- fandom: MAFIA II
- 8. kapitola z 16
- cca 2200 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
-----
Nemohl si vybavit moc případů, kdy zvedl telefon a nebyl přitom pořád ještě napůl v bezvědomí. Vzal on někdy telefon, aniž by ho ten krám předtím prudce probudil? Bez toho zvonění by svůj život nejspíš prospal. A možná by to tak bylo nejlepší. Z postele se nedalo posrat tolik věcí.
I když jak se znal, on by si nějaký způsob našel.
Joe zněl v telefonu netrpělivě, ale to se dalo chápat. Byl nervózní, nejspíš unavený, a k tomu všemu pravděpodobně s kurevskou kocovinou navrch. A nejspíš pořád nasraný, kdyby si Vito musel tipnout. „Koukej kurva vstávat, padesát pět táců v posteli nenajdem,“ zavrčel mu Joe do ucha, a Vito ho nechal, ať si na něm zchladí žáhu, co je libo, protože… no protože si to zasloužil, že jo. „Mám něco na začátek. Prácičku od Eddieho se slušným výdělkem. Oblíkni se, vezmi bouchačku a počkej na mě venku.“ Telefon ohluchnul.
Byly chvíle – přemítal Vito, zatímco se oblékal – byly chvíle, kdy byl rozpolcený mezi tím, jestli byl jeho nejstarší a nejbližší přítel prokletím, nebo požehnáním.
Co by bylo jinak, kdyby neměl Joea? Měl by nějakou zasranou práci v kanclu jako jeho sestra (a ona možná neměla bratra, ale on měl pořád sestru), nebo by dělal v docích? Neměl tušení. Ale nejspíš by ho nikdo nepostřelil, nejspíš by z něj nikdo nevymlátil duši, neměl by teď záchvaty náhodných bolehlavů, neudělal by si z něj nikdo děvku pro všechno – a to ve všech smyslech toho slova. Možná by tady byl pro svou mámu, když ho potřebovala nejvíc. Dříve by se dozvěděl o tom, že je nemocná, a možná by se mu povedlo jí koupit pár let navíc, a kdyby ne, tak by tady pro ni prostě jenom byl a držel ji za ruku, zatímco by umírala. A taky by rozkopal Erikovi prdel dřív, než by si stihl vzít Frankie.
Možná by si nemusel nasazovat masku pokaždé, kdykoli potkal Rickyho Foxe. Možná by neuměl střílet a možná by nevěděl, jaké to bylo schytat kulku, a neviděl by tolik životů prchat lidem z očí, ať už vinou války nebo svojí vlastní.
Neměl by bez tohohle života vůbec nic, býval vždycky jeho argument, kdykoli měl takové zaječí úmysly. Když se tak díval na Martyho byt, všechny jeho vlastní věci spálené na prach... mohl se sám sobě tak maximálně vysmát do ksichtu. Neměl vůbec nic, co by mu připomínalo, proč se do tohohle krvavého byznysu vůbec pouštěl.
Když byl venku, Joe na něj jenom kývnul. Vito věděl, že další mlčenlivou projížďku s nasraným kámošem prostě nesnese. „Co to fajnový auto?“ prohodil směrem ke Smithu Thunderbolt, vděčný, že měl čím prolomit ledy. Ten fakt, že tady vůbec byl nějaký led, který by se musel lámat, a že ke všemu zrovna u Joea, za sebou nechal hnusnou pachuť.
K dobru Joea muselo být přičteno, že se alespoň pokusil smířlivě usmát. Vypadalo to ale dost nuceně a bolestivě. „Eddie nám ho dal extra na tuhle práci. Pěkný, co?“ Ta bolestnost celého výrazu a jeho postoje se vysvětlila hned vzápětí. „Řídíš ty. Hlavu mám ze včerejška jako střep. Jedem do Greenfieldu.“ Zničeně si promnul obličej.
„Taky jsi po hlavě skočil do chlastu, co?“
„Jo, nešlo mi usnout. Ale to není nic, co by nespravila lahev skotské.“ No, Vito mohl být vděčný za to, že on měl na pití jenom to nejlevnější, co by nejspíš nemělo být ani v prodeji. Hlava ho bolela dost i bez kocoviny. Kdyby vychlastal celou flašku skotské, nedokázal by teď ani udržet otevřené oči, natož mluvit a chodit. Nejspíš by chcípl ve spánku.
Málem si sedl na zabalený sendvič. Zůstal stát s hlavou uvnitř auta a pohlédl na Joea, který se zrovna soukal na sedadlo spolujezdce. „To je pro tebe,“ zabručel Joe, když se konečně uvelebil.
„Dík.“
Tohle byla řeč, které Vito vždycky dobře rozuměl. „Sereš mě. Vlez mi na záda. Odpouštím ti. Na, tumáš zasranej sendvič, bylo mi jasný, že tu tvou línou prdel zase budu tahat rovnou z postele a ty se nenajíš.“
„Opatruj se, mio bambino.“
„Dávej na sebe pozor, bráško.“
„Miluju tě, Cindy.“
Málem najel do kandelábru, sotva opustil sousedství. „Co to kurva do píče,“ zasípal Joe, jak kolem sebe hystericky šermoval rukama. „Ježišmarjajosefe, to seš furt ožralej, nebo ještě chrápeš, nebo— Vito? Vito?!“
Vito jenom velice těsně minul semafor, předním kolem najel na obrubník a k smrti vyděsil staršího muže s aktovkou. Dupl na brzdy a konečně se doskřípal až do úplné nehybnosti. Nevěřícně zíral přímo před sebe a volant u toho svíral, až mu zbělely klouby. „Promiň,“ vydechl. To samo o sobě byl důkaz, že nebude mít tu drzost začít tvrdit, že má všechno pod kontrolou a Joe že zbytečně vyšiluje, jako to dělal doteď, kdykoli se mu za volantem něco nepovedlo. Právě proto Joe obrátil a místo nasranosti sklouzl přímo ke starosti.
„Kdes bloudil?“ zeptal se. Bylo bolestivě očividné, že se snažil znít nasraně, ale nešlo mu to. Mohl být rozpálený doběla, ale pokud si myslel, že má dobrý důvod ke starostem, nic ho neodradilo. „Doufám, že sis jenom najednou vzpomněl, že jsi přes noc odněkud vyhrabal zatracený poklad na splacení dluhu Brunovi, ty vole, málem jsem se posral, kurvafix. Tohle není žádnej zasranej tank!“
„Dyť říkám promiň, přestaň vyvádět! Jsem se zamyslel.“ No, taky jeden způsob, jak to nazvat. Tu náhlou vlnu paniky a nevěřícnosti, co se mu prohnala celým tělem jako blesk.
On to slyšel už tehdy, tu poznámku o Cindy, ale byl zaneprázdněný, řešil tehdy víc věcí naráz, byl nasranej na Henryho, na Joea, myslel si, že jde do Rudýho draka pro jistou smrt... ale teď se to vrátilo a jeho to jeblo přímo do ksichtu, jako kdyby se rozběhl hlavou proti zdi a skočil do ní.
„Táhni ven,“ odmávl ho Joe. Vito k němu prudce otočil hlavu. To – to ho ten chlap vyhazoval z auta, z týhle práce, ze svého života, nebo co? „Táhni ty a ten ublíženej výraz vezmi taky,“ dodal Joe. „Beru si volant. Bůh ví, že řidič s kocovinou je pořád lepší než kretén, kterej se ani neobtěžoval si udělat řidičák.“
Na to neměl Vito co říct.
Prohodili si místa. Joe se zatím omluvně křenil na policistu, který si to k nim pomalu štrádoval. Jenom ho odmávl, že není co řešit, hodil po něm pár zdvořilostních nesmyslů, aby se neřeklo, a vyjel zpátky do cesty. „Teď když máme alespoň šanci se vůbec dostat na místo,“ začal po chvíli, „ti můžu říct víc. Jedeme do Greenfieldu oddělat jednoho chlápka a pak zase rychle pryč. Což by měla bejt brnkačka.“
Vito zamrkal a vrátil se zpátky do přítomnosti. Myšlenky, kvůli kterým se málem vyboural, zacpal zase zpátky tam, kam patřily. Do koše. Takové rozptylování si teď nemohl dovolit. „Proč?“ Zpátky do práce, zpátky k věci. Neměl čas řešit srdeční záležitosti. K oddělání chlapa bylo srdce to poslední, co potřeboval.
„Eddie říkal, že je to laskavost pro rodinu z jinýho města. Jakýsi nevyřízený účty. Kladl důraz na to, aby to byla čistá práce. A musí to bejt dneska.“
Vito se nemohl zbavit pocitu podezření. „Proč se o to ta rodina sakra nepostará sama?“ zeptal se pomalu, a tak napůl už čekal tu druhou polovinu plánu, o které se Joe nezmínil. Třeba tu sebevražednou část, kdy budou muset vtrhnout do ozbrojené policejní stanice.
Ale Joe jenom pokrčil rameny, evidentně ani v nejmenším zneklidněn. Buď ho ta možnost, že by je Eddie poslal na sebevražednou misi, ani nenapadla, anebo ta kocovina byla tak zlá, že mu to bylo upřímně u prdele. „Eddie říkal, že tohohle cápka hledali celý roky. A zrovna ho vyhmátli. Bojí se, že když se to neudělá hned, tak jim zase upláchne. Tohle je jeho fotka. Prej naprášil svou rodinu federálům.“
No kurva. „Tak to si to asi podepsal. Ale počkej... když spolupracoval s federálama, tak to musel bejt pod ochranou. Co když ještě je?“ To znělo jako ta druhá část plánu. Ta debilní. Ta, která rozhodně nebude brnkačka.
„I kdyby byl, tak nám platěj litr za to, že to uděláme tak jako tak. Za ten risk to stojí.“ Joe mluvil velice pomalu, jako by byl Vito úplný imbecil, nebo šílenec, nebo rovnou obojí.
„Fajn. Když to říkáš...“ Vito pokrčil rameny. Podíval se na rub fotky. ‚Don Salieri vás nechává pozdravovat.‘
„Poslyš, potřebujem teď každej cent, jasný? Takže jakmile budem hotový s touhle fuškou, tak se rozdělíme a půjdem si každej po nějaký práci.“
„Jasný.“ Oběma jim zbývaly hodiny, možná dny, než skončí u Falconeho na černé listině. Kdo na ně přijde? Měli vůbec kromě sebe navzájem v rodině někoho, kdo by je varoval?
Vždycky k smrti vystrašený, vždycky cínovým vojáčkem, postradatelným, vždycky až na úplným konci potravního řetězce.
„A než to uděláme, musíme tomu chlápkovi předat vzkaz. Viděl's to vzadu na tý fotce? Fajn. Bo odprásknout chlápka za to, že kecal, a neříct mu to nejdůležitější, to je jako bychom ho nezastřelili vůbec. A hele, jestli se s Eddiem někdy teď potkáš... ani slovo o včerejšku. Nikdy jsme tam nebyli. Poslední Číňan, kterýho jsme viděli, nám donesl Egg Foo Young. Kapiš?“
„Co si sakra myslíš, že jsem úplnej retard?“ I když Vito musel uznat, že vzhledem k tomu, že je před chvílí oba dva málem zabil, jen protože si na něco vzpomněl, si takové řečnické otázky nemohl moc dovolit.
Joe se na něj významně podíval, ale měl slitování a polopatě mu to neřekl. „To si nejsem moc jistej, kámo,“ řekl jen. „Jen se ujišťuju, že se neprokecneš, to je celý.“
***
Bylo to docela vtipné – tak vtipné, jak jen něco takového mohlo být, když vzal v potaz, že jim šlo o život. Bylo vtipné, že právě Vitův nedostatek řidičského talentu jim při honičkách hodně pomáhal. Když došlo na řízení, Joe se nedokázal tak docela odpoutat od pravidel. Ne že by stál na červené, když měl za prdelí policajty, to ne, ale i tak dodržoval dost předpisů na to, aby je to zpomalilo. Tak například nikdy nevjel na chodník a nevyužíval veškerých příležitostí, kterých si všímal Vito.
Jako kdyby je pár poštovních schránek nebo popelnic mohlo nějak extra zpomalit.
Vito se toho pořád nemohl střepat. Jako kdyby snad nikdy předtím nikoho nezabil. Ani nezmáčkl spoušť. Možná proto měl tolik času si toho chlapa prohlédnout. Byly to ty oči. Byly to oči toho chlápka, co si bude Vito pamatovat do smrti. Ty oči a ten naprosto nepřekvapený pohled, který jim věnoval. Ten výsměch. Jako by jim říkal ‚no, ale že vám to kurva trvalo.‘ Thomas Angelo je očekával už roky.
To je kurva život.
Co ho k tomu vůbec vedlo, proč se rozhodl zradit? Nebál se smrti, to bylo nad slunce jasné. Možná si musel vybrat mezi svými rodinami. Mezi tou, které složil přísahu, a mezi tou, kterou vytvořil a nejspíš miloval vším, co měl.
Vito by lhal, kdyby tvrdil, že to nechápe. Už tak toho posral víc než dost, když souhlasil, že s Henrym půjde do toho kšeftu s drogama. Nebo když šel a v Henryho jméně postřílel půlku Tongů jen aby se ujistil, že do toho Joe nepůjde sám. Nebo když šel a varoval Lea. To všechno dělal pro své přátele na úkor Rodiny, kterou přísahal upřednostňovat před vlastní krví. A kdyby si měl vážně vybrat, až by došlo na lámání chleba... kdyby si musel vybrat mezi touhle rodinou a tou jeho vlastní, věděl moc dobře, že by se nerozmýšlel. Jen prostě doufal, že bude mít štěstí, že se nikdy nedostane do té pozice, kdy si bude muset vybírat.
„Toho hajzla fakt hlídali,“ vydechl Joe, když zase vyroloval okýnko. Snažil se poldy odradit občasnými dávkami kulek naslepo, ale policajti si jednak nedali říct a jednak nechtěl Joe riskovat, že sejme nějakého civilistu, tak to po chvíli vzdal. Nemluvě o tom, že stejně neměl šanci se do aut za nimi trefit, jelikož tomu Vito těmi svými nepředvídatelnými manévry moc nepomáhal.
Znovu se vrátil zpátky na zem. Tentokrát se ani nemusel málem vybourat. „Eddie je známej tím, že si takovýhle detaily nechává raděj pro sebe,“ procedil.
Joe se na zmínku o jejich společně stráveném večeru v bordelu jenom zašklebil. „Možná to nevěděl," namítl, ale sám nezněl, jako by tomu věřil. „Ty – eh, ty už neposloucháš ECNR?“
Jo, tak do těchhle vod fakt nepůjdou. „Mám jiný věci na mysli,“ odvětil Vito klidně, ale dost výmluvně na to, aby si Joe přečetl i všechno, co bylo mezi řádky. Byl to varovný výstřel. O tomhle se prostě bavit nebudou.
Joe si povzdychl. To znamenalo, že to pochopil a respektoval, ale taky ho to sralo. Nejspíš by rád mluvil chvilku o něčem jiném než o tom obrovským terči na jejich prdelích. To si měl vybrat sakra jiný téma než to, kvůli kterému se Vito málem vysekal. Joe na něj mávl, ať mu zastaví. „Fajn. Teď se rozdělíme. To dělá dvacet sedm a půl táců pro každýho z nás. To už nezní tak hrozně, no ne? Až budeš hotovej, stav se u mně. A,“ dodal, když zavíral dveře, „dávej si majzla, Vito.“
Joe odkráčel a Vito se podíval zpátky na rádio. Tiché jako hrob. Nemohl – ale kurevsky potřeboval (chtěl, vážně strašně chtěl, propánakrále) – ale fakt teď nemohl. Věděl, že by pak zavřel oči a uvolnil se a možná by na chvilku zapomněl na všechny sračky, ve kterých se právě topil. Věděl, že by se nechal unést, jakmile by se ukázal na prahu Rickyho baráku. A možná by Ricky chtěl vysvětlit, že to tak s tou Cindy vlastně nemyslel, že to byl vtip, a aby to Vito nebral vážně, protože...
Jo. Ty prachy. Derek? Derek. Proč kurva ne. Možná bude mít Vito štěstí. Nemůže se mu přece vyhýbat donekonečna.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat