Dohoda

• 
  fandom: MAFIA II
• začalo jako jednorázovka  (teď 1. část sbírky Dohoda)
• cca 1 200 slov
• slash: NE
• postavy: Leo Galante, Joe Barbaro, Vito Scaletta, Pepé Costa
• spoilery pro konec hry, hodně dialogů, ještě více vulgarismů, POV Leo Galante

„Promiň, chlapče. Joe nebyl s oučástí naší dohody.“

Mělo to být jednoduché. Joe zkrátka musel zemřít. Jenže Joe si vybral právo veta.

-----

Vito s ním po celou cestu nepromluvil. Leo věděl, že nemá cenu jet do bordelu ani do baru. Tak jen kývl hlavou na Pepého, ten se otočil a poklepal na rameno řidiči. Auto zastavilo. „Pořád jsme spolu neskončili, Vito,“ řekl Leo tiše. „Naše dohoda samozřejmě platí. Ale budu s tebou ještě potřebovat probrat pár věcí.“

Vito za sebou nepráskl dveřmi. Tiše je zavřel a brzy zmizel v parku mezi lidmi. „Nevděčnej parchant,“ ulevil si Pepé, ale bylo v tom stěží nějaké znechucení. I on si Vita oblíbil.

„Vzhledem k okolnostem se mu to nedá zazlívat,“ odmávl ho Leo. Auto se dalo znovu do pohybu. „Už nás měli dávno dojet,“ povzdychl si a podíval se na hodinky. Jak dlouho mohlo trvat zabít jednoho chlapa? „Jeď zpátky. Chci se přesvědčit, že je po něm.“

Hrobníkova chatka byla tichá jako celý hřbitov. Což nebylo zrovna dobře, protože auto bylo opuštěné a Galanteho chlapi nikde. Kdyby uklízeli, tak si u toho jaksepatří stěžují. „Pepé, pojď se mnou. Opatrně.“

Vlastně ho nepřekvapilo, když se v moment, kdy Pepé nakoukl do chatky, skácel k zemi pod vahou jednoho nasraného buzeranta. Pepé zaskučel, jak se mu Barbarova pěst zabořila do ledvin, ale nebyl to boxer jenom jménem. Stačily mu tři chytře mířené údery do slabin, aby se z nepřátelského sevření vyprostil. „Nezabíjej ho,“ varoval ho Leo. „A chraň si ten ksicht, propána,“ povzdychl si ještě, když Pepé dostal do nosu. Dělal pořád stejné chyby, mamlas.

Trvalo to dlouhých pár vteřin, ale Joe Barbaro byl zpacifikován a v železném sevření profesionálního mlátičky. Nemohl se ani hnout. Ruce měl zkroucené za zády a Pepé mu dýchal za krk. Leo si držel odstup, protože věděl, že rváči Barbarova typu se neštítili hlaviček.

„Dostal jsi všechny tři. Obdivuhodný výkon,“ řekl Leo na uvítanou. Byla škoda, že se Joe tehdy tolik činil a dostal se do Carlovy rodiny. Kdyby Leo tušil, co je ten idiot v havajské košili zač, jakým způsobem dokázal ovlivnit Vita a Vito zase jeho, nejspíš by se tehdy rozhodl jinak. Buď by se postaral, aby oba dva nezávisle na sobě potkala nějaká nehoda, nebo by se je snažil přetáhnout k sobě. Protože nechat se zavést na smrt třemi chlapy a vyjít z toho naživu nedokázal jen tak někdo. Vlastně to na Lea udělalo obrovský dojem.

Joe mu plivl přímo pod nohy. „Co na mě tak čumíš?“ utrhl se.

Leo si nemohl pomoct. Musel se na toho vzteklouna usmát. „Jsi zkrátka velice vzácný exemplář, Joe,“ řekl popravdě. Jak očekával, Barbaro to pochopil po svém.

„Vyser si voko, dědku,“ odsekl. „Kam jste ho odvezli? Co jste s ním udělali?“ nepřestával sebou házet, i když ho to muselo nesnesitelně bolet. Sotva mohl přes ty monokly vidět, sotva se mohl hýbat. Musel mít polámaných pár žeber. „Zabili jste ho?“ zeptal se najednou tak tiše, až ho Leo málem přeslechl.

„Pokládáš zajímavé otázky,“ zhodnotil ho po chvíli. „Proč se neptáš tak, jako by se ptal kdokoli jiný?“ Moc dobře věděl proč, ale upřímně ho to nepřestávalo fascinovat od chvíle, co Barbara poznal.

„Co kurva?“ zamžoural na něj Joe. „Buď mě zastřel, nebo odpověz, na hádanky ti seru.“

„Nezajímá tě, jestli o tomhle Vito věděl?“ usmál se Leo.

Přes Barbarovu potlučenou tvář se mihl stín hrůzy, kterou velice rychle vystřídal posměch. Obdivuhodný výraz pro chlapa s jednou nohou v hrobě. „Nevěděl,“ řekl s neochvějnou jistotou.

Leo si maně uvědomoval, že tohle bylo vůbec poprvé, co mohl někoho držet v hrsti jen na základě přátelství. Chlapi, se kterými kdy měl co dělat, se nechali zlomit, jakmile došlo na jejich děti, na jejich ženy, matky, někdy i sourozence. Každý měl někoho, pro koho by dokázal zemřít. Ale tohle bylo všehovšudy poprvé, co narazil na někoho, kdo dal všechny karty na přátelství. Pokud takové pouto přežilo tenhle byznys, veškerá lákadla a ambice, tak o něm nemohlo být pochyb. Tohle šlo proti všemu, co Leo dosud zažil. A zažil toho kurva dost.

Vito se o Joeovi vůbec nezmínil, když ho Leo poslal zabít Falconeho. Jeho lidé viděli do observatoře vejít jenom Vita, ale z ní už vyšli oba dva. Leo chvilku přemýšlel. „Co ti Carlo nabídl?“ zeptal se najednou. Joe tam musel být už dávno předtím. On na Vita čekal. Falcone věděl, že mu začíná hořet pod zadkem. A přemýšlel stejně jako všichni lidi v tomhle byznysu. Věděl, co nabídnout, kdy to nabídnout a jak to nabídnout. Leo by na jeho místě nejednal jinak. Taky by se obrátil na někoho, koho by Vito nepodezíral ani ve snu. Proto ho to nepřestávalo fascinovat. Že by se ve svých úvahách spletl stejně tak šeredně jako Carlo. A kdo by se jim mohl divit? V téhle práci nebylo pro přátelství místo.

„To, co jsem vždycky chtěl,“ odvětil Joe. Adrenalin z něj prchal, nejspíš ho konečně začínalo všechno bolet. Pomalu krotl a Pepé byl to jediné, co ho drželo vzpřímeně.

„Proč jsi to nakonec neudělal?“ pokračoval Leo. Věděl, jak má pokládat otázky. Joe docela určitě neodmítl. Kdyby odmítl, dávno by tady nebyl. „Proč jsi Vita neoddělal?“

„Dluží mi pět babek,“ odpověděl Joe unaveně.

Při pohledu na tři těla poházená po zemi a na domláceného Pepého si Leo musel přiznat, že střelit toho idiota do čela by byla strašná škoda. Obrátil list.

„Teď mě dobře poslouchej. Pro Triádu, pro tohle celý posraný město, pro Komisi, pro všechny bosse i všechny tvé známé jsi mrtvý, Joe Barbaro,“ zasyčel mu do tváře. Hlavičky už se nebál. Barbaro už na ni neměl sílu. „Pokusíš se kohokoli zkontaktovat, je po tobě. Pokusíš se o cokoli, o čem mi nedáš dopředu vědět, je po tobě. To je tvoje cena za život.“

„Život na vyližprdel,“ odplivl si Joe. Byl k smrti vyděšený, ale ještě pořád o něco málo nasranější. To mu bránilo používat mozek a uvědomit si, že je načase se řídit pudem sebezáchovy. Leo měl pochopení. To byl taky jediný důvod, proč Barbaro ještě dýchal.

„Ale pořád život,“ pokrčil Leo rameny. „Pokud se pokusíš o nějakou blbost, zabiješ nejen sebe, ale i Vita.“ Joe ztuhl. Pepé, v domnění, že dostane znovu po hubě, svůj stisk ještě upevnil. „Můj dluh vůči němu je splacen. Pokud se trhneš, postarám se, aby za to zaplatil napřed on.“

„Jak mám vědět, že dávno není po něm?“ zeptal se Joe přiškrceně.

„Vito se nemusí skrývat. Bude žít dál se svým jménem a pod záštitou Komise. A jestli bude žít tak jako doteď, vždycky se k tobě donesou nějaké zprávy. Nesmí se o tobě dozvědět, nesmíš se mu ozvat, nesmí vědět, že jsi naživu. Jeden pro druhého jste mrtví, rozumíš mi? Dokud budeš ochotný to jenom hrát, nemusí se to stát skutečností.“

Každý zvlášť byli oba velice cenní a schopní vojáci. Joe se navzdory své zdánlivé neohrabanosti uměl pohybovat ve společnosti a Vito zase ve stínech. Horká a chladná hlava, pravá a levá ruka, rub a líc jedné karty. Mít je oba na své straně bylo výhrou jedině do té doby, dokud se jejich zájmy nezkřížily se zájmy rodiny. Vito se vždycky postavil na Joeovu stranu, a Joe na tu Vitovu, když došlo na lámání chleba.

Bok po boku byli nebezpeční. Ale zároveň příliš cenní na to, aby se jich chtěl Leo zbavit.

Vito pro něj po tomhle už ani nehne prstem. Ale Joe udělá mnohem víc.

---- 

pokračování

Share: