- fandom: MAFIA II
- 7. kapitola z 16
- cca 1600 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
Přežili. Oba zakrvácení od hlavy k patám, oba lapající po dechu. Zastavili se až několik mil za městem. Rudý drak byl plný akvárek, a ty, jak je všeobecně známo, nejdou moc dobře dohromady se sprškou kulek. Vito byl celý od střepů, kurva zase, a jeho sotva se hojící šrámy měly svoje vlastní šrámy, a bolel ho celý člověk. Teď, když mu adrenalin pomalu prchal z těla, se mu začínaly třást nohy a ruce, jak se mu postupně vracel cit. Cítil povědomou štiplavou bolest narušené kůže, bolestivý tlak ve svalech. Neustále kontroloval Joea, zas a znovu, jestli něco nepřehlédl, jestli se pod ním nezvětšuje krvavá louže, jestli mu neskelnatí oči... ale nic nenašel.
Přežili a měli více otázek než odpovědí a byli kurva úplně na dně. Neměli ani vindru.
Stáli před jakousi opuštěnou továrnou. Všude to tam smrdělo jako motorový olej, ale nikde se nehnula ani noha. Oba si vytáhli cigarety a opřeli se o dřevěnou boudu, která nejspíš kdysi sloužila jako vrátnice.
„Celej tenhle kšeft stál za velký hovno,“ shrnul Vito jejich odpoledne, zatímco se opatrně sedal. Stěna za zády a prkna pod jeho nohama byly dvě jediný relativně stabilní věci v jeho životě, momentálně. V jeho životě, kterej byl mimochodem taky v prdeli. A on taky. „Henry je mrtvej. Nemáme peníze pro Bruna. Pozabíjeli jsme půlku Tongů. A jestli si myslej, že nás poslal Carlo, tak to bude znamenat válku. Jsme úplně v prdeli.“
„Jo,“ souhlasil projednou Joe. „A jestli Carlo zjistí, že jsme ho do těchhle sraček zatáhli...“ odmlčel se. Nemusel to rozvádět.
A Vito teď musel být velice opatrný. „Co když byl Henry fakt krysa?“ zeptal se tiše, měkce, ani naštvaně, ani podezíravě, ani agresivně. Ta myšlenka se mu v hlavě usadila už dávno, aby byl upřímný. Ale teď ji mohl vytáhnout na povrch jako něco, co nakousl někdo jiný. Wong, v tomto případě. S pistolí u hlavy.
„Ani zasranou náhodou,“ utrhl se Joe. „Ani to neříkej,“ varoval ho a odhodil si špaček cigarety přímo pod nohy. Zadupl ho s větší vervou, než jí bylo třeba.
„Proč chtěl, abychom s ním do toho šli?“ nedbal Vito varování. Joe po něm loupl tak zlým pohledem, že to bylo skoro totéž, jako by mu dal ránu do žaludku. Další varování. „Nepotřeboval nás.“ Nemohl to nechat jenom tak. Měl pocit, že byli zrazeni, i když to nejspíš nedávalo tak docela smysl, protože to byl Henry, kdo skončil v márnici. A vzhledem k tomu, že je ještě neulovil ani Falcone, to nejspíš znamenalo, že se Henry nikomu jinému ani náznakem nezmínil o tom, že by v tom jeli i oni dva. Nedávalo to smysl, ale proč by to jinak dělali, proč by ho zabíjeli?
Joe vypadal, že teď vraždy toho špačku lituje. Byla to jeho poslední cigareta. „Možná ti to chtěl všechno vynahradit. Našel způsob, jak vydělat prachy, tak nás přizval. Gesto dobré vůle. Po všech těch sračkách předtím...“ Budiž Joeovi k dobru přičteno, že se snažil odpovědět s větší mírou klidu a nadhledu, než by od něj Vito čekal, když viděl, jak se k tomu nápadu Joe staví.
„Takže nás zatáhl do dalších?“ zeptal se, a tentokrát už tu hořkost nedokázal udržet na uzdě. Možná měl Henry dobrý důvod k tomu, aby se stal krysou. Možná prostě neměl na výběr. Jak to měl Vito vědět? Ten chlap o sobě nikdy nic neřekl. A možná tohle byl důvod.
„Co – jako myslíš, že tohle kurva plánoval?“ utrhl se Joe podruhé. „Myslel dopředu na to, že nás Falcone vyhmátne a bude chtít podíl? Čekal taky, že nás přepadnou falešní poldové, a pak že ho nějací zmrdi rozsekají na kung pao uprostřed parku, a to všechno jen, aby s námi vyjebal?“
A byla to ta vzteklá nevěřícnost v jeho hlase, která Vita postrčila za obvyklé hranice. Většinou to dokázal utnout zavčasu, než došlo k hádce. Ale jeho začínalo srát, jak Joe ani po letech jako by nedokázal uvěřit tomu, co Vito říká. Jako kdyby byl nějaké bezcitné hovado, kterému nezáleželo na ostatních, jako kdyby nešlo rozdělit osobní rovinu a tu pragmatickou. Mohl mít Henryho rád a přitom se ptát, jestli je náhodou nepodrazil, no ne?
Cosi chladného jako led, cosi krutého a cosi jedovatého se v něm zauzlovalo do jednoho nasraného klubka, a on cítil, jak se mu začíná vařit krev. Ukaž, že se v tobě nemýlí, naváděl ho ten jedovatý hlas, ten, který ho postrkoval pořád dál a dál, ten, který dokázal pokrčit rameny nad tělem mrtvého kluka, nad tělem jejich kamaráda, ten, který z něj dělal chladnokrevnou bestii. „Jak se ti vždycky povede nepochopit vůbec nic, kdykoli na tebe mluvím?“ zavrčel Vito a svou cigaretu taky zadupl do země. Neměl s tím vůbec začínat. Tohle nebylo téma, které si v tomhle rozpoložení mohli dovolit. Oběma musela napřed zchladnout krev, než se–
„Tak přestaň mluvit,“ zvýšil Joe hlas a odrazil se od stěny, čímž mezi ně vrazil pomyslný klín. „Fakt si nepamatuju, jestli jsi byl takovej vždycky, nebo až potom, co ses vrátil z té zkurvené války.“ Vito se k němu otočil, ale nemusel se ptát na detaily, nemusel se ptát jakej takovej. Sotva stačil otevřít pusu. „Bezcitnej parchant,“ dodal Joe, a byl to ten náznak upřímného odporu, který Vita skopl zpátky na zem. Všechen vztek z něj vyprchal lusknutím prstů. Najednou se nemohl hýbat. Joe pokračoval. „Martyho zastřelí a ty mi řekneš, že je to moje vina. Byla! Byla to moje vina, ale ty mi to nemáš co házet do ksichtu. Henryho zavraždí a ty skočíš po tom, že byl krysa, jenom protože ti to nějakej čurák pár vteřin před smrtí řekne. Co kdyby sejmuli mě a pak ti řekli, že jsem donášel?“ Jejich oči se setkaly. „Taky bys prostě— ále,“ mávl rukou a utnul tak příliv slov. Místo toho celý monolog zakončil frustrovaným zavytím. Vito nevěděl, jestli jeho mozek pracuje na tom, co si právě vyslechl, nebo jestli se odpojil jako hluchý telefon. Nedokázal reagovat. „Hele,“ řekl Joe, když se zhluboka nadechl. „Napřed seženem prachy pro Bruna. To vyřeší jeden problém. Ale dneska už končím. Jsem vyšťavenej. Hoď mě domů. Potřebuju se něčeho napít. Promluvíme si ráno, na něco přijdeme. Až budem oba... mít čistější hlavu.“
Ve Vitovi nezbyla jediná špetka hněvu, tak jenom přikývl a poslušně nasedl do auta. Cesta domů byla ta nejdelší, jakou kdy absolvoval. Neodvažoval se zapnout ani rádio, aby nemusel poslouchat bolest v Rickyho hlase, když bude ohlašovat další nesmyslný projev násilí a brutality, další masakr ve městě, které tak miloval.
***
Na frustrující nedostatek kafe v Martyho bytě si vzpomněl až v momentě, kdy se za ním zabouchly dveře a on se o ně opřel zády. Žaludek mu kručel hlady a nevolností zároveň.
Objal se jako malé děcko - naposledy to udělal, když seděl v lochu v díře, když ho poprvé hodili do té studené temné kobky, kde to páchlo močí, potem, strachem a zoufalstvím. Ani válka ho tak nesemlela jako díra. Byl to nějaký jeho zkurvený osud? Snažil se ho dohnat k šílenství, protože se ho Vito snažil ojebat, protože se snažil být něčím, čím být nemohl?
Poprvé od doby, co začal zvedat telefony, tohle zvonění ignoroval. Joe už se teď dávno topil v chlastu, popravčí četa by se mu neohlašovala předem, Eddie a všichni z rodiny si mohli jít políbit prdel, jeho sestra se ho zřekla, Henry byl kurva mrtvej, a Vito věděl, že jakmile by slyšel Rickyho hlas, tak normální, tak vzdálený všemu, z čeho Vito nemohl spát, tak by se zlomil. Možná tohle by byl ten den. Ten den, kdy by mu konečně řekl pravdu, řekl mu, čím se živí, co udělal v minulosti a co ještě udělá v nejbližší budoucnosti. Den, kdy by toho chlapa konečně poslal ke všem čertům, se vším všudy. Se svou vyhlášenou netečností a chladností, se svou lhostejností vůči citům a životům ostatních. Se svou maskou, kterou mu všichni vždycky věřili. Možná to ani nebyla maska, když jí věřil i Joe. Den, kdy by Rickymu řekl, ať jde a o život se dělí s někým jiným. S někým, kdo se nemusí furt ohlížet přes rameno, s někým, kdo má na rukou méně krve.
Byl srab, že se nikdy neodvážil mu to všechno říct. A teď byl srab, protože tu odvahu konečně měl, protože měl všechny dobré i nedobré důvody k tomu, aby konečně kápl božskou, měl je přímo před nosem, ale odmítal je brát na vědomí a řídit se jimi. Teď byl srab, protože se rozhodl, že to všechno nechce ztratit, ať už rukama osudu, něčíma jinýma, nebo svýma vlastníma. Vždycky byl chamtivej zmrd. A kam ho to dostalo? K tomu, aby souhlasil s distribucí toho největšího svinstva. K tomu, aby nedokázal reagovat na kamarádovu brutální smrt. K tomu, aby neměl nejmenší problém uvěřit, že je zradil.
Do prdele s kávou. Marty jí sice neholdoval, ale zato měl v bytě pár flašek levného chlastu. Jeden z mnoha vedlejších účinků, když se rozhodnete jít ve šlépějích Joea Barbara.
Po hodině nebo po třech se sám sobě vysmál, když seděl na podlaze s flaškou něčeho, co ani nemělo jméno, natož značku. Jaký otec, takový syn. Jediná věc, kterou nemohl posrat jako jeho fotr, bylo to, že kvůli němu nikdy nebude nešťastná nějaká ženská, jako byla jeho máma z Antonia.
Zdálo se mu o laskajících rukách a šeptaných slůvkách obdivu, zdálo se mu o motýlích polibcích a zvonivém smíchu. Zdálo se mu o něčí přítomnosti za jeho zády, o rukách kolem jeho pasu, jak ho objímají a drží pevně u sebe. Zdálo se mu o prázdných očích a o krvi, o matčiných slzách a dírách v lochu, o cizích šmátravých rukách, o Joeově zklamání, o Henryho zděšeném křiku.
Nechutně slunečné a jasné ráno ho zastihlo nepřipraveného. Zvonění telefonu, které ho vytrhlo ze spánku, bylo tentokrát sladkým vysvobozením.
Žádné komentáře:
Okomentovat