- fandom: MAFIA II
- 5. kapitola z 16
- cca 2000 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
-----
Zbraně měl v kufru auta a teď seděl na Martyho pitomé rozvrzané posteli ve spodkách, hlavu v dlaních. Když ho před pár minutami přestalo bavit pochodovat po bytě, rozhodl se, že se natáhne. Nemohl spát, tak prostě nespal. Stejně bylo ještě brzy.
Když začal zvonit telefon, málem vyskočil z kůže. Eddie? Joe? Tajemný hlas nesoucí poselství jeho brzké smrti? Zvedl to. „Nechceš se stavit? Mám takových osm sendvičů od Beanieho holky, tak jsem si vzpomněl na někoho, kdo má pro šunkovo-sýrové sendviče slabost. Zítra už nebudou tak dobrý.“
Aniž si plně uvědomoval, co se vlastně dělo, Vito se usmál, souhlasil, dal si sprchu a jel k Rickymu. Velice pečlivě se ujistil, že nebude reagovat na nic, co zrovna nebude dělat. Musel se držet v přítomnosti, aby mu z toho zítřka nehráblo. Ještě nikdy neřídil tak zodpovědně a opatrně jako toho večera. Jako vždycky se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Tentokrát víc než dvakrát. U dveří ho přivítal zářivý úsměv, a jemu se na ten pohled cosi zatřepotalo v žaludku. S tímhle chlapem po boku bylo všechno tak... normální. Jaksi nadějné. Jako by všechno nebylo ztracené. „Poslouchal jsi dneska rádio?“zeptal se Ricky, když za Vitem zavíral dveře.
To Vita poněkud vyvedlo z rovnováhy. Třepotání se vytratilo, jako by mu dal někdo ránu pěstí. Jen si odkašlal, aby aspoň nějak získal čas. Pak se otočil a pověsil si kabát na věšák u dveří. „Hm.“ Nějak se mu stahovalo hrdlo. Henry. Jasně. „Ta... ta vražda v parku?“ Zatracený Henry. Ze všech způsobů, jak to tady na tom světě zabalit–
Rickyho úsměv opadl. „Do prdele. To ne. Já myslel... totiž měl jsem dodatek k tomu reportu o smrti všech těch policistů a... zázraky se dějí,“ uchechtl se rozpačitě. „Ukázalo se, že to nebyli policisté. Co bych nedal za to, aby...“ Hlas mu zakolísal a on potřásl hlavou. „Jsem jenom prostě... rád. Ne za toho chudáka v parku, samozřejmě. Ty fakt víš, jak vychytat moje nejlepší zprávy. Měl by sis poslechnout nějaké reklamy. Beanie se mi vždycky za sklem směje, když...“ Odmlčel se. „Jsi v pořádku?“ A ta upřímná starost Vita prošpikovala skrz naskrz.
Udělalo se mu jaksi nevolno, když ho napadlo, jestli tohle nebylo naposledy, co tady byl. Naposledy, co si ze zoufalství hrál na normálního člověka. Takže se jenom usmál, protože on nebyl normální člověk, takový, který by mohl prostě říct, že „no jo, mýho kámoše dneska rozporcovali v parku za bílýho dne, a já ty řezníky, co mu to udělali, jdu hned zítra postřílet jako zvěř, nejspíš celou tu stovku, a nejspíš to sám nepřežiju. Ale možná budu mít štěstí a sejme mě jenom blbá kulka.“
„Jsem jenom rád, že...“ A co tu druhou pravdu? „Jsem jenom rád, že se zase usmíváš. Po tom včerejšku.“ Sám sobě zněl jako nějaký ufrněný puberťák na prvním rande. Málem začal očima těkat po celé místnosti.
Rickyho pohled zněžněl. Naklonil se k polibku. Což bylo poprvé. Tohle nikdy nedělali... ne jen tak, zničehonic. Oblečení. Uprostřed baráku, bez sexu v dohledu. Jako nějaký normální pár, který se tak zkrátka zdravil v chodbě jejich sdíleného domova. „Vůbec, kde jsou moje zatracený sendviče,“ zabručel si Vito pod nos, protože Rickymu polibek z nějakého důvodu opětoval, jako by tohle běžně dělali, jako chlap se svou ženskou, jako lidi, kteří to jeden s druhým mysleli vážně, a kurva, byl jenom staromódní a ještě k tomu k smíchu, když dokázal prožívat takovou blbost. Možná Fortuna samotná zakročila, možná nějaký ten zmrd, který řídil Vitovi život, chtěl, aby Vito věděl, jaké to je. Možná opravdu zítra umře. Možná si to měl vyzkoušet, než natáhne bačkory.
Ricky se potěšeně zasmál a následoval Vita do kuchyně. „Tak tvoje sendviče, jo?“
Byly skvělé. Vito šunkovo-sýrové sendviče opravdu zbožňoval, nikdy se tím netajil. Dali si drink, zatímco mu Ricky ukazoval výstřižek z novin o jakémsi... vzdáleném kontrolování televize...? Vito neměl upřímně ani ponětí. Jen sledoval, jak Ricky nadšeně mluví, a cítil se docela jako v bavlnce. Příjemně, pohodlně, spokojeně. Možná kvůli tomu dobrýmu jídlu. Od doby, co žil v Martyho bytě, si pořád zapomínal nakoupit. Zatím tam strávil jenom pár nocí a všechny z nich byly zakončené násilně nějakým posraným telefonátem. Neměl zatím čas si ani koupit kafe, natož ho v klidu ráno vypít.
Nejradši by si jednu vrazil, když se svlékl a zase vlezl do Rickyho postele. Ale nakonec si milosrdně odpustil s tím, že si tuhle noc dopřeje. Mohla být jeho poslední a on byl vždycky požitkářské hovado.
Ricky do něj jemně strčil, aby Vito dopadl zády na měkkou postel. Zvědavě sledoval každý Rickyho pohyb, čekal, kam tím vším míří. Ricky na něm seděl a nakláněl se nad ním jako nějaká hladová šelma. Byl tak blízko, že ho bylo vidět docela jasně i v matném světle lampy u dveří. Jeho upřímný chlapecký úsměv se změnil v uličnický a Vito byl tedy připraven na všechno. Srdce se mu rozbušilo očekáváním.
Ježíšikriste, ani všechny děvky z města na něj neměly takovýhle vliv.
To uvědomění ho rozptýlilo dost dlouho na to, aby mu chvilku trvalo, než mu došlo, že i když Ricky posílal docela jasné signály, jeho činy se s nimi zdaleka neshodovaly. Ricky nedělal nic z toho, co by dělat dávno měl, pokud se měl Vito řídit dosavadními zkušenostmi s tím, co následovalo, kdykoli se ocitl v Rickyho obležení.
Místo obvyklých aktivit se k Vitovi sklonil a opřel si čelo o to jeho.
Udělali spolu hromadu, velkou hromadu různých věcí. Šoustali jako zvířata, to za prvé. Viděli se v pozicích, ze kterých by se i ta nejotrlejší kurva začala červenat. A přesto bylo tohle poprvé, co se Vitovi zadrhl dech v krku.
„Ricky,“ zachraptěl zesláble. Byl rád, že je na zádech. Nejspíš měl opravdu nervy z toho zítřejšího masakru, když byl takhle v prdeli. Ne že by nad tím vůbec přemýšlel.
„Richard,“ zašeptal Ricky, rty tak blízko, že se stačilo jen malinko natáhnout. Vito ze sebe vydal tichý frustrovaný sten, když Ricky uhnul z dosahu a místo polibku přiložil prsty na Vitovy rty. „Preferuju Richard, ale nikdy ne v rádiu. Nebo někde jinde. Zní to tak staře a zapškle, když to řekne někdo jiný. Ale myslím, že... by se mi líbilo, kdybys mi tak někdy řekl ty.“
Vito se lehce uchechtl. Ricky ho pěkně dostal. Napřed si vážně myslel, že se dělo něco... ani nevěděl co, prostě něco. Něco důležitýho, něco velkýho, něco víc. Což by nebylo dobré, když vzal v úvahu, že byl stejně chodící mrtvola. Ale mýlil se – bylo to jen rozptýlení, sranda, blbůstka, která rozčeřila vážné vody a zanesla je zpátky do bezpečí lehkovážných poznámek. „Čím jsem si zasloužil takovou degradaci?“ Čely se o sebe stále opírali, dýchali ten samý vzduch, a Vito neměl tušení, kam s očima, tak je radši zavřel. Když ucítil dech na tváři – němý smích, uvědomil si – tak je zase otevřel.
Ricky se na něj usmál, a byl to docela jiný úsměv – jaksi měkčí, něžnější, milující, a Vito si uvědomil, že se zase nechal obelhat, že měl pravdu hned napoprvé. „To je povýšení, Vito.“
Aha.
Tu noc se spolu nevyspali, i když si o to zítřek tak nějak říkal.
Povídali si o Rickyho starším bráchovi, který zemřel v přestřelce před třemi lety. Jmenoval se Ben (byl už asi čtvrtý v rodině toho jména), bylo by mu třicet osm. Vždycky chtěl být poldou, vždycky nesnášel Rickyho slovní hříčky, zbožňoval svého jediného syna (pátého Bena), a Ricky se o jeho smrti dozvěděl asi minutu předtím, než ji musel oznámit do éteru společně se jmény ostatních padlých.
Mluvili o Beaniem. O jeho omluvných úsměvech, kdykoli Rickymu podával nějakou násilnickou zprávu. Jak mu jeho holka vždycky donesla do práce brýle, když je zapomněl. Jak Rickyho objal, když se dozvěděl, proč si Ricky ještě nenašel ženskou a neusadil se.
Mluvili o Rickyho synovci Bennym, klukovi, který by pořád mluvil o budoucnosti, který chtěl být vyslyšen, který si dost stěžoval a hádal se s mámou, který rád přebýval u svého strýce, kde měl svůj vlastní pokoj. Který se rád hrabal Rickyho sbírkou desek, a který slavil dva měsíce zpátky své patnácté narozeniny.
Mluvili o Vitově ségře, o ségře, kterou miloval a která mu v životě chyběla. O ségře, která mu nemohla odpustit, že se nechal zavřít do lochu, že ji nechal samotnou v době, kdy ho potřebovala nejvíc, kdy oplakávala jejich mámu. Vito se přiznal, že zmlátil jejího hajzla manžela, čímž ji akorát vyděsil a vyhnal ze svého života.
Mluvili o jeho přátelích; o tom, kterého ztratil, o tom, který toho moc nenamluvil, ale kdo vždycky působil, jako by měl všechno pod palcem, jako by ho nic nemohlo vyvést z rovnováhy, jako by nemohl udělat chybu. Vito neřekl jeho jméno. Stejně se mu stáhlo hrdlo, takže ani nemohl. Neřekl ani, že toho přítele ztratil sotva před pár hodinami.
Mluvili o tom druhém příteli, o tom jediném, o tom, kterého se Vito bál ztratit. Ten s těmi šílenými košilemi a ještě šílenějšími balicími hláškami, ten, pro kterého by Vito zemřel.
Mluvili o vězení, o válce. O univerzitě, o tichých nocích ve studiu.
Leželi na posteli bok po boku jako staří manželé. Když se oběma začaly zavírat oči, Vito zalezl pod deku s absolutně nulovými úmysly se vrátit do Martyho prázdného studeného bytu. Jen napůl vzhůru, usmál se sám pro sebe, když cítil, jak Ricky pomalu pokládá ruku přes jeho bok a opatrně si ho přitahuje blíž k sobě.
Na zatracence spal jako nemluvně.
***
Vzbudil se s chobotnicí na zádech. Příliš omámený spánkem na to, aby si uvědomil, kde byl a co se dělo, jenom si zabručel cosi nespokojeného pod nos, přičemž se to zvíře snažil setřást. Neúspěšně. Ricky musel být plně vzhůru, jinak by ho tak pevně nemohl držet. Nejspíš se velice bavil na Vitův účet. Jak se takoví pošuci vůbec dokázali vzbudit tak brzy a hned fungovat–
„Vadilo by ti, kdybych o tobě v rádiu mluvil jako o Cindy?“ zahuhlal Ricky do jeho zad.
„Vůbec ne,“ zamrmlal Vito do polštáře, užívaje si přitom ticha, které je obklopovalo; to nádherné požehnané ticho domu, který neměl tu smůlu a nenacházel se na telefonním seznamu Eddieho Scarpy. Jeho byt – totiž Martyho – nejspíš zvonil jako šílený, ale nebylo na světě nic, co by mu bylo momentálně ukradenější.
Něco – jakási myšlenka – ho popíchla, někde vzadu v jeho mysli, tam v tom koutě, do kterého ji večer zacpal. A ta myšlenka se drápala zpátky na povrch. Dělala rýhy do dveří, které jí před pár hodinami zabouchl.
A ty dveře nemohly vydržet věčně. Prudce otevřel oči, když si uvědomil, že nejen že o něm tady nemohl vědět Eddie, ale taky o něm nemohl vědět Joe. A ten chlap udělá peklo ze života každému, koho potká, jestli si bude myslet, že Vita někdo sebral. To by se mohlo velice rychle vymknout. Už tak plánoval sundat restauraci plnou Číňanů v Henryho jméně. Ale venku ještě nebylo dostatečné světlo na to, aby se to dalo nazvat novým dnem. Ani Joe ještě nemohl být vzhůru.
„Můj miláček,“ rozchechtal se Ricky najednou, jako by ho napadl vtip století. Vito zasténal do polštáře a zalitoval svých životních rozhodnutí. To už nějakou dobu nedělal. Pár hodin minimálně. Nový den, nové já, nové chyby, kterých do konce života litovat... dveře v jeho mysli se zase zapráskly a stejně tak i jeho mozek. „Aspoň nebudu vyloženě lhát, mužský rod bude sedět,“ hihňal se Ricky kdesi mezi Vitovými lopatkami, jak se snažil udusit smích.
„Ježíšikriste,“ zasténal znovu Vito, ale to už byl skoro zase v limbu. Tohle je fajn, pomyslel si hned nato, když lechtání z Rickyho zvonivého smíchu mizelo a rozpouštělo se ve sladké nicotě, která se ho pomalu zmocňovala. Věděl, že si to nemohl dovolit, ne dneska, ale…
Zase sebou cukl do světa bdělých. A jo vlastně. Nemohl si dovolit usnout, musel jít. Ještě pořád se musel stavit u sebe a připravit se. Otočil se, aby zkontroloval, jestli Ricky taky ještě usnul, nebo jestli bude muset Vito vysvětlovat, kam najednou tak spěchá. Ale nebyl vedle něj nikdo, kdo by se ptal.
A to světlo, které na něj dopadalo z oken, bylo taky světlejší a ostřejší, i když jen o trochu. Hodně v poslední době pršelo, slunce tolik nepálilo... on opravdu usnul.
Zamžoural na hodiny. Devět. Ricky – Richard – Ricky musel být pryč už dobrou hodinu.
No, tak vzhůru smrti do náruče.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat