Za oponou, 20. kapitola

• fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
• 20. kapitola z 20
• vztah: Jindřich & Racek
• rok 1416
• Konec

„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“

Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)

-----

Byl to jeden z těch lednů, kdy by člověk psa nevyhnal. Racek se díval přes příkop pod hradem na zamrzlou Sázavu a jen kroutil hlavou. Za jeho zády praskalo dříví v krbu. Na prsou ho nepříjemně pálilo z prosincového nachlazení, kterého se od té doby nemohl zbavit. Bylo to jednu dlouhou horečnatou noc, kdy se rozhodl ještě v noční košili sepsat poslední vůli. Ne že by snad čekal, že ho rýma položí na lopatky definitivně, ale nemohl od té doby přestat myslet na smrt. Přece jen jí tolikrát unikl přímo před nosem, naposledy tehdy, když měl v rameni zabodnutý otrávený šíp; to si myslel, že svou pouť zakončí v náruči svého syna. 

V hrudi ho píchalo i z jiných důvodů. Těsně předtím, než před měsícem ulehl na lůžko, se mu dostalo zprávy o Hanušově smrti. Tu přijal jako rytíř; důstojně a s modlitbou na rtech. Věděl, že Hanuš by to ocenil. Teprve až tehdy, když se Racek zmítal v horečkách, si dovolil pro Hanuše uronit pár slz. Mohli si pak ti, kdož tomu byli přítomni, pomyslet, že o sobě nevěděl, že blouznil. Jako by snad byla ostuda oplakat nejbližšího přítele. Tušil, že zpráva se na jeho stavu dost podepsala. 

Ale teď byl opět na nohou. Teď byl na nohou, za zády měl příjemné teplo, jen o patro níž měl celou svoji rodinu. A ve stole závěť, která jeho nově postavený hrad přenechávala v péči syna, potažmo jeho snachy a jeho vnuka. Věděl, že kdyby se někdo chtěl velice zasadit o to, aby Jindřich nedědil, dalo by se to vzhledem k jeho statutu levobočka lehce zařídit. Teď to bylo černé na bílém. Takže byl na nohou, měl lehčí svědomí, kolem sebe pevné stěny, ale v ruce dopis, ze kterého zrovna velkou radost neměl. Vracel se k němu každý večer. Bylo jeho povinností králova nařízení uposlechnout, ale dával si načas.

Spočítal si, že to má ze svého Veselského hrádku do Kutné Hory bezmála tak daleko jako to míval z Ratají do Prahy. Jenže do Prahy jezdil na jaře, v létě, maximálně na podzim. Zatímco v tomhle nešťastném počasí se dalo pohodlně jenom číst u krbu. A on tak zpohodlněl. 

Jenže jednou byl výběrčím daní, tak jím musel být i v zimě. V mládí cestoval za každého počasí. 

Bylo to druhý den u snídaně, kdy se dozvěděl, že společně s družinou se k němu připojí i jeho dva nejbližší. Odkašlal si. „To nepřichází v úvahu,“ řekl měkce. „Je to dlouhá cesta, mrzne až praští, Martin na tohle není připravený.“

„Ty jsi v tomhle věku cestoval větší dálky,“ podotkl Jindřich. Proč mu o tom Racek zatraceně říkal? 

„Já žil v jiné době,“ odpověděl na to. A taky pod pevnou rukou přísného otce. To se o Martinovi říct nedalo, a Racek děkoval Bohu, že tomu tak bylo. Martin na něj upřel prosebný pohled. Tak jeho nápad to byl. „Není to bezpečné,“ dodal ještě. „Ty s tím souhlasíš?“ otočil se zbaběle k Tereze, která nešťastně pokrčila rameny.

„Poslouchám to od rána do večera od chvíle, co se dozvěděli, že míříš do Kutné Hory, pane,“ odpověděla unaveně. Od té se mu pomoci nedostane. „Pár let bych ještě počkala. Takových dvacet například,“ dodala s úsměvem. 

„Rád bych ho vzal s sebou,“ navázal Jindřich. „Pokud by se ukázalo, že je cesta nad jeho síly, pak se od vás odpojíme.“ Racek se nehádal. Věděl, že to nemělo smysl. 

Když pak o pár dní později sedlali koně, přitočil se k Jindřichovi a tiše se zeptal: „Je to kvůli tomu, kvůli čemu si myslím, že to je?“

Jindřich se mu do očí nepodíval, což bylo stejně výmluvné jako přikývnutí. „Kvůli čemu myslíš, že je co?“ odvětil vyhýbavě. Racek se na něj dál významně mračil. A přestože se Jindra nedíval přímo na něj, začínal se pod tím pohledem nepříjemně ošívat. „Jo,“ přiznal nakonec. „Nechci, aby byl…“ odmlčel se. „Možná nebude mít tak horkou krev, když se podívá mimo rodný dům dřív než já. Možná nebude tak spěchat od rodičů. Za pokus to stojí, ne?“ 

Racek chvilku přemýšlel. „Snad,“ připustil váhavě. „Jak dlouho už tě s tím otravuje?“

„Od doby, co umí na koni,“ zafuněl Jindřich uštvaně. „Je nesnesitelný. Je to mládě, ale myslím, že jestli si vyzkouší, co je taková cesta zač, trošku se na pár let uklidní a bude si vážit teplé pece pod zadkem. Nechápu, jak to se mnou mohl táta vydržet. Byl jsem ještě horší, ale on to ustál. Ale taky sám nikam necestoval, co se usadil ve Skalici. Ty bys mě vzal?“

„Kdybys pořád vyváděl, nejspíš bych podlehl,“ přiznal se Racek. „A nejspíš bych to udělal ze stejného důvodu. Abys dal pokoj,“ dodal. „Co když to bude moc?“

Jindřich zatahal za třmeny, aby se ujistil, že sedlo upevnil správně. „Najdu nejbližší hostinec, tam se vyspí, nají… a pokud bude kňourat, tak se vrátíme pomalu domů. Nebo pojedeme za vámi, ale pomalejším tempem. Máš v plánu se v Kutné Hoře zdržet, ne?“ 

Racek to v plánu neměl. Obecně se výběrčím daní nedoporučovalo zdržovat se tam, kde byly s vybíráním daní potíže. Proto doufal, že na Martina cesta bude příliš. Hodlal jet se svou družinou podstatně rychleji a své milované následovníky nechat v prachu za sebou. „Možná bychom pak mohli jet společně domů, až bude po práci. Vyzvednu vás na cestě zpět. Netahám s sebou šest mužů jen pro srandu,“ řekl vážně. 

Jindřich zpozorněl. „Čekáš problémy?“

„Předák kutnohorských havířů si dost pouští hubu na špacír. Král toho má dost. Samotné odmítání poslušnosti je jedna věc, ale předák jde ještě dál. Ten chlap se nebojí následků. To znamená, že je buď šílený, nebo má za zadkem armádu lidí, co ho podpoří. Nechci, abyste se mnou jeli až tam.“ 

„Pomůžu ti,“ zakroutil hlavou Jindřich.

„S děckem za zády?“ ušklíbl se Racek. Tady to měl, chlapec. Jindřich jako by na syna zapomněl. 

„Zatraceně,“ zaklel. „Fajn,“ odsekl pak popuzeně. „Zůstaneme někde po cestě. Ale chlapů vezmeme dvakrát tolik, jinak nejede nikdo,“ dodal tak panovačně, až se Racek musel kousnout do rtů, aby se nerozesmál. 

***

Říkal si ta slova tolikrát za život, že si skoro ani neuvědomil, že si je tentokrát myslel naposledy. Že by se musel stát zázrak, aby mu to prošlo i tentokrát. Pán Bůh s ním konečně ztratil trpělivost. Pořád hazardoval se životem svého syna, a pořád za to ještě nezaplatil… až teď.  Je to tady. To, čeho se celý život bál. Teď ho ztratí, teď je ztratí oba.

Doléhal k němu křik jeho mužů; bojujících, umírajících. Do Kutné Hory vůbec nedojeli. Kutnohorští je zastihli v hostinci před městem a volali po krvi. Tady se měli rozdělit. Tady se měl Racek ujistit, že svou rodinu nepřivede do neštěstí.

Pohlédl na svého syna, pak na vnuka, pak na zatarasené dveře. Měli společnou jizbu. Měli společný osud. Ledaže…

Meč vrátil do pochvy. Měli ještě trochu času. Popadl Jindřicha za ramena a lehce s ním zatřásl. Chvilku trvalo, než si Jindra uvědomil, že s ním netřese nepřítel. Oči mu divoce těkaly po místnosti. „Vezmi Martina a utečte tím oknem. Hned naproti je maštal. Skočíš na střechu, já ti podám Martina.“

Jindřich napřed přikyvoval, jak si počítal, že tím získá moment překvapení, až maštal oběhne a vpadne nepřátelům do zad. Ještě nevěděl, co tím Racek sleduje. Ale došlo mu to docela rychle. Oči se mu zle zablýskly. „A pak?“ zeptal se. 

„Pak vezmete koně,“ pokračoval Racek klidně, i když mu srdce tlouklo až v krku, „a zmizíte v lese.“

Jindřich zuřivě kroutil hlavou. „Ne. Ne. Já neu–“ zajíkl se. „Neuteču. Ne.“

Racek ho chtěl praštit. „Vzpamatuj se,“ zatřásl s ním o něco prudčeji. „Teď není čas na hrdinství. Ani na dávné sliby,“ dodal, když se Jindřich nadechoval, že se bude hádat dál. „Tady je v sázce Martinův život. Ti havíři tam dole,” musel se na okamžik odmlčet, jak mu v plicích ubýval vzduch, „ti jsou tady kvůli mně. Kvůli tomu, co po nich chci, koho zastupuji.“

„Utečeme všichni,“ odsekl Jindřich.

„Nenajdou mě tady a vyrazí do lesů,“ odrazil ho Racek snadno. „Uloví nás jako zvěř. V tom sněhu se daleko nedostaneme. I kdybychom se rozdělili, naše stopy budou mluvit jasně."

„Ty ses musel zbláznit. Jestli si myslíš, že tě tady nechám…“ Jindřich byl vzteky bez sebe. Martin za jeho zády se krčil, tak vyděšený, že ani nešpitl. Nedokázal se ani rozplakat. 

„Zmizte odsud, dokud je čas,“ zasyčel Racek. Trpělivost docházela stejně rychle jako jejich společný čas. 

Jindřich se pořád nevzdával. „Martin uteče, ale já–“

„Martin to sám nezvládne,“ utnul ho Racek. „Nebuď osel. Tohle nevyhrajeme. Jsou jich desítky.” Ale Jindřich jako by byl smyslů zbavený. Jako by ho nohy nechtěly poslechnout. Jako by dávný slib rodičům znamenal, že musí zcela zbytečně zemřít. 

A pak přišla zoufalá myšlenka, rychlá a šílená, ale spásná, tak spásná, jak jen myšlenka v takové situaci dovedla být. Racek se natáhl, vzal malého Martina za ruku a přitáhl si ho k sobě blíž. Pohledem neuhýbal z Jindřicha. Beze slov jako by ho vyzval, ať dobře dává pozor. „Zůstaneš ty, zůstane on,“ prohlásil chladnokrevně. 

Nebesky modré oči, ty, které všichni tři sdíleli, ho málem prošpikovaly skrz naskrz. Jindřich jako by se probral ze sna. „Zbláznil ses? Nemůže tady zůstat,“ hádal se. 

„Proč ne?“ vyzval ho Racek. 

„Je to kluk!“

„Umí se bít,“ utrhl se Racek divoce. Blížil se pointě. „Netrénované uhlíře by zvládl levou zadní.“ I když ne dva tucty. A možná ani jednoho ne. Racek to nehodlal zjišťovat.

Jindřich si rukama vjel do vlasů a frustrovaně zavyl. „Je to můj syn!“ vybuchl konečně. „A dokud tady budu já…“ Ztichl. 

Jejich pohledy se střetly. „Přesně tak,“ vydechl Racek úlevně.

Jindřich se zalkl, když spatřil, že je zahnán do kouta. „Tohle není fér. Tohle není totéž. Já… jsem dospělý člověk a moje ruce dávno nejsou čisté. Tohle není totéž,“ opakoval horečnatě. Martin stál u Racka, svíral mu ruce, tvář úplně bílou. 

„Martin dospělý není. Já tě tady nechat můžu. Ty jeho ne.“

Jindřich pořád kroutil hlavou, v očích slzy. „Tohle není fér. Není to fér.“

Racek mu nemusel říkat, že život není fér. Oba zažili příliš na to, aby dokázali ocenit, když jim tu otřepanou frázi někdo řekl. „Tohle je moje zodpovědnost,“ řekl Racek tiše. K tomuto směřoval celý jeho život. Tohle byl jeho čas. Rukou, kterou nedržel Martina, se natáhl k Jindřichovi. „Nech mě to udělat. Prosím.“ Pohladil ho po tváři. Když to udělal naposledy, byl Jindřich ještě nemluvně.

Dalších slov nebylo třeba. Jindřich vylezl z okna, skočil na střechu maštale naproti hostinci a pořádně se zapřel. Racek vzal svého vnuka do náruče a vlepil mu pusu do vlasů. Pak si strachem ztuhlého Martina podali s Jindřichem přes propast pod nimi. A najednou byl Jindřich s Martinem venku z pekla, a Racek uvnitř. Nikdy se necítil klidnější. 

„Děkuju,“ řekl. Jindřichovi po tvářích steklo pár tichých slz. Křik se blížil, havíři se valili ve skupinách do schodů vedoucím k pokojům. Měli už jen pár vteřin. Racek neměl čas to říkat všechno. Děkuju, že jsi mě to nechal udělat. Děkuju, že jsi mi byl synem. Že jsi mi dovolil být součástí tvého života, a součástí života tvé vlastní rodiny. Za každou konverzaci, za každou otázku. Děkuju, že jsi, a že budeš i dál, až nebudu já. 

„Já děkuju,“ zachraptěl Jindřich. Pokusil se o úsměv. „Že jsi mě nespustil z očí.“

Pak se Racek otočil ke dveřím, do kterých se právě opírali vzteklí havíři. Vytasil meč, v srdci klid; koneckonců si jako rytíř ušlechtilejší smrt ani nemohl přát. Zálibně si prohlédl svůj meč a zkusmo jím mávl. Bez boje k zemi nepůjde. Když dveře konečně povolily, usmál se.

-----

přechozí 

xxx

KONEC

Share: