tomu vyhnout, nebo jste dosud přežívali jenom náhodou?“ Rozhodl se převést jejich pozornost jinam.
Temari teprve teď zavřela pusu. Uraženě se napřímila a na rozzuřeného Gaaru zapomněla jako na smrt. Což bylo opravdu k popukání, když uvážil, že rozzuřený Gaara skutečně byl taková malá rozčepýřená smrt.
„Vždycky nás pošle pryč!“ vyhrkla dotčeně.
„To zní vskutku jako plán,“ ucedil Sasori suše. Temari vypadala, že zalitovala svých slov, a že už s ním nikdy žádné neprohodí.
Kankurou mu za zády na tohle zacházení jenom nešťastně skučel. „Mistře, oni na tohle nejsou zvyklí,“ kňučel. „My jsme nikdy oficiálního senseie neměli.“
„To jen ty furt za tímhle běháš jak štěně,“ odfrkla si Temari, protože to byl po Sasorim druhý terč její zlosti. Kankurou sklopil hlavu.
Žádného neměli, protože dva z nich Gaara zabil dřív, než se jimi mohli stát.
Shukaku.
Sasori si otráveně povzdychl. Dělal úplně to samé, co ostatní. Tu samou chybu. Tu nejhorší ze všech.
Shukaku. Ne Gaara. Shukaku je zabil.
Povzdychl si ještě hlouběji. „Taky bys měl dýku v krku, kdybych chtěl, mladý pane nepotřebuji učitele,“ pronesl, i když si byl dobře vědom, že kdyby skutečně zaútočil, Gaarův písek by se o dýku postaral. „Už dobrých pět minut za tebou stojí loutka a drží ti ji přímo u hlavy. Obludku to nezajímá a tebe taky ne. O vás dvou mamlasech nemluvě.“ Temari vyvalila oči a uskočila o dobré dva metry do strany, jak se napřažené loutky lekla. Gaara se na svého potenciálního popravčího ani nepodíval. Jen dál vraždil Sasoriho pohledem. Opravdu spoléhal buď na písek, nebo na démona. Anebo ještě hůř, bylo mu to úplně jedno a vůbec by se nezlobil, kdyby se na něj ten písek jednou konečně vykašlal. Těžko říct. Od toho tady Sasori nebyl. Od toho tady být nemohl.
Gaara očima kmital ze strany na stranu. Srdce mu bušilo vztekem, ale byl to… jiný vztek. Byl to klukovský vztek na chlapa, co si tady z něj utahoval. Gaara ho nechtěl rozdrtit na prach. Gaara ho chtěl prostě kopnout do holeně. Loutkář se k němu choval, jako by byl nějaký póvl.
Jako by byl úplně stejný jako všichni ostatní. Sasori takhle přece smýšlel o všech. Úplně o všech?
Promnul si hruď. Jako by byl prostě kluk jako Kankurou.
Byla to lest. Byla to past. Nesměl se do ní nechat chytit. Shukaku by mu to neodpustil, kdyby se zase nechal nachytat.
„Ale já myslel, že to má být lekce pro ně!“ vyhrkl Kankurou na svou obranu, zcela lhostejný vůči vzteku sestry a existenciální krizi svého mladšího bratra. „Já ji vidím! Vždyť stojím vedle vás a dívám se na ni celou dobu. Akorát jsem vám to nechtěl pokazit.“
Sasori by ho nejradši poplácal po hlavě. Jako milé zvířátko. Místo toho ho cvrnkl do čela tak, aby to pořádně zaštípalo. „Špatně. Ty nemáš být na mojí straně, i když na ní momentálně stojíš.“ Kankurou už více tu hlavu fyzicky sklopit nemohl, ale stejně ji svěsil ještě o něco níž.
„Já vás nesnáším,“ oznámila mu Temari chladně konečný ortel, bradu nahoře.
„Snad to nějak unesu,“ zadoufal Sasori a falešně se na ni usmál. Temari protočila panenky tak vydatně, že nikdy dřív nevypadala víc jako pubertální holka než teď.
Začali se cvičením. Gaara váhal, než zjistil, že bude hladovět, pokud nebude spolupracovat, protože mu sensei nehodlá dovolit odejít na oběd, dokud nebude dělat, co má. V očích se mu zračil vztek, ale i zmatek. Dost velký zmatek na to, aby ho ten slepý vztek zcela nepohltil. Nevěděl, jestli má být naštvaný nebo ne. Nebyl na takové zacházení zvyklý. Byl zvyklý na lidi, kteří kolem něj tančili po špičkách, kteří viděli jen tu zrůdu uvnitř, a ne jeho. Jak se má kluk chovat jako kluk, když se k němu jako ke klukovi nikdo nechová?
Temari se svého nového mistra snažila přerazit vejpůl svým vějířem. Gaara se ho snažil uvěznit písečnou pěstí a rozdrtit mu orgány. Kankurou na něj posílal svoje vlastní loutky, kostrbaté a nejisté a rozhrkané, loutky, pro které by Sasori umřel, kdyby to nebylo v rozporu s jeho dalšími plány. Byly roztomile nepovedené, tak kouzelně neohrabané. Ale že se Kankurou vůbec namáhal si nějaké vyrábět… to byl první učeň, který ho kdy pronásledoval, který takto přemýšlel, a který došel tak daleko. Dával jim tváře a příběhy a jména.
Student. Ne učeň.
V hrudi ho cosi zahřálo. Možná měl hlad. Byl to hlad. Žízeň.
Sasori útokům uhýbal bez pomoci svých vlastních loutek. Nechtěl dva zbylé sourozence ještě víc dráždit. Jen se občas líně pohnul, sem tam odskočil, pak se hned rozpustil, pak zhmotnil, potom proměnil. Možná ho budou nesnášet, ale on se postará o to, aby ho mohli nesnášet živí a zdraví. A mezitím je bude taky nesnášet. Kterého inteligenta vůbec napadlo ho dát k dětem? Neměl trpělivost, absolutně žádnou neměl.
Bába. Bába jedna střelená. A strejda vykuk nebyl o nic lepší. Měl by jim vypustit jezírko, zrádcům.
Když se svým studentům před očima rozpustil v písek a oni se všichni tři srazili hlavami, jen si povzdychl.
Díval se na ně, jak leží na zemi a skučí, a třel si spánky. Takhle se cítil Ranmaru pořád? To nemůže vydržet.
Měl tu čelenku prostě přeškrtnout. Měl.
***
Zvládl je takhle pozorovat zhruba měsíc. A pak ještě jeden, protože Sasori možná neměl trpělivost, ale důsledný byl za všech okolností, i když mu to činilo nemalé potíže. Na seznámení to stačilo. Na rozhodnutí, že už toho bylo dost, to taky stačilo. Sasori šel na jisto. Chodbu vztekle produsal, a když stanul před dveřmi svých obětí, místo zaklepání zařval: „Vy!“
„A jé,“ vzdychl Ebizou tichounce, dobře si vědom toho, co bude následovat. Sasori vykopl dveře. Spolu s ním do místnosti vplul prašný oblak z omítky u zárubní.
„Vy!“ zopakoval, a do každého zvlášť ve vzduchu zabodnul ukazováček. Chiyo na něj ospale zamrkala. Nebyla vůbec ospalá, ale na Sasoriho výlevy se mnohdy nedalo reagovat lépe. „Vy jste mě předhodili těm spratkům! A Kazekagemu! Jako dva hadi,“ prskal na ně vztekle. Nesnášel tajnosti, nesnášel zákeřnosti, nesnášel zrady a nesnášel hady. „Netvrďte mi, že tohle ho napadlo samo!“ Ranmaru se jen tak rozhodl, že z něj udělá učitele. To tak. Museli mu říct něco, co ho o tom přesvědčilo. Možná si i něco vymysleli. On nesnášel – nesnášel lži. Možná mu navrhli i něco mnohem horšího, ale protože se nabídl Rasa se svými mláďaty, Třetí vyměkl a Sasori z toho všeho možná ještě vyšel dobře. Jako by snad měl být za tenhle nesmysl vděčný. Krev se mu vařila.
Chiyo teď zamrkala nevinně. Nebyla vůbec nevinná, ale jinak než nevinně se tváří v tvář naprosto logickému a pravdivému nařčení nedalo mrkat.
Ebizou se zhostil toho, co by navlas stejně řekla i ona sama. „Ale Sasori,“ začal chlácholivě, „co si to o nás myslíš? Že bychom svého nejmilovanějšího vnuka–“
„Jediného vnuka,“ opravil ho Sasori suše.
„Předhodili lvům? Totiž dětem?“
„Ano. Proto jsem tady,“ řekl jim loutkář, a v hlase mu najednou zněla únava, na kterou by ve svých letech neměl mít nárok.
„No možná jsme se zmínili… že by ti prospěl jakýsi projekt…“ začala Chiyo vařit z vody. Vnoučka se nebála. Ale taky nechtěla, aby si to vyložil špatně. Sasori byl v tomto nešvaru přeborníkem. S lidmi neměl trpělivost. Prostě se na ně vykašlal a odešel. Jenže teď už neodcházel jenom do dílny. Teď chtěl odejít někam, kde by ho Chiyo ztratila z očí navždy.
„Vím, že se tady ta banda starých vysloužilých ropuch – s vámi v čele! – už měsíce, ne-li celé roky, dohaduje o tom, jestli mě vyženou nebo ne.“ Sasori už se nerozčiloval. Hlas mu ztichl, a Chiyo málem puklo srdce. Tohle nebylo dobré. Tohle znamenalo, že si to Sasori vyložil po svém, totiž naprosto špatně. „Ale zrovna u vás dvou jsem myslel, že budete na té straně, která mě vyhánět nechce,“ dodal Sasori. „A je zrovna tak podlé mi to dávat najevo takovým způsobem. Mohli jste mi to říct stranou a do očí. Byl bych šel sám.“ Chtěl jsem jít sám.
Ebizou se na Chiyo káravě podíval. Ale ona si za tím nápadem stála. Ne že by byl dobrý, ale byl jediný, který měla, a ona tehdy potřebovala jednat sakra rychle. „Sasori, tohle nebyla snaha tě donutit k dezerci,“ řekl Ebizou vážně. Hra skončila, předstíraná hrůza z vnoučkova hněvu zmizela jako pára nad hrncem.
„Ne?“ odsekl Sasori nesmlouvavě. „Ne? Vždyť jsou to děti.“ Jako by to snad byl argument. „To ani není o tom, že s nimi nemám trpělivost. Já vůbec nevím, co s nimi mám dělat. Co když–“ Kousl se do rtu a na pár vteřin zmlkl. „Tohle není žádná hra. Co když se jim něco stane? Neodtáhnu si je do dílny a neopravím je. Chápete to? Jestli se jim něco stane, tak už to bude napořád. Tak chápete to?“ rozčiloval se. Jediný, kdo tu myšlenku nedokázal byť jen uchopit, byl ale pouze on.
Zněl najednou jako to děcko, které se jim přímo před očima vrhlo hlavou napřed do tekutého písku. Viděl tam štíra, řekl jim, když ho pomocí lékařských technik Chiyo přivedla zpátky do světa živých a z plic mu vytáhla veškerý písek. Oči měl tehdy matné a v hlase měl prostou dětskou zvědavost. Proč on se nemůže do písku potápět, zeptal se jich, zatímco oni si navzájem masírovali srdce z právě prodělaného infarktu.
Teď tady před nimi stál a v očích měl stejný zmatek jako tehdy. „No?“ houkl na ně netrpělivě. „Co pak?“
„Co pak?“ povzdychla si Chiyo. „Na pak teď nemysli. Teď ti začíná období, kdy se musíš starat o to, aby to tvoje pak ideálně vůbec nepřišlo. Tvým úkolem je vést je k samostatnosti, udržet je naživu, dokud to nezvládnou sami.” Věděla, že ho právě to k smrti děsí. Že jsou ti tvorové měkcí a zranitelní a pod kůží mají ještě křehčí orgány, které dlátem neopraví, sebevíc by chtěl. „Je pravda, že pod tím projektem by sis možná představoval něco jiného, kdybys dostal na výběr. Koneckonců rýpeš do architektury, jedů, bylinkářství, boje na dálku… ale do výchovy rýpeš taky.“
„Takže to měla být vážně lekce? Jste ochotní obětovat tři děcka, abych dostal lekci za to, že jsem osina v zadku?“ zeptal se Sasori nevěřícně. „Proč mě příště rovnou nevyhodíte z okna?“
Chiyo si odkašlala. „Věř mi, i tato možnost přišla na přetřes,“ zamumlala. Byla to vlastně první a jediná možnost, kterou se hodnou dobu nikdo nesnažil trumfnout ani vyvrátit. Pravděpodobně to bylo v historii poprvé, co jeden z rady starších něco řekl a všichni do jednoho s ním bez výhrad souhlasili. „Nicméně bych byla nerada, kdyby sis tohle všechno vykládal jako trest. Je to projekt? Je. A ve tvém týmu je široko daleko jediný loutkář, který to s tebou dokázal navzdory všemu vydržet. A náš malý Jinchuuriki… který má na svědomí už pár desítek životů. Kdyby ti Kazekage nevěřil, kdyby tě chtěl potrestat, myslíš, že by vybral zrovna ty tři? Temari je nezvladatelná, nenechá si poradit ani nic říct, dělá si vše po svém. Gaara nevěří ani vlastní rodině, a tobě nebude věřit taky. A Kankurou je ti oddaný.”
Věděl, že se ho snaží utáhnout na dojmu, že by to měl brát jako výzvu. Jenže Ranmaru ty tři nevybral. To byl jeden z mnoha problémů. Třetí ještě ani nebyl pořádně rozhodnutý, že ze Sasoriho učitele udělá, ale jakmile tu myšlenku vyřkl, tak se toho chytl právě Rasa. Na tom konečném rozhodnutí se podepsal až on, k Sasoriho nemalé zlosti. „Říkáš to, jako by cokoli z toho bylo nějaké pozitivum! Holka mě dožene k šílenství nebo dezerci, Jinchuuriki někoho přizabije a půjde to na mou hlavu, pokud teda nepřizabije rovnou mě, a Kankurou je… Kankurou je…“ Došla mu slova.
Chiyo se na něj měkce usmála. „Jako ty. Může být tvým studentem.“
„Já nechci studenty.“ Divže si dětinsky nedupl.
„Ne?“ zachechtala se Chiyo. „A co ty tvoje depresivní proslovy o tom, jak zestárneš a tvoje dílna zapadne prachem? A když jsem ti řekla, ať si najdeš babu, řekls, že–“
„To ještě nezaručí následníka,“ pokyvoval Ebizou potěšeně, rád, že si vzpomněl.
„A taky že se dřív půjde zahrabat do písku, než se začne s nějakou seznamovat,“ vzpomínala Chiyo nostalgicky. Když už to vypadalo, že se ti senilní blázni začnou rozpomínat na další debaty, Sasori poklepal prsty do stolu, aby je utnul hned v zárodku.
„Jako by mu nestačil ten tekutý písek,“ nedbal jeho decentního varování strýček Ebizou.
„Od té doby to s ním jde dost z kopce, nezdá se ti?“ přikývla Chiyo smrtelně vážně. „Možná mu pár zrníček utkvělo v mozku…“ Sasori do stolu práskl pěstí.
„Nedělejte si z toho srandu!“ rozkřikl se. Jen zřídkakdy zvýšil hlas, dokud nebyl v místnosti s vlastní rodinou. To pak křičel prakticky neustále. Buď aby ty dva překřičel, nebo aby dal nějaký průchod veškeré frustraci, kterou v něm jejich tlachání vyvolávalo.
Ale pak se skoro násilně uklidnil. Tihle dva mu rozhodně neporadí ani nepomůžou. Na všechno byl vždycky sám, a teď bude sám i na tohle. Chiyo a Ebizou to možná mysleli dobře, ale nedomysleli to do detailů. Nedomysleli si, co všechno se může pokazit. Nejspíš se řídili vlastními zkušenostmi; oba se totiž na Sasoriho tak upnuli, že teď měli dojem, že by měl každý člověk mít ve svém životě dítě, pro které by se přerval vejpůl, aby měl jeho život nějaký smysl. Sasori nechtěl dalších několik let trávit strachem o někoho jiného. Proč asi žil v dílně jako nějaký bláznivý osamělý dědek? Aby pořád nezažíval to, co ho drásalo zaživa. Dovolil si uvědomit si nějaký vztah ke své pramáti, k prastrýcovi, protože byli zaprvé mocnější než celá Písečná dohromady, a zadruhé jediní lidé, které kdy Sasori poznal, kteří se nejspíš dožijí přirozené smrti. Taky si dokázal přiznat, že má jakýsi přátelský vztah se Třetím. Ten chlap měl železný písek a tu nejsilnější vůli, jakou kdy Sasori poznal. Jeho zvolení Kazekagem nebylo náhodné. Sasori se o něj zkrátka nebál.
A teď si měl do života vpustit hned tři obludy, které měl hlídat, aby se jim něco nestalo? Které byly nejzranitelnějšími články vesnice hned po civilistech?
Jeho dílna byla plná těch, které nedokázal ztratit tak, jak by správný shinobi z Písečné měl. Byli tam všichni. Od rodičů, přes Komushiho, přes všechny mistry, se kterými si kdy sedl do noty, až po všechny své spolubojovníky, kteří buď padli rukou nepřítele, nebo tou jeho. A teď – jako sensei – aby mu dílnu zaplnily vyčítavé prázdné pohledy dětí, které nedokázal ochránit? Kolik jich bude, než ho to zlomí úplně? Jak dlouho ještě zvládne předstírat, že mu to nic nedělá? Jejich mrtvé oči ho pronásledovaly, kamkoli se pohnul.
Musí se k tomu postavit rozumně. Tak, jak jen to půjde. Bude je v rozumné míře nesnášet, bude je chránit jen tak, aby je něco nezabilo, ale ne dost na to, aby nedostali pár ran. Naučí je, co bude moct, bude je prudit do té míry, že budou chtít přežít už jen proto, aby mu dali lekci a dokázali mu, že se v nich mýlil. O vesnici jim nebude vykládat žádné pohádky. Možná tím bude riskovat, že z nich vychová generaci anarchistů, ale pokud si pak budou trochu víc vážit vlastních životů, tak to za to bude stát. A ten kluk, který v sobě měl tu nestvůru – ten potřeboval pochopit, že je přesně to. Kluk s nestvůrou. A nikoli nestvůra. A bude ho to učit ještě větší nestvůra.
Pohlédl na Chiyo. Tímhle – tím, že byl nestvůrou – to koneckonců celé začalo. Nejspíš si ti dva nemuseli vymýšlet, když šli za Třetím. Tušil totiž, co mu řekli. To nejhorší ze všeho. Zatracenou pravdu. Rád by řekl, že to tak nemyslel, že jen tak něco plácl do větru. Ale bylo pozdě. Chiyo poznala, že to myslí vážně, a jestli se rozhodla ho uzemnit pomocí Třetího a k tomu týmem geninů, tak to vzala přímo smrtelně vážně. Nikdy by mu neuvěřila, kdyby se to teď pokusil vzít zpátky. Že to byla jenom šílená teorie, kterou neměl v plánu prozkoumávat blíž. Že to s těmi živými loutkami nemyslel tak, jak to myslel.
A Chiyo celou dobu pozorně sledovala zase jeho. „Sasori,“ řekla tiše, nezvykle vážně. „Staň se tím, koho jsi v mládí potřeboval po svém boku. Někým, kdo je provede vším, co tenhle život přináší. Kdo jim nebude v ničem lhát.“ Byla v tom lítost, byla v tom omluva.
To, že mu lhala v tom nejdůležitějším, v čem mu kdy mohla lhát, jí nikdy neodpustil. Ale snažila se ze všech sil, aby to napravila. Jakmile se v šesti letech uzavřel, jakmile přestal mluvit a trávil čas jenom s loutkami, jakmile si vytvořil své vlastní dřevěné rodiče, jakmile začal bez lítosti vraždit všechny, na koho vesnice ukázala – teprve tehdy ho s Ebizem popadli a odtáhli daleko mimo vesnici. Bylo to pár náročných dní, kdy s ním jenom v tichosti seděli, a na střídačku mu říkali pořád dokola, co se jeho rodičům stalo. Kde se stala chyba. Kdo za to mohl. A neodešli, dokud si konečně nedovolil reakci. Když jim tu informaci jenom odkýval, nestačilo jim to. Když krčil rameny a řekl, že ho to mrzí, nestačilo to. Chtěli jinou reakci. Opožděnou, trochu zmatenou, vynucenou, ale bolestně upřímnou, na kterou věděl, že nikdy nezapomene. Myslel si do té doby ve své dětské naivitě, že se s tím smířil, že mu to neublížilo. Že je skutečný Písečný shinobi. Bezcitný stroj na zabíjení, bez závazků, bez vztahů. Bylo mu sotva šest, a on tam mezi nimi brečel jako ještě nikdy předtím.
A oni tam u něj stále byli a pořád opakovali, že je to mrzí. Že nechtěli lhát. Že je v pořádku truchlit. Že to v sobě za žádnou cenu nemá dusit. Že si nikdy nemá dovolit přestat cítit.
Hrůza a počínající panická ataka mu původně málem způsobily zkrat. Teď ale jako by se otřepal. Po Ebizovi i Chiyo loupl zlým pohledem. „Tohle nedopadne dobře,“ zaprorokoval si, a pak za sebou zapráskl zbytkem dveří od jejich kanceláře.
A pak šel a vlastnoručně ty malé bestie vytáhl na další trénink. On se s nimi mazat nebude. Ať už měl Rasa důvody jakékoli, ať měl Ranmaru důvody jakékoli, nebo Chiyo – on nebude ničí loutkou. Udělá prostě všechno tak, jak si dle nejlepšího vědomí a svědomí bude moct dovolit. A jestli v průběhu toho všeho přijde o život buď on, nebo jeho noví studentíci, tak se ujistí, že to všem těm pletichářům a zrádcům vmete ještě před tragickým koncem do tváře.
Byl tak rozlícený, že z jeho žáčků brzy zbyly jenom rozpláclé hromádky neštěstí. Pokud se Gaarovo sezení na zemi dalo přirovnat ke Kankurovi s rukama a nohama rozhozenýma do všech stran, a k Temari, která ležela na zemi strnule jako mumie, když si natáhla všechny svaly, které v těle měla. Gaaru se nedalo unavit stejným způsobem jako ty dva. Věděl, že dřív nebo později si je bude muset nějak rozdělit a každému se věnovat i zvlášť. Zatím se chovali jako nefunkční tým. Temari na vše musela dohlížet, na vše měla názor, kolem Gaary chodila po špičkách a na Kankura se utrhovala, protože věděla, že od toho jí krutá smrt nehrozí. Gaara se na sourozence za den klidně ani nepodíval, pokud při boji nemusel sledovat, co dělají. A Kankurou visel očima jen na svém mistrovi, jako by jen čekal, kdy se konečně vytasí s nějakou loutkou. Sasori zkrátka nevyhovoval ani jednomu, a on by o nich mohl říct to samé.
„Vy dva,“ ukázal na kluky, „zmizte. Vás si podám zase zítra,“ dodal zlověstně. Temari na něj ze země vyvalila oči. Sasori nespokojeně sledoval, jak se oba zbylí studenti courají pryč. Kankurou se nejistě ohlédl. Jednou. Dvakrát. Gaara ani jednou. Zmetci.
Jako by si zlost na ně chtěl vylít na své zbylé oběti, hned se k ní přitočil. Pořád na něj vyjeveně zírala.
„Pramení tvá posedlost kontrolou všeho okolo z toho, že jsi z nich nejstarší – nebo z toho, že jsi ženská?“ zeptal se. Pak uhnul jednomu ostrému švihu vějíře, který by mu sice rovnou neusekl hlavu, ale rozhodně by ho nepěkně pořezal. Bylo obdivuhodné, že se na ten manévr zmohla vleže, to musel uznat. Ten pohyb ji prudce vystřelil do sedu, ale bylo to na ni příliš. Lehla zpátky.
Kdyby tu byl někdo, kdo ho dobře znal, docela klidně by si mohl dovolit vrazit Sasorimu políček za to, jaký byl pokrytec. On moc dobře věděl, proč byla Temari taková, jaká byla. Byl totiž navlas stejný. Byl loutkářem, ovládal vše, co mohl, a nesnesl kolem sebe živé bytosti čistě proto, že byly nepředvídatelné. Byla ironie nejtěžšího kalibru, že tady kázal o tom, jak má někdo trochu popustit uzdu a přenechat odpovědnost na jiných.
Protože ti jiní to vždycky zkazí. Jiní se nevrátí z války, když se na ně čeká. Jiní nepřežijí jeho vlastní vychytávky. Jiní se nechají otrávit tím, čím on by se nenechal. Kdyby tam byl… kdyby tam pokaždé byl, tak…
„Naštval jsem tě snad?“ zeptal se pitomě. Bylo to pitomě, protože se hodně snažil, aby pitomě zněl. Snažil se znít pitomě, protože Temari nesnášela pitomce, a ještě víc než pitomce nesnášela pitomé otázky. A Sasori to všechno dělal proto, aby tu holku nešťastnou naštval co možná nejvíc. Temari frustrovaně zavyla do nebes.
„Trénovat snad můžeme i bez urážek!“ zařvala na něj ze země. Zcela očividně čekala, až ji vytáhne na nohy. Ale vzhledem k velké pravděpodobnosti toho, že by ho při té příležitosti rovnou bodla do žeber, se tohoto činu nehodlal dopustit.
„Jen střílím naslepo, Temari,“ odvětil a zůstal hezky tam, kde byl. „Stejně jako budou střílet naslepo ti, co proti tobě budou stát. Neber si to osobně. Snažím se tě rozhodit a velice mě frustruje, jak moc se mi to daří.“
Temari pořád nevstávala. „Jenže vy mě nenecháte vydechnout ani chvilku,“ hlesla tiše, vyčerpaně. Dával jí zabrat. Včera ji sepsul za mizernou kontrolu chakry při lezení na stromy a dneska zůstala takzvaně po škole. Fakt, že poslal zbylé dva sourozence domů a oni poslechli, byl taky nemilý. Co měli co odcházet, mizerové? Jen jí to dokázalo, že dělá dobře, když jim nenechá prostor pro vlastní rozhodnutí.
„Ti dva nevděční blbečkové si to zítra taky slíznou,“ ujistil ji zdánlivě bez souvislosti. Zvedla hlavu a naklonila ji na stranu. Bála se toho, že ví, kam tohle všechno míří. „Ty bys je tady nenechala, že ne?” zeptal se Sasori a podíval se na nebe, protože zahlédl, jak se jí v očích zaleskla slza. Na to nebyl vybavený, připravený, na to nebyl nic. Zatraceně.
Temari znovu hlavu položila na zem a nechala slzu skanout tiše do písku. Chtěla o tom mluvit zhruba tak moc, jako o tom chtěl Sasori slyšet. „Ne,“ zašeptala. „Dala bych vám pěknou čočku za to, že je tak přetěžujete.“
„Když jsem tady dneska přetěžoval tebe, neřekla jsi ani popel,“ připomněl jí Sasori.
„Jenže já to zvládnu,“ odsekla Temari. Byla na lopatkách, zcela neschopná pohybu, a stejně si myslela, že potřebuje něco někomu dokazovat. Jako by poslouchal sám sebe.
Sasori neměl tušení, jaké bylo mít sourozence. Ale stále mu v hrudi zela díra, která tvarem připomínala Komushiho. Komushi se ho snažil chránit před posměšky, a Sasori ho měl taky chránit. Temari byla nejstarší. Možná jí rodiče nedali za úkol se o dva mladší bratry starat, ale ani nemuseli; dala si ten úkol sama. Bude je chránit před smrtí, před rodiči, před zbraněmi, před nespravedlností, před Sasorim.
Sasori chtěl, potřeboval, aby stejně tak urputně bránila i ona sebe, a ti dva padouši zase ji. Gaara jako by si neuvědomoval, že není se svým démonem samostatná jednotka. Rád by mu to Sasori ve slabé chvilce vytknul, kdyby nevěděl, že kluk za tu nešťastnou výchovu nemůže. On je přece nemohl vychovávat, když byl sám takový, jaký byl. Jenže bez toho to zkrátka nešlo. Nikdy je nedonutí k tomu, aby se chovali jako tým, pokud se o menší zásah do výchovy aspoň nepokusí.
S Temari musel začít. Měla nejvíc rozumu a chápala, co se jí Sasori snažil říct. Dovedla číst mezi řádky. Byla tvrdohlavá jako mezek, ale pokud jí jednou nasadí brouka do hlavy, tak se k výsledku eventuálně dopracuje sama i bez něj. To se u těch dvou zbývajících nešťastníků nedalo předpokládat.
„Víš, proč z toho stromu pořád padáš? Proč klesáš ke dnu řeky?“ Přidřepl si k ní a ztišil hlas. Tak trochu tušil, že je příliš vyčerpaná na to, aby se ho snažila bodnout, i když byl teď na dosah. „Protože se snažíš kontrolovat úplně všechno kolem sebe, a na kontrolu tvé vlastní chakry ti nezbývá místo. Snažíš se být všude zaráz, nic nechceš nechat někomu jinému. Musíš…“ povzdychl si, protože mu to nešlo přes rty zrovna snadno. „Musíš jim trochu věřit. Domluvit se s nimi. Že se o něco, o tebe, postarají taky oni.“ I když jí zrovna jasně ukázali, že jim to bude muset do hlavy natlouct sama.
Tohle měl někdo kdysi naučit jeho. Ale jeho učili právě ten opak. Spoléhej se jenom sám na sebe. Záleží jenom na tobě, na tom, abys splnil misi. Ti ostatní jestli ti nestačí, tak jsou přítěž. Pokud nestačíš ty, jsi přítěž ty. Jednoduché jako facka.
Tentokrát jí steklo pár dalších slz a Sasori se znovu zbaběle zadíval kamsi do dálky. „Ale oni se nepostarají,“ šeptla. „Vždyť je už trochu znáte. Gaarovi na nás nesejde,“ zalkla se, vyčerpání jí sebralo veškeré zábrany a slzy jí už kanuly beze studu. To Sasori se styděl se na ni byť jen podívat. Potřeboval ji dostat na lopatky doslova, ne obrazně. „Gaara nás klidně sejme se všemi ostatními a pak si to ani neuvědomí. Ani si nevšimne, že už tam nejsme,“ pokračovala horečně. Slunce do nich pálilo a ona zatínala pěsti do horkého písku. Kankurou se zase neumí pořádně bít. Snadno se nechá překvapit. Chrání ty svoje zatracené loutky a na sebe kašle,” procedila jedovatě, jako by to dávala za vinu Sasorimu osobně.
Měla pravdu. Mít je na starosti (a on bohužel měl) (a rozhodně se o to neprosil), taky by nevěděl, kam dřív skočit, kdykoli by došlo na skutečný boj.
„Já vás nesnáším,“ hlesla unaveně. Sasori využil toho, že měla zavřené oči, a usmál se na ni.
„To já vás tři taky,“ řekl. „Teď koukej vstát. A jestli ten strom nevyšplháš, tak do vesnice dojdeš po rukách.“
Proklela ho do třicátého kolena. Asi netušila, že Sasoriho rod vymře po meči. A pak, když se několik dlouhých upocených minut snažila vyšplhat až do samé koruny, mu ze stromu spadla přímo do náruče. Nakonec ji do vesnice odnesl. A byl na sebe za to podivně pyšný. Jeho by tam jeho učitelé nechali ležet, aby tam uschnul a nechal se pohřbít další písečnou dunou, která by se valila okolo. Jediné místo široko daleko, kde měla jejich poušť stromy a vodu, byla několik mil od nich. Temari by cestu zpátky nejspíš přežila jen stěží. Věděla to, a stejně se přetáhla. Stejně ho neposlala k šípku, když po ní chtěl nemožné. Kdyby tohle přikázal jejím bratrům, skočila by mu po krku.
Poslední míli do vesnice na něj mhouřila podezíravé oči. Nesl ji dál jako hadrovou panenku. „Ty nejsi žádný loutkář, dámo,“ řekl jí. „Kontroluj jenom to, nad čím máš nějakou moc.“ Kéž by tu radu dokázal strávit i on sám. „A na tohle si nezvykej. Za chvilku se proneseš.“
Zase zavřela oči a zaskučela. „A teď mi ještě říká, že jsem tlustá,“ zašeptala nevěřícně a dál se na svého mizerného mistra odmítala byť jen podívat. „Já vás fakt nenávidím.“ A Sasori se na ni opět jenom usmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat