- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 1. kapitola ze 3: Lov na lenního pána
- vztah: Racek & Martin, Racek & Jindřichova matka, Martin/Jindřichova matka
- chlast, angst, přátelství, láska, rodina
- Jindřichova máma se jmenuje Anna. Je stejně stará jako Racek. Martin je o 9 let starší. Píšu Racka jako někoho, kdo byl šlechticem odjakživa, takže s nápadem loupeživého rytíře vůbec nepracuju.
- překlad In Vino Veritas (na AO3) do češtiny
Racek se svých přátel v poslední době straní. Ti pro to nemají pochopení. Co však mají, je víno. Martin s Annou se rozhodnou svého lenního pána násilím dotáhnout zpět do svých životů.
-----
Anna si nenašla jenom otce pro své dítě, nebo manžela pro sebe, muže do rodiny. Našla si někoho, koho mohla z celého srdce milovat, celou duší mu důvěřovat, našla si druhou polovičku sama sebe, přítele, komplice, společníka do časů dobrých i zlých, který jí čas od času dovedl číst myšlenky. A tak nemusela všechno dopodrobna vysvětlovat, když chtěla uvést do pohybu nějaký plán.
„Musíme ho z toho vytáhnout,“ pravila rozhodně, když stála u okna a sledovala svého jediného syna, jak běží dolů z kopce a prohání ovce. Kluk nebude doma dřív než před setměním. Pokud si nějak neublíží, pomyslela si, a kolem srdce se jí sevřela obrovská železná pěst. Martin se za jejími zády jen uchechtl, protože věděl, že nebyla řeč o jejich dítěti.
„Takže sis taky všimla?“ zachraptěl tiše. Zrovna si opatrně zašíval svoji starou čapku. Anna už ji kdysi chtěla vyhodit, nejlépe i spálit, protože to ten chlap přece nemůže myslet vážně – zašívat takový kus hadru pořád dokola. Takže ji k tomu teď odmítal pustit, ani ji nenechal se k té čapce přiblížit, když si všiml, jak se už už rozhlíží, kam by ji zašantročila. Čapku jí uzmul a rozhodl se, že si ji radši spraví sám. Překvapilo ji, když viděla, jak byl s jehlou navzdory svým bolavým prstům a ztuhlým kloubům trpělivý. Občas přestal s prací, dal si hlt piva, prokřupal si prsty, pak se zuřivě zamračil, jako by se chtěl vyhecovat k dalšímu výkonu, jako by si dodával odvahy, a znovu se pustil do šití. Rty se mu vždycky semkly do malé úzké linky, kdykoli šla jehla jiným směrem, než který pro ni plánoval.
Povzdechla si. „Já jen… jako bych ho slyšela v duchu křičet pokaždé, když ho vidím. Horší se to. Tohle není jenom nějaká nálada, tohle… myslím, že se nám vzdaluje. Že ho ztrácíme.“
Martin opět zabručel v odpověď, a sice k ní nezvedl oči, ale pozorně ji poslouchal. Měl stejné starosti jako ona, pokud ne větší. Mezi nimi to byla koneckonců Anna, kdo dokázal s kamennou tváří oznámit, že jim dítě uvízlo na stromě, zatímco to on se vrhal střemhlav z domu na zem pod strom, ruce natažené. Ale tohle nebylo jejich děcko, o kterém se teď bavili.
Znovu si povzdechla. Jako kdyby bylo.
„Co budeme dělat?“ zeptala se a k oknu se otočila zády. Jindru už ovce začaly nudit, tak se rozběhl dolů do vesnice, až jí zmizel z očí.
„Ožerem ho,“ odvětil její muž, zatímco si čapku přiblížil ke tváři a mhouřil na ni oči, jestli něco nepřehlédl.
„To je taky tvoje odpověď na všechno,“ usmála se Anna a přisedla si k němu na lavici, aby dále pozorovala jeho práci. Byl to bolestivě pomalý proces, čelo měl celé svraštěné, jak se soustředil. Chtěla ho políbit, ale nejspíš by se lekl a oba je tou jehlou propíchl.
„To je moje odpověď na všecko, co se týká jeho. Ten chlap nic nevydrží,“ uchechtl se Martin, ale láskyplně, a pak si povzdychl, když mu malíček zajel do přehlédnuté dírky v čapce. Ještě chvíli a bude ten hadr nenávidět pomalu tolik co Anna. „Opije se rychle a pak mluví. A mluví. A mluví. Taky je to jediný způsob, jak z něho vytáhnout, co mu je. Je možné, že toho oba budeme šeredně litovat, až se rozkecá.“
„Dobrá… ale i kdybychom ho k nám dostali, co pak, jak to vysvětlíme? To ho chceš unést? A co Jindra?“
„Aňuš, ten kluk usne a zůstane tak bez hnutí klidně půl dne. Mohli bychom si na něj sednout a pít a on by o tom vůbec nevěděl.“ Anna se na tu představu sama pro sebe chtěla usmát, ale jen soukromě, tak pootočila hlavu. „Ale ne, jen se ukaž,“ řekl jí Martin, když jí bral tvář něžně do dlaně a pootočil ji zase tam, aby na ni viděl. Taky se napřed ujistil, že jehlu nechal bezpečně zapíchnutou v čapce, než tak učinil. „Půjdu do hradu a toho trucujícího mezka sem dotáhnu klidně za uši. Ty se předtím něčeho najez, ať se neodrovnáš dřív než on,“ dodal, na rtech úsměv. Anna na něj přimhouřila oči.
„Přepiju vás levou zadní,“ odpověděla. Martin jen zamručel v odpověď, protože věděl, že má pravdu, a protože už se mu v hlavě promítaly plány, jak zajmout jejich lenního pána.
***
Cesta do srdce hradu nebyla složitá. Ne tak složitá, jak by si Racek rád myslel. Kolem stráží se dalo dostat pomocí pár přátelských plácnutí po ramenou, pár úsměvů sem, pár soucitných šklebů zase tam. „To už se k nám vracíš?“ volali po Martinovi někteří, většinou ti starší, kteří ho zažili ještě ve službě, ti, se kterými dokonce začínal. ‚Už‘ pro ně znamenalo pět dlouhých let, které Martin strávil v manželství a s dítětem.
A ne poprvé děkoval Bohu za pána, který mu dal šanci. Šanci, kterou by měl chtít pro sebe, a nepochybně ji pro sebe chtěl. Martin tehdy viděl přes mříže tvář kluka, kterému se mohl klidně vysmát. Když od toho chlapce zcela nečekaně dostal milost, přijal ji. A pak u něj zůstal, protože mu svědomí nedovolilo jen tak zmizet. Sám sobě nalhával, že zůstává z pudu sebezáchovy; že kdyby se trhnul, byl by ho mladý pán ulovil jak štvanou zvěř za nepříliš vhodně projevený vděk. Martin byl přece svobodný muž, který nikomu nic nedlužil. Ani bláznovi, který měl víc peněz než rozumu. A Martin se toho blázna stejně o nic neprosil. Byl připraven svou neslavnou pouť zakončit v lapáku a pak na popravišti.
Pak je oba přepadli v lese, a on se pokusil vymanit ze svého dluhu a ztratit se všem z očí.
Potom se otočil na patách, vrátil se zpět do mely a popravil všechny čtyři útočníky. Načež popadl toho idiotského pána, dotáhl ho domů, a vzápětí sám onemocněl. Dny, které strávil z nutnosti na lůžku, se najednou proměnily ve dny strávené při lehké pomoci okolo hradu, a pak to byly týdny, a najednou měsíce dobře placené práce, a pak upřímné přátelství, které trvalo celé roky, a pak si zničehonic našel jednu malou kovárnu, kde si nejistě měřil kladivo a snažil se odhadnout, jestli dokáže dost přesvědčivě předstírat, že ví, co dělá.
Všechny ty tváře, které ho teď zdravily, nebyly ve skutečnosti zas tak staré. Bylo mu dvacet čtyři, když ho Racek našel v Praze a rozhodl se, že ten špinavý zamračený ksicht jednoho parchanta by mohl patřit potenciálnímu příteli a společníku na cestách.
Martin se původně styděl za to, že chtěl Rackovi dokázat, že se v něm nemýlil. A za svou šanci byl už tehdy vděčnější, než dával najevo. Málokdo měl při čekání na popravu takové štěstí jako on. Zabil předtím chlapa, zabil vlastně spoustu chlapů. Býval žoldákem, zahořklou a znechucenou existencí, která neměla slitování ani se sebou samým, natož s někým jiným.
Racek to tehdy viděl všechno bez příkras, a přesto se rozhodl ho vzít pod křídla, a pak mu dát… úplně všechno. Anna to všechno taky viděla v době, kdy se Martin ještě nemohl skrývat, a přesto se rozhodla ho milovat. Takže ožrat jejich pána a pokusit se z něj vymámit, co ho trápí, bylo opravdu to nejmenší, co pro něj Martin mohl po tom všem udělat.
Rozkopl obrovské dveře dokořán a vyděsil Racka málem dost na to, aby vyskočil z kůže. Martin by se začal smát, ale pak si všiml, že jejich pán nejspíš něco psal, tudíž se mu nedalo vyčítat, že se lekl. No budiž. „Ty,“ zavolal ode dveří a prstem namířil na mladšího muže před sebou, který na něj stále nevěřícně zíral s pusou dokořán, „jdeš se mnou. Ožrat se,“ dodal.
Racek potřásl hlavou, spíš aby se vzpamatoval, než aby hned odmítl. „Ah, Martine,“ odkašlal si a rozhlédl se, aby se ujistil, že téhle scéně nejsou přítomni strážní, u kterých by ho to stálo poslední zbytky respektu a úcty. Martin by se takhle nikdy nezachoval, kdyby si nebyl jistý, že je Racek o samotě. Věděl, že by ten idiot šel a pověsil se na nejbližším stromě, kdyby ho někdo viděl projevit emoci. „Obávám se, že nemohu…“
Martin za sebou zapráskl dveře. Byla mu bez jeho čapky nezvyklá zima. Ale lepší si ji nevzít, než zapomenout na tu jehlu, kterou tam předtím zapíchl, narazit si čapku na hlavu i s ní a způsobit tak své ženě smrt smíchy. „Nebuď labuť, nikdo tady není.“
„To je–„ zakoktal se Racek, „stěží vhodné—„ Byl by začal mávat rukama, kdyby se opovážil.
„Vhodné,“ zopakoval Martin nevěřícně. „Račte prosím vytáhnout hlavu ze své ctěné zadnice, můj pane, a laskavě se dostavte k pití, pane můj, žádá vás o to váš nejponíženější služebník, vaše blahorodí, nejmilostivější ze všech milostivých.“
Racek si odfrkl a odložil pero. „Jsi nesnesitelný,“ pravil důstojně, a Martin mu projevil úctu tím, že ta slova přijal bez dalších posměšků.
„Dneska v noci u nás,“ řekl místo nich. „Anička nás chce přepít.“
Rackovi cukly koutky v úsměvu a Martin z hradu vyšel jako vítěz. Po cestě domů popadl svoje děcko a pak to kvílející klubíčko nefalšovaného štěstí a radosti ze života nesl pod paží. Pak se ještě porozhlédl po kovárně, aby se ujistil, že si může dovolit jeden den volna, který bude zítra dozajista potřebovat. Anna nikdy nekecala, pokud jim slíbila, že je oba přepije. Martin neuková ani zatracený hřebík.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat