- fandom: MAFIA II
- série
- 1. kapitola z 16
- cca 2500 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, spousta angstu, sex (ve většině případů implicitní), canon divergence, happy ending, hurt/comfort
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Našel kompromis. Přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Perfektní pro někoho s jeho povoláním. A on stejně neměl nic víc, co by tomu chlapovi ještě nabídl. Nebo nabídnout chtěl.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
----
„—pokud to není něco opravdu urgentního, a tohle skutečně je, chlapci a děvčata. Dům v… Greenfieldu je nyní v… v plamenech po… po žhářském útoku. Náhodní kolemjdoucí hlásí, že se v blízkosti domu pohybovala skupina mužů s irským přízvukem těsně předtím, než požár propukl… tě-těžko se tomu věří… ale jeden nešťastník byl spatřen, jak z domu prchá jen ve spodcích. Policii se zatím nepodařilo najít ani viníky, ani majitele domu, jehož jméno je… pan Vito Scaletta – a – panují… obavy… o jeho bezpečnost. Takže děcka, vy zůstaňte doma, ale pokud máte nějaké informace, kde se pan Scaletta nachází, informujte policii. Nebo lépe – pokud posloucháte vy sám, pane Scaletto? Vito. Prosím, dejte EBPD vědět, že jste v pořádku. Místní Greenfieldu by měli okamžitě opustit své domy, dokud hasičský sbor neuhasí oheň a dokud nepotvrdí, že je sousedství zase bezpečné. Takže. Tohle byl pro vás Rockin‘ Ricky Fox, zůstaňte naladěni na ECNR, Empire Central Radio.“ Mikrofonem se prohnal ostrý skřípavý zvuk židle, jak se hlasatel prudce odsunul od stolu a vyskočil na nohy. „Hej! Proč mi sem cpete takový zprávy? Já mám ty lidi bavit!“ rozkřikl se na někoho—
—a hned nato se rozezněla hudba. Vito nakrčil nos a rádio zase ztlumil. Seděl polonahý ve starém náklaďáku a třásl se jak ratlík, i když byly noci ještě teplé a ten vánek, který dovnitř proudil rozbitým oknem (neměl trpělivost ani čas na to, aby se sral s páčením zámku, když byl pod palbou), nebyl ještě dost studený na to, aby mu pronikl až do kostí. Pokud by chtěl, mohl by si to přiznat jako chlap, i kdyby jen sám sobě a v bezpečí vlastní mysli: byl hrůzou bez sebe. A hádal, že se to dalo pochopit. S člověkem asi trochu pohne, když musí pozorovat svůj dům, jak se kácí a propadá v plamenech, jak kolem něj pobíhají hasiči, jak je všechno ztracené.
Třásl se a v puse měl cizí cigaretu. Nemohl si ji ani zapálit, protože majitel auta, ten bezcitný hajzl, sice nechal v přihrádce krabičku cigaret, ale zápalky si vzal s sebou. Vůně čerstvé nezapálené cigarety jako by Vitovi vrazila výsměšnou facku. Jako by si po tom, čím si právě prošel, nezasloužil jedno cigáro na rozjitřené nervy. Tak ji jen bezmyšlenkovitě přežvykoval a převaloval, než ji konečně vyplivl. Pohled mu padl na telefonní budku sotva pár metrů od něj. Už bylo po všem. Ti zmrdi, kteří ho sem přišli zabít, byli sami buď po smrti nebo rozprchnutí někde ve tmě, nebo v policejních autech.
Pevně zaťal zuby, když se mu tělem prohnala vlna vzteku. Ještě nevěděl, co dělat. Ale asi by měl prostě jít a na noc padnout u Joea na gauč. Pak se obléct a rozsekat ty hajzly na maděru. To by asi měl, možná by i chtěl, a stejně pořád seděl v tom náklaďáku a šklebil se na volant. Protože ten ustaraný hlas z rádia se mu pořád ozýval v hlavě a posílal mu vlny čehosi… čehosi třepotavého a křehkého až někam do žaludku.
Věděl, že to byla chyba, kývnout na to pozvání na drink. Někdy jindy, v jiném baru. Měla to být známost na jednu noc, věděl to tehdy a věděl to i teď, ale stejně si nemohl pomoct a jednou si to dopřál. Ten chlap byl příjemná společnost, dobře se poslouchal, mluvil tak živě a vzrušeně a slova plynula jako řeka, bezchybně a nenásilně, a bylo to příjemné, na chvíli se v tom všem ztratit. Zbytek noci zrovna dvakrát neplánovali, neplánovali ani šeptaná slůvka obdivu vyřčená do temného pokoje. Jeho ruce byly jemné, jemnější, než si Vito myslel, že chlap vůbec může mít. Znal jenom ty svoje, pak ty svého otce, znal ruce vojáků a přátel a kolegů. Vždyť i jeho máma a sestra měly hrubší ruce než tenhle chlap.
Byl dost atraktivní na to, aby nebylo těžké se naklonit a opřít se do něj, opětovat polibek. Záda a ruce měl bez jizev a bez zranění, břicho měl měkké, žebra vystouplá jen dost na to, aby to z Vita vylákalo další polibek a jiné projevy něhy, kterou si myslel, že už dávno zapomněl. To samo o sobě už mu mělo napovědět, že pokračovat v tomhle (tomhle něčem) by nebylo zrovna moudré. Koneckonců to k životu nepotřeboval, ne tolik jako třeba Joe, ne tolik jako spousta jiných chlapů. Nebylo mu zatěžko večery trávit sám, pak jít do postele a na pár sladkých nevědomých hodin zmizet ze světa. Byl to fajn způsob, jak trávit čas, a přesto se to tak odsuzovalo.
Takže si to zkusil, protože proč ne. Chlápek byl fajn společnost, Vito měl čas, což bylo v poslední době nevídanou raritou, a taky vždycky preferoval někoho, s kým by se dalo trávit čas i mimo postel. A s tímhle chlapem předtím mluvil celé hodiny a sex vůbec nebyl v plánu, takže všechny požadavky splňoval, prostě se to stalo a Vito proti tomu nic neměl.
Do té doby se občas svěřil do péče prostitutky, která svými doteky a slovy dělala jen svou práci. Nepotřebovali spolu plánovat budoucnost a mluvit o rodině, o společném žití, o dětech, o budoucnosti. Mezi všemi těmi drobnými zločiny, kličkováním mezi kulkami v Evropě, sezením za katrem a pokusy postavit se pak zase na vlastní nohy, ta myšlenka na nějaké usazení se a založení rodiny nikdy nedostala prostor na to, aby se zformovala do nějaké reálné podoby. Ta fráze byla doživotně zakořeněná v jeho hlavě, pořád mu tam někde zněla - a zněla jako jeho máma. Jako něco, co by měl udělat. Jednoho dne.
Teď měl tak maximálně holou prdel, ale aspoň se nemusel strachovat o hladovějící děcka. Síla pozitivního myšlení. Ricky by na něj byl pyšný.
Jinými slovy si Vito myslel, že když bude mít v životě nějakého chlapa, když ho dá na to místo, které mělo patřit ženské, tak si veškeré starosti ušetří. Že z toho bude přátelský pokec s někým, kdo nebyl Joe, příjemné povyražení s někým, kdo nebyl lehká holka, vztah bez závazků. Protože on tomu chlapovi stejně nemohl nabídnout víc. A ani nechtěl.
Tohle něco, tohleto cosi mezi nimi nemohlo jít dál, nemělo to kam jít, nemohli spolu žít, aniž by lákali tucty podezíravých otázek, nemohli spolu založit rodinu, nemohli se vzít. Takže nebylo nic, kvůli čemu by se museli stresovat.
A dohánělo ho to k šílenství, jak málo na tom v konečném důsledku záleželo, na všech těch možnostech, které celý vztah měly definovat a zapásovat v bezpečné vzdálenosti od všeho ostatního. Prostě se dál vídali, on si hleděl svého a Ricky taky, občas si dali pití, občas poslouchali hudbu, občas se spolu vyspali, a prostě to fungovalo.
Ricky po něm stejně ani víc chtít nemohl. Vito by mu to nemohl dát. A ani nechtěl. Tak.
Bože, mýlil se tak moc, až to nebylo ani k vzteku. Kdo to mohl předpokládat? Ten chlap byl docela slavnej, alespoň jeho hlas a jeho jméno, jen pár vybraných si hlas dovedlo spojit s tváří, ale stejně to bylo více pozornosti, než kolik by chtěl Vito jindy riskovat.
Richard – „jenom Ricky, prosím, Richard se jmenuje můj úhlavní nepřítel“ – tehdy zkrátka působil jako dobrá a bezpečná volba. Byl okouzlující a trpělivý a zvědavý, ale ne příliš. A taky zatraceně odhodlaný a tvrdohlavý, protože Vito se tu noc, kdy se potkali, choval jako zapšklý dědek. Bar spolu opustili jako dva noví přátelé, povídali si celou cestu k Rickymu domů (tedy ne domů, protože to byl jakýsi byt a Vito ho od té doby navštěvoval v rodinném domě), pak mluvili na cestě po schodech nahoru, a pak už bylo nabíledni, že to bude dlouhá noc a že by se hodilo trochu kafe, k čertu s pozdní hodinou a s ranními následky.
A vlastně ani nešukali, ne tak docela, protože… no, to slovo věrněji vyjadřovalo docela jiný akt, který měl s tím, co dělali oni, společný jen ten hrubý základ. Neosobní šoustačka nezačínala dlouhými pohledy z očí do očí, polibkem, jemnými doteky, mapováním celého těla konečky prstů. Vito taky nezapomněl jeho jméno ani jeho tvář, když bylo po všem a do bytu se vkradlo ráno, a chtěl ho vidět i potom, a ještě potom, a ještě jednou, a nebylo to zkrátka jenom o tom ukojení, které tyhle aktivity slibovaly a přinášely.
Vito si uvědomil, možná nějaké dvě hodiny nebo dva týdny později, že se tehdy docela klasicky pomilovali, a taky že byl idiot, když do toho takhle stupidně spadl. Neměl nejmenší podezření, že se něco takového vůbec může stát, protože Ricky byl chlap, k zločinci měl tak daleko jako Joe k jeptišce, byl jako chodící sluníčko, připraven čelit světu a společnosti den za dnem, a sice to Vito nechápal, měl to na něm rád. Jeho hlas byl jako zvon a jeho náruč neustále otevřená pro nové lidi a přátele, ale v soukromí se ztišil a znesmělil.
No – co z toho mělo Vita varovat před možným nebezpečím?
Ricky byl jeho naprostým opakem zevnitř i navenek. Vito si nemyslel, že by někomu takovému mohlo připadat atraktivního něco víc než jeho tělo. Protože lidí, kteří ho tolerovali nebo dokonce měli rádi – i s těmi jeho rozpačitými manévry při komunikaci a jeho přímočarostí – byla jen malá hrstka. Nikdy nedokázal rozdávat náklonnost tak snadno a nenásilně jako Joe. A Joe byl jeho kamarád od útlého dětství, vzal ho pod křídlo ještě v době, kdy pro Vita nebylo těžké si udržovat vztahy, a Leo byl skoro jako otec, a Henry byl sice fajn chlap, ale když s nimi nebyl Joe, tak si mezi sebou moc nepokecali. Mimo tyhle lidi se v jeho životě nevyskytoval nikdo, kdo by jeho společnost ocenil.
Sex byl fajn a pokec vlastně taky, a během krátké chvíle Vito získal přítele. Něco víc. Přítele s výhodami… vždyť to bylo sakra jedno. Stejně pro to ani jméno nepotřebovali. Nemohli si pozvat rodiče a představit se jim navzájem. Nemohli jít se skupinkou přátel na drink a mezi řečí se zmínit, co pro sebe znamenali, čím pro sebe byli. A ne, že by pro sebe něčím byli. Takže nějakých jmen nebylo vůbec potřeba.
Trávili spolu čas, poslouchali hudbu, pili, vařili (tady ho ta počínající domestikace už asi měla trknout), četli nebo poslouchali jiné rádio stanice. V době, kdy si Vito teprve začínal uvědomovat, že se přestali potkávat jen proto, aby se napili nebo si zašoustali, tak už bylo pozdě.
Na to, aby dál předstíral, že to vlastně nic neznamenalo. Na to, aby to utnul.
Stejně jako to můru táhlo ke světlu, Vita přitahovalo pohodlí. Ricky tohle pohodlí nabízel ve všech smyslech toho slova.
Do ulic vyrazil s jasným cílem a záměrem. Joe mohl ještě počkat. Stejně o tomhle irském debaklu uslyší až ráno ve zprávách. A jak znal Joea, kdyby si teď Vito půjčil jeho hadry, vylezl by z jeho bytu jako posraný klaun. Ricky se mu podobal ve váze i ve výšce, takže v jeho oblečení by mohl Vito vypadat docela normálně. Navzdory své rozjásané povaze Ricky upřednostňoval nenápadné barvy. Jemnější, krémové, došeda, bílé.
Vito nechal náklaďák o pár ulic dál a zbytek cesty šel ve spodcích a bosky. Noci už byly chladné, takže kolem nebyl nikdo, kdo by na něj volal poldy. Poldy, kteří teď po něm pátrali, aby se ho ptali, co se to vlastně kurva stalo. No, neměl v plánu se jim svěřovat. Takhle našinec účty nevyrovnával. Pokud by měl hádat – vzhledem k tomu, že společně s Molotovy k Vitovi dopadla i některá rozeznatelná slova – rozhodl se ho v noci navštívit duch samotného Briana O'Neilla.
Zaklepal na dveře zeleného předměstského domku. Takového, u kterého by čekal, že v něm bude s chlapem žít krásná žena a dvě malé děti, a ne rozcuchaný a vysloveně pomačkaný chlap, rukama mávající kolem sebe, vlasy do všech stran, oči jako dva talíře. Lapal po dechu a pořád měl ještě oblek, nejspíš se teprve před chvílí dostal domů.
„Kurva-kriste-ježíši,“ vyhrkl Ricky a divže se po hlavě nevrhl na ulici, ruce natažené. Vito si stěží stačil uvědomit, že by na něj ten chlap mohl jít s nožem a on by nestačil reagovat. Tak zaražen vývojem událostí, nestačil si ani srovnat myšlenky, natož aby se vůbec pokusil se bránit, když byl najednou vtáhnut hlouběji do domu. „Myslel jsem, že si ze mě Beanie utahuje… jako… on by ani nemohl, že jo, jak by taky mohl, protože tě nezná, ale…“ blábolil Ricky, zatímco po Vitovi přejížděl zkusmo rukama, buď jako by hledal skrytá zranění nebo se ujišťoval, že tam skutečně stojí. „Samozřejmě že o tobě neví, ale kurva, stejně jsem si myslel, že je to ten nejnechutnější a nejdebilnější vtip pod sluncem. Jaká je pravděpodobnost? Byl jsem strachy bez sebe. Hned, jak jsem to přečetl, jsem běžel sem a čekal… doufal, že…“ odmlčel se. Zabouchl dveře, popadl deku a Vita do ní zabalil jako nějakou připálenou omeletu. „Po té zprávě jsem ze studia odešel, myslel jsem, že by ses mohl… díky bohu… co se vůbec stalo? Kdo ti tohle udělal? A proč? Byl jsi… co policie…?“
Vito věděl, že ten čas přijde. Ale navzdory své chladnokrevné představě, jak by to Rickymu řekl, té představě, ve které by se jen uchechtl a pohrdavě poslal Rickyho do hajzlu, navzdory všem těm hrdinským plánům se jen zabalil pevněji do deky. Cítil, jak se v ní zmenšuje a ztrácí.
„Jak to mám kurva vědět,“ pokusil se zachránit svou důstojnost, hlas se mu třásl spíš vztekem než čímkoli jiným, a čert vem tu deku. „Neptal jsem se jich, proč mě chtějí upálit zaživa, ale vzhledem k těm urážkám, co poletovaly mezi Molotovy, bylo docela snadný si to domyslet,“ zavrčel. Litoval toho, sotva to dořekl. Ruce, které mu dosud masírovaly ramena, ztuhly uprostřed pohybu, a Ricky zbledl jako smrt. „Ty italský, Ricky, ne ty teplý,“ dodal.
„Ah, díkybohu,“ vydechl Ricky, když se zase uvolnil. Opřel se do pohovky vedle, ruce stále na Vitových zádech. „Jakože,“ zase se narovnal, oči navrch hlavy, „ne že by tohle snad bylo správný, to nemyslím, ale, zatraceně—“
„Já vím,“ zabručel si Vito pod nos. Jsem zločinec, měl říct. Já jsem ten, kvůli komu musíš takovýhle zprávy číst. Tohle byla dokonalá příležitost, jak spálit mosty a nezpůsobit příliš velké škody. Bylo to dobré představení (a pokud byl ten druhý člověk příčetný, tak i rozloučení); tohle je můj život, a takový to bude i dál. Pokud to nezvládneš, odejdi.
Protože Vito tenhle život opustit nemohl a tenhle život zase nemohl opustit jeho, a Ricky nebyl ten druh člověka, který by… zkrátka by bylo lepší, kdyby šel každý svou cestou. Co jsme si, to jsme si, všechno dobrý a tak dále. Pokecali jsme si, zašukali jsme si, bylo to fajn, dokud to trvalo, ať už to mělo být cokoli—
Vito nebyl připravený na Rickyho hodit tohle ultimátum, nebyl připravený slyšet nevyhnutelnou a logickou odpověď. Ty ruce, které mu teď na zádech jezdily v kruzích a pomalu ho rozpouštěly do huňaté deky, byly příliš příjemné na to, aby je teď odehnal. Vždycky to byl sobecký parchant. Takže už rovnou může zůstat na noc. V žaludku se mu pořád třepotalo cosi k smrti vyděšeného, a on už si nebyl jistý, jestli to vůbec způsobil ten oheň. Přece jen přežil o dost horší věci.
Ty ruce se ho dotýkaly celou noc. Občas se pro něj natáhly, prsty se do něj zaryly jen tak pevně, aby neranily, jen aby se ujistily, že Vito tam pořád je.
Jednoho dne Vita někdo odpráskne a Ricky nebude mít tušení. Nebo mu někdo podá report o Vitově brutální smrti, o které pak bude muset mluvit do rádia, aniž by vůbec věděl, čí mrtvolu teď někdo škrábe z chodníku. Což by byla vlastně ta lepší možnost.
Do objetí se Vito opřel a poměrně brzy usnul, zamotaný v dece a v Rickyho starostlivé náruči. No, tolik k jeho rozloučení.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat