- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 19. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Jindřich & Racek
- rok 1415
- Jezdec
- Jindřich má 31, Martin 7, Racek 46
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
-----
Byl letní teplý den, příjemný, jeden z těch, kdy se slunce nesnaží zaživa usmažit každého ubožáka, který se vydal na pouť v jeho paprscích. Vánek občas pročísl dlouhé trsy trávy, zašustil listím v lese. Jindřich se objevil hned ráno, na zádech trucující děcko. Oba se tvářili, jako by spolu neměli nic společného, kromě toho, že byly malé ručky obmotané kolem tátova krku a tvář přitisknutá k jeho hlavě.
„Co to neseš za zvíře?“ pozdravil ho Racek u stájí.
„Ále,“ povzdechl si Jindřich trpitelsky. „Našel jsem to doma za pecí a teď přemýšlím, kam s tím hodit, ať mě to nesleduje domů.“ Zpoza jeho zad se ozvalo rozhořčené vykvíknutí a oběma mužům zacukaly koutky. „Mladý pán si usmyslel, že nebude chodit.“
Racek se zmateně zamračil. „Cože to?“
„Prý chce jezdit na koni jako všichni ostatní, ale vzhledem k tomu, že jeho otec z koně víc padá, než na něm jezdí, se Tereza rozhodla, že mu výuku nesvěří.“ Pokrčil rameny a kluk konečně vykoukl ze svého úkrytu na zádech. Oba dva na Racka upřeli své identické oči, chlapecké a modré, a on věděl, že má o program postaráno. Dopisy králi ještě mohou počkat. Václav se z nějakého důvodu chronicky zajímal o to, jak pokračuje výstavba hradu ve Veselí. Jako by neměl tisíce jiných zájmů. Ale Rackovy návštěvy Jeho Výsosti byly taky čím dál častější, a on měl nemalé podezření, že se Václav zavíral do sebe. Že už věřil jen vybrané hrstce lidí. Že už zcela upřímně přikládal větší význam malému hrádku ve Veselí než státním záležitostem.
Byla to od Jindry průhledná lež, samozřejmě. Jindřich na koni jezdil velmi dobře, a pokud Racek věděl, spadl jenom v tom případě, pokud to zvíře vyloženě provokoval tím, že se ho snažil tahat zkratkami, na které nebyl dost blbý ani kůň. Musel se usmát, když si vzpomněl, že to byl jejich první rozhovor coby otce a syna. Seděli tehdy na jednom koni, zrovna potom, co Ištván Racka propustil ze zajetí a rozjel se za hranice, a pomalu jeli zpátky na Talmberk. On mluvil, chvilku o Anně, chvilku o Martinovi, pak o svém otci. Zmínil se tehdy, že si to takhle představoval, že jednou bude učit svého chlapce jezdit na koni. Jen kdyby byl Jindra o něco menší…
A tady byl. Martin, ještě špunt, divoký a nezkrotný, tvrdohlavý jako mezek, tváře a ruce neustále umouněné. Horká hlava, ale dobré srdce. Na rozdíl od svého otce byl velmi zdatný plavec; to byla další věc, kterou ho naučil jeho dědeček.
„Tak na koni se zachtělo jezdit,“ zamyslel se Racek naoko. Pak kluka popadl a rychle ho vysadil na svého koně, trpělivě čekajícího na pokyny svého pána. Martin zavýskl radostí a Jindřich se pro sebe usmál. Měl u pasu připevněný luk, který si teď konečně mohl pohodlně přehodit přes záda. Vydatně se protáhl. „Tak pojď, ukážeš mi, jak na tom jsi,“ pobídl Racek děcko na koni. Martin se chytil sedla takovou silou, až mu zbělely klouby na prstech. Usilovně se soustředil, zavřel oči a čekal.
Kůň se pomalu rozešel ven z brány, opatrně a ohleduplně, jako by věděl, jak neobvykle nejistý náklad na sobě má. „Kam jedeš?“ zavolal Racek.
Martin otevřel oči a začal pištět. „Tatí!“
„Ahoj!“ zamával Jindřich radostně, oči mu svítily pobavením. Kůň pomalu pokračoval dál.
„Hádám, že vás Tereza vyhodila z domu?“ zeptal se Racek syna. Ten přikývl.
„Tak tak, má nás obou po krk,“ přiznal. „Poslali pro mě z Přibyslavic, zase se tam štěkají jak psi. Od doby, co jsem tam přivedl Fricka s Matušem, jezdím tam dvakrát častěji než obvykle. Jedu je nakopat do zadků, aby začali makat, nebo ať vypadnou. A když už tam budu, hodím tu práci na hřbet někomu jinýmu. Ne že bych si tam nad nima úplně myl ruce, ale rychtářovat tam už nebudu.“
Racek byl rád, že si Jindřich nechal promluvit do duše. Co přestal zásobovat Talmberk a postoupil práci lovčího nováčkovi, trochu se mu vrátila barva do tváří. Starosti s Přibyslavicemi ale začaly opět narůstat. Racek doufal, že jakmile se všichni usadí v Sázavě, všechno se uklidní. „Dobrá tedy. Dávej na sebe pozor, synu.“
„Bez obav, otče. A děkuju,“ uklonil se Jindřich způsobně. „Martine!“ zavolal ještě. Kluk se na koni otočil. „Dávej pozor na dědečka, už není nejmladší!“
Z nádvoří musel bezmála vyběhnout, aby neschytal kopanec.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat