- fandom: MAFIA II
- 2. kapitola z 16
- cca 2800 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Našel kompromis. Přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Perfektní pro někoho s jeho povoláním. A on stejně neměl nic víc, co by tomu chlapovi ještě nabídl. Nebo nabídnout chtěl.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
Hned příští den mu Joe pomohl ty irské zmrdy poslat zpátky tam, odkud přišli. Vztek mu docela zatemnil mozek, a všechna ta nasranost (přestože doufal spíš v jakési zadostiučinění) se zmateně mísila se vzpomínkou na ráno, na velice opatrný polibek někde do týla. A všechna ty krvežíznivé sliby o pomstě, které na O'Briannovy pohůnky volal, se zase tloukly s ospale zamumlaným přáním dobrého rána, s Rickyho truchlivým ‚už musím do práce‘. Vito, který vstal až za dalších pár hodin po něm, taky musel do práce. Do práce plné krve a násilí a smrti na jazyku. Zabil ty, kteří chtěli předešlou noc zabít jeho, a necítil se ani o trochu líp.
Kdy se pro něj tyhle sračky staly rutinou?
Seděl teď u Joea v autě a pro změnu neřídil. Místo toho upřeně zíral ven, sledoval život za okny a vypnul rádio pokaždé, když ho Joe zapnul. Nepotřeboval teď k tomu všemu ještě poslouchat zprávy. Joe je poslouchal rád, protože „bylo dobrý vědět, jestli nás někdo viděl“, což bylo samozřejmě pochopitelné a rozumné, ale taky si nemusel vybrat zrovna tu stanici, které se teď Vito vyhýbal. Sice na Joea tak docela neviděl, ale cítil jeho pohledy, už dávno slyšel i ty otázky, které mu zatím jenom vířily v hlavě. Ještě chvilku…
„Tak co,“ odkašlal si Joe, oči upřené na cestu. „Už se cejtíš líp?“
Cítil se líp? Měl pocit, že hoří. Že mu v žilách proudí láva. „Ani ne.“ Srdce mu pořád divoce tlouklo. On ten pitomej barák miloval. Jeho vlastní místo, čisté a útulné a prostě – jeho. „To, co jsme právě předvedli, nestačí ani z poloviny,“ dodal. Sám sobě zněl až příliš krvežíznivě. Jak asi mohl znít své vlastní sestře?
Joe se na něj po očku podíval, bezpochyby si dokonale domýšlel vše, co Vito nechal nevyřčené. „Hej, to, co shořelo… to byly jen věci, Vito,“ zkusil opatrně, měkce. Vito věděl, co se mu snaží říct.
Ale byl moc nasranej na to, aby to přijal a nechal to bejt, zatínal zuby, co to jen šlo, ale bylo to houby platný. „Jenom věci,“ odsekl. „To byly moje věci, Joe. Proč si myslíš, že vůbec dělám to, co dělám? Abych si mohl kupovat věci. Hadry, káry, děvky, baráky. A co? Jsem zase na nule. Všechny moje prachy byly v tom zasraným baráku. Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu chudej, a nakonec je ze mně zase chudá kostelní krysa, jako můj fotr.“ Práskl pěstí do opěrky dveří. Každou minutou byl nasranější. Měl ten barák rád, kurva, měl rád svoje věci, svoje jenom věci, prostě to tak bylo, měl je, byly jeho, patřily mu a nikomu za ně nic nedlužil. Nechtěl nad sebou už nikdy vidět děravou střechu, nechtěl prolézat prázdnou spíž, nechtěl mít zase hlad a mít na krajíčku jako pokaždé, když mu máma podsouvala svůj vlastní příděl, prostě nechtěl–
Věděl, že to mohlo být horší. Mohl v tom baráku mít třeba svoje děti. Mohl tam zařvat on sám. Mohl to úplně otočit a podívat se na to z druhé strany, ze které dobře viděl, jak málo měl vlastně co ztratit. Navíc měl lidi, které mohl požádat o pomoc. Ale byl to právě ten fakt, že se ocitl – kurva zase – v té pozici, kdy o pomoc žádat musel, ze kterého se mu vařila krev. Jako kdyby existoval jen proto, aby někoho potřeboval.
Joe v něm vždycky četl jako v knize. Dokonce líp, bůh ví, že by ho s knihou nikdo nepřistihl. „Hej, hej,“ zabručel chlácholivě a mistrovsky se vplížil za barikády Vitova vzteku, pokoušeje se ho přitom poslepu poplácat dobrácky po hrudi, aniž by riskoval, že to do něčeho napálí. „Já tě chápu. Neboj se, něco vymyslíme. Za chvíli se zas postavíš na vlastní nohy.“
„Ty furt musíš všechno vidět optimisticky, co?“ povzdychl si Vito a hlavu si opřel o okno. Přišel si jak vypuštěná pneumatika. Jak se mu ti optimističtí pošuci vůbec dostali do života? S Joem to bylo vždycky jasný – my to zvládneme, my to vymyslíme, my to přežijeme. Vždycky to tak bylo, a vždycky jako by to tak být mělo. Joevi se Vito necítil nikdy zavázanej, dlužnej. Vito mu mohl prostě poděkovat a už nikdy víc se o tom nezmínit. Nikdy se nemusel bát, že by se k němu Joe nečekaně otočil a začal: „Hele, víš, jak jsem pro tebe onehdy udělal tuhle službičku…“ A Vito mu nabídl totéž. Ani jeden z nich by si nedovolil tenhle status quo převrhnout.
Jenže tohle my muselo mít nějaké dno, nějaký konec. A Vito na to dno právě dopadl ksichtem napřed.
Joe si po chvíli znovu odkašlal. Byl nezvykle váhavý. „Poslyš, máš ty… máš kde složit hlavu?“
A Vito si dobře vzpomínal na tu žoviální poznámku, která z Joea vypadla potom, co Vita propustili z lochu: „Na to, abych tě nechal chrápat na gauči, už seš moc starej.“ To převlečené odmítnutí, zahalené v humorném plášti. Něžné odmítnutí, ale přesto odmítnutí. Krutá připomínka časů dávno minulých, časů, které se udály bez Vita, udály se jako nic zatímco on hnil za tlustými zdmi vězení, a nikdo se ho na nic neptal. Takhle už to mezi námi nemůže bejt. Takhle už to dál nejde, už tady pro tebe nebude místo vždycky, když se nečekaně objevíš. Nejsme už malí parchanti. Připomínka naservírovaná trpělivě a jemně, ale s dopadem cihlového baráku.
A měl on snad kde složit hlavu?
Potom, co se ho zřekla vlastní ségra? Ta myšlenka nebyla tak hořká, jako si myslel, že bude. Možná to tak bylo nejlepší. Nikdo po Frankie nepůjde, pokud si bude myslet, že Vita nemůže vystát. A stejně by za ní teď nešel. Ale to, že tam ta možnost ani nebyla, stejně bolelo.
„Zůstaň tak dlouho, jak budeš potřebovat,“ řekl mu Ricky ráno v posteli, v té posteli, kterou tu noc sdíleli, což byla další věc, která ho měla nakopnout k tomu, aby se sebral a šel do prdele. Protože v posteli se šukalo, jenže taky se v ní mohlo s někým jenom spát, sdílet teplo, dalo se v ní budit s končetinami propletenými… tohle bylo vůbec poprvé, co spolu strávili noc ve vší počestnosti.
Bylo to velice příjemné ráno. Tělo vedle něj ho hřálo, dům byl protkaný povědomou vůní, do které se Vito vždycky musel opřít, a na kuchyňské lince ho pak čekala konvice kávy. Rádio si cosi ševelilo jakoby samo pro sebe, hlasitost nastavená tak akorát na to, aby ho něžně uvítala do světa živých, ale ne dost na to, aby měl potřebu s ním mrsknout do zdi. Žádné zvonící telefony. Úplně zapomněl na tu slast spojenou s přirozeným a postupným probouzením se do nového dne.
Rickymu se ten nápad evidentně zamlouval. Věděl, že Vitův barák shořel na popel, a ta slova – „zůstaň tak dlouho, jak budeš potřebovat“ – vyřkl s plným vědomím toho, že by to mohlo dost dlouho trvat, než se Vitovi povede se zase vzpamatovat. Jako kdyby snad… možná byl jenom tak… nejspíš si to ani neuvědomil…
Vito nemohl žít na gauči u Joea. Joe by ho nechal, i kdyby ne bez keců, ale Vito si slíbil, že si ta slova z dřívějška bude pamatovat, že nebude předstírat, že jejich pravý význam nepochopil. Věděl, co znamenají, věděl, co s nimi dělat, Joe byl prostě příliš měkkej na to, aby mu to řekl polopatě. Musel si přiznat, že Joe tady nebyl jenom od toho, aby ho pořád tahal ze sraček. Vito sám na kontě tohle tahání ze sraček ostatních samozřejmě měl – ať už pohřbíval zapomenutou mrtvolu pro Eddieho, nebo Joea tahal z baru, kde omylem zastřelil barmana. Nebo když se měl přimlouvat za Henryho. Dostat Lea z města. Ale v porovnání s tím, co pro něj udělali oni, si připadal jako zoufalec.
A i když věděl, že v tom všem nebyl sám, stejně se tak cítil. Víc, než kdykoli předtím. Cítil se odmítnutě a opuštěně, což bylo směšné a nelogické a irelevantní a tak vůbec, ale prostě to tak bylo, pořád to bolelo, pokaždé, kdy mu něco násilně připomnělo, že jsou teď věci jinak, a že se ho nikdo na nic neptal; jestli je jinak chce, jestli je připravenej na to, aby byly jinak. Že se svět točil dál i bez něj a jeho sestra se zatím provdala za totálního čuráka, kterej ji mlátil. Že byla máma pryč, a jeho barák teď taky, první barák, který si kdy koupil, a že Joe se o něj nemohl starat pokaždé, když Vito něco posral, protože Vito jako by nedělal nic jiného, než aby věci ve svým životě sral, co to jen šlo, a vlastně byl svým způsobem pryč i Joe, a – kurva, co měl s tímhle vším dělat?
„Chci říct,“ pokračoval Joe, v hlase starost, která Vita přitáhla zpátky do reality. „Mám klíče od… Martyho bytu. Chtěl jsem to prodat, ať můžu dát jeho mámě nějaký prachy. Ale dokud sháním kupce, můžeš tam bejt, co ty na to?“ přišla alternativa místo spánku na gauči. Protože Joe k němu nikdy nebyl nic než laskavý, a i kdyby zrovna neměl byt po ruce, byl by ho během pár hodin sehnal. Jednou rukou Vita nacpal do problémů a druhou ho z nich zase tahal.
Byla to střecha nad hlavou. Bylo to hezké gesto, i když to vědomí, že měl Joe tak trochu špatný svědomí, té nabídce dodávala hořkou pachuť. „Tak asi dík,“ vydral ze sebe Vito na sílu, dutě a jaksi matně. Bude nejlepší, pokud si od všech na nějakou dobu bude držet odstup. Byl prostě… do prdele práce, byl tak nasranej. Bude lepší, když se tím bude chvíli užírat někde o samotě, než od sebe odežene úplně všechny. „Myslím to vážně. Díky. Za všechno,“ donutil se doříct, i když zněl pořád příliš nasraně na to, aby to vyznělo upřímně. Nebylo v něm ani zrnko laskavosti nebo vděčnosti, nemohl si pomoct. Joe se na něj díval ještě ustaraněji než předtím. Zřídkakdy zavítali do vod vážných rozhovorů, do něčeho, do čeho bylo snazší se nepouštět.
„Kdykoliv,“ odvětil. On koneckonců věděl, že Vito se mu skutečně snaží poděkovat, ať už zní jakkoli.
Možná to tak rozhodl bůh, když viděl, co za sebelítostivého chronicky nasraného parchanta se z Vita Scaletty vyklubalo. Že mu do života pošle nějaké optimistické pošuky, aby mu trochu zlepšili náladu, než si to někde hodí. Možná už do kostela nechodil, ale stejně neuběhl den, kdy by za ty pošuky bohu neděkoval.
Převzal si klíče. Bude to tak lepší. Bude riskovat jenom svou vlastní prdel, pokud by se Irčáci vrátili a zkusili ho upálit podruhé. Ricky si tyhle sračky nezasloužil. „Kde jsi vůbec strávil noc?“ zeptal se Joe najednou, a konečně se na něj pořádně podíval, teď, když už stáli. „Čekal bych, že se mi v noci zjevíš u dveří jen ve spoďárech a s vohořelým obočím… a ty si přijdeš v poledne, jako by se nechumelilo. Čistej, najezenej, vyspanej. Přijdeš si jak na návštěvu, zatímco já od rána pobíhám po bytě jak dement a rvu si vlasy. Žádný telefonáty, žádný tělo, leda hovno. Myslel jsem, že je po tobě. Máš nějakou buchtu, vo který nevím?“
Otázka zcela na místě. Vito ji taky čekal, ale stejně ho překvapilo, že se Joe nakonec zeptal, když už si dával tak načas. „Známej,“ odpověděl. Pořád měl na sobě Rickyho oblečení a najednou si toho byl bolestivě vědom, najednou by dokázal vyjmenovat veškerý materiál, který se těch hader jenom kdy dotkl. A při vzpomínce na to, jak na něj ráno v nohách postele čekala úhledná hromádka, ho zalilo teplo, ne to nasrané horko, které mu dralo žíly, ale příjemné teplo, které bylo jako objetí. Ricky pro něj vybral ty tmavší kousky ze šatníku. „Jeho barák byl blíž. Fakt jsem byl jen ve spoďárech,“ dodal skoro omluvně. Fakt se mohl ozvat dřív. Taky by ho nejspíš jeblo, kdyby se dozvěděl, že někdo podpálil Joeův byt a po něm nikde ani stopa.
„Znám ho?“ zeptal se Joe. Vypadal teď dočista zmateně, jak nejspíš raboval paměť kvůli tváři, kvůli jménu. A Vito mu to nezazlíval. On se v přátelích a známých zrovna netopil, to byla známá věc. A pokud už někoho potkal, tak jen skrz Joea – Henry, Eddie, Mike, Harry, Giuseppe, všichni z nich byli zprostředkované kontakty. Joe Barbaro byl manažer Vitových známých. Takže pokud on věděl, Vito si někoho bližšího nedotáhl ani z toho posranýho vězení. Alespoň ne nikoho, koho by už dávno sám neznal. Kdokoli by si za léta v lochu našel aspoň nějakýho kámoše, že? No, Vito ne.
„Zná ho snad kurva každej,“ povzdychl si Vito. Na lži nebo vytáčky byl moc unavenej. Mohl by lhát do aleluja, ale ne Joeovi. Ten by ho vyhmátl během dvou vteřin. Takže nemělo cenu otálet a mohl rovnou kápnout božskou. „Ricky Fox. Potkali jsme se v baru. Před pár tejdny.“ Nebo měsíci? Neměl tušení. Měl pocit, že už to musely být celé roky.
Joe se překvapeně uchechtl. „Co? Rockin' Ricky Fox!“ A vlastně to napodobil dost dobře. „To jako fakt?“ rozesmál se ještě víc. „Ty vole, to je někdo, koho bych si myslel, že budeš chtít po dvou minutách zabít. Je to takový sluníčko i ve skutečnosti, nebo jenom v éteru?“
„No, mluví tišejc,“ přistoupil Vito na hru. Lepší tyhle otázky, než ty, na které se bál odpovědět i sám sobě. „Ani jsem nevěděl, že to je on, když jsme se potkali. Zněl jinak.“
„Takže rádiová maska pro nás, zdeptané posluchače,“ zachechtal se Joe. A pak, sotva dořekl, přešel do útoku. „Ví to?“
„Neví nic.“
„Dobrá. Tak ale opatrně.“ Joe se na něj znovu podíval, vážnější, než si ho Vito pamatoval. Viděl, jak to v jeho hlavě šrotuje. „Je zvenku, ze světa, kterej jde už mimo nás. Vtáhnout ho dovnitř nebo naopak tebe ven, to by mohlo bejt… prostě dávej sakra pozor.“
„Dyť jo.“ Nebyl žádnej amatér, kurva – chtěl dodat, ale to by byla nádherná, nádherná lež. I amatér by ten vztah dávno ukončil. Zvlášť, když Ricky teď právě nejspíš četl další zprávu o tom, jak jeden irčáckej bar za záhadnejch okolností lehnul popelem. Jaká náhoda.
Znovu Joeovi poděkoval za byt. Moc dobře věděl, že dokud v tom bytě bude on, tak se Joe přestane snažit ho někomu střelit, a trochu ho to sralo, ale jinak byl spíše vděčnej, že jo. Ale stačil mu jeden pohled na studený opuštěný byteček jednoho předčasně mrtvýho kluka, aby se otočil na patách a zamířil zpátky k Rickymu.
Jako by chtěl dokázat, že se mezi nimi nic nezměnilo, že to sdílení postele bylo fakt jenom z nutnosti, že o nic nešlo, šoustali jako divocí králíci až do ranních hodin. Bylo to přijatelnější než ze samého vzteku prorazit pěstí něčí pěknou zeď, a taky to pomohlo ten vztek ventilovat. Vito plánoval hned potom z Rickyho domu zmizet a odtáhnout do Martyho bytu na zbytek noci, na další dny, týdny, a pravděpodobně hromadu dalších zkurvených měsíců, než…
Motýlí dotek rtů ho probral ze světa snů. Jeho mozek – jindy tak zvyklý na rychlá násilná probuzení – si dal tentokrát načas, než mu oznámil, kde a proč se nachází.
Cítil, jak mu prsty pročísají vlasy, opatrně a jemně, trochu to lechtalo, a on pod tím dotykem celý zdřevěněl, protože do prdele práce, tohle se vůbec nemělo stát. Ale Ricky mu zrovna vlepil další polibek kamsi na spánek, jako by si nemohl pomoct, jako by nedokázal zůstat jenom u jednoho nebo dvou, než vyleze z postele a z domu. Vito ho nechal si myslet, že ještě spí. Ricky by nic z tohohle neudělal, kdyby věděl, že je Vito vzhůru. Tyhle malý rozněžnělý gesta byly jeho slabostí. Ale neznali se tak dlouho, aby u sebe rozpoznávali svoje slabůstky, že ne.
Neměli by se znát dost dlouho.
Ricky se v životě soustředil na lepší věci, na světlejší stránky věci. Smál se, kdykoli vědci přišli s dalšími zprávami o těch počítačích, z nichž jeden zabral celou garáž, smál se svým vlastním prastarým vtipům, nadšeně povídal o novém singlu nebo nové kapele, připomínal rodičům, aby občas nechali svoje děcka dejchat – vždycky přitom myslel na svého synovce, kterého zbožňoval.
Zpíval si společně s nahrávkami, při vaření tančil po kuchyni, dělal při tom bordel, pátral po příbězích a nových vtipech, měl naději v budoucnost, a v krku se mu vždycky udělal knedlík, když musel mluvit o všech těch zrůdnostech, co se venku děly. O tom násilí, o smrti, o zločinech. Vždycky se pokusil to nějak odlehčit, ale nikdy to nevyznělo tak, jak chtěl, bylo to zoufale falešné a on vždycky po takových zprávách musel na chvíli odejít ze studia a dát si pauzu na cigaretu, nějak všechnu tu úzkost rozchodit. Zmínil to kdysi jen tak mezi řečí a nevědomky tak Vita poslal na provinilou cestu do víru sebenenávisti a znechucení.
Vito by mu rovnou ty zprávy mohl dávat do rukou sám. Hodně z nich jako by napsal svou vlastní zkrvavenou rukou.
Nenáviděl by ho Ricky, kdyby to věděl? Vykopl by ho bez skrupulí ze svého života, proklel by ho, cítil by se ublíženě, ukřivděně, zrazeně? Představa nenávisti v těch milujících a usměvavých očích byla stejně zdrcující jako představa slz na jeho tvářích. S tím rozdílem, že se vztekem si Vito věděl rady.
Stejně jako bylo snazší mít sestru, která ho teď nemohla ani vidět, bylo by snazší se od Rickyho nechat prostě praštit. Bylo jednodušší se od nich držet dál, když věděl, že jim tak vlastně dělá laskavost.
Možná by Ricky spálil mosty bez rozmýšlení, bez výčitek. Možná by mlčel čistě pro staré dobré časy? Možná by…
Nezáleželo na tom. Co se života slavného Rickyho Foxe týkalo, Vito byl jen kolemjdoucí.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat