Bez práce

• fandom: MAFIA II/MAFIA III
• 
  3. část série Dohoda
• cca 3600 slov
• slash: NE
• postavy: Joe Barbaro, Vito Scaletta, Lincoln Clay (POV)
• vztah: Vito Scaletta & Joe Barbaro, Lincoln Clay & Vito Scaletta
• vulgarismy, drama, angst, přátelství

Lincoln zůstal v New Bordeaux. Relativně poklidný život po smrti Marcana mu jednoho večera naruší Galanteho řidič, který pro něj má zprávu. Zní to jako nějaký stupidní mafiánský kód. Někdo mu vyhrožuje? Nebo je to pozvánka? Nebo jenom informace? Nemá ponětí. Kdo jiný než Vito by mu mohl pomoct si to vysvětlit? 

-----

Navzdory původním plánům se Lincoln nevydal pryč z města. Navzdory plánům za sebou neudělal tlustou čáru, nehodil pár bankovek po té slavné debilní Komisi, za kterou přišel orodovat (vyhrožovat) Galante, ani se je nepokusil vyhodit do vzduchu, ani nic. Nějak se zasekl, když se mu zalíbila představa toho, jak kvůli němu vzniká komplet nová nemocnice. A ta škola pro děcka, jako byl kdysi on. Děcka, který nemají kam jít a který si nemůžou v životě moc vybírat. Aby ti ubožáci nedopadli tak, že šli nasazovat do války životy za kurvy, které je ani nechtěly nechat svobodně chodit po chodníku mezi sebou.

Jemu se ta válka nakonec hodila. Asi by nedovedl vést tu v New Bordeaux, kdyby se napřed nevrátil z té Vietnamské. Bez dovedností, které mu tam vecpali, bez Donovana, který ho posouval dál, by neudělal vůbec nic. Chcípnul by tam v tom baru u Sammyho, anebo by přežil a pak utekl. Tak, jak to po něm chtěl Otec James. 

Seděl zrovna v baru, kde ho nikdo neznal. Pár lepších restaurací i horších putyk mu už ve městě patřilo, ale tam sedával nerad.

Lincoln měl dobrou paměť na ksichty. A obzvlášť na ty, co si ho už kdysi jednou prohlížely. Ten chlap měl tehdy čapku zaraženou hluboko do čela, když doprovázel Galanteho k autu, a i když si pak sedal na místo řidiče, ale Lincoln si ho pamatoval. Proto okamžitě sáhl po zbrani, když ten ksicht spatřil v baru. 

Řidič zdvihl ruce. „Jen se jdu napít,“ řekl. 

„Zrovna sem,“ ušklíbl se Lincoln. Kvér měl připravený. Ale chlápek by musel sakra rychle tasit, aby Lincolna stihl sejmout.

„Galante je od dnešního rána po smrti,“ oznámil mu chlap, zatímco si pomalu sedal k baru. Nechal si donést jedno malé pivo a chvilku na něj mlčky zíral. 

Lincoln si odfrkl. „A ty slavíš nebo truchlíš?“ procedil otráveně. Chtěl strávit večer popíjením a hleděním na telku za barem, aniž by musel šilhat po nějaké potenciální hrozbě. Teď byl jak na trní a po klidu ani památky.

“Nepřišel jsem se ožrat,” zakroutil chlápek hlavou. Nepředstavil se, ale Lincoln věděl, že nemá cenu se na to jméno ptát. Mohl si to nechat zjistit, samozřejmě. Ale proč taky. Místo kvéru si do pravačky připravil kudlu. To bude rychlejší, pokud ten cápek vystartuje.

A kudlu ze sevření nespouštěl po celou dobu, co takhle spolu seděli. Skoro začínal věřit tomu, že to byla náhoda. Proč by měl Galanteho člověk pobývat v nóbl podnicích, že jo. Byl to Talián jak vyšitej. Asi se na něj taky dvakrát netvářili. Možná ztratil svoje postavení. Mluvil, jako by ho ztratil. Jako by ho ztratil, ale zas tak moc ho to nesralo. Spíš jako by nevěděl, co má teď dělat. Zněl trochu nejistě a často se zadrhával, když vyprávěl, jak to Galante zabalil – že prostě umřel ve spánku, parchant. Jinak mluvil o chlastu. Pak se skoro mezi řečí zmínil, že kdysi musel poněkud násilně vystřízlivět, když v opilosti postřelil svého kamaráda. Asi s tím chlastem nekecal, protože to malé pivo srkal už asi hodinu a půl. Už to muselo být hnusný.

„Hele,“ otočil se k němu Lincoln. „Nejsem idiot. Ten bar sis vybral, protože v něm sedím já. Přišel jsi mi říct, že je nějaká změna v domluvě, kterou jsem měl s Galantem, a potažmo s veleváženou Komisí, protože starej natáhl bačkory?“ Ital vypadal, že se mu ten neuctivý tón vyloženě zamlouvá. Byl divnej. „Je to nějakej vzkaz? Proč nejdeš k věci, kurva?“

Řidič teprve teď odložil čapku. Pozorně si Lincolna prohlédl. „Je to vzkaz,“ hlesl tiše. Lincoln povytáhl kudlu. Takhle on vzkazy chápal. Chlápek ho stále pozoroval, ale k žádnému náhlému pohybu se očividně nechystal. „Nejsem tady kvůli obchodu,” dodal, zatímco se ztěžka zvedal na nohy. Vypadalo to, že má úplně rozjebané koleno a sotva chodí. Nejspíš za tu dobu, co tady seděli, dost zatuhnul. Přitom mu nemohlo být ani padesát. „Jsem tady jako Galanteho řidič. A vzkaz jsem vyřídil.” Nasadil čapku. „Dík za pivo,“ zazubil se. 

Lincoln jenom otevřel pusu. „Já tě nezval, kurva,“ řekl, ale mávl nad tím pak rukou. Co měl být ten vzkaz? Že to starej zabalil? Vypadal Lincoln, že ho to nějak sralo? Mělo by ho to srát? Cápek od Komise, co pro ně u Lincolna vyzvedával dvacet procent, bude chodit dál, ne snad? Měli všichni vymytej mozek. Čekali, že půjde dědkovi na pohřeb či co?

Malé pivo zaplatil bez keců, a pak si šel po svých. 

***

Nešlo mu to z hlavy. Měl pocit, že dostal zprávu, ze které by si měl něco odnést. A připadal si jak dement, že se mu to pořád nedařilo. Takže zamířil na jediné místo, kde se na to mohl zeptat.

Z Bennyho restaurace na molu v River Row se linula vůně, za kterou docela určitě nemohl majitel. Vito Lincolnovi s chodem Marcanova Casina pomáhal, hlavně ze začátku. To byla věc, se kterou mu Donovan pomoct nemohl, a Burke s Cassandrou mu taky nebyli moc platní. Šlo mu to dost proti srsti, než se rozhoupal k tomu, aby Vita požádal o radu. Myslel si, že ho bude chtít Scaletta oškubat. Ale hovno z toho nakonec. Měl smysl pro fér hru. Co řekl, to myslel vážně. Držel slovo, a Lincoln se přistihl, že mu se spoustou věcí věří, aniž by cítil potřebu na něho dohlížet. Vito chtěl podíl jako kráva, samozřejmě, ale Casino vydělávalo tolik, že si té částky Lincoln ani nevšiml. A on navíc viděl, do čeho ty peníze šly. River Row krásnělo. Zabedněné opuštěné obchody se otvíraly. A ta nešťastná restaurace měla kuchaře, kterej uměl fakt vařit. 

„Co ty tady,“ přivítal ho Vito. Zněl jako starej parchant, ale v hlase měl vždycky potlačovanou radost někoho, kdo byl kurevsky sám, a kdo byl rád za jakoukoli společnost. Něco jako dědek, kterej celej rok řval po sousedovic děckách, ať mu nelezou na trávník, a stejně jim každý Halloween přichystal plnou mísu sladkostí.

„Přišel mi vzkaz, kterej si nějak nedovedu přeložit,“ řekl hned na začátek. Nemělo smysl to odkládat. Lincoln se ještě včera večer zeptal Donovana po telefonu, a ten mu poradil, aby se z těch sraček vymotal, dokud je ještě čas. Donovan neměl pro tenhle byznys pochopení. A Lincoln ho taky neměl, než si uvědomil, že z toho kouká dost výhod pro jeho komunitu. Donovan ten malý barový monolog Galanteho řidiče pochopil jako výhrůžku. Ale na výhrůžku to bylo pěkně slabý. Vito byl široko daleko jedinej, kdo byl oficiálně přijatej do Rodiny, právoplatný člen podsvětí se vším všudy. On jejich mluvě musel rozumět. 

„Hm,“ odfrkl si Vito a nalil jim oběma whisky. „Chlápek od Galanteho ti přišel říct, že to má starej za sebou. Že to byla klidná bezbolestná smrt. To je všecko?“ Vypadal, že se mu to moc nezdá. „To není žádnej kód, to je prostě jenom na hovno informace. Co ty s tím, že jo. Nepatříš do Rodiny. Nedlužíš mu žádnej projev úcty.“ Pak ještě chvilku přemýšlel. „Galante je zmrd,“ procedil nakonec. „Nevím, jestli děláš dobře, Lincu. Že tady chceš zůstat. Být na tvým místě, asi jedu do prdele a zapíchnu to někde na konci světa. Ale sám vím, že z tohohle života se vymotává těžko, jak si jednou zvykneš na to, že už nemusíš hladovět. A že občas skončit v mrazáku není zas tak velká cena. Dokud tam teda neskončíš permanentně a není z tebe nakonec nějaký nechutný gumbo.“ Svůj krátký pobyt v mrazáku bral pořád sportovně. Jako žrádlo pro ryby nakonec skončil ten, který ho do toho mrazáku strčil, takže to asi nebylo tak těžké. 

„Vždyť je po něm,“ připomněl mu Lincoln a přijal nabízenou sklenku. Ve snu ho nenapadlo, že ze svých třech takzvaných poručíků bude nejvíc času trávit právě u Scaletty. Ale ten chlap měl za sebou divokou historii a věděl, jak to v tomhle posraným byznyse chodí. Navíc ho měl Lincoln o něco radši od doby, co pro něho ulovil pár zmetků, kteří prý mohli za smrt Vitova starýho kámoše. Vito byl sám a byl zkurveně sentimentální. Pořád mluvil o starých časech. Ale kupodivu o těch dobrých věcech. Dokonce i věci na hovno podával s jakýmsi humorem. Válku, pobyt v lochu, všechny sračky, do kterých se dostával. Burke si hodně stěžoval a Cassandra zase pořád něco chtěla měnit, nikdy nebyla spokojená. Lincoln věděl, že u ní si nikdy neoddechne. A on si samozřejmě mohl oddechnout někde sám, ale pravdou bylo, že se taky cítil osaměle.

„No tak to byl zmrd,“ opravil se Vito otráveně. Chvilku mlčel, jak tu informaci trávil. „Byla doba, kdy jsem ho měl rád jako vlastního tátu.“ Zamyslel se. „Víc, než svýho tátu,“ dodal a napil se. „Fotr byl agresivní alkoholik a mně stačilo, že jsem mu z oka vypadl, odmítal jsem se jako von i chovat,” pronesl a na svou sklenku se zašklebil. „Vždycky to tak odporně zhořkne, kdykoli cítím, že se blížím svýmu limitu,“ přiznal tiše. „Vlastně se ani ožrat nemůžu. Prostě to nejde.“ Vypadal, že ho to trochu sralo.

Lincoln pokrčil rameny. „Je to způsob, jak vystřízlivět, hm,” zahučel. Pořád přemítal nad tím, co mu ten řidič včera řekl. Jakou to mělo spojitost, jaký to mělo význam. Napřed oznámí, že to Galante zabalil, a pak že on sám nechlastá. „Každej má něco. Někdo se bojí svý baby, někdo zase svý matky. Někdo zase nechce, aby ho tak viděly jeho děcka... Ten chlápek včera mimojiný říkal, že si z tohohle vždycky dělal prdel a nevěřil tomu, dokud omylem nepostřelil svýho kamaráda. Pod žebra, těsně vedle nějakýho starýho zranění. Prej ho málem zabil.“

Vito ztuhl. „Vzkaz,“ zamumlal si pod nos. To nedávalo smysl. Tak na něj Lincoln jenom přimhouřil oči. Pak, protože mu Vito nevěnoval pozornost a on chtěl zdůraznit, že by ocenil nějakou vysvětlivku, naklonil ještě hlavu na stranu. Vito k němu vzhlédl překvapeně, jako by stihl zapomenout, že nebyl sám. „Jen – jsem znal někoho, kdo takhle začal abstinovat.“

Lincoln se uchechtl. „Že postřelil kámoše?“ To byla docela k popukání náhoda. Asi se to stávalo častěji, než by se řeklo. 

Vito se neusmíval. „No. Můj kámoš takhle vystřízlivěl. Protože střelil mně. Přímo tady.” Zamyšleně si přejel prsty pod žebry, jako by se tu ránu snažil nahmatat. „Těsně vedle starý rány z války.“

Aha. A kurva. Asi. Nebo ne? „Tak to se s ním asi znáš. S tím chlápkem, co mi to řekl,” odtušil Lincoln opatrně. Do prdele práce, jestli se s Vitem rozešel nějakej jeho starej známej ve zlým, Lincoln teď bude muset vysvětlovat, proč chce Scaletta oddělat Galanteho chlapa. Galante to měl možná za sebou, ale jeho řidič musel něco znamenat. Možná se Vita chtěla zbavit samotná Komise. Možná je sralo, že jim nedává záminky. Možná byl Galante důvod, kvůli kterýmu byl Vito ještě naživu. A ten důvod se právě odebral na věčnost.

Že radši nedržel hubu. Měl toho řidiče vzít pod krkem a vytřepat to z něho.

„To bych řekl,“ odvětil Vito tiše, docela tichounce. Nebyl nasranej. Ani trochu. Byl – jaksi zlomenej. „Dvacet let jsem s ním trávil většinu svýho času a dalších skoro dvacet pro něho truchlil. Takže jo, řekl bych, že ho asi znám.“

Takže ten jeho Joe. To možná bylo ještě horší. „Hele, já… možná to jenom vod někoho slyšel…“ Nechtěl mu dávat naděje. Byl to ten největší hnus, udržovat si umělý naděje. Jako kdyby Lincolnovi někdo řekl, že nedávno zahlídli v obchoďáku Ellise. 

Jejich oči se setkaly. „Byl to jeho řidič, když jsem se s Galantem potkal poprvé. Kromě informace o jeho smrti mi řekl jenom tohle,” dodal Lincoln poslušně, protože to bylo to poslední, co pro toho chlapa naproti mohl udělat. Věděl, odkud pramení ta bolest v jeho očích. Žil s ní den co den. Lincoln by se do toho obchoďáku šel taky podívat. I když moc dobře viděl, jak mu Ellis umírá přímo před očima. Jak ho bodají k smrti. Stejně by šel a radši ten posranej obchoďák celej třikrát obešel. 

„Galanteho řidič,“ zopakoval Vito. „Ten hajzl,“ uchechtl se hořce, a Lincoln se chtěl v ten moment vsáknout do podlahy. V té jedné nadávce bylo tolik bolesti, tolik hnusu, tolik vzteku, že to skoro nestrávil. Ale přesto tam byla ještě kapka něčeho. Něčeho jako úlevy a vděku. Vito vzal sklenku a zblízka se do ní podíval. „Tak na Lea Galanteho,“ řekl, a k Lincolnovu překvapení to myslel zcela upřímně. 

„Asi se v tom začínám ztrácet,“ přiznal se po chvilce, zatímco sledoval, jak do sebe Vito kope panáka a zvedá se přitom od stolu. 

„Zaveď mě k tomu řidičovi.“

Lincoln se ani nehnul. „Poslyš…“

„Já to kurva musím vědět,“ utrhl se na něj Vito. „Nedělej, že to nechápeš. Nedělej, že bys neudělal to samý, i kdyby to mělo bejt to poslední.“ Vzal si koženou bundu z opěrky a šel se ostentativně postavit ke dveřím. Jako by byl Lincoln jeho zasranej řidič. Ale co by si lhal do kapsy, když byl taky zvědavej. Když chtěl vidět ten konec, kterej by sám chtěl zažít, a kterej věděl, že zažít nemůže. On viděl těla. Vito ne. 

Cesta probíhala v tichosti. Teprve až za hranicemi River Row si Lincoln odkašlal. „Co se tam v Komisi teď děje? Kdo tomu všemu vůbec velí?“

Vito se na něj jenom mlčky podíval, jako by jakživ neslyšel blbější otázku. Pak pokrčil rameny. „Další zmrd,“ protáhl suše. „Galante byl důležitej, ale nevelel tomu. O jeho řidiče bude dobře postaráno. Pokud se Galante nepostaral o to, aby se tak nestalo.“ Lincoln o pár ulic dál zastavil u stánku s květinami a koupil smuteční věnec. Pak ho otevřeným oknem hodil Vitovi na nohy.

„Nemůžeš přijít s prázdnou, ne?“ usmál se na něj Lincoln. Byla v tom trocha škodolibosti.

Vito se na něj jenom zašklebil, ale přijal věnec a položil si ho na kolena o něco opatrněji. Prsty otočil papírek s přáním upřímné soustrasti. „Původně jsem mu na tu rakev chtěl plivnout,“ pronesl. Celý zbytek cesty na něj zíral. 

Před bránou se k němu Lincoln ještě jednou otočil. „Hele, jestli to nebude von…“

Vito od věnce nevzhlédl. „Bude,“ řekl tiše, jistě, nesmlouvavě. „On o tomhle nikdy nemluvil. A jestli ti to řekl, tak moc dobře věděl, že mě znáš. A že se to ke mně možná dostane.“ 

„Proč by za tebou nepřišel sám?“

Vito jenom pokrčil rameny. „Musel mít důvod.“

U branky se nemusel představovat. Jen s chladným výrazem ve tváři sklonil hlavu a oznámil, že jde vzdát hold tomu starému parchantovi. Strážní ho znali. Na Lincolna sice podezíravě mhouřili oči, ale když viděli, že nejspíš přichází coby nosič věnce a ochranka v jednom, nechali ho vejít. Vila byla obrovská, jak se dalo čekat. Všude se to hemžilo chlápky v černém, jako by Galanteho někdo zastřelil. Přitom dostal konec, jakej dostala jenom hrstka lidí. V tomhle byznyse to platilo dvojnásob. 

Lincoln už si spočítal tři možné únikové cesty, strážné, auta na pozemku, a aspoň tucet způsobů, jak tohle mohlo během vteřiny letět expresně do hajzlu. „Důvod možná má. Co když je to past?“

„Není.“

Ta důvěra byla napůl záviděníhodná a napůl frustrující. „Neviděli jste se skoro dvacet let – a to jestli je to fakt von.“

„Jak jsem řekl – já ti garantuju, že jsi byl za dvacet let první, komu to Joe řekl.“ Bylo to poprvé, co to jméno s jistotou vyslovil. „A že ti to řekl v ten den, kdy chcípl ten zmrd, kterej nás v první řadě oddělil? Náhoda?“ utrhl se. „Držel si ho u nohy jako čokla, a Joe měl poprvé šanci se ozvat až teď.” Lincoln v tom slyšel i to, co Vito neřekl. Že i kdyby to past byla, tak se Joem prostě nechá zastřelit. Už jednou se v té situaci nacházel. Když vyprávěl o tom, jak šel sejmout Falconeho, Joe ho prý měl na mušce. Mohl ho zastřelit a mít všechno, co bude chtít. A Vito se mohl bránit. Ani jeden tu spoušť nestiskl.

Z druhého konce zahrady, kde byl plácek s auty, se k nim pomalu blížil Galanteho řidič. Vito se zastavil. Nevypadal, že by toho chlápka poznal. Vlastně nevypadal vůbec nijak. Lincoln měl pravačku v kapse. V levé ruce držel věnec. Nikdo ho u vchodu ani nešacoval. Tohle byly ty jejich přiblblý pravidla. Při chystání pohřbu se nehodilo někoho zabít, že jo. No, Lincoln k nim nepatřil a na jejich pravidla zvysoka sral. Budou nemile překvapení, jestli na něho něco zkusí. Asi by se odsud těžko dostával, kdyby došlo na nějaký masakr, ale vymotal se už z horších sraček.

„Tu starou plesnivou bundu bych poznal na míle daleko,“ přivítal je řidič ležérně.

„Vypadáš, jako by tě kočka vyblila na koberec,“ odvětil na to Vito klidně. 

Řidič pokývl hlavou k Lincolnovi. „Jsem rád, že to pochopil.“

Vito nadzvedl obočí. „Hovno pochopil.“

„Ale přišel za tebou.“

„Jo, protože to nepochopil.“ Vteřina ticha. „Proč riskovat, že se to ke mně nedostane?“ Vitův hlas se obrátil o sto osmdesát stupňů. Hraná lehkost zmizela jako pára nad hrncem. Zněl najednou přiškrceně, dotčeně, a vypadal jaksi křehčeji. Na tváři, na které se dosud nehnul ani sval, se začínaly míhat emoce, které u něj Lincoln nikdy neviděl.

Joe pochmurně zakroutil hlavou. „Až do dneška jsem nevěděl, že to Galante nikomu jinýmu neřekl. Tak jsem tě chtěl donutit, abys sem přišel sám s posranou kytkou, protože já za tebou nemohl. A vím, že jinak bys sem nepřišel. Nejspíš by ses ukázal až po pohřbu a pochcal mu hrob,“ dodal s úsměvem. Byla to malinká sotva rozpoznatelná grimasa, ale pro vývoj situace to stačilo.

Lincoln mezi nimi jenom otáčel hlavou. V jednom momentě naproti sobě stáli jako dva chlápci, kteří se rozhodovali, jestli si rozbít hubu. A v druhém momentě, sotva Lincoln stačil mrknout, byli najednou u sebe. Vito si Joea – dalo se už bezpečně předpokládat, že to byl fakt Joe – přitáhl do náruče a pevně ho držel. Joe mu objetí oplatil o to srdečněji. Měl výhled přímo na Lincolna, což mu asi nebylo dvakrát po chuti, protože se mu oči zalily slzami. Zavřel je, a prsty zaryl hluboko do Vitovy staré bundy, jako by celé roky nechtěl udělat nic jiného. 

 „I tak mu ten hrob pochčiju,“ ucedil Vito suše.

„To klidně můžeš. Ale bez něho bych nežil, Vito. A ty taky ne. Takhle to bylo lepší.“

„Mohl nás nechat bejt. Mohl mi to říct. Mohl něco naznačit. K čemu se starat, abych o tom nevěděl? On moc dobře věděl, že hledám ty, o kterých jsem slyšel, že ti to udělali. Nechal mě myslet si, že tě rozcupovali na kusy jako Henryho. Všichni jsou mrtví, Joe. Ani nevím, co vlastně byli zač.“

„Leovy terče, předpokládám,“ odtušil Joe.

„Ten zkurvenej starej—“ začal Vito, ale s povzdychem se zarazil. V Joeově náruči jako by na nějaký vztek neměl vůbec náladu ani energii. Joe byl o něco menší, ale taky širší a silnější. V jeho náruči se Vito ztrácel jako v dece. „V šachách mi taky vždycky nakopal prdel, dědek. Byl jsem pro něho pěšák až do konce.“ Najednou stisk ještě zpevnil, rychle a skoro až panicky. „Nevěděl jsem—“ vyhrkl, ale zbytek jako by mu uvázl v krku. Chvilku musel jen polykat a zhluboka dýchat. „Nevěděl jsem, co chce udělat. Kdybych to věděl, nikdy bych do toho auta nesedl,“ dodal skoro šeptem. Pořád jeden druhého pevně drželi, jako by nechtěli riskovat jedinou vteřinu, jako by je každou chvíli mohl kdokoli odtrhnout.

Lincoln za nimi stál jako bodyguard. Každej, kdo se k nim přiblíží, dostane kulku mezi oči. Ale nikdo se o ně vůbec nestaral.

„Já vím. Stejně jsem rád. Mohli nás tam oba prostě sejmout.“

„A místo toho tě unesl,“ odsekl Vito hořce. Nejspíš se mu smířlivý tón jeho kamaráda dvakrát nelíbil.

Joe ho poplácal po zádech. „Hovno. Nechal mě zavézt na mou vlastní popravu, ale těm třem, co mě měli oddělat, jsem rozbil hubu. Starej to jel zkontrolovat a udělalo to na něho dojem. Musel jsem přísahat, že se o mně nedozvíš, jinak že—“ odmlčel se. „Prostě jsem mu přišel vhod. Až dneska ráno mi při čtení pozůstalostí dali obálku. Je tam nějaká almužna a papír s tím, že si můžu dělat, co chci. Že dluh je splacenej. I ten tvůj. Prakticky mi dal padáka.“

Vito se od Joea trochu odtáhl. Pořád měl dlaně opřené o jeho ramena, ale stál najednou ztuhle a vzpřímeně jako pravítko a Lincoln si nemusel dlouze domýšlet, proč asi. „To zní jako dobrá záminka k tomu, aby nás Komise mohla beztrestně odpravit.“

Joe přikývl. „Jo, to mně taky napadlo. I to, že to možná někdo ví. Mohl v tom papíře klidně kecat, ale…“ odmlčel se.

Vito svraštil obočí. „Ty mu věříš,“ odtušil. Joe pokrčil ramenem.

„Vito, celá tahle fraška vznikla, protože tě nechtěl mrtvýho. Vím, že se tomu špatně věří, ale—“

„Tohle vzniklo v první řadě proto, že jsem mu věřil,“ odsekl Vito. Začal se kolem sebe rozhlížet, jako by čekal, kdy přiletí první kulka.

„Pointa zůstává stejná. Nebýt toho, že tě nechtěl mrtvýho, byli bychom pod drnem v momentě, co jsme vykročili z Observatoře. Zpátky do Empire Bay bych nechtěl tak jako tak. Nikdo a nic mě tam nečeká. Mám jiný jméno, pro Triádu i Komisi jsem po smrti, pro celý to město už dávno neexistuju. Jen jsem…“ Joe nečekaně zrozpačitěl. „Já po tobě nic nechci, Vito. Jen jsem ti chtěl dát konečně vědět. Ničilo mě to.“

„Není třeba odcházet. Od doby, co je Marcano po smrti, se tady už dá žít docela slušně. A záminku Komisi dávat nechci, dluh nedluh. Víš, že z tohohle života není cesty ven jinak než nohama napřed,“ řekl Vito pochmurně.

„To vím,“ přitakal Joe klidně.

Lincolna najednou popadla hrůza z toho, že si ti dva potřesou pravicí a každý půjde zase po svých. Nejspíš by ho jeblo. Takže si dovolil úlevný povzdech, když se Vito otočil bokem tak, aby Joe viděl na Lincolnovo auto. Ukázal na něj palcem. „Prej teď nemáš žádnou práci,“ pronesl a do Joea dloubl prstem. Zazubili se na sebe jak dva malí kluci a oba se rozešli k bráně.

***

-----

předchozí - xxx

Share: