Na zabití

• 
  fandom: MAFIA II
• 2. část série Dohoda
• cca 3400 slov
• slash: NE
• postavy: Joe Barbaro, Vito Scaletta, Leon
• vztah: Vito Scaletta & Joe Barbaro
• vulgarismy, drama, angst, přátelství

Marty je po smrti, Joe je bez sebe vztekem, alkoholu není dost na to, aby tu mizérii bylo možno zapít, a Vito si těžce koleduje. Alternativní scéna k opilému Joeovi v baru. Aneb jak vystřízlivět a přestat pít snadno a rychle. 

-----

Navzdory tomu, že Vito nikdy nebyl zrovna dítětem štěstěny, si Joe nemohl vybavit, jestli někdy vůbec byly časy, kdy by mu alespoň trošičku nezáviděl. V dobách, když se to v Joeovi pralo, když v něm všechno vřelo a všechno se uzlovalo, to bylo nejhorší. Otočil by se a Vito by tam stál, on a ten jeho bezcitný výraz, ta neproniknutelná maska chladné lhostejnosti. Vždycky se mu na ten pohled začala vařit krev a on chtěl řvát – copak to necítíš? Copak vůbec necítíš? 

Věděl, že cítí. Ale nemohl to někdy ukázat?

Kurva, vždyť Joe byl nasranější než on, když Vita chytli a odlifrovali do lochu. 

A teď – když si klidně popíjel na pohovce a zíral před sebe, jako by tam byla televize, zatímco Joe měl chuť si rvát vlasy – teď byl taky na zabití. 

Ze všech lidí, kterými se Joe za život obklopil, jenom Vitovi by svěřil vlastní život, veškerá tajemství a všechny prachy světa, aniž by z toho měl špatné spaní. Nehnuli se od sebe na krok už odmala a Joe by za něj bez přemýšlení položil život, ale do prdele práce, někdy ho ten chlap přiváděl k šílenství. 

„Ale hovno je ti líto!“ zařval, když práskl telefonem. Eddieho hlas mu ještě drnčel v uších a on se vrhl po lahvi piva, kterou mu tam Vito nechal. 

„Uklidni se,“ řekl mu ten prevít, ten k nasrání klidný prevít, pro kterého Marty nic neznamenal. „Mně je to taky líto. Víc, než si myslíš. Věděls ale, jaký je to riziko.“

Málem mu zaskočilo. Prudce k němu trhl hlavou, až ho zabolelo za krkem. „Ty taky?“ zavrčel.

„Byla to nebezpečná práce. Vzals ho, zemřel,“ pokračoval Vito, tvář pořád stejně nečitelnou. Pro něj to tak jednoduché skutečně bylo. A nejspíš by zněl stejně, i kdyby Martyho znal tak dlouho jako Joe. I kdyby to byl on, kdo Martyho viděl denně vycházet z baráku hned vedle, kdo se s ním občas svezl, kdo si z něj udělal vlastního poslíčka, kdo si ho vzal pod křídlo. „Myslíš, že ve válce to bylo jiný?“ dodal Vito, jako by opravdu neměl tušení, proč se Joe rozčiluje. Zkurvená válka a zkurvení veteráni s jejich přirovnáváním. Ve válce, ve válce – tady nebyli v žádný posraný válce. Marty měl sedět na prdeli u auta. Joe se měl vrátit včas na to, aby odpráskl toho, kdo Martymu mířil do ksichtu. Stejně jako ho zachránil Marty. „Eddie toho kluka neznal, tak na něho nebuď nasranej,“ zakončil Vito svůj proslov a tím to pro něj evidentně haslo.

Kohokoli jiného by Joe kopl do prdele, nebo ho do ní i střelil. Oči ho začaly štípat a srdce se mu rozbušilo, jak zadržoval slzy. Něco, co Vitovi bylo docela určitě cizí. Kdyby tady zůstal, nevěděl by, co si počít. Ani by se s ním pořádně neožral. Vito se nikdy s nikým neožral. Měl svý důvody. „Jdi domů,“ vydral ze sebe Joe ztěžka, jak se mu lámal hlas. Dělal tak laskavost jim oběma. I když nechtěl, tímhle si Joe musel projít sám.

Ticho, které nastalo, bylo kratičké, ale jasně dokazovalo, že Vito pochopil, že slyšel i to nevyřčené. „Jo,“ řekl jenom, klidně, nevzrušeně, smířeně. Dopil pivo a lahev položil na stůl. „Dej mi minutku, jen se převlíknu.“

Jo, jo. A pak půjde domů a nejspíš bude spát spánkem spravedlivých, což bylo fakt k smíchu. Joe skoro nespal, pokud se předtím nezlil jako prase. Byly to takové momenty, kdy si nemohl vybrat, jestli svého kamaráda nenávidět, nebo mu závidět ještě víc. „Je mi to líto, kluku,“ vzlykl přidušeně, „je mi to tak strašně líto.“ Kurva. Kurva, kurva, kurva. Musí to říct Martyho mámě.

Vito se nezdržoval. Dveře se za ním zaklaply skoro neslyšně. Nevnucoval se tak, jako by se vnucoval Joe. Nevnucoval se tak, jako by Joe chtěl, aby se vnucoval. Joe musel reagovat. Joe na všechno potřeboval reagovat. Chtěl něco rozbít, chtěl řvát, chtěl někoho obejmout. Vito všechno přijímal stoicky, jako by nezáleželo na tom, jestli vyhrál lotynku, nebo šel do basy.

Joe nechal dopitou lahev spadnout na koberec. Nasralo ho, když se nerozbila. 

Pak chlastal dál. Protože takové budižkničemu jako on nemůže nic jiného dělat. Vždyť měli všichni pravdu – to on do toho kluka zatáhl, do byznysu, ve kterým se málokdo dožije třicítky, natož důchodu. Martyho máma nikoho jiného neměla, teď na všechno bude sama a bude to jeho vina. Jasně, kluk se přisral sám, ale Joe ho měl prostě kopnout do prdele. Vůbec ho nenapadlo se o něj bát, vůbec mu to nedošlo. Zvykl si na Henryho, zvykl si na Vita, věděl, že když se začne střílet, že se může bát maximálně sám o sebe, ze všech přestřelek vždycky vyvázl a s ním i lidi, na kterých mu záleželo, vůbec si nespočítal, jaký to kurva bude, až tam někoho bude muset nechat.

Co kdyby tam zůstal ležet Vito? Oči dokořán a hrudník rozsápaný jako od divokého zvířete. 

Copak byl Joe idiot? S něčím takovým musel počítat, když se do toho všeho dostal. On do toho nespadl omylem, nikdo mu to nehodil do klína. On dělal, co mohl, aby se do tohohle života verval a udržel se v něm, a taky věděl, že tohle k tomu prostě patřilo. 

Ale nikdy předtím to… nikdy předtím se to nestalo, a mohl si nalhávat, že na to byl připravený, mohl si to nalhávat, jak chtěl, ale nebyl. Nebyl, panebože, nebyl.

Pak se všechno rozmazalo.

Prsty klouzající na volantu. Zelená? Červená. Zelená. Červená? Lesknoucí se cesty. Oranžové skvrny na silnicích. Chrastící rádio. Pod nohama spolujezdce do sebe narazily dvě prázdné lahve. Nebo čtyři.

Nápis baru blikal a dráždil mu oči. Uvnitř bylo dusno. Hluk. Tak pil. A pil.

Když se Vito objevil ve dveřích, Joe se nadchl. Přece na tom světě nebyl úplně sám. Ani nevěděl, proč byl na něho vlastně nasranej. Vždycky tady pro Joea byl. Svým způsobem. Hodně brblal a stěžoval si a rozhodně všechny průsery nebral s noblesou – a Joe mu to nezazlíval, protože Vito měl fakt někdy pech – ale prostě tady byl. A o tom to celý bylo.

„Tamhle v rohu,“ ukázal na Joea barman. „Hele, snažil jsem se ho vyhodit, ale ten hajzl by mi ustřelil prdel, kdybych na něj zatlačil.“ To je fakt. Jo, to je fakt, pokusil se Joe přitakat, ale nějak se mu slepila slova dohromady.

Tvary a barvy se mu taky trošku slévaly, takže třeba nedokázal říct, jestli ta deska za barem je zrcadlo, kus holé zdi, nebo nějaký plakát, ale když si k němu Vito přisedl, celý svět se zhoupl tak nějak příjemně a smysluplně. 

Trošku na Vita zamžoural. Viděl, že před chvílí vstal. Už bylo ráno? Venku byla tma jako v prdeli. Musela být ještě noc. Ze všech lidí, co Joe kdy poznal, jenom Vito chodil spát se slepicema, ale vstával pozdě, jako by celou noc proflámoval. Vždycky mu to přišlo k popukání. Celým tělem se mu rozlilo teplo, když si Vito přisedl. Na to, že ho barman docela určitě vytáhl z vyhřáté postele, nevypadal vůbec nasraně. 

„Vito,“ přivítal ho Joe. „Konečně že jsi tady. Všichni ostatní už šli domů,“ postěžoval si dotčeně. 

„Hele, Joey, a proč asi,“ ukázal Vito na kvér, kterým Joe bezstarostně gestikuloval. 

„Ech?“ Pohled mu padl na zbraň. Mířila přímo na Vita. Ten nevypadal, že by ho to nějak sralo.  

„Seš autem?“ pokračoval Vito dobromyslně, a v očích neměl nic než trpělivou laskavost. Snad Joeovi něco dluží, nebo si myslel, že mu dluží? Jako by si oni dva někdy mohli něco dlužit. Jako by bylo něco, co si navzájem nedokázali odpustit. Joe věděl, že to Vito nepřehání s chlastem kvůli svému fotrovi. Že nechce skončit jako on. A několikrát si slíbil, že se taky bude klidnit, že se tak jím nenechá vidět, ale… vždycky se to posralo. Pak ho najednou Vito vezl společně s Eddiem pohřbívat Frankieho Pottse, pak ho Vito tahal z baru, kde na něho chtěli volat chlupatý, protože se trošku nasral a něčím hodil po barmanovi. Nejspíš i teď tady byl kvůli tomu, že se Joe zlil jak to prase. Jenže Joe měl Vita rád i jako nalitej. Nikdy by na něj nevztáhl ruku.

„Ne, vzal jsem si taxíka,“ odvětil pohoršeně. Stupidní otázky. „Tady bych káru na ulici nenechal.“

Leon u baru mu věnoval tvrdý, nepřátelský pohled. Joe nechápal, že to na tu dálku vůbec dokázal poznat. 

„Fajn,“ povzdychl si Vito, a teprve teď jako by na něj dolehla únava. „Tak dopij a půjdeme.“

„To nejde jen tak,“ hádal se Joe. Už si vzpomínal, proč se na Vita nasral. „To není tak jednoduchý. Dopij a půjdeme,“ zašklebil se. „Umře kamarád a ty jdeš prostě spát,“ vyplivl nakonec. To bylo ono? Asi jo. Už si vzpomněl, proč vlastně chlastal. A proč by toho chlapa, pro kterého by umřel, nejradši někdy zastřelil.

Teď i Vitův pohled ztvrdl. Vypadal jako nějaká zasraná socha, když se takhle tvářil. „Nebyl to můj kamarád, Joe,“ odsekl. „Vím jenom, že se jmenoval Marty, nebylo mu ani osmnáct, ječel jako zasraná požární siréna a žes ho vzal na práci, kde takoví jako on nemají co dělat.“ 

Praštil by ho. Nejradši. Barvy se mu zase rozmazaly a tvary přestávaly dávat smysl a svět se zase naklonil do své pravé hnusné studené podoby. Vito se zvedl. 

„Už jdete, chlapi?“ ozval se Leon, naději v hlase se ani nepokusil skrýt. „Otevřu vám.“

Joeovi se ale vařila krev. Taky chtěl pít dál. „Co kdyby zastřelili mě, ty zmrde?“ zařval přes stůl. Vito sebou trochu cukl, když se po něm na ta slova ohlédl. Jako by na něj Joe chtěl něco hodit.

Pak Vito potřásl hlavou, otevřel dveře a vykoukl na ulici. „Dotáhnu tě k mýmu autu a zavezu tě domů. Bůh tě chraň, jestli se pobliješ.” Jako by Joe nic neřekl.

Leon se polekal. „Až venku, kurva, teď sem to tu vycídil,“ zasténal. 

„Běžte se oba vysrat,“ doporučil jim Joe a dál se mazlil s flaškou i kvérem. Nasrání z něj opadlo. „Tohle se nemělo stát. Co kdybych to byl já, napil by ses na mě aspoň?“ zeptal se znovu, tentokrát klidněji. Nejspíš se mu do všeho toho chlastu vešla i nějaká kapka sebelítosti. No a co. 

Vito se k němu vrátil. 

„To víš, že jo,“ řekl tónem, který by u kohokoli jiného mohl být nazván chlácholivým. „Zapít kamaráda je jedna věc, Joey, ale ty ho už dávno nezapíjíš, ty ho kurva topíš. Stačilo. Vyspíš se z toho.“

„Co kdybys to byl ty?“ vyhrkl Joe najednou. Flašku nechal flaškou. 

Vito mu zrovna bral kabát z věšáku. „Co kdybych co byl já?“ zahučel roztržitě, jak se v kabátech přehraboval. Bylo jich tam víc, protože ti, kteří spěšně odcházeli v průběhu večera, se o nějaké hadry neměli čas starat. Joe by s tou bouchačkou měl asi přestat mávat.

„Kdybys tam zařval ty?“ dodal na vysvětlenou. Srdce se mu divoce roztlouklo. Panebože, na stará kolena začne být paranoidní. Nepřemýšlel nad tím, nikdy si nemohl dovolit nad tím přemýšlet, ten parchant před ním šel do války i do lochu a vrátil se ještě zatvrzelejší, než odcházel. Joe neměl nejmenší důvod se o něj bát. Vito se vždycky držel zpátky, dával pozor a do ničeho se nevrhal po hlavě, i pod palbou se choval racionálně, ale to bylo nějaké zbloudilé kulce úplně jedno, ne?

Zvedl se mu žaludek, a to s takovou vervou, že Joe ani nestačil varovat barmana, aby přinesl kýbl. 

No, všechno zlé musí ven.

Leon se na ten pohled málem rozbrečel. Pak vztekle kopl do dveří, čímž je efektivně zavřel, a oddupal si to kamsi do místnosti za barem. Buď pro kvér, nebo pro hadr, těžko říct. S Joem se všechno točilo. Vito se k němu znovu připojil. Přes rameno měl přehozený Joeův kabát. „Dneska jsi to vážně nezvládl, Joey,“ poplácal ho po rameni. To měl teda zasranou pravdu. Hlas měl zase smířlivý a Joe skoro znovu zapomněl, proč se na něj vlastně nasral. „Dáš mi tu zbraň?“ zeptal se Vito opatrně. 

Možná to tak bude lepší, prohnalo se Joeovi hlavou. S povzdechem ruku s kvérem zdvihl a chtěl ji přesunout k Vitovi, ať ho radši odzbrojí. Všechno mu ztěžklo. Nohy, ruce, jazyk, oči. Bylo mu zle.

Padla rána. 

A pak následovala druhá, jaksi dutější, matnější, vzdálenější. Vito byl pryč a Joe zamrkal, jak se s ním svět znovu zhoupl. Panebože, povídal si tady celou dobu sám se sebou? 

Barman se vyřítil ven s hadrem a kýblem. Na pohled, který se mu naskytl, obojí upustil. „Ježíšikriste, kurva, do prdele,“ vyhrkl ze sebe. Joe se s ním nehodlal hádat. 

Pak se Joe uchechtl, protože už viděl, kam se Vito poděl. „Prej že já to dneska nezvládl. Ale na zemi seš ty,“ řekl a špičkou boty se dotkl těla pod stolem. Žaludek se mu znovu celý zauzloval, protože ten už to všechno věděl. Mozek si ještě dával načas. 

Kdysi se s Clementovými chlapy bavil o tom, co je nejlepší na vystřízlivění. Někdo nudně navrhl, že je dobré alkohol štěpit vodou. Někdo dodal, že mu stačí, když na něj zařve jeho žena. Někdo smutně podotkl, že nikdy nevystřízlivěl tak rychle, jako když si v bordelu uvědomil, že mu kvůli chlastu nestojí. Joe se tehdy jenom smál. Teď by mohl říct „nic vás neprobere tolik, jako když si uvědomíte, že jste právě střelili svýho nejlepšího kamaráda.“

„Panebože,“ vydechl nevěřícně. „Panebože, panebože–“ Ze židle se svezl na kolena a začal šátrat po podlaze. Všechno bylo rozmazané, ale na to, aby našel tělo, nepotřeboval vidět. „Kurva, ježíši,“ pokračoval v litanii, zatímco jeho prsty konečně našly tu známou koženou bundu. Jenom matně vnímal, jak se k němu blíží Leon, zatímco on se snažil nahmatat pulz. 

„Pusť mě k němu, ty ožralý hovado,“ utrhl se na něj barman a Joe k sobě Vita instinktivně přitáhl blíž. Vito na ten pohyb přidušeně zasténal. 

„Kurva,“ vydral ze sebe ztěžka, bolestně, a Joe se málem rozbrečel úlevou, když ho slyšel. Klidně ať nadává, ať ho proklíná, ať ho postřelí taky, ale hlavně ať dýchá dál. „To jsem se vrátil z války jen proto, aby mě pak sejmul kamarád?“ Joe nevěděl, jestli je to řečnická otázka, ale to bylo za daných okolností asi úplně jedno. Pulz už hledat nemusel, tak přesedlal na hledání rány, aby ji mohl ucpat. 

„Panebože,“ zopakoval, protože ho zkrátka nic jiného nenapadalo. „Panebože, panebože, to ne. Ne. Ne.“

Vito zkoušel zhluboka dýchat, dlaň si přitiskl k boku a Joea přitom odstrčil. Byl slabý jako kotě. Joe se ani nehnul. „Do prdele, to je skoro to samý místo,” zachraptěl Vito útrpně. Pak zavřel oči.

„Já nechtěl,“ řekl Joe tupě. Byl ještě horší než Vitův fotr. Ten Vita možná mlátil nebo po něm házel lahváče, ale nejspíš by ho nepostřelil, ani kdyby měl čím.

Leon se k nim sehnul. „Tak pusť mě k tomu, kurva,“ zabručel. Joe na něj jenom zíral. Leon vzal Vitovu ruku, opatrně ji nadzvedl a podíval se na ránu pod ní. Zašklebil se. „No nic, buď nám tady skape, nebo ho vemem do nemocnice. Ale tam s tebou nepudu, kámo.“

Joe se začal třást jak ratlík ve vánici. Ani do posrané nemocnice nemohli. „Ne. Ne. Já znám… ne– já znám chlapa. Pomůže.“

Tady to měl. Sotva ho napadlo, že tady ta možnost je, že by ho fakt ztratil, že by mu tady kurva už nikdo nezbyl, a stalo se to. Tady to bylo, a mohl za to on. Zabil Martyho, zabil Vita, koho zabije příště, Henryho? Nemohl se ani zvednout na nohy, a nevěděl, jestli je to váhou v jeho náruči, nebo tím, že ho přestaly poslouchat končetiny. „Ne-nech ho bejt, kurva,“ utrhl se na Leona, který viděl, že Joe s Vitem sám nehne. 

„Snažím se pomoct,“ odvětil Leon klidně, čímž Joea nasral ještě víc. 

„Ty tak. Ty tak!” opakoval vztekle. Leon se o krok vzdálil, jako by se rozhodl, že se nebude obtěžovat. Pak se znovu přiblížil. 

„Hele, ty čuráčí hlavo,“ začal trpělivě, jeho hlas v naprostém kontrastu s jeho slovy. „Vemem toho chlapa a dáme ho do mýho auta. Pak vás zavezu k tomu chlápkovi, kterej má pomoct, protože ty si nevidíš ani na nos. A zbytek mě nezajímá. Já tady mrtvolu nechcu. A tebe už vůbec ne.“

Joe jako by byl pod vodou. Jeho mozek odmítal pracovat. Vito potřeboval pomoc. Vito potřeboval pomoc a u tohohle hajzla ji nedostane. Kde měl Joe auto? Zaveze ho k El Grecovi sám. „Moje auto,“ řekl pevně. 

„Ty sis vzal přece taxíka, ty debile,“ odsekl Leon. Trpělivost mu docházela. Odhodil zbraň a popadl Vita pod rameny, aby ho nadzvedl a Joe se zpoza něj mohl vysoukat. Joe se s ním dál nehádal, když viděl, že Vito stále neotvírá oči a na hrubé zacházení nereaguje. 

Byl pryč. Panebože, byl už pryč. Joe teď bude sám. Na všechno, už navždycky. Joe se k němu natáhl a položil mu dlaň na tvář. Pak sjel níž ke krku a hledal tep. Ještě nebylo pozdě. Vito vypadal v Leonově náruči jako to malé děcko, které na Joea kdysi přišlo a vyzvalo ho na souboj.

Oči ho na tu vzpomínku začaly štípat. „Nebul a radši otevři ty dveře,“ zahučel na něj barman netrpělivě. Pak Vita položil na zadní sedačku a sám si sedl za volant. Nepřetržitě si přitom klel pod nos. 

Joe se nasoukal k Vitovi. Leon se po něm zmateně ohlédl, ale neřekl nic. Neřekl nic ani potom, co si Joe přitáhl Vita do náruče. Ať si myslí, co chce.

Cesta nemohla být delší. S Henrym se tehdy nebál, i když taky závodili o čas. Henry si celou cestu stěžoval a nadával jak špaček. Vito mlčel. Párkrát otevřel oči, skleněné a zarudlé, jak v sobě nejspíš dusil všechno, co Joeovi chtěl říct. Ale zase to bral stoicky. Joe ho právě postřelil a Vito to bral kurva stoicky.

„Tak něco řekni. Prosím tě, řekni něco,“ zlomil se Joe.

Vito vypadal, že se nad tím požadavkem poctivě zamýšlí. „Asi bys měl přestat chlastat, Joey,“ navrhl tiše, a znělo to skoro pobaveně. Joe by s ním zatřásl, kdyby nevěděl, že to tím celé ještě zhorší.

K doktorovi dorazili v rekordním čase. Joe si myslel, že je Leon vykopne na příjezdové cestě a odjede pryč, ale k jeho překvapení barman vystoupil a začal Vita opatrně tahat ven. Joe vystoupil z druhé strany a rozběhl se ke dveřím vily. Jednou rukou mlátil do zvonku a druhou do dveří.

„Kocovinu neléčím,“ řekl mu El Greco, sotva otevřel. Nevypadalo to, že by ještě spal, což bylo vzhledem k pokročilé hodině divné. Stejně pár vteřin trvalo, než mu oči přivykly tmě venku a on za Joem spatřil i Leona s Vitem. „Ale do prdele,“ povzdychl si a dveře pak otevřel dokořán. 

Všechno se začalo rozmazávat. Joe bloumal po chodbě El Grecova domu, od jedné zdi ke druhé, jednu chvíli se díval na obraz, druhou chvíli jen předstíral, že se na něj dívá, a přitom přemýšlel, jestli bude zvracet. Všude bylo ticho jako v hrobě. 

Zabije se, jestli ho fakt…

Žaludek se mu znovu výhružně zhoupl.

Teprve až ho někdo vzal za ramena a odkormidloval k židli, uvědomil si, že v chodbě nebyl sám. Leon si k němu přisedl. Vypadal, že toho měl tak akorát po krk, a v odchodu mu nejspíš bránila jen únava. Zamyšleně hleděl na zkrvavené ruce. 

Joe zase zíral na něho. Chtěl mu poděkovat, chtěl mu narvat všechny prachy, co měl. Chtěl se omluvit. Nevěděl jak. „Kdysi mi jeden takovej odmontoval všecky kola, takže to s tím autem nebyla poznámka do větru,“ řekl a hned se na ta slova zašklebil. „Promiň,“ dodal, ale tušil, že tím měl začít a hlavně i skončit.

„Hm,“ pokýval Leon hlavou. „Jednou mi taliánskej hajzl rozmlátil bar,“ navázal. Joe na něj přimhouřil oči. „Ale tobě jsem nalil. Protože si ksicht toho hajzla pamatuju. A i když máte voba stejný nosy a stejný vlasy a stejný oči – bůh ví, že byste mohli klidně mít stejnou matku, co já kurva vím – tak mezi vámi poznám rozdíl. Von přišel a rozmlátil mi bar. Ty ses přišel ožrat. Tak jsem jeho nakopal do prdele, a tobě nalil.“

Joe se roztržitě podrbal na zátylku. „Hele…“ 

„Hele hovno. Nech si to,“ odbyl ho Leon.

„… promiň.“ Jo. Tak měl začít, ale ne skončit.

„Jo, jo.“

„A děkuju.“ Joe mu nacpal hotovost, kterou našel po kapsách. 

„Jo.“

Chvilku mlčky seděli. Pak se Leon zvedl a došel ke dveřím. Ještě na moment zaváhal, než vzal za kliku. „Mám vzadu za barem hlídanej dvorek. Můžeš parkovat tam.“

„Dík,“ hlesl Joe. Zadíval se na krev na svých kalhotách. „Ale myslím, že teď budu chvilku abstinovat.“

-----

předchozí - pokračování

Share: