- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 9. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Racek & Hanuš
- pro změnu částečné POV Jindřicha
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
9. Tahle kapitola se dá zařadit i na více míst v příběhu, tak vynechám letopočet. Pracuje jenom s jedním dodatkem, což je turnaj.
-----
9. kapitola - (Ne)dorozumění
Racek si velmi dobře uvědomoval, že přiznáním pokrevního vztahu Jindřichovi dost zkomplikoval život. Totiž, byl nucen si to uvědomit. Byly případy, kdy tohle vědomí stálo v cestě poněkud nemorálním činnostem, jako kdyby byl Jindřich přesvědčen, že jeho otec je proti každé špatnosti, sebevíc nevinné. Například znervózněl, pokud došla řeč na sázky nebo pěstní souboje mimo město. Dříve se těmito maličkostmi nechlubil, samozřejmě, ale zároveň z nich neměl panickou hrůzu, kdykoli o nich v přítomnosti svého lenního pána jen náznakem slyšel.
I když se Jindřich v jeho přítomnosti více ošíval, kdykoli došlo na hříchy, stejně jako by se nejspíš kroutil i před Martinem, tak si Racek všímal i pozitivnějších změn v jejich životech. Všímal si, že Jindřich aktivně vyhledává jeho společnost, což ho pokaždé dojalo natolik, až se mu Hanuš musel začít smát.
„Tohle bych bral jako pořádnou otravu, fakt. Ale mělo mě napadnout, že ty z toho budeš mít radost,“ chechtal se dobrácky. Hanuš byl dobrý společník, ale tendoval spíše k humoru. Kdykoli řeč spadla do vod historie, politiky nebo náboženství, většinou se rozčílil. Byla to pro něj kontroverzní témata, kterými se dala jedině zahnat chuť k jídlu, víno z nich hořklo na jazyku, přátelství se lámala. Byl dost neoblomný. Racek se o takových věcech bavil rád, ne aby se pokusil komukoli vnutit svůj názor nebo je připravit o ten jejich, ale aby mu jeho společník poskytl druhý pohled na věc. Bylo fascinující, jak se lidé dokázali lišit.
Jindřich měl stovky otázek. Dříve byl nesmělý, když došlo na otázky. Většinou se neptal, zjišťoval sám a mnohdy zbytečně bolestivě. Racek si dlouho myslel, že je to kvůli soběstačnosti, možná také i kvůli jakési odměřenosti. Přece jen mohl být královský hejtman v očích svého syna bezcitným šlechticem, který zavinil masakr svých poddaných. Až později, když se jen tak mimo řečí Jindřich zmínil, že se učil v Úžicích číst, Rackovi došlo, že se jeho syn prostě styděl. Neotevřel náruč negramotnosti jako Hanuš, jednoduše se považoval za někoho horšího.
Racek tehdy, když spatřil, jak Jindřich rudne a začíná se rozpačitě drbat ve vlasech, dostal najednou na zesnulého kováře vztek. Martin přece uměl číst, proč to dítě nikdy nenaučil číst? Racek snil o večerech, kdy by své děti učil, ať už číst, kreslit, počítat nebo střílet z luku.
Hlásek vzadu v hlavě mu napovídal, že kovář byl od rána do večera u výhně a na nějaké knihy nebyly peníze ani čas, ale stejně to měl Martinovi za zlé. Možná nechtěl riskovat, že by se kluk příliš brzy dočetl o lákadlech světa a chtěl opustit rodinné hnízdo. Možná Martin sám předstíral, že neumí číst. Racek by nebyl překvapen, kdyby tomu tak bylo; jeho přítel chtěl na svou minulost zapomenout se vším všudy. Chtěl zapomenout na prolitou krev a žoldácké nabídky, kterými se to ve velkých městech jenom hemžilo. Chtěl zapomenout na objednávky hlav, chtěl žít už jenom svými hřebíky a občasnými zakázkami na opravu mečů. Rackovu zakázku přijal, jen protože jeho pán tehdy šikovně apeloval na jeho zkušenosti a hrdost. Martin jindy nechtěl meč ani vidět, ale nechal se zlákat.
Ten meč byl teď pryč a Racek viděl, jak to Jindru pořád trápí.
Jindřich se potají učil číst, aby s dopisy a různými vodítky při pátrání nemusel stále chodit za Rackem. Když pak narazil na Bohutu v Úžicích, bylo to poprvé, co za Rackem nepřišel jen kvůli práci, ale i ze zvědavosti. Jak to, že se Úžický farář ve volném čase ohání mečem a žije pod jednou střechou s ženou? Pak se smíchem dodal, že se ho na to chtěl zeptat sám, ale nedal o sobě vědět zavčasu a místo pozdrav pánbůh dostal klackem po hlavě.
Bylo to poprvé a naposledy na dlouhou dobu, co ho Jindřich vyhledal kvůli pouhé otázce. A jemu to chybělo.
Takže když se Jindřich postupem času odhodlával k dalším a dalším otázkám, hřálo to Racka u srdce. Mluvili o císaři Karlovi, o Václavovi, který byl sice dobrý lovec i společník, ale nedbalý vladař. Mluvili o Praze, o Husovi, Karlově univerzitě, o zvycích jiných zemí. Povídali si o jiných městech, kterých se Racek nabažil a Jindřich o nich ještě ani neslyšel.
Bavili se o mlynářově neteři. O jejím psovi, který si Jindřicha oblíbil. Mluvili o Přibyslavicích, různých triviálních soudech. Diskutovali o literatuře, navzájem si půjčovali knihy, o kterých věděli, že je ten druhý ještě nečetl, ale určitě by v nich našel zalíbení.
Byly i takové chvíle, když byla tma a svíce dohořívaly, křehké momenty porozumění, kdy se hovor opatrně stočil i na Annu, na Martina, na Rackova otce. Nezůstali u toho nikdy dlouho, ze strachu, že by se jeden nebo druhý dotkl tématu, které by někomu z nich nebylo příjemné. Jindřich rád poslouchal o tom, do jakých malérů se jeho kovářský táta dostával, když ještě neměl ani pomyšlení na to, že by se usadil, měl ženu, rodinu.
Řešili situaci v Zemi, Otu z Bergova, cestu na Trosky, která se Jindřichovi málem stala osudnou. Občas se zasmáli u vyprávění o Ptáčkových námluvách. Racek Jindrovi prozradil, že Hanuš se nemohl přestat smát, když se dozvěděl, že se Jindra s mladým panem Ptáčkem perou jako dva malí kluci. Samozřejmě se smát přestal a šel je jaksepatří seřvat, ale náladu mu to stejně zvedlo. Líbilo se mu, jak si osud dělá svoje, jak si ti dva k sobě našli cestu a umožnili tak Jindrovi trávit více času mezi pány.
Pak byly chvíle, které Racek miloval ze všech nejvíc; když mohl jenom poslouchat. Když se Jindřich nestyděl přiznávat i hlouposti. Když otevřeně mluvil o tom, jak vystřílel asi sto třicet šípů jen kvůli tomu, aby z věže Sázavského kostela sestřelil májku. Nebo na břehu řeky hledal lebku s rohy. Musel za ruku dotáhnout chlapce ke kováři, aby si nechal vytrhnout zub, a pak ten zub ukradl, protože to po něm chtěl Šarlatán. Vyprávěl o situacích, ze kterých se dokázal vymluvit, i o těch situacích, ze kterých už se vymluvit nedokázal.
Tomu všemu ale předcházely i těžší, o dost nemotornější rozhovory, kdy ještě ani jeden netušil, jak se k nově nalezené rodině postavit.
***
Bylo to pár měsíců po tom, co Tóth zmizel ze země a Zikmund svou malou osobní válku převedl blíž k Praze a trápil svou přítomností jiné panstvo. Jindřich občas zavítal do hradu na společnou večeři, ale zdráhal se zapojit se do delšího rozhovoru, pokud byl přítomen i někdo jiný. Většinou vypadal spokojeně, když mohl v tichosti poslouchat, jak se Ptáček hašteří se svým strýcem. Rackovi stačilo, že se pobaveně usmívá. Nebyl to výraz, který u syna vídal často, tak byl vděčný za každý okamžik.
„Měl by ses někdy přijít podívat i nahoru,“ ozval se jednoho rána Hanuš, když dosedl ke stolu. Racek poněkud omámeně zdvihl hlavu od dalšího dopisu, o kterém netušil, jak na něj diplomaticky reagovat. Byly to většinou stížnosti jeho poddaných ze vzdálenějších vesnic, na které neměl tolik času. Nápravník ze Sázavského kláštera mu dopisoval neúnavně o tom, že vzhledem k tomu, kolik Skalických je mezi zraněnými, měl by se královský hejtman podílet i na financování jejich skromného infirmaria, chudák Johanka se mohla udřít k smrti…
Chudák Johanka mu psala taky; aby nápravníkovi nevěřil ani slovo, že pokud se jeho směrem pošlou peníze, Skaličtí je na vlastní oči nikdy neuvidí. Přemýšlel zrovna nad cestou do Sázavy, když ho z úvah vytrhl znělý hlas jeho přítele.
„Hmm?“ zahučel v odpověď.
„Měl bys zajít někdy do Horního hradu, podívat se na turnaj,“ pokračoval Hanuš překvapivě vzrušeně. „Tvůj kluk to tam dost protřídil,“ rozesmál se najednou. „Někdy mě až překvapuje, jak si ho vzal Bernard do parády. Rozhodně ti tam neudělá ostudu, to ti může zaručit už teď, a to jsem ho viděl jenom jednou. Už se nemůžu dočkat na další souboj,“ mnul si ruce. Racek stále nereagoval.
„Souboj,“ zopakoval dutě.
„Souboj neurozených,“ připomněl mu Hanuš. „S rytíři je to sice podívaná, ale ti bojují jeden jako druhý, nepoznáš mezi nimi rozdíl. Výchova na nich jde poznat a trénink taky. Ale neurození? To je něco,“ vyprávěl, na tváři stále spokojený úsměv. „Bojují tak, jak je to naučil život, a to jen na tom to nejlepší. Nikdy nečekám, co se stane příště. Někdy udělají takovou špinavost, že by tím nějakého rytíře s modrou krví dostali na lopatky během vteřiny. Taky jsou o dost tvrdší. Někdy se nechají přizabít, dokud do nich protivník nepřestane bušit a nenabídne, že přestane, pokud se vzdají.“
„Jindřich se účastní?“ podivil se Racek, který jako by byl myšlenkami stále jinde.
„No jistě. Ten kluk se účastní snad všeho,“ mávl Hanuš rukou. „Proto říkám, že by ses měl někdy přijít podívat. Přece jen je tam pod tvým jménem.“
„Nic mi o tom neřekl,“ bránil se Racek vlažně. „Asi je to tak lepší.“ Měl mlčet. Teď měl Hanušovu plnou pozornost, a to nikdy nevěstilo nic dobrého.
A taky že ne.
„Děláš si ze mě prdel?“ zněla jeho otázka. Racek si povzdychl. „No vážně. Měl jsem za to, že už sis to s ním všechno vyříkal?“
„Taky že ano. Vysvětlil jsem mu, jak to bylo s Annou, že Martin o tom věděl, že se sám nabídl…“
„A?“
„A co?“ trhl Racek rameny a velice okatě se začetl do dopisu. Neviděl ani písmenko.
„To má být všechno?“ Hanuš si promnul tvář. „Víš, když jsi to tajil, šlo ti to rodičovství o dost líp.“
Sice na to Racek neodpověděl a jenom se ještě okatěji začetl do dopisu, ale aby k sobě byl upřímný, nechal si to nejednou projít hlavou. Na nějaký turnaj neurozených zapomněl jako na smrt. Fakt, že se Jindřich účastnil, ho nepřekvapoval. Ale fakt, že se mu o tom nezmínil, už ho zarazil. Možná to ani nemělo nějaký pořádný důvod, mohl koneckonců předpokládat, že se Racek všechno dozví od pořadatele, totiž Hanuše. Nebo že ho to nezajímá a má jiné věci na práci.
Přemohla ho zvědavost. Rád by se šel podívat. Ale to mohlo snadno vymknout, neměl tušení, jestli by tam nepřišel… nevhod. Přece jen by si připadal jako špeh, kdyby šel navzdory Jindřichovu mlčení.
Kdyby něco z toho vyřkl nahlas, nejspíš by si uvědomil, že je paranoidní, a možná ještě dřív, než by mu to řekl Hanuš. Ten by nejspíš vybral jiná slova, peprnější a rozhodně barevnější. Jenže královský hejtman, sebejistý v tolika směrech svého života, si zcela upřímně nevěděl rady. Věděl by, jak se sblížit s batoletem nebo malým chlapcem. S těmi bylo jednoduché vycházet, pokud se člověk občas nechal trochu unést vlastní nostalgií a nevymýšlel zbytečně moc zákazů a příkazů. Dětem bylo skutečně o tolik snadnější vyjít vstříc, udělat jim radost nestálo ani moc času, ani úsilí.
Ale Racek měl dospělého syna, ke kterému se celý život choval jako k obyčejnému poddanému – až na nějaké výjimky, které si hodlal vzít do hrobu – a teď se odmítal smířit s představou, že by to veřejným uznáním pokrevního pouta mělo skončit. Protože oficiální prohlášení, že Racek Kobyla má dědice, žádný vztah nevytvoří. Ten se musí kousek po kousku vytvářet, slepovat, proplétat, musí se pro něj v životě udělat místo a věnovat se mu obrovské množství času a snahy.
Racek byl ochotný to všechno podstoupit, dokonce to podstoupit chtěl, ale netušil, kde začít. Nevěděl, kde je hranice mezi lhostejností a poskytnutím prostoru, kde je jeho zájem vítaný a kde už na obtíž, kde je jeho přítomnost žádaná a kdy nepříjemná a svazující. Měl by čekat, až se Jindřich odhodlá k nějaké komunikaci, nebo by měl naopak udělat první krok on?
Protože tohle vyčkávání mohl i Jindřich brát jako naprostý nezájem z otcovy strany. Navíc celý vztah vznikl na škraloupu v podobě Tótha. Ten mohl Jindřichovi namluvit cokoli, Racek neměl odvahu se zeptat, jakým způsobem mu Ištván vlastně oznámil pravdu o jeho původu.
Schoval si tvář do dlaní a na Hanušův útrpný povzdech nereagoval.
Jindřicha potkal následující den. Byl celý potlučený, ale oči mu zářily. Racek se rozhodl pro první krok; v noci o tom přemýšlel a došel k závěru, že začne jenom velice lehce: napřed dá najevo, že o turnaji ví. Jak se to bude vyvíjet dál, bylo ve hvězdách.
„Slyšel jsem, že si v turnaji vedeš velice dobře!“ zvolal, když byl jeho syn v doslechu. Jindřich se k němu prudce otočil, jako by snad nebyl zvyklý, že na něj lidé jen tak zničehonic něco zavolají. V jednom kuse ho někdo zdravil nebo se ho na něco ptal, těžko se lekl cizích slov. A kdyby tahle slova řekl kdokoli jiný, možná by se jenom zazubil a poděkoval. „Jen tak dál, Jindro, jsem na tebe opravdu pyšný.“
Následovalo krátké ticho.
„… opravdu?“ vydechl Jindřich nevěřícně, a pak se celý rozzářil. Racek by se tomu zasmál, kdyby se mu zároveň nelámalo srdce.
„Samozřejmě,“ odvětil o něco nejistěji, „proč zníš tak překvapeně?“
Jindřich k němu mezitím došel, oba teď stáli u hradní stěny, slunečný den jim poskytl výhled na celý kraj. Jeden ze strážných je s brbláním obešel. Bylo to většinou místo, kde se potkávali, když se Racek vydal na obchůzku a Jindřich zavítal do dolního hradu.
„Já… nevěděl jsem, že o tom víš,“ přiznal se Jindra na okraj.
„Byl bych o tom věděl dřív, kdyby ses zmínil,“ podotkl Racek dobromyslně. Zkoušel, jestli se pohybuje správným směrem.
„Ah. Ano. Já jen, že… totiž… myslel jsem…“
Racek samozřejmě věděl, jaký názor měl Martin na to, aby jeho chráněnec zakusil cestu krve a násilí, ale po takové době, co se Jindřich živil vyšetřováním, žoldáctvím, lovem (zvěře nebo Kumánců)… zkrátka nečekal, že by se nad bojem ještě někdy pozastavoval. Snad ještě neměl výčitky?
„Trápí tě, že jdeš proti přání svých rodičů?“ zeptal se nejistě. Nemyslel si, že se jejich rozhovor stočí tímhle směrem, ale už předem se smířil se všemi možnými výsledky. Hanuš měl přece jenom pravdu; oba byli k smíchu, chodili kolem sebe po špičkách, přitom jen stačilo otevřít pusu a komunikovat. Sice si nebyl jistý, jestli je takhle na veřejnosti, za bílého dne a bez křehkého momentu porozumění, který dokázal vzniknout jen mezi dvěma unavenými a osamělými lidmi, připraven vést debatu o svém zesnulém příteli.
Nerad o Martinovi mluvil jako o „otci“, ale zároveň nechtěl Jindřicha nutit mu říkat jakkoli jinak. Nevěděl, jak o kováři mluvit. Kdykoli svému synovi vyprávěl cokoli z mládí, nazýval Martina jménem, protože pro něj to byl koneckonců přítel. Ale kdykoli o něm mluvil v souvislosti s rodinnými vazbami, v drtivé většině využil i Annu, aby se z Jindřichova otce stali Jindřichovi rodiče. Bylo to tak neuvěřitelně dětinské, že kdyby si dovolil nad tím přemýšlet déle než pár vteřin, nejspíš by si nafackoval. Doufal, že na stará kolena sebere trochu rozumu, že se nad leccos povznese a nebude něco vyčítat mrtvým.
Jenže to se nejspíš dneska nestane a zítra asi taky ne.
„Myslel jsem, že se za to stydíš,“ vyhrkl Jindra najednou. „Já jim řekl jenom svoje jméno, a odkud jsem, když pak o mně mluvili jako členovi tvé družiny, bál jsem se, že… teda že jsem…“
„Stydím? Že bojuješ v turnaji? Co je to za nesmysl?“ Byl dokonale zmaten. Bylo těch informací najednou moc a on nevěděl, co s nimi. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Řekl snad někdy něco, co by Jindřicha donutilo k takovým obavám? Snad se špatně vyjádřil? O čem a kdy? O soubojích? O neurozených rytířích? Nepamatoval si, že by kdy vedli debatu na tohle téma… určitě ne, nevedli totiž žádné debaty. „Nebo protože je to turnaj neurozených? Jindřichu, copak jsem někdy-…“ bezmála panikařil. Děkoval nebesům za to, že se už v mládí naučil své rozpoložení skrývat. Navenek působil jako dokonale klidný člověk, přestože srdce nevědělo, jestli vyletět krkem nebo spadnout až do žaludku.
„Ne, ne… jen mě nenapadlo…“ Na to, jak ten člověk dovedl být výřečný, byl dnes nebývale nemotorný. „Takhle – vím, že Tóth je lhář, ale když mi tehdy řekl… když mě zajali na Vraníku… že jsi mě nepřijal ani po smrti mých rodičů, protože se za mě stydíš, tak jsem… to nějak přijal.“ Dřív, než Racek stačil reagovat, na něj Jindřich vypustil hotovou lavinu slov, rychlých a úsečných a jaksi omluvných: „Dávalo mi to smysl, tak jsem nevěděl, jak se k tobě potom chovat, ale když jsi mě ujistil, že ti mám říkat otče, tak mě napadlo, že nemá cenu to zapírat a že ses rozhodl i navzdory-…“
„Zadrž. Nikdy tady nebylo žádné navzdory, to si dobře pamatuj,“ přerušil ho Racek rázně, tak rázně a jistě, až sám sebe překvapil. Dokázal se hodiny utápět v sebelítosti a nejistotě, dokázal se mučit celá léta, ale fakt, že něčím podobným procházel i jeho syn, byl zkrátka nepřípustný. „Nikdy jsem se za tebe nestyděl. Nelhal jsem, když jsem ti řekl, že jsem měl v úmyslu ti říct pravdu. Dokud byli tví rodiče naživu, nebyl důvod ti sázet brouky do hlavy,“ pokračoval klidněji, protože slova najednou přicházela sama a on se ani nemusel snažit. Mluvilo jeho srdce a rozum jenom nečinně přihlížel. „Chtěl jsem tě přijmout za svého už dávno, ale po útoku na Skalici zkrátka nebyla příležitost, která by mi přišla vhodná. Chtěl jsem ti to říct, aniž bych měl za zády nějakou hrozbu nebo hladovějící poddané. Tóth byl rychlejší než já a za to se ti omlouvám.“
„To přece—…“ zkusil Jindřich protestovat, ale stačil mu jediný pohled do těch samých očí, které vídal v odrazech, aby zase zmlkl.
„Nevím, co ti Ištván řekl, ale předpokládám, že to nebylo nic hezkého. Řekl jenom jednu pravdu – jsem tvůj otec. Ten zbytek, ať už to bylo cokoli, byla lež, kterou se tě snažil zmanipulovat, ublížit ti. Jestli ti jakkoli dal najevo, že bych se za tebe styděl nebo mi na tobě nezáleželo, nevěř tomu.“
Ta odporná havěť začala pravdou a pokračovala lží, a Jindřich, který byl tehdy na Vraníku v bůhvíjakém stavu, to neprokoukl. Těžko mu to mohl zazlívat. Všechno tomu nasvědčovalo. Racek někdy opravdu musel působit, jako kdyby mu na synovi nezáleželo. Posílal ho na sebevražedné výpravy a neustále ho zaměstnával, a při tom všem si nenašel chvilku času, aby mu řekl pravdu. Tóth si nejspíš ani nemyslel, že by nemluvil pravdu.
Když si uvědomil, že si celou dobu myslel to samé, málem se plácl do čela. Bál se, že ho Jindřich ve skrytu duše nesnáší, nebo že se za něj dokonce stydí, že nechce být spojován s jeho jménem nebo jeho krví. Tohle se Hanuš nikdy nesmí dozvědět, jinak bude Racek do smrti poslouchat jeho posměšky.
Chvilku trvalo, než oba přijali, že se oba dva pro nic za nic strachovali. Ale vítězství bylo sladké; Racek se šel podívat na turnaj a po boku s Hanušem komentovali každý souboj. Racek na chvilku zapomněl na starosti, Ratajský regent byl velice spokojený sám se sebou (věděl, že je to jeho zásluha, i když se nikdo ani slovem nezmínil, že by se něco změnilo) a Jindřich se přestal nervózně ošívat, kdykoli pořadatel vyvolal jeho jméno a povolání.
Byla to dlouhá cesta, ale konečně mluvili. Odteď už to mohlo být jenom lepší.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat