- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 2. kapitola ze 3: Užvaněná opice
- vztah: Racek & Martin, Racek & Jindřichova matka, Martin/Jindřichova matka
- chlast, angst, přátelství, láska, rodina
- Jindřichova máma se jmenuje Anna. Je stejně stará jako Racek. Martin je o 9 let starší. Píšu Racka jako někoho, kdo byl šlechticem odjakživa, takže s nápadem loupeživého rytíře vůbec nepracuju.
- překlad In Vino Veritas (na AO3) do češtiny
Racek se svých přátel v poslední době straní. Ti pro to nemají pochopení. Co však mají, je víno. Martin s Annou se rozhodnou svého lenního pána násilím dotáhnout zpět do svých životů.
-----
Po krapet nemotorném přivítání a o něco nemotornějším rozesazování se Racek konečně chopil poháru. Možná dvou. Nebo tří. Martin čekal, až bude alespoň trochu přiopilý, než mu tu masku nedotknutelného pána strhne, nebo lépe, než ta maska spadne sama. Teprve potom si dovolil občas si srknout svého piva. Racek měl teď slušný náskok. A taky to nebyl úplný pitomec.
„Já vím, o co vám jde,“ oznámil jim tak důstojně, jak to jen s jeho lítostivou tváří šlo. Taky zněl trochu vyčítavě, takže nemohl být úplně mimo. „Není to třeba,“ řekl hned nato, a jeho oči byly najednou červené, jako by se mu do nich navalily slzy, čímž své dva společníky ujistil jenom o jedné věci; totiž že to třeba rozhodně bylo. Anna na Martina jenom významně zdvihla obočí. Svůj třetí pohár měla skoro dopitý. Martin si odkašlal.
„Už je to nějaká doba, co jsme se spolu napili, co?“ začal a hned se zašklebil. Anna si na ten začátek povzdechla a na důkaz nespokojenosti do sebe kopla zbytek třetího poháru, přičemž ještě stihla vydatně protočit panenky. No tak co měl ale dělat? Jeho žena byla všemi deseti pro jemný a opatrný přístup a laskavá slůvka útěchy, což všechno tady bylo evidentně třeba, tak proč se měl namáhat Martin, který na to neměl hlavu ani trpělivost? Nedokázal ze sebe vypravit něco citlivějšího než „vychlastej co máš a pak řekni, co tě sere, abych ti mohl říct, že jsi blbec a že se strachuješ zbytečně“.
Do prdele práce s tím. „Jindřich roste jako z vody,“ zkusil to jinak. Tohle koneckonců nebylo jenom o nich, ne tak docela. Martin viděl, že se Racek dokázal přenést přes Annu. Usmíval se na ni upřímně a laskavě, byl k ní galantní a bez problémů snášel její doteky a její blízkost, když spolu pili. Pořád jim bylo příjemně v přítomnosti toho druhého, takže ani jeden z nich nezahořkl, ani jeden tomu druhému nic nevyčítal. Zůstali přáteli. Když si to Anna poprvé uvědomila, rozplakala se úlevou a štěstím.
Kdo dostal veškeré nejisté pohledy, byl jejich malý modrooký poklad. Vždycky se to točilo kolem něj, veškerá ta nemotornost, která teď trojici rodičů obklopovala. Od chvíle, co se kluk poprvé podíval na svět a co svou cestu začal v náruči svého skutečného otce. Teď pobíhal po vesnici a skákal do kupek sena a stydlivě se schovával za Martinovu kovářskou zástěru, kdykoli se jejich lenní pán trochu přiblížil. Najednou nedokázal vzhlédnout cizinci do očí, protože byl ten pěkně oblečený a tichý muž děsivější než ten nejagresivnější ožrala široko daleko. Ze všech lidí, ze kterých si Jindra mohl vybrat, že se jich bude bát, si nemohl vybrat hůř. Měl na výběr z pološílené čarodějnice na kraji vesnice a z věčně nasraného Kuneše, a přesto si vybral toho nejzměkčilejšího ze všech, toho, který byl z kluka nervóznější než kluk z něho.
Samozřejmě se muselo ve vesnici roznést a vysvětlit, že Martin měl s pánem nějakou historii, takže bylo jedině pochopitelné, že si zůstali nablízku a že spolu chodívali i pít nebo jen prohodit pár slov. Prožili spolu spoustu dobrodružství, opakovaně si navzájem zachránili krk a tak dále. Takže nebylo nutné nějak zvlášť vysvětlovat, proč by jejich lenní pán mohl mít rád Martinova syna. Protože právě podezřelých projevů náklonnosti se původně báli. Že si kvůli tomu někdo spočítá dvě a dvě.
Ukázalo se, že nebylo třeba se obávat. K Martinovu překvapení se Racek nepokoušel nějaký vztah s malým Jindrou navázat. Nikdy si k němu nepoklekl a nemluvil s ním, nikdy mu nic nenabídl. Držel si odstup, tak pevně rozhodnutý se k němu neznat, tak zoufalý z toho, jak si sám ubližoval, až bylo bolestivé ho při tom sledovat. Jindřich tomu odměřenému šlechtici nechodil raději moc na oči, nikdy mu moc nevěřil, a kdykoli se Racek objevil v okolí jejich domu, celý se stáhl do sebe. Takže Racek nikdy pořádně neviděl, jak se Jindřichovi rozzáří obličej štěstím kvůli té nejmenší prkotině.
Smích vlastního dítěte slyšel jenom z hradeb. Slyšel Annu, jak na chlapce volá a snaží se ho nahnat do kádě s vodou nebo do postele. Nikdy tomu nemohl být přítomen, nikdy nemohl být dost blízko na to, aby to celé viděl vlastníma očima, protože tím, že u toho byl, všechno z toho znemožnil. Teprve když se opil, jim tohle přiznal.
Martina ve snu nenapadlo, že by se stal pravý opak jeho obav. Připravoval si dopředu výmluvy, proč jejich pán měl rád děti obecně, a navíc tohle děcko bylo děcko přítele, tak co by mu neprojevil náklonnost? Myslel si, že bude muset vysvětlovat, až se budou hory zelenat, a ne že bude nevěřícně přihlížet tomuhle bolestivému divadlu lhostejnosti a nezájmu.
„Někdy je to strašně vidět,“ zamumlal tiše, skoro až smutně, možná kvůli té vlně vzpomínek, možná kvůli tomu zatracenému pití. „Ten kluk se dokáže vykecat úplně ze všeho. Prostě si tak vymýšlí, že nikoho nenapadne mu nevěřit. A taky spí jak pán.“
Racek na tu narážku jenom zasténal. „To bylo jednou.“ Oči měl unavené a ramena svěšená, a nebyl teď pánem, ale přítelem, vychytralým mladíkem, který na Martina před těmi léty v Praze lišácky pohlédl přes mříže a pronesl jen to své zamyšlené hmm, a který hned nato přikázal jeho propuštění. Jako by viděl Martinovu budoucnost, jako by věděl něco co nikdo jiný.
„Jednou ten den, jo,“ rozesmál se Martin podruhé. „Víš, kdykoli jsem viděl, jak ti to v hlavě imrvére při našich cestách šrotuje, myslel jsem si, že budeš po nocích hledět do tmy a všechny nás děsit jak strašidlo.“ Napil se ze svého korbelu a uchechtl se. „Ale opak byl pravdou. Sotva sis lehl, tak jsi vytuhnul. Doufal jsem, že si budeš jako správný šlechtic aspoň trochu stěžovat na nepohodlí, takže bychom se ti mohli s klukama trochu zasmát, ale na nepohodlí si stěžovali vyloženě všichni - kromě tebe. To byla pěkná ostuda. Všechny žralo, že musí spát v lese, žralo to vojáky zvyklé na pole a hlínu, ale náš peřinami rozmazlený pán spal jako zabitý, jako by ho ty šutry pod zády vůbec nesraly.“
Racek si povzdechl. Neusmíval se. „To už je minulost, příteli,“ prohlásil pochmurně a pohled upřel na své víno. Byl v sebelítostivé fázi opilosti. „Jsem na tohle už moc starý. Nebyl bych schopen se postavit na nohy, kdybych takhle strávil další noc.“ Nejmladší z nich třech a stejně zněl jako dědek na smrtelné posteli. Nejspíš si myslel, že mlel z posledního, jenom protože ho ráno zabolelo v zádech.
„Snažím se říct, že barvu očí stranou, někdy je prostě tvůj.“ Byl to kompliment. Martin si pamatoval dny, kdy se Racek smál zcela nepokrytě, otevřeně a hlasitě, znal ho v době, kdy si kolem sebe neměl tak vysoké stěny, znal ho v době, kdy ještě neměl schránku, do které se před nimi schovával. V očích mu tehdy tančily stejně hravé plamínky jako teď v těch Jindřichových. Bylo to, jako by mu je ten chlapec vzal v momentě, kdy se poprvé dotkli.
„Bože, to doufám, že ne,“ zamumlal Racek a pořádně si přihnul. Anna po svém muži střelila varovným pohledem. Tohle vůbec nešlo směrem, který si naplánovali. Racek už nebyl dávno střízlivý, ale pořád ještě nemluvil o tom, o čem mluvit potřeboval.
„Ty lepší kvality má samozřejmě po Anně. Hodně se směje,“ pokračoval Martin sám s hloupým úsměvem, protože cítil, že mu pivo pomalu stoupá do hlavy. Pořád nebyl opilý, ale už se mu trochu pletl jazyk. A jeho žena nad ním po Rackově pravici zase jenom protočila oči v sloup. „Taky má srdce na pravým místě. I když se občas pere. Doufám, že po tobě nezdědí výšku,“ plácl svého pána po rameni, na což si Racek postěžoval spíš symbolicky. „Ale ty další kvality, ty stojí za to. Že třeba strká nos úplně všude, kam nemá,“ zabručel Martin láskyplně. Anna šokovaně zalapala po dechu.
„Je jenom trochu zvědavej! A zajímá se o to, co se kolem něho děje!“ bránila své mládě rozhorleně, ale oči se jí smály.
„Dyť to říkám,“ odfrkl si Martin. „A taky má neuvěřitelnou schopnost se dostat z problémů, který většinou sám způsobil. Nebo se do nich potažmo dostat. Myslím, že by mohl být dobrý diplomat, kdyby si viděl do pusy. Možná jednou bude. On totiž jako by dokázal vycítit, co člověka štve, nebo co chce, a on pak ryje a ryje, dokud toho chudáka neudolá a on nedostane, co chce. Myslel jsem si ze začátku, že mě má akorát omotanýho kolem prstu, ale podle všeho nás má na milost všechny, i toho zpropadenýho Kuneše. Dohání mě s tím k šílenství, fakt že jo.“
Tentokrát se láskyplně podíval na svého pána. Všichni tři ho doháněli k šílenství.
Pak se opřel o stůl a podezíravě sjel pohledem Annin pohárek vína. Nalívala si tolik co Rackovi. Tu ženskou se prostě nedalo ožrat. V odpověď na své myšlenky dostal laškovné mrknutí, které ho málem poslalo do kolen. Nádherná, přišla mu jeho mysl na pomoc. Zastrčil tu myšlenku zpátky. S tímhle pomoc nepotřeboval, tohle přece věděl. Co to vůbec chtěl?
„Proč jsi nás přestal vídat?“ vzpomněl si. Anna na tu otázku spokojeně přikývla, ráda, že k ní Martin konečně došel. Racek se málem zakuckal vínem. Dostal herdu do zad, která ho rozkašlala definitivně.
Nesobecky se oba manželé o svého pána báli. Měl tendence k tichému trápení. Taky byl pořád zavalený ve svitcích a počtech a dopisech, a oni ho oba milovali; nechtěli, aby trpěl. Znali ho, věděli, že dokázal být stejně rozverný jako oni, že se dokázal smát hloupým vtipům a zakopávat o vlastní nohy.
Sobecky se báli o sebe. Že se jim vzdaloval, protože jim to všechno vyčítal. Že se nemohl koukat na to, co nemohl mít, že nemohl čelit jejich štěstí na svůj účet den co den. Že litoval, že si nedovolil si to všechno vzít pro sebe, že se toho vzdal v jejich prospěch. Měl nárok mít na ně zlost, přece jen si vylosoval tu nejkratší slámku. A byl to dobrý člověk, ale pořád jenom člověk, a nikdo mu nemohl vyčítat, že mu jejich domluva nepasovala tak dobře, jako se snažil předstírat.
A možná oba věděli, že mu zlomili srdce, a chtěli, aby se na ně konečně pořádně rozčílil. Aby na ně křičel a obvinil je ze zrady, aby to konečně on vyslovil a oni si to vyslechli. Možná to ticho, možná ta smířlivost byla právě o to horší. Možná se oba cítili provinile. Možná je štvalo, že žil dál pořád stejně, že si nenašel vlastní ženu, neměl další děti, že se nesmál spolu se svými vojáky, nebavil se s nimi dál jako s přáteli. Jako by mu Martin vzal i to, co mu vzít nemohl. Možná chtěli, aby na ně namířil svůj hněv, aby tolik neubližoval sám sobě. Tušili, že jsou důvodem jeho starostí. A přesto kdykoli se zlomyslně nebo hněvivě ušklíbl, vždy jen nad sebou.
Racek se Martinovi dlouho díval do očí, jako by jen tím samotným chtěl něco říct. „Vidím vás víc než dost,“ pronesl nakonec a pohlédl kamsi za Martinovo rameno. Ten pitomec ho nejspíš viděl dvakrát. Ale to nebyla pointa. Nebo jo? Jako by však Racek sám uznal, že jeho snaha se otázce vyhnout je příliš hloupá i na opilecký večer, nečekal, až se ho Martin zeptá znovu. „Měl jsem zkrátka hodně práce,“ zkusil se vyhnout o něco lépe, protože to byl pořád tvrdohlavý mezek. „Doly, práce pro krále, obchody. Všichni máme plné ruce práce, ne? Slyšel jsem, že ses rozhodl využít svých mečířských schopností. Hanuše tvoje práce velice zaujala. A já sám jsem přemýšlel, že bych tě požádal–“
Martin frustrovaně zavyl. „Prostě ses nám vyhýbal,“ přerušil ho a jeho jazyk se rozešel všemi směry, jako by nevěděl, jak formovat ty správné slabiky. „A my o tebe máme starost.“ Do háje s tím, Martin zapomněl, že z nich třech to on měl užvaněnou opici.
„Není pro to…“ Racek se na moment zamyslel a svraštil obočí. „... místo.“
No, jejich dům nebyl pravda největší, ale– „Je tady pro tebe místa až až, a vždycky bylo,“ utrhla se Anna netrpělivě, ale okamžitě zase zmlkla, jako by svého tónu zalitovala. „My tě v našich životech chceme. Vždycky jsme chtěli. Jsi toho všeho součástí.“
Proč tohle celé vůbec měl řešit Martin? Vždyť to nakonec řekla sama. Vykopl do sebe zbytek piva. Byl rád, že si nenechal nalít víno.
„Bojí se mě,“ řekl Racek tiše.
Anna ho popíchla loktem. Což byl dost zákeřný útok, protože měla ty nejostřejší lokty v celém království. „Protože kolem něho kroužíš jako nějaký strašák! Přestaneš se normálně vyjadřovat a odmlčíš se, kdykoli se ten kluk objeví. Jindřich je zvyklý na to, že ho celá vesnice zbožňuje, že se s ním všichni baví. Je to dítě. Můžeš ho pozdravit, můžeš se ho na něco zeptat, můžeš po něm chtít na něco jeho názor, můžeš ho zapojit do jakékoli činnosti. Není to žádné divoké zvíře, nemusíš kolem něho chodit po špičkách.“
Kdyby Jindřich mohl, adoptoval by si každého dospěláka, na kterého narazí. Martin se kdysi těšil na to, až si adoptuje svého vlastního otce. Kdo by se totiž pánovi mohl divit, že klučinovi podlehl stejně jako všichni ostatní? Zkrátka by byl jeho další obětí.
Najednou se Racek začal naklánět do boku a Martin taktak stačil vzít jeho pohár, než se zbytek vína vylil na zem. Víno na podlaze nemohl riskovat. Jejich malý poklad byl sice okouzlující, ale taky to byl trošku osel. (Zvědavý, bránila by ho Anna. Matky, no.) Zkrátka by tu podlahu začal oblizovat.
Ukázalo se, že Racek nezačal padat, jen se opřel do nabízeného objetí. Anna kolem něj obmotala ruce a pevně si ho k sobě přitiskla. Zasmála se, když viděla, že se Racek nechal. Pak vyvalila oči.
„Propána, běž zamknout. Ještě mě zatknou za osahávání našeho pána.“
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat