- fandom: MAFIA II
- 6. kapitola z 16
- cca 2300 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
-----
„Do hajzlu s tebou!“ pozdravil ho Joe v Martyho bytě. Vito se leknutím stáhl do sebe skoro jako želva. Ale nehodlal si stěžovat – zasloužil si to, a zasloužil ještě mnohem víc. Joe byl zbrocený potem a vypadal, že měl za sebou hodně krušnou noc a pak ještě krušnější ráno. A Vito to měl tušit... vlastně to do prdele moc dobře věděl. Odkdy má z mozku míchaný vajíčka?
Joe ho popadl za ramena a prudce s ním zatřásl. „Ty pitomče, chápeš – umíš si představit – ty hovado!“ Přitáhl si ho do náruče v poněkud násilném objetí a po dvou vteřinách zmateného ticha ho od sebe zase odstrčil. „Nikdo nebere telefon, tady ticho jako v hrobě, myslel jsem, že otevřu dveře a najdu tě rozsekanýho na kusy,“ zasyčel na něj, a Vito tam stál uprostřed bytu jako idiot a v hlavě mu to šrotovalo, aby přišel s něčím, čím by Joea mohl bezpečně odpálkovat.
Nevzpomínal si, kdy naposledy toho chlapa viděl tak nasraného, že by se Vito neodvážil vůbec pípnout, aby od něj nedostal po hubě. S Martym a Henrym to bylo něco jinýho. To byl pomstychtivý hněv, který Vito znal a taky věděl, jak se v takovém případě chovat. V takových případech měl svou roli, kterou musel hrát; místo, na kterém musel být, aby se ten vztek nevymknul a nenadělal paseku, doslova a do písmene. Tohle byl ale jiný vztek, ten starostlivý, ten zrozený ze strachu o někoho jiného, a s tím si Vito nevěděl rady.
Neodvážil se poukázat na to, že se Joe nemá co strachovat o Vitův život, když se právě chystali do jámy lvové, kde o ten život nejspíš přijdou oba. Jestli Vito někdy viděl prvotřídní past, tak tohle byla jedna z nich. Věděl, že tam jít nemusí. Ale taky věděl, že by šel Joe sám, a to on nehodlal dopustit.
Moudře se vyhnul lehkovážnému nebo zahořklému tónu a bezpečně se schoval za ten omluvný, když odpověděl: „Jen jsem... jenom jsem jel vyzvednout nějaký věci k Harrymu, který neměl včera, panebože, Joe, promiň, dobře?“ A fakt mu to bylo líto, protože si to mohl celé ušetřit, kdyby vstal hned, jak se vzbudil poprvé. „Jsem v pohodě,“ - alespoň prozatím - „a můžeme jít.“
Tak šli.
Vito řídil nezvykle opatrně a pomalu, aby neriskoval, že se Joe rozohní podruhé. „Nákres?“ zeptal se opatrně. Připadal si jako někdo na extrémně tenkém ledě, kdo se velice nejistě šoupe ke břehu a doufá, že se nepropadne. Nikdy s Joem nemusel být opatrnej, a to vědomí, že teď musel, a že se každým dalším dnem vzdalovali o míle a míle, ho bodalo přímo do srdce. Brutálně a opakovaně.
Vždycky si dokázal zdůvodnit ztrátu své sestry, nebo ztrátu Rickyho. Ale Joe tady vždycky byl, ať už Vito provedl cokoli, a on nevěděl, co by si počal, kdyby ztratil i jeho.
Joe vypadal, že se v těch pár minutách ticha trochu sebral. „Jo,“ zabručel. „Můžu tam jít klidně poslepu a do kanclu toho zmrda se bezpečně dostanu. A,“ odkašlal si, „to byl dobrej nápad, Vito. S tím nákresem. Ten barák je jak zasraný bludiště.“
Vito očima přelétl ze silnice na rádio, když se ozvalo Don’t Let Go od Roye Hamiltona. Když tu písničku slyšel naposledy, hnal se zrovna přes celé město za Mickeym Desmondem. Skoro spálený na uhel, domlácený, a tak, ale tak vzteklý, řídil tehdy jako maniak, a dopadení toho irského kreténa bylo otázkou pouhých minut. Viděl tehdy rudě a nejspíš byl zázrak, že je oba dva nezabil. Joe na něj tehdy křičel, ať zpomalí, a to i když byli uprostřed zběsilé honičky.
A teď to hrálo zas a oni se zrovna chystali vylézt z auta a jít se prostřílet celou restaurací.
Joe se na něj podíval. „Ty máš tu stanici fakt rád, co?“ uchechtl se, pořád nejistě, ale už zněl trochu víc ve své kůži. Byli zticha až do chvíle, co Vito zaparkoval naproti Rudému drakovi. „Fajn, jdeme na to,“ usmál se Joe zubatě, nevesele a nebezpečně, a Vito si uvědomil, že i když byl Joe klidnější, tak se pořád více blížil k tomu vzteklounovi ze včerejška, který je chtěl nahnat do smrtelné pasti sotva se dvěma pistolemi mezi sebou. „A ty se přestaň šklebit,“ utrhl se na Vita, jako by jen dokazoval pravdivost jeho domněnek. „Je to.. je to pro Henryho. Děláme to pro Henryho." A sklouzl najednou do jakéhosi prosebného tónu, jako by celý tenhle plán potřeboval nějak vysvětlit, nějak ho zdůvodnit, což s Vitem nikdy dělat nemusel. Oba v poslední době museli dělat něco, co jim připadalo vždycky zbytečné. „Hele, já chápu, že na Martym ti nikdy moc nesešlo, ale Henry...“
„Co když ale měli důvod,“ vyhrkl ze sebe Vito, a pokud měl soudit podle toho, jak najednou mohl zase volně dýchat, evidentně ho to tížilo o dost déle a o dost víc, než si původně chtěl vůbec přiznat. Nedokázal se smířit se svým vlastním otcem, odpustit svým nepřátelům, rozloučit se v dobrém se svými blízkými a milovanými, ale tohle nemohl nechat nevyřčené. „Netrhej mi hned hlavu. Já neříkám, že je to pravda. Ale ti lidi včera v parku, to nebyli žádní šílenci. Tohle byl vzkaz. A navíc po nás nešli. Chtěli jenom Henryho. I když jsme tam oba dva byli taky. Proč?“
Co když byli úplně mimo, oni dva a jejich válečná stezka?
„Možná čekali na lepší příležitost, jak to mám do prdele vědět? Co se – co si kurva myslíš, že je dobrej důvod pro to, aby někdo rozsekal chlapa na kusy?“
No, pár nápadů by měl. Ale taky věděl, že nebyla šance, že by ho Joe poslouchal dost dlouho, aby si je všechny poslechl, natož aby je s ním prodiskutoval. Vito chtěl mluvit s tím zmrdem, co jim ten fet prodal. Nechtěl ho jít hned zastřelit, on chtěl odpovědi, a teprve potom... žádný dealer, který byl co k čemu, by si do brlohu nepozval celou armádu policajtů – ať už pravých nebo ne. I kdyby na ně chtěl poslat poldy, tak rozhodně ne ke svým vlastním dveřím. Kdekoli jinde, proč ne? Ale i tak se Vito mohl mýlit. A on nechtěl nakráčet do té restaurace jen tak, jen aby se nakonec nechal sejmout ještě ve vchodu.
Joe ho celou dobu pozoroval.
„Strašně se... nějak se vzdaluješ, Vito.“ Hlas měl mnohem měkčí. Váhavý. Další věc, kterou mezi sebou nikdy nemuseli řešit, kterou nevěděli, jak řešit. „Od toho požáru... a... poslyš, já vím, že tady tyhle sračky... že si to neužíváš, a kurvafix, to já přece taky ne. Taky vím, že máš rád svý věci a že pro tebe ten barák hodně znamenal, ale nemysli si ani na vteřinu, že uvěřím, že tady tohle tvý nový já vzniklo kvůli tomu. To si říkej někomu jinýmu, ale ne mně.“
Takže se opravdu vzdalovali. A Joe si myslel, že to byla Vitova chyba. A byla?
„Co – vzdaluju – Joe, ty vole, prostě jsem jenom vytočenej z toho, jak mi na hlavu pořád padají nějaký sračky!“ odsekl a zabodl prst směrem k restauraci, aby slovům dodal váhu a důkaz v jednom. Joe se tím směrem neotočil. Místo toho Vitovi zíral díru do hlavy. „Co je?“ utrhl se Vito. Madonna, nesnášel ten pohled. Joe něco věděl. Vito neměl tušení, co Joe věděl, ale něco věděl, a jeho to dohánělo k šílenství.
Hodně lidí (s Vitem v čele) si rádo dělalo prdel z Joeovy inteligence, ale ten chlap nebyl žádný idiot. Jediná idiotská věc na něm byl ten jeho talent na to, aby všechny ty vtipy a narážky na svou chytrost vyvracel v tu nejhorší možnou chvíli.
Joe si ztěžka povzdychl. „Hele, jestli lituješ... tady tohohle... rodiny, těch sraček, do kterých nás to tahá...“ V hlase měl něco nebezpečně blízkého tomu, co tam měl i tehdy, když Vitovi nabízel Martyho byt, když mu opatřil zbraň, když mu podstrčil pár dolarů, aby chvilku vyžil, když mu ustlal na gauči, natáhl pomocnou ruku... všechno to znělo jako ta provinilost, která jako by otravovala všechno, co Joe řekl nebo udělal, kdykoli byl Vito na dně.
A vlastně se mu skoro ulevilo – protože Joe nic nevěděl, a vlastně neměl ani co vědět, protože tady nic k vědění nebylo—
Rádio si mumlalo dál samo pro sebe. Povědomý rozjásaný hlas se představil a celé auto zaplnil tou podprahovou radostí, kterou jeho majitel nemohl a nejspíš ani nechtěl potlačit. Bylo to mnohem hlasitější než hudba, která hrála doteď, a Joe se na to vyrušení zamračil a natáhl ruku, že stáhne hlasitost. Jenže v půlce cesty mu ruka ztuhla a zůstala viset ve vzduchu, jako by si vzpomněl, že se mu na plotně vaří voda na kafe.
„Takže žádné, starosti, chlapci a děvčata, protože nám teď vynalezli novou vychytávku, která ten telefon zvedne za vás a pak nahraje hlas toho, kdo vám volá! A pak si tu nahrávku můžete zpětně poslechnout, když dorazíte domů. Ha! To už hraničí s nějakou sci-fi, co? Budoucnost nám klepe na dveře, děcka. A taky víte co, nejspíš jsem teď přišel o svou výmluvu, proč nezavolám zpátky Cindy, což je, jak všichni víte, Rickyho miláček.“ V hlase měl skoro hmatatelný úsměv. „Miluju tě, Cindy. Pro Empire Central Radio, tohle byl Rockin' Ricky Fox.“
Vito zamrkal. „Held for questioning, held for questioning,“ začalo ševelit rádio, a Vito jenom zíral.
„You're being held for questioning...“ A zíral na to rádio dál s prázdnou hlavou, a doufal, že i prázdnou tváří.
Pak zíral ještě o něco déle. „Held oh so closely in my arms...“
Vypnul rádio. Pak se otočil k Joeovi. Hlavně klid. O nic nejde. „Abych se vrátil k tvým obavám...“ začal opatrně, a sám sobě zněl jaksi dutě a vzdáleně. Neměl tušení, kam tímhle vlastně mířil. A ani to nemusel zjistit.
Joe byl tichý a nehybný jako pěna. Pomalu stáhl ruku zpátky do klína. A když promluvil, jeho hlas byl tak klidný, jako dovede být klidné jen to pověstné ticho před bouří. „Je možný, že tam v tý restauraci oba zařveme. Takže ke mně buď upřímnej, Vito. Ta zasraná Cindy, to seš ty?“
Vito si odfrkl a nevěřícně potřásl hlavou. Dovedl lhát jako profík.
Co si to nalhával? Tohle byl Joe.
„Do prdele práce!“ vybuchl Joe dřív, než se Vito stačil vůbec nadechnout. Praštil se do čela a prsty si vjel do vlasů. „Ježíšimarjajozefe, ze všech věcí, u kterejch jsem si myslel, že je posereš, tohle byla ta ze všech poslední, která by mně ve snu— říkal jsem ti, ať dáváš bacha!“
„Dával jsem! Dávám!“ Vito tak docela hystericky nezaječel, ale bylo to trapně blízko. „A ty se kurva uklidni! Nemáš tušení, o čem mluvíš!“
„Ví to? Vito, tak ví něco, nebo ne? Ví o něm někdo?“
„Ne! Nejsem žádnej zasranej amatér, Joe, vím přece, jak… seš směšnej.“ A – a i kdyby, kurva, tak co, jaký by v tom byl rozdíl, kdyby měl místo toho holku? Lidi v tomhle pochybném byznyse měli ženy, a ty se nikdy nic nedozvěděly, pokud teda hodně nechtěly, a pokud se něco dozvěděly, tak své vražedné manžely dále milovaly–
Bylo to kurevsky jiné, samozřejmě že to věděl. Ale… nemuselo by být, protože to nebylo tak, že by spolu byli... totiž, že by spolu byli takhle. Al diovolo con esso. Příliš pozdě.
Joe pořád třásl hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit. Všechno teď dává smysl.“
Jako tonoucí chytající se toho nejtenčího stébla, Vito sáhl po poslední možné záchraně – po sarkasmu. „Jistě, chlápek v rádiu vyznávající lásku svojí holce dává všechen smysl světa a úplně všechno vysvětluje. Hráblo ti?“
„Potkal jsem nemluvňata, který uměj lhát líp než ty,“ sykl na něj Joe, což nebylo fér, protože Vito uměl lhát, akorát ne tomuhle parchantovi. „Dostal se ti pod kůži, dostal se až do morku kostí a ty teď... Vito, z tohohle života není žádná cesta ven. Ty to víš. Vždycky jsi to věděl.“ A byla to právě ta starost, která Vita utvrdila v tom, že nemá cenu se dále vymlouvat. Bylo by to jako mluvit do zdi. A Joe to s ním odjakživa myslel jenom dobře. „Viděl jsem, jak jsi vypadal, když hlásil tu přestřelku s poldama. Ze samé viny seš černej až za ušima. Kdybys mohl, tak chodíš se staženým ocasem. Ať už něco ví nebo ne, jseš v prdeli tak jako tak. Buď se o něm někdo dozví a použije ho proti tobě, nebo tě zaprodá zase on. A jestli někdo začne větřit, že se začínáš cukat, že se chceš možná trhnout, zmizet… tak... mohli by... tohle není žádná holka, kterou si po svatbě zamkneš doma. Tenhle byznys respektuje manželství. Tvojí baby by se nikdo nedotkl. Ale s ním tohle nebude fungovat.“
„Není to tak... vážný.“ Vito se tím slovem skoro zalkl. Pořád se nedokázal přenést přes fakt, že ho právě buzeroval Joe Barbaro kvůli jeho milostnému životu. Ne že by pro cokoli milostného bylo ve Vitově životě místo. A i kdyby bylo, tak pro ženskou. I zasraní gangsteři je respektovali. Mít kohokoli ve svém životě, to bylo stejné jako podávat nepříteli munici, ale mít v životě chlapa místo ženské, to bylo... Joe měl pravdu, ale takhle to prostě mezi nimi nebylo. Takže Joe by měl pravdu, kdyby to tak bylo. Což nebylo. „A dělám pořád to, co jsem dělal i předtím. Nic se nezměnilo. Nevidíš?“ dodal Vito a zagestikuloval směrem k Joeovi, pak zase k restauraci, aby mu připomněl, co se právě chystali udělat. Nikdy by si nepomyslel, že by se cítil bezpečněji pod palbou čínských gangsterů, než v autě se svým nejlepším kámošem. „Nikdo se netrhá ani necuká, do prdele, akorát mě už nebaví, jak se pořád všechno sere.“
Jako mluvit do zdi, vždyť to říkal.
Joe pořád nevěřícně kroutil hlavou. „Všechny ty noci, kdy jsem se ti nemohl dovolat, jsi byl u něho! V životě jsem tě neviděl spát ve stejný místnosti s courama, Vito. A spánku ty se jen tak nevzdáš.“ Je to tak vážný, snažil se říct. A zcela v kontrastu s předchozími slovy a reakcemi se Joe usmál, hřejivě a spokojeně. Nejspíš protože na to kápl.
„Ále,“ zašklebil se na něj Vito a opřel si čelo o volant, zcela poražen. „Drž hubu.“
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat