- fandom: MAFIA II
- 14. kapitola z 16
- cca 1600 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Našel kompromis. Přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Perfektní pro někoho s jeho povoláním. A on stejně neměl nic víc, co by tomu chlapovi ještě nabídl. Nebo nabídnout chtěl.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
Zkurvená láska. Teď a tady, pod jeho dohledem. Kvetoucí přímo jemu pod nosem. Ježíši Kriste, to se mu snad do prdele muselo jenom zdát. Ubožáci pitomí, a to všichni z nich. Praštil do domovního zvonku a čekal, až se objeví doktor. „Jaké překvapení,“ povzdychl si El Greco, když otevíral dveře. Zněl sice ironicky, ale oči se mu lehce rozšířily upřímným údivem, když mu pohled padl na Rickyho. „Váš nový rekrut?“
„Návštěvník,“ zabručel Joe. „Je v pohodě.“
Ricky natáhl ruku – a soudě dle toho, jak mu oči spíš putovaly po celé hale od podlahy až ke stropu, to nejspíš udělal úplně bezmyšlenkovitě. „Dobrý den,“ začal, hlas mu zesílil, a zněl najednou úplně jinak než v autě, zněl víc jako jeho rádiová persona, a to oni nemohli dopustit. Joe ho pleskl přes nataženou ruku a srazil mu ji tak zpátky dolů. To malé ublížené au, které dostal v odpověď, zdárně ignoroval.
„Zdvořilostní fráze netřeba,“ usmál se doktor, ale tón hlasu měl podstatně měkčí a laskavější, než když jednal se svými idiotskými pacienty. Nejspíš to považoval za příjemnou změnu – potkat se s normálním člověkem. Normálním člověkem, který byl nějakým způsobem zainteresován, když došlo na Vitovo zdraví, jak se dalo snadno vydedukovat. Joe neměl v plánu nechat Rickyho jméno vyplavat na povrch.
„Už se probral?“ zeptal se netrpělivě. Doktor se přestal usmívat na nováčka ve svém domě a vrátil se zpátky ke svému otrávenému zamračenému pohledu ala ‚chcípni‘, který si nejspíš vyhrazoval čistě pro Joea.
„Byl jste pryč sotva dvě hodiny. Co myslíte?“ odsekl.
Dvě hodiny, pokud se nepočítala noc předtím, nebyly zase tak moc.
Pokud se noc předtím počítala, tak to byla hromada času na to, aby se Vito probral. Takže nebylo dobré znamení, že to pro Vita hromada času nebyla. Doktor to říkat nemusel. Joe to moc dobře věděl. Přimhouřil na El Greca oči a nadechl se, že z něj vytáhne víc, ale předběhl ho o dost tišší hlas, než který by použil on.
„Mohl bych ho prosím vidět?“
Oba se k Rickymu otočili. Vypadal v tom domě a mezi nimi jako z jiného světa – se svou světlou pletí a světlými vlasy, dokonce i jeho oblečení v tmavém domě jako by zářilo. Jen pod očima měl tmavé kruhy a nervózně si mnul ruce od doby, co se za nimi zabouchly dveře. Byl tak… byl tak strašně normální v tak nenormální situaci, až to i doktora zvyklého na ledacos zarazilo. A Joe si uvědomil, že jakmile Rickyho maska opadla, byl z něj úplně jiný člověk. Což bylo jedině dobře. Takhle – nejistě, nesměle – vůbec nepřipomínal toho člověka, jako který se proslavil. A dokud takhle bude znít, tak si jeho tvář se jménem nikdo nikdy nespojí.
„No, jsem si jistý, že známou tvář uvítá,“ odvětil El Greco smířlivě. „Přátelskou známou tvář, měl bych dodat,“ zabručel si pod nos a jasně tak potvrdil Joeovo podezření, že si byl dobrý doktor velice dobře vědom, že tady hrozila velká šance, že pokud se někdo ukáže ve dveřích a bude se po Vitovi ptát, bude to nejspíš proto, aby ho dodělal. Ten chlápek věděl, jak to v tomhle byznyse chodí. „Tamtudy,“ ukázal dále do chodby, aniž by specifikoval, o které dveře se jedná. Počkal pár vteřin, než se Ricky alespoň trochu vzdálí z doslechu, než se otočil zpátky k Joeovi. „Já přísahám na Boha všemohoucího, že jestli sem do tohoto domu přitáhnete válku, tak vás ubodám skalpelem. A jestli už v té době budete po smrti, tak vám pochčiju hrob.“
„Poslyšte, tohle…“ Joe absolutně nebyl v postavení, kdy by si mohl vyskakovat, a on to dobře věděl. A navíc se odtud potřeboval rychle vypařit. Což si nebyl jistý, jestli vůbec může. Najednou se o něj na tu myšlenku pokusila panika. Prudce se otočil. „Hej!“ zavolal na Rickyho, který stál ve zdvořilé vzdálenosti na konci chodby a čekal na další instrukce. „To o té Cindy – myslel jsi to vážně?“ zeptal se Joe a ignoroval ten nevěřícný pohled, který na něm přistál z El Grecovy strany.
Ricky přikývl. Rozhodně a bez váhání. Joe se ani neodvažoval v takovou jistotu doufat. „Ano.“
Panika se odplazila tam, odkud přišla. Ricky Fox nebyl žádný bodyguard, ale i tak byl Vito v dobrých rukou. „Dobře,“ přikývl Joe, jestli vděčně nebo na rozloučenou, nebo jako požehnání, to už teda fakt nevěděl. Pak se otočil zpátky k doktorovi a znovu ztišil hlas. „Je to složitá situace. Já teď musím zjistit, kdo je přítel a kdo nepřítel. Pokud se nevrátím, řekněte Vitovi, aby zmizel z města. Nikdo kromě tohohle chlápka neví, že tady Vito je.“
„Není jeden z vás,“ podotkl El Greco. „Ví o tomhle špinavém byznysu aspoň něco, nebo jsem teď mimo doktora i zatracená chůva?“
„Prostě tady zůstane, dokud se Vito nevzbudí. Nikomu neříkejte, že tady je,” zafuněl Joe naléhavě. „A to platí i pro Vita. Oba je potřebuju uklidit z cesty, abych se mohl starat jenom o sebe. Pokud se Vito vzbudí v dohledný době, prostě mu řekněte, že jsem šel vrátit to, co jsme dlužili. To ho uklidní. A nic víc nevíte.“
„Já skutečně nic víc nevím,“ odvětil doktor se zdviženým obočím. „A byl bych vám neskonale zavázán, kdybyste na tom nic neměnil.“
„Ale no jo furt.“
„A teď se laskavě vzdalte a pokuste se nenechat se zabít. Mezitím bude vašemu příteli poskytnuta veškerá péče a soukromí. Karafantisovo hnízdečko lásky je vždy otevřené,“ prohlásil doktor a zapráskl dveře dřív, než se Joe vzmohl na jediné slovo.
***
Fajn. Tak jo. Jeho koleno ho nejspíš přivede do hrobu. Žebra byla o něco málo lepší. A taky cítil, jak se mu dělá monokl. Potom, co Rickyho vyhodil z Martyho bytu, vyhrabal Vitovu část jejich dluhu a nacpal si ji pod kabát. Pár tisíc nechal u doktora. A teď byl na padesáti sedmi tácech. Nemusel se ani moc namáhat, aby se postaral o tu svou polovičku. Měl po městě plno nevybraných laskavostí.
Bruno vypadal příjemně překvapen, že ho vidí. Uchechtl se, vhodil si do šálku čaje kostku cukru a začal pomalu míchat. Druhou rukou pokynul Isaacovi, aby vzal peníze a přepočítal je. Joe se zhroutil do křesla, aby trochu ulevil svému kolenu. Bruno si ho zvědavě prohlížel. „Musím přiznat, že jsem překvapen. Slyšel jsem, že jste měli se svým obchodem nějaké… potíže.“
„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Joe.
„Také jsem slyšel, že je Henry po smrti. To mě opravdu mrzí,” pokračoval Bruno a Joe pevně zatnul zuby. Nedokázal si představit, že ho to někdy přestane pronásledovat. „Takže váš obchod se nakonec vyplatil?“
Joe si odfrkl. „Hele, svý prachy jste dostal,“ řekl a moc dobře věděl, že si z toho Bruno vybere to, co tím Joe myslel: ať táhne do prdele.
„To ano, ano,“ zabručel Bruno do svého šálku. „Dostal. Já jen že je teď město celé vzhůru nohama… Číňané si myslí, že na ně Italové zaútočili, takže se chystají udeřit na Vinciho. To není dobré. To není vůbec dobré! Nemá to snad náhodou něco společného s tím, proč jste si půjčovali ty peníze?“
Joe se na něj usmál tak sladce, že se ze sebe málem sám zeblil. Isaac se vrátil do místnosti a na Bruna kývl. Bruno se otočil zpátky k Joeovi. „Vypadá to tedy, že je dluh splacen… Henry, nechť je mu země lehká, si uměl vybrat přátele. A co ten druhý mladík?“
„Mrtvej,“ odsekl Joe netrpělivě, ale protože byl pověrčivej hňup, stejně si pod stolem radši překřížil prsty. Nemohl riskovat, že by právě řekl pravdu.
Bruno si zabručel pod nos. „Ach, ale to je mi taky moc líto. Jeho sestra bude naprosto zdrcená, jsem si jist,“ povzdychl si a vytáhl z hrnku svoji lžičku. Joe celý ztuhl. „Takhle ztratit otce, pak hned nato mladšího bratra… nemá holka moc lehký život.“
Do prdele s dojebaným kolenem. Joe prudce vstal. „Jak o nich vůbec kurva něco víte?“ zavrčel. Nebyl nejvyšší, ale stejně se dokázal vytáhnout, když musel.
„Ale, jen jsem si dal dvě a dvě dohromady,“ odpověděl Bruno a bylo až urážlivé, jak naprosto neznepokojen hrozbou se zdál být. „Jako by z oka vypadl jednomu muži, kterému jsem kdysi také půjčil peníze. No, některé věci jsou holt v rodině. Alespoň splácení po něm nezdědil.“
Hromada sraček, od začátku do konce.
Joe se nad ním tyčil jako smrtka. „To si pamatujete všechny klienty?“ zasyčel na něj tiše. Věděl, že kdyby se o cokoli pokusil, tak by se odtud živý nedostal. Přece jen tahle provokace mohla být jen odpovědí na to, že ho Joe poslal do hajzlu a neřekl mu detaily o jejich obchodu. Možná to bylo jen popíchnutí, a ne hned výhrůžka. Ale stejně – Vito by se na místě zcvoknul, kdyby se o tomhle někdy dozvěděl.
Bruno se usmál. „Jen ty zajímavé. Vidím, že s mou činností dvakrát nesouhlasíte,“ pronesl povýšeně, na tváři pobavený úšklebek. „Ale já nikoho nenutím, aby si ty peníze půjčoval, že ne? Ani Henryho jsem nenutil.“ Ukázal k východu. „Pokud někdy budete chtít půjčku, víte, kde mě najdete.“
Jakmile se za Joem zaklaply dveře, pohled mu padl přímo na chlapa, který tu předtím rozhodně nebyl. Stál přímo u jeho auta. Joe zaváhal, ale bylo pozdě jakkoli měnit směr. Přece jen už věděl, o co jde, když si všiml i té obrovské černé limuzíny, která mu blokovala výjezd ze dvora. Tohle nebyla kára dělaná na krvavé popravy, a tím pádem měl evidentně ještě jakousi šanci tohle všechno přežít. Takže na ozbrojenou gorilu u svého auta jenom zamrmlal otrávené „vůbec se neobtěžuj“, počkal, až mu rovnou otevře dveře limuzíny, a bez dalších cavyků se nasoukal dovnitř.
„No tedy,“ uslyšel na pozdrav. „Ty nejsi ten, koho jsem chtěl. Ale budeš muset stačit.“
Zkurvenej Galante.
Žádné komentáře:
Okomentovat