- fandom: MAFIA II
- 3. kapitola z 16
- cca 4300 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Našel kompromis. Přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Perfektní pro někoho s jeho povoláním. A on stejně neměl nic víc, co by tomu chlapovi ještě nabídl. Nebo nabídnout chtěl.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Plány Vitovi nikdy moc nevycházely.
„Určitě?“ zeptal se Ricky hned ráno, když mu Vito sdělil, že už si našel místo, kde složit hlavu. „Chci říct, totiž… můžeš zůstat tady… ale to víš. Není to vůbec problém. Ten barák je stejně pro jednoho m-moc velký,“ zakoktal se trochu na konci a podrbal se na hlavě. Vita tohle nepřestávalo fascinovat – jak byl Ricky v reálu jiný, přitom tak stejný. Hlas měl stejně sytý a silný, ale kdykoli byli sami, jako by se celý ztišil. Nejen jeho hlas, ale celá jeho osobnost. A jeho ruce – neustále s nimi gestikuloval, jako by se snažil slova vyhmátnout a vytvarovat z čirého vzduchu, jako by znejistěl, kdykoli viděl, že na něm někdo visí pohledem. Vito přemýšlel, jestli byl takový i ve studiu. Jestli kolem sebe mával rukama, nebo něco držel. Vito si nedovedl představit, že by jen tak seděl za mikrofonem.
„Eh, jo… potřebuju být pro práci na telefonu a–“ a ty vole, teď koktal zase Vito. Kurva že nechtěl, aby měl Eddie tohohle chlapa na seznamu kontaktů. Nikdo o Rickyho místě ve Vitově životě nesměl vědět. Ať už to bylo místo sebemenší.
Ricky vypadal zmateně. „Já mám telefon,“ řekl nakonec.
„Já že–... jenom nechci, aby o tobě věděli,“ povzdychl si Vito.
Rickyho oči se rozšířily pochopením, a Vito samozřejmě věděl, co si myslí, a bylo to tak lepší. „Aha. Aha,“ zvolal Ricky, očima kolem sebe kmital jako myš zahnaná do kouta, a pohled mu alespoň letmo přelétl přes všechna místa, do kterých Vito vůbec nezasahoval. „Jistě. Samozře– propána, jistěže. Já jsem vůl. Nemělo to vy… rozumím,“ rozesmál se, ale bolestivě neupřímně. Vito nesnášel, že to teď dokázal poznat.
A taky ho sralo, že se cítil trochu provinile. (Ze všech věcí, kvůli kterým už se tak cítil, byla tohle zdaleka ta nejabsurdnější.) Jen chtěl, aby ten idiot žil trochu dýl. Nikdy ani nedržel zbraň, natož aby ji použil, a nikdy by ji ani neměl mít důvod použít, a rozhodně ne proto, že si do jeho života a baráku nakráčel Vito Scaletta a s ním i všechny dosud nemyslitelné sračky.
„Jo, vždyť jo. To by mohlo být dost nemilé, že jo, kdybys měl v práci nějaké kretény, co by mohli dělat problémy…“ Ricky se vzpamatoval obdivuhodně rychle. Obešel si ostrůvek a postavil konvici s vodou na sporák. Nebylo to nutné, přece jen musel brzy odcházet a Vito už svoje ranní kafe měl. „Navíc,“ protáhl svým rádiovým hlasem, „by tě mohli začít obtěžovat, abys jim sehnal můj autogram, což by mohla být pěkná otrava,“ zachechtal se sám pro sebe, a Vito byl vlastně rád, že se rozhodl pro svůj obvyklý postup, jak se s věcmi vyrovnávat. „Mohl bys ještě začít žárlit,“ pokračoval Ricky dobromyslně, a Vito si úlevně povzdychl. Takhle to bylo lepší, že jo? Lepší, aby si myslel, že Vito nechce, aby o nich dvou někdo zjistil, a ne že se bojí, aby na Rickyho svou delší přítomností nepřivolal vlastní žhářský útok.
„Můj šéf mi sehnal malej byt, kde můžu chvilku bejt, než se zase postavím na vlastní nohy,“ řekl Vito tak odměřeně, jak jen dokázal. Pokusil se znít co nejznuděněji, jako by mu vzpomínka na jeho krásnej barák, jak se bortí v plamenech, nevrážela nůž přímo do srdce. „Tak trochu za to převzal zodpovědnost,“ usmál se sardonicky, aby ještě víc ukázal, že to vlastně nic nebylo, že to nebylo ani osobního, ani nic zvláštního, nic, kvůli čemu by musel jít a rozsekat na sračky celej irčáckej bar.
„Ah,“ povzdychl si Ricky jakože chápavě, ale vráska mezi očima se prohloubila. Kvočna, pomyslel si Vito láskyplně. Málem se tou nečekanou vlnou něhy zadávil. Tohle se krapet vymklo z rukou. „Nikdy jsem neslyšel, že by šel někdo po bodyguardovi, když se jim nepovedlo sejmout šéfa, abych pravdu řekl,“ přiznal Ricky. V řeči jeho kmene to mohlo znamenat „nevěřím ti“, ale Vito neměl v plánu to překládat.
Tak jen pokrčil rameny a hrkl do sebe zbytek kávy. Ricky dělal božské kafe. A kurvafix, Vito tady chtěl žít, ale jenom protože měl rád pohodlí, byl rád línej. Kdo by neměl rád měkkou postel a něčí teplo po boku, skvělé kafe hned po ránu. Nikdo mu něco tak pochopitelnýho neměl co vyčítat. Nikdy mu nikdo neudělal ráno kafe. A teď mu ho někdo dělal a jemu z toho do prdele práce měknul mozek. „No jo, šéf je chráněnej vždycky, i když jdu já domů. Což se nedá říct o mně. Bodyguardy pro bodyguardy ještě nikdo nevymyslel.“
„To by ale kurva někdo měl,“ zavrčel Ricky a prásknul s hrnkem o linku. Vito k němu překvapeně vzhlédl. A Ricky si toho všiml. Vypadal, že se za to uklouznutí stydí. „Já jen, že… jen to celé… mě to znervóznilo,“ zahihňal se trochu, asi ze zvyku. „Nikdy mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Že by to mohlo být osobní, i když jdou vlastně po někom jiném.“ A to nemohlo být všechno. Ale Ricky o tom teď mluvit nebude, ne, když se takhle ošíval.
Jak to Vito sakra vůbec věděl?
„No, já je taky nečekal,“ povzdychl si nakonec, aby nějak naznačil, že konverzace na tohle téma končí. „Ale byli věrní svýmu šéfovi, kterýho jsem já zabil. Takže to dává tak trochu smysl. A nechci, aby si mysleli, že teď žiju tady,“ dodal, protože navzdory svému dřívějšímu plánu chtěl prohlásit, že si nedělá vrásky z toho, jestli jeho kolegové vědí, že spí s chlapem. Jeho kolegové si mohli jít navzájem tak maximálně políbit prdel.
Když se potkali poprvé, neměl Vito pro Rickyho nic připraveného. Bylo dost očividné – vzhledem ke zbrani, k drahému obleku a kabátu (teď to všechno kurva bylo na prach) – že Vito nebyl polda. A nápad s bodyguardem se vlastně zrodil až z Rickyho „nech mě hádat“. Byla to dobrá historka. Nebyla docela nepravdivá. Mohl uspokojit Rickyho zvědavost a zároveň neskrývat ty přednější aspekty svého denního chleba.
Tak například chránil svého šéfa. Střílel po lidech, kteří šli po jeho šéfovi. Byl prostě najatá ochrana, někdy si musel zašpinit ruce. Zbraň vždy na dosah, odřené klouby, šrámy po celém těle? Těžkej den, nic víc a nic míň. Nemusel vysvětlovat svoje jizvy. Nebyly terčem otázek a útoků, ale obdivu.
Nebyla to práce pro každého cápka, který se mihl kolem, ale coby ex-delikvent, který se připletl k menší krádeži jako sotva odrostlé děcko, a kterého pak postřelili na Sicílii, se nemohl producírovat po městě a vybírat si z lukrativních pracovních příležitostí, že jo. Bodyguardi dělali všechno možný, ale dokud konflikty vyloženě nevyvolávali, byli to ti správní.
Neobtěžoval se lhát úplně o všem. To by mu neprošlo. A možná, ale jenom možná chtěl Vito zkusit, jak daleko až může zajít, kde byla ta pomyslná hranice, kdy to na Rickyho bude příliš, kdy se zarazí a konečně se rozhodne, že více Vitových hříchů už neunese a že je načase ho vyhodit ze své postele i svého života. Možná Vito přemítal, jestli tady byla nějaká šance, že by mu Ricky odpustil, i kdyby věděl úplně všechno. Že Vito tady byl i na vyvolávání konfliktů, na působení problémů, že nebyl ten, kdo chrání, ale taky ten, před kterým potřebovali chránit i ostatní.
„No, a…“ Ricky měl být pryč už před dvaceti minutami. A taky by pryč byl, kdyby ho Vito nezaskočil novinkami o svém odchodu. „Můžu…“ Mávl rukou, jako by se svou chybějící výmluvností ztratil trpělivost a rozhodl se pro přímý útok. „Můžu vědět, kde teď budeš? Nebo… zavoláš? Ne že bych – ne jako každý den.” A zase se nervózně zasmál, a Vito by musel být úplný dement, aby si toho, co tím smíchem Ricky skrýval, nevšiml. „Nejsem nějaká stíhačka, jen jsem… jen bych… tohle bylo prostě…“
O násilí, kterým se to kolem hemžilo, Ricky věděl. Věděl o tom, že je město protkané gangy, které si vzájemně šlapou na paty, věděl o přestřelkách a bombách v autech, věděl o ledasčem. A přesto kdykoli s realitou přišel do styku, otřáslo to s ním stejně jako poprvé. On měl bavit svoje posluchače, od toho tady byl. Nedokázal se nadchnout vůbec pro nic, když mu vzadu v mysli tlačily na svědomí zprávy o něčí násilné smrti. Vito ho měl odstřihnout už pěkně dávno. Po první noci. Nebo si ho nechat v záloze pro občasné povyražení. Jako kdyby to snad Vito k životu potřeboval. Tak proč by sakra – proč to neskončit teď a tady. Proč ne. Teď. A tady.
„Dám ti vědět, že mě nikdo nesejmul,“ řekl místo toho.
Kopal si svůj vlastní hrob. Pravděpodobně i ten Rickyho.
***
22. září 1951
Martyho postel byla k posrání nepohodlná. Na každý pohyb si stěžovala ostrým skřípáním, a i když byl Vito zvyklý na horší (jako třeba díru v base), pořád ho to sralo, protože ho jeho barák (ten spálený a postrádaný) dost rozmazlil. Plakáty na zdech tady byly pokrčené a rožky se odlepovaly od stěn. A nenašel ani žádné náhradní povlečení. Když si na tu postel lehnul, aniž by ji předtím aspoň převlékl, bylo mu z toho tak nanic, že zvažoval, že si ustele ve vaně.
A Joe byl zasraná krysa.
Protože Vita vzbudil telefonát. První noc v cizím bytě a už ho někdo zaprodal. Tak si jenom povzdychl a vyhrabal se z postele. Záda si na ten pohyb postěžovala, jak už se ve dvaceti šesti letech člověku stávalo. Navíc měla na tu stížnost nárok. Jak to bylo možné, že si člověk zvykl na pohodlí okamžitě a na nepohodlí si musel zvykat celé roky? Přišoural se k telefonu a zvedl ho. „Hm,“ zahučel.
„Vito? Tady Henry.“ Vito zase zahučel, jakože dobré ráno, jakože táhni do hajzlu, sám ani nevěděl, co tím chtěl říct. „Hele, chystám něco velkýho. A chci, abys do toho šel se mnou. Jestli chceš slyšet víc, stav se za mnou do Lincolnova parku. A přines si bouchačku.“
Jen zase cosi zabručel v odpověď, což klidně mohlo být „uvidíme se tam“, pokud by se Henry obtěžoval to dešifrovat, a zavěsil. Do prdele s Henrym a do prdele s ranními telefonáty. Napřed si dá něco k jídlu… a kafe.
S dalším povzdechem se zarazil u kuchyňské linky. Marty evidentně nepil kafe. Pokud se podle všech těch prázdných i plných krabic dalo soudit, holdoval svého času spíše kakau. A Vito v noci ani nepomyslel na to, aby si koupil nějaké jídlo na ráno. Tak jen podrážděně oddupal do koupelny a při čištění zubů na něj přitom civěl nějakej nasranej parchant.
Kdyby jen tušil. Kdyby tušil, co ho čekalo, byl by to ráno strčil hlavu pod kohoutek, zacpal umyvadlo a počkal, až se naplní vodou pod okraj.
***
V celém těle neměl jedinou kost, která by ho nebolela.
Hádal, že bude potřebovat pár obvazů. Prošel si pár explozemi, spoustou střepů a třísek z rozstřílených beden. Kulky ho míjely jen o fous, a sotva po honičce městem setřepal policejní auta za zadkem, Joe se k němu otočil a uznale hvízdl.
Když se Vito konečně vymotal z toho pekla v čínské továrně, uvědomil si, jak ho pálí a svědí všechny nové šrámy, a taky jak moc se mu z nějakého důvodu vaří krev. Možná kvůli Joeovi, který nevypadal ani trochu vyveden z míry, nebo kvůli Henrymu, který příhodně vynechal pár detailů, aby Vita do téhle prácičky nalákal, a možná kvůli sobě, že byl takový zoufalec, aby na tohle kývl. Na prodávání těchhle odporných sraček.
„Koho tím myslíš,“ procedil Vito skrz zuby, a možná tu zatáčku vybral trochu ostřeji, než by si to vyžadovalo, „těma různejma partama?“ Ježíši Kriste, člověk by si pomyslel, že kolem něj Henry bude chodit po špičkách, když ho dostal do lochu.
„Několik různejch part,“ zopakoval Henry, a měl tu drzost znít otráveně. „Copak, snad jsi z toho střílení neohluchnul?“
Kéž by. „Myslel jsem, že jsi řekl,“ on věděl, že to Henry řekl, „že to svinstvo převezem z jednoho místa na druhý.“
Henry se ani nepokoušel to popírat. Což celou situaci z nějakého důvodu ještě zhoršilo. „Jo, jasně, ale vyděláme víc peněz, když to prodáme v menším množství.“
„Bylo by fajn vědět to dřív, než jsem se ti k tomu upsal,“ procedil Vito. Sám sobě zněl hořce jak pelyněk, a Joeovo ticho najednou dávalo smysl. Věděl, že to Vito myslí vážně. Čekal na mezeru, do které se nacpe a celou situaci zahraje do autu, pokud se začne vymykat kontrole.
„Pokud bych to řekl, tak podle toho, jak jsi mluvil v parku, bys tady teď nebyl,“ odsekl mu Henry.
O tom to přece kurva celé bylo. „Přesně tak.“ Už párkrát mu někdo řekl, že čím byl nasranější, tím chladněji zněl. Teprve teď slyšel, co tím vlastně mysleli.
Joe se nadechl. Jeho chvíle pro zažehnání konfliktu přišla. Ale Henry vzadu si toho nevšiml, takže se naklonil k předním sedačkám a vzal si hlavní slovo. Hlavu měl vedle Vitova ramene. „Hele, nejlepší, v co můžeš doufat, je strávit dalších třicet let života dřením na Eddieho a Carla, než tě někdo odpráskne, nebo fízlové šoupnou zpátky do lochu. Takový prachy uvidíš jen v případě, že seš ochotnej za ně nastavit krk.“ Možná měl Vito plný kecky nastavování krku. „Poradil jsem ti někdy špatně?“
Kde by měl kurva začít? Krev v něm pořád bublala. „No, třeba…“ Předstíral, že dlouze přemýšlí, a cítil, jak se Joe vedle něj začíná kroutit, jak čeká na další slova, u kterých přesně ví, jak budou znít. Znal ho dobře. „Ten kšeft s lístkama. A potom jsme málem zdechli, když jsme šli po tom tlustým hajzlovi na Sand Island.“ To bylo fiasko. Jen jeden z případů, kdy Vito málem uhořel.
Henry útrpně zasténal a znovu se opřel do sedačky. „No jo, tak dost. Dneska na ničem z toho nezáleží. Prostě pojedem do Hunters. A neboj se, po dnešku ty mizerný šmejdy už nikdy neuvidíme.“
Everly Brothers a jejich milostný song násilně zmlkli a Joe zesílil rádio. Moc dobře věděl, že takové náhlé zásahy do vysílání měly jen urgentní zprávy. „Ah… z-zdravím vás, dámy a pánové…“ Vitovi vystřelila ruka k rádiu, aby ho utnul, protože to zkrátka nechtěl slyšet, nemohl to slyšet, ale Joe ho pleskl po zápěstí a posunkem ho umlčel, jako by v první řadě vůbec něco řekl. „Ahm, přerušujeme… vysílání… u nás na ECNR kvůli… naléhavým zprávám… ehm, tady je Rockin’ Ricky Fox… chodí k nám zprávy, že… několik policistů Empire Bay tragicky přišlo o své životy při výkonu služby. Tito stateční policisté byli… všichni zastřeleni, když provedli zátah na probíhající obchod s drogami. Přestřelka se… odehrála v Oyster Bay v proslulém Mořském daru… jen před… před pár minutami, zprávy pořád chodí… jména obětí budou… zve-zveřejněna jakmile… budou příbuzní,“ a tady se hlas na moment docela zlomil, „vyrozuměni. Tohle je skutečně… tragický den pro všechny z EBPD a z… Empire Bay. To… tohle je ECNR, Empire Central Radio.“ A píseň pokračovala dál a v autě bylo najednou divné ticho.
„To nebyli žádní zasraní fízlové,“ zabručel Henry zezadu, když už ticho trvalo příliš dlouho. Joe rádio vypnul a střelil po Vitovi pohledem. Varování, příslib křížového výslechu, nebo co to mělo kurva znamenat? Vito se k němu neotočil, aby mu to oplatil, ani aby se pokusil dešifrovat, co to mělo být. Nechtěl.
Protože Ricky zněl absolutně zdrceně.
Vito ho takhle ještě nikdy neslyšel. Nad tou starostí, která se mu prožírala žaludkem, se pokusil jenom posměšně odfrknout. Přece jen Ricky Fox byl normální člověk, no ne? A každého normálního člověka by taková zpráva rozhodila. Zvlášť, když ji musel předávat dál. Tak. Vita rozbolela čelist z toho, jak pevně měl zaťaté zuby, a hněv v něm vzplál nanovo.
„Vito,“ ozval se Henry ze zadní sedačky, a ta arogantní jistota, se kterou mluvil ještě před chvílí, byla pryč. Udělala místo jakési opatrnému omluvnému tónu, se kterým si Henry evidentně nevěděl moc rady. Od chvíle, co zmlklo rádio, Vita upřeně pozoroval ve zpětném zrcátku, a nejspíš si veškeré výrazy, které se Vitovi mihly přes tvář, vzal osobně. „Promiň. Slyšíš? Myslel jsem, že změníš názor, až uvidíš, kolik nám z toho kápne.“ A byla v tom upřímná lítost, upřímná omluva, kterou Vito nečekal a ani o ni neprosil. Měl pocit, že se Henry pro jednou snaží udělat první krok, natáhnout ruku k příměří tím svým typickým způsobem – nějakou službou. Henry se na svoje přátele, pokud nějaké měl, nemohl spolehnout tak, jak se Vito mohl spolehnout na Joea, a Joe zase na Vita. Nemohl vyslovit slovo pomoc, vždycky se musel ujistit, že má naprosté právo někoho o něco požádat, než se k tomu rozhoupal. Jako kdyby laskavost od přítele, laskavost v pravém slova smyslu, laskavost bez dluhů, vůbec nepřipadala v úvahu.
A jak tak Vito znal Clementeho, nejspíš taková věc v úvahu skutečně nepřipadala.
Měli jiné způsoby, jak projevit přátelství, náklonnost, byly to způsoby diametrálně odlišné a opakovaně je dostávaly do situací, které měly katastrofální následky pro všechny zúčastněné. Vito se jednoduše snažil z Henryho vytáhnout občas nějakou osobní informaci, aby ho lépe poznal, a Henry byl zase toho dojmu, že kdykoli s Vitem tráví déle než dvě minuty, musí mu to nějak vynahradit, musí mu dát něco, kvůli čemu Vito nebude společného času litovat. Jako by to byla jinak ztráta času. Takže oba opakovaně selhávali – protože Henry si hned myslel, že ho Vito zpovídá, protože mu nevěří, a Henryho nápady Vita dostávaly do průserů markantních rozměrů.
Možná byl zoufalý a chtěl to všechno Vitovi vynahradit, a byl zoufalý do té míry, že mu zamlčel důležité informace, aby ho uvrtal do práce, ze které měl dobrej pocit. Dávalo to svůj vlastní zvrácený smysl. Vito věděl, že všechny tyhle argumenty na něj Joe později hodí, až se bude Henryho zastávat.
A Vito na Henryho nechtěl být nasranej, ne tak docela. Ale.
Dýchal hluboce, soustředil se, zíral před sebe na cestu. Co když byli ti poldové praví? Copak zkurvené boty byly nějakej důkaz, že to fízlové nebyli? Co když Ricky byl jeden z těch příbuzných, co když byl jeden z těch, co už slyšeli jméno svého blízkého na seznamu těch popravených chlapů, co když Vito zastřelil někoho, koho Ricky miloval – co když byl on důvodem, že Ricky v rádiu stěží zadržoval slzy? Co když by Vito vůbec neměl přicházet do kontaktu s normálními lidmi, včetně jeho sestry. S těmi lidmi, kteří nedokázali pochopit (a ani by to neměli chápat), co všechno byl Vito schopný říct a myslet to vážně, co byl schopný udělat vlastníma rukama. Frankie z něho byla vyděšená k smrti, a teď bude i Ricky.
Věděl, že to přijde, a teď to bylo nejspíš tady. Zase to královsky dojebal. Místo, aby si nechal dobré vzpomínky a rozešel se v dobrém, místo aby poznal, kdy je nejlepší odejít, tedy těsně před nevyhnutelnými komplikacemi a hořkostí s nimi spojenou, tak šel a zase to posral.
Joe ho poklepal po rameni, převzal otěže konverzace, když Vito pořád neodpovídal – ať už by chtěl nadávat nebo Henrymu odpustit. Sám upřímně nevěděl. „Ále, s tím si nedělej hlavu, Henry!“ zvolal, když se otáčel dozadu, na tváři ten svůj připitomělý úsměv. Upřímně působící úsměv pro kohokoli, kdo nebyl Vito. Joe věděl, že se mu v hlavě honí ještě něco jiného, ale taky věděl, že to nemá probírat teď a tady. Henryho měl sice rád, ale k tomu poutu, které ho pojilo k Vitovi, se nikdo ani neblížil. A Vito za to nebyl nikdy tak vděčný jako právě teď. „Vždyť ho znáš. Bez stěžování neudělá ani ránu. Ale zbožňuje nás, fakt.“
Vito zpravidla – aby si udržel iluzi, že ještě nebyl zatracená duše – nezabíjel policajty. Dělali jenom svoji práci, a pokud měli víc štěstí než on, nebo byli rychlejší, tak za to byl připraven zaplatit. Nechal je, ať ho pošlou do války, pak do lochu, mohl jim podříznout krky, ale vždycky to pravidlo dodržoval. Pokud nešlo jinak, pokud mu nešlo o život, tak poldy nezabíjel. Byli tady vojáci, u kterých neměl na výběr, byly tu jiné gangy plné zmrdů toho nejtěžšího kalibru. Ale fízlové byli něco jiného. V momentě, kdy vyšli zpoza rohu a chytli je s kufrem plným toho svinstva, Vito už se smiřoval s tím, že zase potáhne do lochu a tam už shnije. Taky by si to zasloužil za to, jaký byl kretén, že Henryho nechal, aby ho zatáhl do ještě větších sraček než předtím.
Ale když se ukázalo, že to poldové nebyli, Vito začal střílet, a pak pokračoval, dokud si neprostříleli cestu ven. Neměl čas se vyptávat ani ujišťovat. Během toho momentu, kdy Henry zařval „střílej, Vito!“, a momentu, kdy začaly lítat kulky, uběhla sotva vteřina, a Vito už v té době dávno nechal velet svoje reflexy a dělal, co bylo potřeba.
Ale Henry mohl zpanikařit. Zněl teď tak jistě, protože fakt věřil tomu, že ti lidi u továrny nebyli praví poldové, nebo si to jenom chtěl myslet? Byl možná jenom příliš umíněný na to, aby si přiznal, že právě povraždili tucet poldů. Proč by ti fízlové chtěli, aby jim napřed předali ty drogy, proč se ani nezmínili o nějakém zatýkání? A kdo vůbec střílet začal?
Kurva. Kurva, kurva, kurva.
To bílé svinstvo prodávali až skoro do půlnoci. Potom si s Henrym a Joem vyměnili jen němé rozloučení pokývnutím hlavy (akorát Joe mu polohlasně doporučil, aby táhnul domů a z téhle nálady se vyspal), a nakonec Vito projel kolem Martyho bytu, aniž by tím směrem byť jen otočil hlavu. Podlitiny pulzovaly bolestí a šrámy štípaly jako čert.
V domě se pořád svítilo. Opatrně zaklepal. Ulice byla tichá a on si připadal jako nějaký vetřelec. Co tady vůbec dělal, proč přišel? Aby se omluvil? Aby přiznal, že byl jedním z těch, kdy postříleli celou jednotku poldů v továrně? Jak si mohl kurva být Henry tak jistej, že to nebyli poldové? Henry si byl v minulosti jistej tolika věcma a všechny z nich se posraly.
Potřeboval to vědět.
Dveře se otevřely. „Vito?“ Ricky se vzmohl sotva na šepot, v jeho hlase prosba a zlomené volání o pomoc. Vito v životě nikdy předtím neměl někoho, kdo by jeho jméno dokázal takhle vyřknout. Jako kdyby v něm viděl spásu.
Vstoupil do chodby, zavřel za sebou dveře a zamkl je. Pak si Rickyho přitáhl do náruče a pevně ho objal, aniž by řekl cokoli z toho, co sem přišel říct. Bez jakéhokoli přemýšlení tam stál a prsty pročísl Rickyho světlé rozcuchané vlasy, jeho hlavu měl opřenou na rameni. Rickyho roztřesené ruce se konečně obmotaly kolem jeho pasu a pevně ho držely, jako by se tonoucí chytal provazu, zoufale a naléhavě.
Tohle Vito vždycky dělal rád – chránil, štítil.
A teď kudy prošel, nechával za sebou paseku.
Stejně jako chránil Frankie tím, že jí nikdy nezavolal zpátky, možná teď bylo načase chránit Rickyho tím, že ho prostě nechá být. Místo toho ho svíral ještě pevněji.
„Slyšel jsem tě v rádiu,“ řekl po pár vteřinách, možná minutách, co pořád oba stáli na chodbě a ani jeden se neměl k tomu na tom něco měnit. „Měl jsi… byl mezi nimi někdo, kdo…“ Vzdal se. Nedokázal vytvořit ani posranou větu. Přitom směšně jednoduchou. Zabil jsem někoho, na kom ti záleželo?
Ricky se na něj nepodíval. Místo toho Vita pustil ze zoufalého objetí a jemně mu přejel dlaní po hrudi, jako by se snad snažil jemu nebo sám sobě namluvit, že je vlastně všechno v pořádku, že už je mu líp. Pak pomalu prošel chodbou do potemnělé kuchyně a mávl k ostrůvku, na kterém stála lahev whisky. Nabídka. „To nemohu odmítnout,“ povzdychl si Vito a nalil si sklenku.
Svlékl kabát a přehodil ho přes nejbližší židli. Pak následoval Rickyho do obýváku ke krbu. Teplo, které z něj sálalo, mu vrazilo facku do tváře, a ještě víc podráždilo veškeré šrámy a bolístky. Přiložil si studenou sklenku k bradě a ke tvářím, aby je trochu zchladil. Ráno bude vypadat jako šašek. Vzhledem k tomu, že už šašek byl, se to vlastně hodilo.
Pak si sedli na pohovku a tiše pozorovali plameny. Vito byl pro tohle ten nejnevhodnější člověk na celé planetě. Nevzmohl se ani na tu nejchabější útěchu, když Joe truchlil pro Martyho, a vlastně tehdy ani neměl pocit, že by s nějakou útěchou chodit měl, protože do hajzlu moc dobře věděl, že brát toho kluka s sebou byl špatnej nápad. A děcka už umíraly ve válce, Marty měl na výběr do tohohle nejít a Joe měl na výběr ho nebrat.
Whisky do sebe kopl najednou. Do prdele se vším. Rickymu se třásly ruce a Vito se chtěl střelit do hlavy za to, že s prodejem toho svinstva kdy souhlasil, že šel k Tongům, že se víc neptal, než se k tomu upsal, že byl zoufalej a s holou prdelí, že by byl schopnej prodat vlastní orgány, aby se měl v životě zase někdy dobře.
„V EBPD nikoho nemám,“ zachraptěl Ricky nakonec, zvuky praskajícího dřeva málem pohltily jeho hlas. „Totiž… teď už tam nikoho nemám. Já jen… ta zpráva mi to připomněla, bylo to jako tehdy…“ vzdychl a hrubě si protřel oči a tváře, jako by si chtěl z kůže smýt veškeré starosti a vrásky. Nefungovalo to. Vito věděl, protože to zkoušel mockrát. „Před třemi lety jsem se takhle dozvěděl, že můj brácha… musel jsem to taky… číst do… prostě se toho nemůžu zbavit,“ uchechtl se Ricky do sklenky, nevesele a hořce. Polkl a zašklebil se. Nejspíš na tu chuť nebyl zvyklý.
A Vito chtěl cítit na ta slova alespoň malinkou úlevu (protože díky Bohu, že on byl zrovna před třemi lety ještě v lochu, že jo), ale Ricky pořád zíral někam do prázdna a oči se mu leskly a vlasy měl rozházené do všech stran. Bílý jako stěna a křehký jako zraněný ptáček.
Vito se vzpamatoval, až když byl uprostřed ložnice a skládal si do náruče deku. A vlastně ani potom nad svými činy nemusel moc přemýšlet, všechno dělal automaticky. Nesnažil se to zastavit, protože byl rád, že se to dělo tak nějak samo od sebe. Vrátil se do obýváku, vysvobodil sklenku z Rickyho křečovitě zkroucených prstů, pak kolem něj přehodil deku a posadil se zpátky k němu. Přitáhl si ho do klína a tam ho držel a zíral do plamenů, než ho konečně dohnala únava.
Rickyho prsty mu na okamžik sevřely zápěstí v němém díky, a Vito zavřel oči.
Tohle bylo to nejmenší, co mohl udělat. Vyklopit teď pravdu by nebylo nejmoudřejší.
A v Rickyho domě mu bylo dobře, takže to dělal i proto.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat