- fandom: MAFIA II
- 4. kapitola z 16
- cca 3000 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Našel kompromis. Přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Perfektní pro někoho s jeho povoláním. A on stejně neměl nic víc, co by tomu chlapovi ještě nabídl. Nebo nabídnout chtěl.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
Ráno si musel protrpět ukázkový příklad kvočny. Ricky vyváděl. Po několika hodinách spánku k sobě přišel a první věc, kterou uviděl, byl ksicht jednoho smutného šaška; Vito byl po noci celý napuchlý, namodralý a nažloutlý. Od té doby kolem něho Ricky poskakoval, menší zranění zkoumal a ta větší ošetřoval, přičemž pod každou další vrstvou oblečení ke své hrůze nacházel nová a nová.
Po zjištění, že Ricky není lehká váha a má v rukou sílu, se Vito poddal svému osudu. Jen si povzdychl, když zkoumavé prsty sklouzávaly níž a níž, a najednou seděl v ložnici polonahý, a pak úplně nahý, a mezi nohama mu stál chlap, který na sobě měl v porovnání s ním příliš mnoho vrstev a který vyváděl kvůli pár škrábancům. Ricky na sobě pořád měl sako, z noci strávené pod dekou na pohovce pomačkané.
Nebylo to tak zlé. Rickyho vážná tvář by samozřejmě řekla něco jiného. Tak se soustředil, že skoro nemrkal. Ruce se mu už netřásly, když krvavé šrámy čistil, a Vito byl rád, že může posloužit alespoň jako rozptýlení, když už nic jiného. Poslušně a nehybně držel, zavřel oči, když dezinfekce zaštípala příliš blízko, nakrčil nos, když se šrám ukázal být hlubším a bolestivějším, než se původně tvářil. Předloktí měl ovázaná lehkou vrstvou obvazů a ty směšné škrábance, které si nezasloužily ani pozornost, dostaly motýlí polibek.
Zrovna když už si myslel, že bude konečně propuštěn, místo vaty se ho dotkly prsty, a místo prstů potom rty, a – Vito byl v prdeli vždycky v ten moment, kdy se do hry vložily i rty.
„Sám jsi měl očividně den na draka a já celý večer strávil tím, že jsem ti vzlykal na rameni, místo abych…“ Ricky se odmlčel, když rty přitiskl k jedné obzvlášť ošklivé podlitině, která se Vitovi táhla přes žebra. Dost výmluvně tak dokončil větu i naznačil směr, kterým se chtěl ubírat dál po zbytek jejich rána. Ta modřina Vitovi na pár týdnů pěkně zavaří. Přepadl přes bednu, když do něj Joe vší silou strčil, aby ho dostal z dosahu lítajících kulek. Což byla samozřejmě lepší alternativa než si nechat ustřelit palici luparou, ale pořád docela otrava.
Ricky sklouzával níž, a když Vito jen tak symbolicky namítl, že nohy má naprosto v pořádku, málem se zadusil vlastními slovy, když ho vzal Ricky celého do úst. „Cos říkal?“ zeptal se Ricky, když ho propustil, na tváři samolibý úsměv. Jeho modré oči teď byly spíš černé, a už ani nebyl tak bledý, a jeho pusa byla…
… za-zaneprázdněná, dalo by se říct.
Dával si načas, postupně ze sebe sundával oblečení kousek po kousku, jemně Vita zatlačil do postele, dokud neležel pohodlně na zádech. Líbal ho a hladil a připravoval, a Vito tiše vydechl, když do něj Ricky vnikl, pomalu a opatrně, a Vito měl pocit, že zase hoří.
Ten uzlíček nervů z předešlé noci byl pryč, Vito mu byl vydán na milost, bral od něj všechno, co dostával, držel ho, snažil se ho přitáhnout blíž a blíž, i když už blíž být nemohli. Ricky se k němu sklonil, držel Vitův pohled, zatímco přirazil ještě hlouběji, hruď se mu prudce zdvihala, a konečně se dostal do té fáze, kdy si bral, co chtěl, kdy ukájel svůj vlastní hlad.
Pak zase zpomalili a Vito sledoval, jak se nad ním Ricky třese, v ranním světle nádherný – a bylo vážně k zamyšlení, že ráno existovalo něco, o čem Vito dokázal říct, že to bylo nádherné – pak ho stáhl zase k sobě dolů a pevně ho sevřel v objetí. Držel ho, dokud oba nevyvrcholili.
Tohle už dávno nebylo jenom šoustání, pomyslel si Vito omámeně.
Ricky se nadzvedl na loktech a podíval se na Vita pod sebou, beze slov, jen ho chvilku pozoroval a Vito se musel usmát, když viděl, jak mu v očích tančí plamínky spokojenosti a štěstí. Než si to stačil rozmyslet, zdvihl ruku a prsty přejel po Rickyho tváři, palcem pohladil lícní kost, a navzdory všemu, co dosud spolu dělali, teprve tohle způsobilo, že Ricky zrůžověl. Bezhlasně se na to neobvyklé gesto zasmál a evidentně se mu chtělo křenit se jako maniak, ale držel se obdivuhodně. Stejně neodolal samolibému úsměvu, když zabořil nos do ohbí Vitova krku.
Ta myšlenka, že byl Vito už příliš hluboko na to, aby se bez následků vynořil, tam samozřejmě byla. Byl zaháknutej a neměl šanci se z té udice dostat. Ale stejně jako dokázal odsunout hromadu věcí ve svém životě na později, rozhodl se i tentokrát toho talentu využít, nalepit na tu myšlenku nálepku ‚později, moc, moc později, možná nikdy‘, a pak ji odstrčil až někam dozadu své mysli.
Z domu odešel s více modřinami, než s kolika přišel.
***
Dveře od Joeova bytu otevřela prostitutka, kterou Vito pozdravil kývnutím hlavy. Jen na něj mrkla a pustila ho dál. Pamatoval si ji z dřívějška. Barvy Joeova bytu ho málem zase oslepily. Úplně je vypustil z hlavy, do prdele práce. „Jen – ch-chviličku– ahhh!“ ozval se Joe z koupelny. Vito se jen zakřenil na dveře. Měl mnohem lepší náladu.
Což nemohlo mít dlouhého trvání, samozřejmě. Takže mu úsměv trochu opadl, jakmile se rozdrnčel telefon. Zvedl sluchátko. „Barbarův bordel. Vy máte prachy, my máme štětky,“ pronesl rozverně do telefonu a přes dveře koupelny zaslechl, jak se tomu Joe blbě tlemí.
„Vito? Tady Henry,“ představil se volající, a zněl, že není v náladě na vtipkování. Co by musel Vito udělat, aby z něho dostal jediný úsměv? Ten chlap měl fakt problém. „Máme problém.“
Jistěže měli. „Jakej problém,“ procedil. Ale přitom už věděl. Moc dobře to kurva věděl.
Henry zněl, jako by čekal, že po něm někdo začne brzy řvát. Povzdychl si a šel rovnou na věc: „Stavil se za mnou Eddie. Carlo ví o tom kšeftu a poslal Eddieho pro podíl.“
Jak o tom do prdele věděli tak brzo? „Kolik?“
„Šedesát táců.“ Ani se nesnažil to zaobalit. Ne, že by o to Vito stál, ale–
„Kurva,“ vyhrkl ze sebe, protože – prostě kurva. „Tolik?! Co budeme dělat?“ Zastřelit Henryho, zastřelit Eddieho, zastřelit Carla… zastřelit úplně všechny a utéct… Joe by se měl začít zvedat z vany. Vito zabušil pěstí na dveře do koupelny. Věděl, že si to Joe přeloží dobře. Cákání, které se ozvalo hned nato, mu to potvrdilo.
„Já fakt nevím,“ přiznal Henry. Což bylo samo o sobě už dost špatný. Pokud se neobtěžoval se svou ‚vím, co dělám‘ fasádou, tak byli fakt v prdeli. „Nemáme ani dost na zaplacení Brunovi. Setkáme se v parku, o tomhle nechci mluvit po telefonu.“
Vito zavěsil. Joe mezitím vystrčil hlavu z koupelny, nahý jako nemluvně. Budiž mu k dobru přičteno, že mu stačil jediný pohled na Vita, aby pochopil, že jde o něco vážného. „Jen se oblíknu,“ zamumlal.
Když se konečně dostali ven z bytu, Joe ho uprostřed chodby zastavil. „Vyspal ses z toho?“ zeptal se.
Vito kvůli něčemu tak absurdnímu odmítal zastavit, takže se mu vysmeknul a pokračoval v chůzi. „Jako z čeho?“ zabručel.
„Jako z toho tvýho amanta, kterej se včera zhroutil v přímým přenosu.“ Joe se s tím taky nemazal. „To nebyli žádní poldové. Polda by si nemohl dovolit takový boty, který jsem na něm viděl, Vito. Nezírej tak na mě a řekni mi, proč jsem musel vylízt z vany, ve který mi zůstaly dvě holky.“
„To volal Henry. Carlo přišel na ten kšeft.“
„Ale do prdele,“ shrnul to Joe docela obstojně. „Ví, že v tom jedem taky?“
Na to se Vito úplně zapomněl zeptat. „Nemyslím si,“ řekl trochu roztržitě. „Ale problém – totiž jeden z nich – je, že si Eddie odnesl Carlův podíl a my teď nemáme dost na zaplacení Brunovi.“
„Ale no tak kurva! Co budeme sakra dělat?“
„Nevím. Možná na něco přijdem v parku. Henry tam bude čekat.“
„Jo, jo.“ To Joea evidentně uklidnilo. No, Henry do toho lochu nedostal jeho, takže si ještě udržoval nějaké iluze, že ten chlap ví, co dělá. „Henry bude vědět, co je potřeba.“
Ukázalo se, že jim Henry neřekne, co dělat. A že už nikdy nikomu nic neřekne. Vykrvácel uprostřed parku. Díval se na ně až do poslední vteřiny, než vydechl naposledy. Vito z něj nemohl spustit oči, nedokázal pochopit, co se vůbec stalo. Stál za Joem, který vzal Henryho tvář do dlaně. Nevěda co jiného dělat, bezmyšlenkovitě se pokřižoval a pomodlil za Henryho duši.
Joeovi přeskočilo. Oba dva se dostali do krvavé přestřelky s těmi čínskými zmrdy a pak sledovali Wongovo auto až k restauraci Rudý drak. Ten čurák si z nich vůbec nedělal těžkou hlavu. Bylo mu jedno, že ho sledují.
Teprve až Vito zastavil u chodníku, si uvědomil, že se mu srdce stále snaží probít z hrudi ven. Joe mluvil, ne, křičel, ale Vito ho vůbec neslyšel. Co za zkurvenou životní dráhu si to Vito vybral? To tady nebyl žádnej jinej způsob, jak nežít celej život ze zbytků jako jeho budižkničemu fotr? Co když byl další na řadě Joe, co když to bude Frankie, co když to bude Ricky?
I coby chlap, kterého se postupně všichni zřekli, nebo kterému postupně všichni blízcí umírali, měl kolem sebe pořád dost lidí, který nechtěl ztratit, který nechtěl vidět rozsekaný na kousky.
Pro lásku boží, ze všech způsobů, jak zabít chlapa… jedna zatracená kulka by přece stačila. „Proč to dělat takhle…“ zamumlal, pořád roztřeseně, pořád udýchaně. „A uprostřed parku.“
Vzkaz, řekl by někdo. Příklad. Vyhlášení války? S kým, komu? Jasně dali najevo, že Falcone s tímhle kšeftem neměl nic společného. Byli prostě jenom nějací tři chlápci, pro které nestálo za to někomu vyhlašovat válku. Ale Číňani se nepokusili zabít Vita a Joea. Teprve potom, až Joe začal střílet, ale to dal rozum. A i pak se spíš soustředili na to, aby zmizeli ze scény, místo aby po nich šli vším, co měli. Jako kdyby Henryho smrt byla to jediné, pro co si přišli.
„Jak jsem říkal, jsou to magoři,“ zavrčel Joe vztekle. „Všechny je nasekám na zkurvený kung pao.“
Ah. Tak o tomhle celou dobu nejspíš hulákal. Vito se vrátil zpátky na zem a konečně se začal soustředit na to, co mu Joe říká. Málem vyskočil z kůže, když ho z rádia přepadl Rickyho hlas.
„—byl nalezen téměř… rozsekaný na kusy. Podle policie je to jedna z nejbrutálnějších a nejkrvavějších vražd, která se za poslední desetiletí viděla.” To už o tom všichni věděli? Tak brzo? „Zatím nejsou známí pachatelé ani podezřelí, i když svědkové hlásí, že z místa činu viděli prchat dva tmavovlasé muže střední výšky.“ Kdyby přišli dřív… Záplava vzpomínek Vita nekompromisně zavalila dřív, než se stačil obrnit. Všechny ty červené na semaforech – a mohl jet trochu rychlejc, vždycky jel trochu rychlejc, a – Henry s ním mluvil jenom pár minut zpátky, a teď ho nejspíš zvedali na nosítka, nebo ho přikrývali pytlem, nebo… „Jeden z mužů byl spíše štíhlé postavy, zatímco ten druhý byl popsaný jako – a teď cituji – ‘tělnatější křikloun s ještě křiklavějším šatníkem’. Jako vždycky, dámy a pánové, pokud máte nějaké inf–“
Joe rádio umlčel s takovou vervou, že ho málem rozbil. A bylo to přitom jeho milované auto. „Kurva,“ zařval znovu, a pěstmi práskl do palubky. „Já je všechny zabiju. Za to, co…“ Zamával rukou kolem rádia, jako by z něj chtěl vytáhnout Rickyho report o Henryho smrti. „Co udělali…“ Odmlčel se.
Jednoho dne, dříve nebo později, někdo na ECNR bude číst zprávy o příšerné tragické smrti nějakého Rickyho Foxe. Jak by to znělo? ‚Zapletl se‘ s podsvětím? ‚Vzat rukojmím‘ z důvodů neznámých… nalezen ‚rozsekaný na kusy‘.
Něco ve Vitovi se na to hnulo – a vzpomínky se objevily zase, ty, které potlačoval, a které teď byly tak vděčné za trochu pozornosti, které se jí neúnavně dožadovaly už pár let. Tak se dožadovaly výslunní, že se ho teď nemohly nabažit.
Vzpomínky na to, jak jedno ráno s vojáky hltal společnou snídani, jen aby je hodinu nato viděl rozcupované zaživa granátem. Na to, jak Joe zabodl prst do hrudi jednoho kluka a jasně řekl ‚zůstaň tady‘, na to, jak ho potom našli s dírou v hrudníku opřeného o sloup v podzemní garáži. Na to, jak chtěl Henrymu pěkně vynadat za to, do jakých sraček je to zase dostal, jen aby ho viděl zmasakrovaného v přímém přenosu, sotva patnáct minut potom, co se rozloučili. Dvě minuty by stačily, aby to bylo jinak. Jedna červená na semaforu by stačila.
Ne, zpátky. Zpátky, zatlačit zpátky, tam, kam to všechno patří.
„Joe,“ a Vito věděl, že teď musel dávat hodně, hodně velkej pozor. „Hej. Vždyť ani nevíme, kolik jich tam vlastně je.“
„Jo,“ odvětil Joe, nevzrušen představou vlastní brutální smrti. Příliš žíznil po krvi, aby dokázal zapojit i rozum. „A mně je to fuk.“
Do prdele se vším. To se vyhnuli masakru jen proto, aby se o něj sotva hodinu potom zase přihlásili? „Henry je mrtvej,“ odsekl jednak Joeovi, jednak sobě. Věděl, že to možná není ten nejlepší přístup, vzhledem k tomu, jak to posral, když sejmuli Martyho, ale nemohl si teď dovolit nechat Joea pobíhat okolo jako bezhlavou slípku s Thompsonem. „To nás chceš taky nechat voddělat? Musíme na to chytře, Joe.“ A jo, možná tak docela netušil, co to chytře mělo v tomhle případě znamenat, ale rozhodně věděl, co to znamenat nemělo: cokoli Joe právě teď plánoval.
Joe se nacházel v té nejhorší fázi. V té, kdy si lidé okolo mysleli, že je naprosto nad věcí. Tak, jak jen člověk nad věcí být může. Ale byl to klid před bouří. „Je mi fuk, jak to uděláme,“ odpověděl. Dýchal už pomaleji, vůbec se nehýbal. Byl to horkokrevnej parchant, a když zněl takhle, znamenalo to, že s ním nebylo hnutí. Rozhodl se. „Pokud ty kurvy budou mrtvý, až budem hotoví.“
„My jsme dva,“ nadhodil Vito, protože to prostě nemohl jen tak vzdát. „A můžeš se kurva vsadit, že jich je víc než dva. Chceš zavolat Carlovi, říct mu o našem průseru, požádat o nějaký chlapy…?“ Ticho, které nastalo, mluvilo samo za sebe. Což bylo dobře. Pronikl přes tu nejtlustší stěnu, i kdyby jen trochu. „Slib mi, že nezačneš hned vztekle střílet, jak to máš ve zvyku, dobře? Prosím,“ dodal, protože Joe uměl být zatracený maniak, ale taky měl slabost pro svoje kamarády, a málokdy jim něco dokázal odmítnout. Vito byl vždycky zvláštní případ, který si toho mohl dovolit víc, a teď bylo načase tu kartu vytáhnout na stůl a neštítit se špinavé hry. Tahle situace si to vyžadovala.
Napadlo ho, jak by to teď vypadalo, kdyby to Joe zůstal v parku ležet na zemi v kaluži vlastní krve. Byli by tady teď bok po boku s Henrym, byl by to Henry, kdo by držel Vita zpátky, který by se na ty zmrdy chtěl vrhnout vším, co měl, klidně pěstmi? Byl by na něho nasranej, že se vůbec opovažuje ho držet zpátky, když nechce nic než pomstít smrt přítele? Musel by Henry držet zpátky Joea, kdyby v tom parku chcípl Vito?
„Musíme tam vrazit a sebrat Wonga dřív, než zmizí i s penězma,“ hádal se Joe. „Nevím, kolik jsme toho vydělali, ale i když Eddie vzal šedesát táců a my nemáme pětapadesát pro Bruna, tak pořád musíme mít aspoň něco, ne? Dvacet, třicet? Beru všechno.“
No, tak Joe na to šel chytře, akorát ne na ty, co chtěl zabít, ale zkoušel to na Vita. Což nebyl dobrej nápad. „Přestaň dělat, že ti jde o Bruna,“ uzemnil ho Vito nemilosrdně. Nemohl uvěřit, že se Joe snažil ho k téhle sebevraždě přemluvit argumentem prachů. Jako kdyby mu k tomuhle Henryho smrt nestačila. To si fakt myslel, že se Vito cuká, protože na prachy vůbec nepomyslel? Možná. A fakt, že to kurevsky zabolelo, celé situaci nepomáhal. Neměl na city čas. Pokud by se jimi nechal unést, tak je to pošle do márnice hned vedle chudáka Henryho. Potlačovat osobní stránku věci a dívat se na věci pragmaticky byla Vitova lehce nezdravá specializace. A stejně jako ve všech dosavadních případech, i tentokrát musel vzít zodpovědnost za to, jak se budou rozhodovat dál. Musel držet a neustoupit ani o kousek, ať už Joe řekne cokoli. Zhluboka se nadechl. Pak ještě jednou. „Dovnitř dneska nepůjdem. Potřebujem pořádný bouchačky. Potřebujem nějakej nákres pro představu, jak to uvnitř vypadá. Musíme napřed vědět, do čeho jdem. Chci vědět, proč…“
„Už jsem ti to řekl dvakrát!“ rozkřikl se na něj Joe. „Protože jsou to pošahaní magoři!“
„To není důvod!“ zvýšil na něj i Vito hlas. Na jednu hrozivě dlouhou vteřinu na něj Joe jenom nevěřícně zíral. Bylo to poprvé od chvíle, co sem přijeli, co se na něj Joe doopravdy podíval. A Vito ho teď měl tam, kde ho potřeboval; příliš zaraženého představou, že Vita se nic z tohohle evidentně nedotklo. Joe na tohle vždycky naletěl. Šok ho oněměl dost dlouho na to, aby měl Vito čas vyrukovat s dalšími esy. „Jo, Henryho jsem měl rád. A ne, nechci v žádným případě, abys tam šel sám. Jsme v tomhle společně, vždycky jsme byli a vždycky budem. Ale potřebuju, aby ses uklidnil, aby nás nesundali hned ve dveřích. Vidíš, že je vůbec nesere, že jsme je sem sledovali. Voni počítaj s tím, že tam vrazíme bez přemýšlení. Zaplatí za to, co udělali. Ale to my musíme rozhodnout, kdy.“
Joe pořád těžce dýchal, jako by uběhl maraton, z očí mu pořád čišela ta nebezpečná umíněnost a vzdor. Ale už se dál neutrhával, a snad dovnitř pronikl nějaký ten střípek příčetnosti. „Fajn. Dobře. Fajn, já to beru,“ povzdychl si nakonec, a Vito by ze samé úlevy mohl i brečet. „Zejtra. Já seženu nějakej nákres, ty sežeň bouchačky, pak půjdem tam. Zejtra, ani vo den pozdějc, jasný? Musíme ty prachy dostat co nejdřív. Máš něco u sebe?“
„Můj posranej barák lehl v plamenech,“ připomněl mu Vito, ale ne tak docela nelaskavě, a navíc se mu do té věty ke svému obrovskému překvapení povedlo vtěsnat i trochu humoru. „Pár stovek, co mám u sebe, v tom velkej rozdíl neudělá.“
„Jo. Dyť já vím. Taky mám hovno. Zejtra. Pak musíme splašit zbytek, ať už ten zbytek bude cokoli.“
Aspoň něco – nenechat se zabít dneska a přehodit to místo toho na zítřek. V tomhle byznysu to byla stejně dobrá zpráva jako každá jiná. A Vito přemýšlel – a rozhodně ne poprvé – jestli by fakt neměl dělat něco jiného.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat