- fandom: MAFIA II
- 13. kapitola z 16
- cca 4000 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
-----
„Jak o tomhle bytu vůbec víš?“ vystřelil na něj ten hromotluk, zatímco svým tělem blokoval dveře. A Ricky měl pocit, jako by se zmenšoval, i když byl o něco větší než jeho útočník, a snad by si mohl troufnout po něm i skočit a srazit ho k zemi, kdyby fakt musel. Snad to chlápek s tou chromou haksnou nehrál.
„Já nev– totiž, mám telefonní číslo…“ vyhrkl. To bylo zrovna jeho štěstí, že natrefí na nějakého paranoidního maniaka, který ho teď zabije, protože si bude myslet, že ho Ricky sledoval nebo co. Možná sousedi, kterých se Ricky na Vita ptal, nějak zazmatkovali a zavolali tady tohohle… neandrtálce?
„A ty sis to číslo nechal vystopovat, co?“ zavrčel na něj ten muž, a do prdele s nápadem, že by se ho pokusil Ricky nějak sejmout, protože to momentálně vypadalo, že mu jeho brzy-vrah nejspíš ukousne hlavu. „Já to kurva věděl. Ty zasranej zrádnej—“ pokračoval chlap a natáhl se, že Rickymu jednu ubalí. Několik věcí se stalo zaráz.
Ricky sebou hodil k zemi a přitom mířil na to evidentně bolavé koleno.
Ten cizinec byl podstatně rychlejší, než vypadal.
Ricky teď měl na sobě dobrý metrák velice nasrané váhy.
A ta nasraná váha měla ohavnou, ale skutečně ohavnou košili.
A Ricky to najednou věděl – tedy věděl to už nějakou chvíli, celou věčnost, ale teprve teď jako by si dovolil, aby mu to docvaklo. „Kde jsou ostatní?“ třásl s ním křikloun neúnavně. „Jak jsi to tady našel! Mluv, než tě rozmluvím já!“ Křikloun. Křikloun…
„S ještě křiklavějším šatníkem,“ zasípal Ricky, oči jako dva talíře. Ježíši Kriste. Ježíši Kriste, jistěže měl podezření, ale – ten ubožák, kterého rozsekali v parku… Ti dva tmavovlasí muži, kteří byli viděni, jak z místa prchají. Jeden štíhlejší a jeden ‚křikloun s ještě křiklavějším šatníkem‘. Ta prázdnota ve Vitových očích, když se večer potkali.
Chlápek celý ztuhnul, jenom jeho ruka zformovala jednu výmluvnou pěst. „Cože?“ zasyčel. V očích měl cosi divokého. Ricky takový pohled vídal u koček, když se člověk zatoulal příliš blízko k jejich mladým. Syčely a byly schopné se poprat na smrt, štítily to nejdražší v jejich životech vlastním tělem. Tohle nebyl žádný paranoidní idiot. Tohle mohl být jedině ten muž, o kterém se Vito občas zmiňoval, ať už láskyplně nebo lehce podrážděně. Joe.
„Předpokládám, že budete Vitův nejlepší přítel,“ řekl Ricky a snažil se přitom znít co možná nejdůstojněji. Což nebylo jednoduché, vzhledem k tomu, že ležel na zádech, na sobě měl metrákového chlapa, a od brutální smrti ho pravděpodobně dělila vteřina či dvě.
„A ty zase Vitův rokenrolový šamstr,“ odvětil chlápek, ale bylo v tom tolik hořkosti a jedu, že se to nedalo brát s humorem. Ricky se málem zadávil vlastními slinami. Panika mu sevřela hrudník jako ocelová pěst a on se rozkašlal. Váha na jeho hrudi mu dvakrát nepomáhala.
Řekl mu o nich Vito? Nebo byli snad oni dva…? To by Vito Rickymu přece řekl, kdyby… ale ne. Pak co? Možná Joe jenom vtipkoval, možná jen použil takový obrat… to lidé dělali. A Ricky už tady v tichosti panikařil příliš dlouho na to, aby se tomu mohl jen tak zasmát a dělat, že to s ním vůbec nehnulo. Kurva. Kurva, kurva, do prdele práce. „Poslyšte, pane,“ zasípal, „my jsme… haha, my jsme jen dobří přátelé. Jen jsem se začal obávat, že se mohlo něco stát, jistě zrovna vy to chá–“
Ricky se cítil jako zajíc v tlamě jednoho obzvlášť krvelačného loveckého psa. „Zmínil se o mně?“ zeptal se Joe o něco klidněji.
„Ano. Ale ne tedy v tom smyslu… totiž měl jsem za to, že jste vy dva čistě v přátelském….“ Pro Kristovy rány, teď mohl dostat po hubě za úplně cokoli, co řekne.
Joe mohl být žárlivý parchant, který poměrně pochopitelně nereagoval příliš dobře na to, že měl Vito nějaký jiný vztah. Obzvlášť, co se Ricky sebral a Vita vystopoval jako nějaké zvíře. Anebo byl Joe jenom ochranitelský kamarád, který by Rickyho mohl klidně zabít už jen za to, že vůbec naznačil, že se ti dva nacházejí v intimním vztahu.
Možná Vito měl to štěstí a měl kámoše, který ho bral takového, jaký byl, který to o něm věděl a kterému to bylo jedno. Ale pokud ne, Ricky nemohl riskovat, že by ho takhle zradil. Jako by si snad mohl dovolit všechno posrat ještě víc, než se mu dařilo doteď. I ti nejbližší a nejmilejší přátelé se k takovým, jako byl Ricky a Vito, dokázali zničehonic otočit zády a navždy je zatratit, jakmile to o nich zjistili. A to těmto dvěma Ricky nemohl provést. Takže zaklapl pusu a držel ji zavřenou. Některé věci si holt chlap musí vzít do hrobu.
Joe se k němu naklonil a velice nepřívětivě se na něj zazubil. „Tohle není žárlivá scéna, Ricky,“ pronesl sladce. Zřetelně přitom artikuloval a lehce posunul část váhy do Rickyho hrudi, čímž mu sebral ještě víc vzduchu. „Jestli se o mně zmínil, pak musíš vědět, že je mi u prdele, kdo jebe koho. Já mám problém s tím, když dojde na vyjebávání.“
„Co-cože? Vyje… jste těžký,“ vydávil ze sebe Ricky z posledních sil a rozkašlal se. Snad by se mohl dostat ven, minimálně by se o to mohl pokusit, ale jestli ho ten chlap zase chytí, tak už se jen s pěstmi nespokojí. A Ricky neměl chuť dostat kudlou do žeber. Takže zůstal tam, kde byl. Na almaře u dveří stála zasraná liška. Vycpaná. Teda doufal. „Nikdo s nikým nevyjebává! Prostě jsem se přišel podívat, jestli je v pohodě, protože jsem o něm neslyšel celé dny a nikdo mi nebere telefon!“ zařval do rudého obličeje nad sebou, krev se mu vařila a horko mu stoupalo do tváří a do mozku. Bál se, že to s tou Cindy tenkrát přehnal. Že to zahnal příliš brzy příliš daleko.
Pochodoval po svém domě celé dny, pořád si dokola omílal, co v rádiu řekl, v hlavě mu hučelo, všechno se s ním točilo a on nemohl vydýchat paniku. Poškleboval se sám sobě, imitoval svůj rozjásaný hlas, jedno debilní slovo za druhým, a řekl tehdy, že svou Cindy miluje, že miluje toho chlapa, kterého se ptal, jestli mu může v rádiu říkat Cindy, a jestli byla jeho Cindy takhle najednou potichu, tak byla buď královsky nasraná, k smrti vyděšená, anebo mrtvá.
A – heleďte, dokud byl Vito naživu, tak si mohl být nasranej, co jen jeho srdce ráčilo. Ale Ricky to potřeboval vědět. Koneckonců byl po celou dobu jejich vztahu připraven Vita ztratit kvůli náhlé nechuti z celé téhle šarády, kvůli hádce, kvůli neshodě, kvůli ženské, ale ne kvůli smrti, protože živý Vito, který s Rickym nechtěl mít nic společného, byl pořád lepší Vito než mrtvý Vito, takže Ricky měl prostě kurva strach.
Náhlá vlna rozhodnosti (nebo šílenosti) mu vrazila pomyslný políček a on chlápka nad sebou probodl ledovým pohledem. Neměl na ten pohled nárok ani postavení, ale byl dost vzteklý na to, aby dokázal alespoň předstírat, že jo. „Slez ze mně,“ zavrčel. „Nikdo s nikým nevyjebává,“ dodal umíněně. „Každý dement si umí vystopovat jedno pitomé telefonní číslo, kolik lidí asi tak myslíš, že ho v tomhle sousedství má?“ vyplivl nakonec a připadal si jako divoká kočka. A měl by sakra rychle přestat klít, protože jinak se hodně rychle navrátí do pubertálních let, kdy nedokázal bez nadávky vyřknout jedinou holou větu. A on si nemohl dovolit k tomuhle zlozvyku znovu sklouznout, jestli nehodlal v nejbližší době vyletět ze své práce.
Posluchači moc dobře věděli, proč se zničehonic zasekl uprostřed věty.
Joe na něho stále jenom mhouřil oči. A pak velice pomalu řekl: „Asi mi při tom pádu vybouchlo koleno. Budu takhle muset chvilku ještě zůstat.“ Zněl, jako by ho od bolestného řevu dělilo jen pár vteřin.
Následující proces, kdy se Ricky snažil zpoza Joea co možná nejméně bolestivě vysoukat, byl trapný pro oba. Ale jakmile byl Ricky volný, nabídl znovu pomocnou ruku. Joe ji i tentokrát přijal.
Teď, když konečně stáli tváří v tvář, nastalo krátké výmluvné ticho. Rickyho vztek vydoutnal. Pořád tady byla otázka toho, proč vůbec přišel.
„Já ho přišel… zkontrolovat. Jestli…“ Poškrábal se na hlavě a nešťastně se uchechtl. „Od té doby, co jsem vypustil tu Cindy do éteru, bylo ticho. Nikdo mi nebere telefon, nikdo mi neklepe na zadní dveře. Poslyš, já… já jsem připraven na to, že bychom se rozešli každý po svém,“ což teda opravdu nebyl, „nebo na ránu do huby. Nebo na takových šest ran. Prostě mám jenom obavy.“
„Co, chceš to snad vzít zpátky?“ zazubil se na něj Joe varovně, nepřátelsky.
Ricky zaváhal. „Nechci.“ Tohle byl Vitův nejlepší kamarád. Jestli byl alespoň trochu tím, kým byl Beanie pro Rickyho, pak s ním byl Ricky v bezpečí – tedy alespoň co se týkalo podstaty vztahu Rickyho a Vita, samozřejmě. A Vito byl stejně tak v bezpečí. A i když celé tohle fiasko bylo přinejmenším frustrující, musel Ricky uznat, že byl rád, že měl Vito takového ochránce. Že nebyl na světě tak sám, jako si myslel, že je. „Ale jestli by to po mně chtěl on, tak se pokusím. Jen se chci ujistit, že je v pořádku, to je vše.“
Nastalo dlouhé ticho. A pak Joe celý splaskl jako prasklá pneumatika. „Není.“
Ach bože. Ach bože, do hajzlu, to ne.
Celá pěst jako by mu prorazila žebra a popadla jeho srdce, aby z něj mohla vymačkat veškerou šťávu. A nebyl to Joe, kdo se o to postaral. Do prdele, do prdele, to ne.
Joe ho pozorně sledoval. Pak, jako by se vzdor lepšímu mínění rozhodl jinak, znovu promluvil. „Můžu tě za ním vzít. Je na tom docela bledě, ale bude žít.“ Rickymu neuniklo to lehounké zaváhání na konci. Joe to, co říkal, nevěděl jistě. Ale měl naději.
Tak to se mu kurva ulevilo. Taky těmi slovy mohl začít, než se o Rickyho málem pokusil infarkt. „No, tak to je dobře, dobře,” vyblekotal, zatímco se mu srdce zmateně třepotalo o hrudní koš, jako by těm chlácholivým slovům stále ještě nechtělo uvěřit. „Jen mi pověz, v jaké nemoc–“
Ten naprosto neveselý úsměv, který mu Joe věnoval, ho zarazil uprostřed slova. Stejně to nepotřeboval vyhláskovat. Jistěže ne. A nemusel ze sebe ani dělat blbce a ptát se. Tohle přece nebylo nic nového, nic, co by už dávno tak trochu netušil. „Vezmi mě za ním, prosím,“ řekl. Ať už to mělo být kdekoli.
***
Ricky tušil od samého počátku, kam to všechno mířilo.
Vito byl neuvěřitelně atraktivní, zdánlivě chladný, jeho tvář ostrá a jakoby vytesaná z kamene, jeho úsměv spíš škodolibý úšklebek. Kabát mu padl jako ulitý a klobouk mu dodával grády. A ta jizva, která se mu táhla přes tvář až k bradě, byla jako pozlacená prasklina na čínské váze – dělala ho o to krásnějším. Světlo na něj tehdy dopadalo velice lichotivě a nálada v baru byla tak akorát, a místo bylo velice vhodné, a Ricky se na něj chtěl dívat a dívat, aniž by mu hrozilo, že dostane po hubě, takže – takže začal blábolit. A pak toho muže pozval na drink, když se ukázalo, že nepřišel s nějakou holkou ani na žádnou nečekal.
Napřed to nevypadalo moc slavně. Vito byl odtažitý a podezíravý, nejspíš ten druh člověka, co si po blbém dni zajde do baru na dva drinky a pak si jde zase po svých. Ale Ricky uměl být okouzlující, když chtěl (a on sakra chtěl), a ten cizinec se mu brzy začal poddávat. Jeho čelist už po nějaké době nebyla tak pevně zaťatá, jeho pohled o něco zjemněl, a alespoň občas se pokusil i o něco víc než jednoslovnou odpověď. Chlápek s hodně vysokými zdmi, které byl Ricky připraven přešplhat jako zatracená opice.
Ricky ho jednoduše chtěl slyšet mluvit, chtěl se na něj obdivně dívat, chtěl sledovat, jak kouří své cigarety, a začínal zbožňovat ty úsečné satirické bonmoty, kterými Vito oplýval, miloval ten jeho přízvuk, jeho oči, tu jizvu, ten polovičatý úsměv.
A jak se večer pomalu přehoupnul do hluboké noci a vzduch kolem nich houstl, Vitovy havraní vlasy se začínaly trochu víc kroutit a jemu sklouzl pramen vlasů do očí. Vito se občas zamračil, jako by netušil, co ho to lechtá na tváři, a Ricky v ten moment nemohl ani polknout. Hrdlo měl vyprahlé jako tu nejsušší poušť, a byl totálně, ale totálně v prdeli.
No, dalo se říct, že pohledné tváře byly jeho slabinou. A bylo až podivuhodně okouzlující poslouchat toho muže mluvit, slyšet ty jeho suché poznámky, které Rickyho bez výjimky posílaly smíchem do kolen, i když by si byl pomyslel, že by z nich měl spíš mít naděláno, protože někdo s tak černým smyslem pro humor to v hlavě nejspíš nemohl mít ani v pořádku. Možná to byla jenom ta tvář, která mu tak učarovala, že mu bylo všechno ostatní jedno. Vážně neměl nejmenší ponětí, co z toho hrálo větší roli. Jenom doufal, že nebude hledět příliš vyzývavě, že si toho toužebného pohledu cizinec nevšimne, že z něj nevypadne něco, co chlap chlapovi prostě neříká.
Na noc skončili v Beanieho extra bytu. Ricky si do svého vlastního domu cizince nikdy nevodil, rozhodně ne tak brzy potom, co je potkal. Čekal, že si dají nějaký další drink, možná spíš kafe, že si poslechnou hudbu. Vito jeho hudební vkus sdílel, a to už bylo samo o sobě dost na to, aby se do něj Ricky bezmála zamiloval, ať už vypadal jakkoli. Ani na okamžik se tehdy neodvažoval doufat, že by mu bylo dovoleno se dotknout. Ochutnat. A pak znovu dotknout. A ochutnat víc.
A pak už se nemohl udržet, když se Vitův ostrý úsměv změnil na rozpačitý, protože jenom v košili a bez toho velkého kabátu a bez klobouku najednou vypadal úplně jinak. Jaksi přístupněji, s těmi vyhrnutými rukávy a límečkem košile rozhaleným zrovna tak, aby šly sotva vidět klíční kosti (ježíšikristepaneboženanebesích). Jako by s odloženým kloboukem a kabátem o něco málo spadla zeď, kterou kolem sebe Vito do té doby měl. A Ricky byl oportunista. Byl připravený je přešplhat, pokud bude muset. Takže když viděl, že stačí pouze přeskočit, tak skákal.
V ten moment už k sobě byli tak blízko, že by si dokázali navzájem popsat svoji barvu očí. Podělili se o lahev vína a Ricky šel na věc, udělal první krok, a nejen že ten první krok přežil, dokonce byl za svou odvahu sladce odměněn.
Ale většinu noci probděl, jak neustále přemítal nad tím, co se mezi nimi právě stalo. Ricky si hořce vyčítal, že se neuhlídal, že se s Vitem raději nespřátelil. Teď si každý půjdou po svých. A Ricky si dovedl představit žít bez intimních doteků, ale už teď mu Vito chyběl jako člověk, jako dobrá společnost, o kterou se Ricky předčasně připravil.
Teď znal chuť zakázaného ovoce a samozřejmě toužil po dalším a dalším, ale zároveň… pokud to znamenalo, že se mu Vito vytratí ze života, tak by si stejně nikdy neodpustil, že se nechal zlákat svými tužbami a raději si neužil platonického vztahu.
Vito se pak vzbudil. Vypadal naprosto k zulíbání, až se Ricky málem tím pohledem zalkl. Pak Vito zahučel cosi, co mohlo být snad přání dobrého rána. Hned nato si dal kafe a pokaždé, když se s ním Ricky snažil promluvit, cosi zabručel v odpověď. Ricky to chtěl zoufale přičíst jenom tomu, že Vito nebyl zrovna ranní ptáče, a ne tomu, že by se mu hnusil, že by ho chtěl každou chvíli poslat ke všem čertům.
Vito nevypadal, že by někam spěchal, když se oblékal. Vlastně vypadal, jako by nechtěl nic víc, než se znovu ponořit do peřin. Ricky ho celou dobu pozorně sledoval a snažil se zapamatovat si každý detail.
V ranním světle byly ty jizvy – od nože, od cigaret – na bedrech dost vidět, a už jen ty měl považovat za varovný signál. Zbraně, té si všiml vlastně hned. A ano, jistěže mu myšlenka, že Vito vypadá přesně jako ti chlápci z novin, nad jejichž fotkami se skvěly nadpisy jako ‚zavražděn‘, ‚zastřelen‘, ‚nalezen mrtvý‘, ‚propuštěn‘ či ‚obviněn‘, přišla na mysl, ta myšlenka tam byla od prvopočátku, daleko předtím, než se Ricky vůbec odhodlal ke flirtu.
A přesto…
„Jsi – ehm,“ pokusil se Ricky o řeč, zatímco se sám zavrtával hlouběji do postele. Teď nebo nikdy, že? „Jak se stavíš k návrhu na další drink?“ Vito si to mohl vyložit, jak chtěl, Ricky mu byl připraven dát cokoli. Skleničku a pokec, sendvič, půlnoční opilecký telefonát, zoufalou šoustačku, cokoli.
A Vito se na něj tehdy zazubil – byl to ten polovičatý ale upřímný úsměv, ze kterého šel Ricky do kolen – a pak se silným přízvukem zavrněl ‚dobře‘ a Ricky byl – cože to byl? Ach ano – úplně v prdeli.
Vždycky to takhle měl. Zamiloval se snadno a rychle a hluboce. Byl horší než malá holka. Zbožňoval upřímně a nekomplikovaně. Odpouštěl příliš rychle. Byl plný lásky a přívětivosti a jeho to dohánělo k šílenství, když ji neměl komu dát či projevit. Chtěl objímat své přátele a pořádně při setkání zmáčknout svého synovce, chtěl své kolegy líbat na tváře, kdykoli je život ve studiu začal příliš stresovat. Jen aby je rozesmál a oni na chvilku zapomněli na své trable. Pro všechny to byl prostě Ricky, neustále po ruce, pořád někde, kde byl k zastižení. Rád si povídal s holkama, ale neodvážil se jednu udělat nešťastnou tím, že by ji požádal o ruku.
Takže, hele, bylo pro něj vůbec možné, aby se v tomhle případě nezabouchl? Bylo tam příliš mnoho věcí, do kterých se Ricky mohl zamilovat.
Ty hrubé ruce zvyklé na tvrdou práci, které s ním zacházely nebývale něžně. (Což při jejich první společné noci vůbec nečekal, a taky ho to překvapení na pár minut stálo hlas, když si uvědomil, že ta něha nepochází z nezkušenosti nebo z váhavosti, ale z upřímné starostlivosti. Nikdy dřív to s nikým na jednu noc nezažil – vždycky to bylo rychlé a tvrdé a bez lásky, zkrátka jen takové podrbání svědícího místečka, ze kterého pramenilo jen chvilkové uspokojení.)
Nebo to silné pružné tělo, zjizvené a potlučené a vždycky schované pod příliš mnoha vrstvami oblečení.
Ta ospalá rána, kdy by ho Ricky mohl klidně polít benzínem a zapálit, a Vito by se neobtěžoval probudit ani dost na to, aby ten oheň uhasil.
Jeho měkce chraptivý ospalý hlas, ten, který se Ricky vždycky snažil napodobit, aby svou hlasitostí nenarušil klid.
To, jak si užíval Rickyho společnost, i když k sexu vůbec nedošlo. Což bylo taky poprvé.
Nebo to, jak poslouchal, když Ricky nezřízeně žvanil na libovolné téma. Nebo jak celá jeho tvář jaksi zněžněla, když ho pozoroval.
(A Ricky se vždycky zuby nehty snažil, aby se tím nenechal příliš rozhodit. Věděl, že kdyby se ten pohled snažil nějak dešifrovat, pojmenovat, nebo k něčemu přiřadit, že by si jenom zbytečně ublížil.)
Nebo ty jeho absolutně příšerné pokusy o vaření.
Jak se mu rukávy svezly dolů po lokty a odhalily jeho zápěstí, kdykoli si zapaloval cigaretu. Ricky si nikdy nemyslel, že by něco tak obyčejného mohl považovat za tak atraktivní.
Miloval ty otevřené knihy, které za sebou Vito nechával. Taky ty malé baseballové kartičky, které používal jako záložky.
Miloval ty ranní stížnosti na vstávání, tu rozkoš v jeho tváři, když mu Ricky nalil kávu. To spokojené zamručení, když polkl první hlt.
Miloval to, že se s ním Vito cítil dost dobře na to, aby k němu přišel a jen tak ho políbil někde v předsíni, miloval to, jak pasoval přímo do jeho náruče.
Miloval i to, že se červenal jako idiot, kdykoli se Beanie v práci zmínil o jeho novém „miláčkovi“.
Nebyl připraven tohle všechno nechat za sebou, nechat Vita za sebou, nebyl připraven, ani když jeho mozek jako vzorný žáček mával rukou ve vzduchu a snažil se žádat o slovo; varovat, napomenout, připomenout všechny ty malé detaily, které Ricky vědomě přehlížel. Ty maličkosti a nesrovnalosti a nápovědy v tom, co Vito řekl nebo udělal, gesta nebo zmínky, které kdyby si Ricky pospojoval, tak z nich vytvoří celý obrázek, celé portfolio, celou výstavní síň obrazů. Ricky byl varován nesčetněkrát.
Všiml si, jak se Vito vyjadřuje, všiml si, kdy a kvůli čemu sebou cukne, všiml si nevyřčených slov i těch odmlk, kdy se zarazil uprostřed věty. Všiml si zbraně i toho, jak Vito kontroloval, jestli ho někdo nesleduje. (A i když se Ricky snažil sám sobě namluvit, že to bylo proto, aby na jejich vztah nikdo nepřišel, stejně tak trochu věděl, že to nebyl jejich případ.) Všímal si toho všeho. Vyhýbavých odpovědí, provinilých očí, toho výmluvného naklonění hlavy, toho, jak se někdy podíval dolů jako spráskaný pes, jako by se styděl, jako by čekal, kdy na něj všechno spadne.
Vito za sebou nechával cestičky z chleba a Ricky se zkrátka rozhodl je přecházet a nevšímat si jich, protože moc dobře věděl, co by z nich slepil, kdyby je posbíral.
A nastalo i pár okamžiků, kdy si byl Ricky jistý, že už to Vito nevydrží. Že vybouchne, že mu všechno vmete do tváře, že ho pošle do háje. Byly časy, kdy se na něj Ricky naštval, protože co si ten mizera dovoluje, nechat Rickyho, ať ho nekriticky zbožňuje, a přitom být… tímhle. Jak měl potom Ricky žít? Jak měl žít potom, co tohle nevyhnutelně ztratí? Proč mu život dával ochutnat šťavnatého ovoce jen proto, aby mu ho pak vytrhl z rukou a shodil dolů do propasti?
Vito mu dokonce svým způsobem řekl o své práci. Jistě, kroužil spíš kolem, ale Ricky by musel být o něco pitomější a o něco naivnější, aby to nepochopil tak, jak to Vito myslel. Vito mu celou dobu naznačoval, jak se věci měly. Dával mu příležitost z toho všeho vycouvat, dokud to šlo. Ricky prostě jenom nechtěl. Nechtěl čelit tomu, že byl Vito jedním z těch, kvůli komu tohle město tak často krvácelo. Jedním z těch, ke komu by měl přivést policii. Jedním z těch, kterých se vždycky bál a kterými pohrdal.
Vrátil se zpátky do reality. Cesta byla nepohodlná a plná vybraných kanálů. Ricky tak napůl čekal, že ho Joe zaveze někam za město a tam ho odpráskne.
„Co všechno víš?“ zeptal se Joe, když čekal na zelenou.
„Jenom to, co mi řekl. Že měl problematické dětství, chudé zázemí, pak nějaké malé zločiny, pak vězení. Že je… bodyguard, který… si občas potřebuje ušpinit ruce.“ Nebo něco takového. Joeova tvář se najednou změnila v takový výraz lítosti, až se Rickymu začala vařit krev. „Hele, mám mozek, jasný?“ utrhl se. Joe se na něj skepticky zamračil. „Dokážu číst mezi řádky.“
Joe už se zase díval na cestu. „A s tím jsi v pohodě?“ Až příliš se snažil znít neutrálně.
Ricky si povzdychl. „Já ne– totiž my o tom spolu ještě tak docela nemluvili.“ Vito si nejspíš rád myslel, že Ricky nemá ani tušení o tom, kdo vlastně je. Těžko mu to zazlívat. Ricky si taky rád myslel, že nemá ani tušení o tom, kdo Vito vlastně je. Chvíli tiše seděl a sledoval lidi v ulicích. „Ten muž v parku,“ řekl ještě, protože tehdy viděl ve Vitových očích něco, co mu od té doby nedávalo spát. „Znali jste ho?“
Slyšel, jak na volantu zapraskaly klouby. „Dobrej kámoš. Vito o něm taky mluvil?“
„Ne.“ Možná. „Ale Vito tehdy večer přišel ke mně. Potom, co jsem četl zprávu o smrti vašeho přítele. Něco s ním bylo špatně, ale já nevěděl co. Pak mi došlo, že to nejspíš bude tohle.“ Najednou se mu srdce začalo násilně hrnout přímo do krku. „To se mu stane taky? To se mu stalo teď, proto je na tom zle? To se ti tenhle život jako líbí?“ vyhrkl ze sebe všechny otázky na jeden nádech, a ani se neobtěžoval potlačovat výtku ve svém hlase. „Tolik smrti, tolik násilí všude… můžeš v noci vůbec spát?“ Jestli ho ten chlap jede někam sejmout, tak si to s ním hodlá alespoň předtím trochu vyříkat.
„Pokládáš samý špatný otázky, kámo,“ protáhl Joe zdánlivě znuděně. Jeli teď do kopce a mířili k Highbrooku.
„Ta hlavní otázka je,“ nadechl se Ricky hluboce, protože tak trochu znal odpověď, ale taky ji potřeboval slyšet od někoho zasvěceného, „jestli je z tohohle nějaká cesta ven. Tohohle…. čehosi. Z tohohle života.“
Joe se uchechtl. „Vězení, smrt… pár let na útěku a pak vězení… pár let na útěku a pak smrt…. můžeš si vybrat. Jo, ještě jsem zapomněl smrt ve vězení.“ Bylo to příliš zahořklé na to, aby ho Ricky mohl obvinit z černého humoru. Tohle byla ta pravda, kterou chtěl a nechtěl slyšet. „A jak vůbec víš, jestli by chtěl ven? On ti to řekl?“ zeptal se Joe. Bylo v té otázce cosi křehkého a nejistého. Cosi, co Ricky nechtěl vůbec rozebírat.
„To ne. Ale slyšel jsem ho mluvit o sestře, která se mu odcizila, která s ním teď nemluví, protože se ho bojí. Slyšel jsem ho mluvit o matce, která zemřela, zatímco on hnil v base. Viděl jsem ho v ten den, kdy vašeho přítele zavraždili v parku. A teď – teď vidím to, jak se tváříš zase ty,” řekl Ricky.
Joe zastavil u honosného domu hned na počátku čtvrti. „To je fér,“ zabručel si pod nos a vystoupil z auta.
-----
předchozí - pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat