- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 8. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich
- rok 1404, DLC Ptáčkova milostná dobrodružství, 2. část
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
8. Racek přechází do útoku a Jindra se kácí pod tíhou viny.
-----
8. kapitola - rok 1404 (Karolína a Ledečský Revenant, 2. část)
Co by udělal na jeho místě Martin?
Racek se nejednou přistihl, že na kováře myslí mnohem častěji než na Annu. S Annou, krásnou a laskavou dívkou s hřejivýma očima a vždy otevřenou náručí, prožil románek. Zamiloval se do ní, rád s ní trávil čas, a když zjistil, jak jednoduché pro ni bylo se s ním rozloučit, zlomilo mu to srdce. Ale dokázal tak dále žít, v dalších letech po její svatbě na ni pohlížel jako na kovářovu ženu, na starostlivou matku, obyvatelku klidné vesnice, ke které přilnul nejprve jeho otec, a potom i on.
Jenže s Martinem trávil dlouhé horké dny v sedle, večery u ohně, lovili spolu, vedli dlouhé debaty, ze kterých pak měli oba bolehlavy. V nesnázích si pomáhali a v boji si kryli záda. Racek se neštítil zneužít svého postavení, aby svého družiníka dostal z maléru. Ani na moment nepomyslel, že by se ho zbavil, když zjistil, že si vezme jeho milou a bude vychovávat jeho syna. Byl rád, že Anna bude žít s mužem, který ji bude milovat, který ji bude chránit. A když viděl, jak moc Jindřich svého tátu zbožňuje - někde pod hromadou sebelítosti a občasné vzteklé myšlenky na nespravedlivost světa, někde tam hodně hluboko byl i vděk. A hned pod ním hněv. Nechtěl být vděčný někomu, kdo mu všechno vzal. Ale cítil, že musí. Protože on se nevzdal svého jména, svého titulu či privilegií. Zasloužil si tuhle osamělou mizérii. Byla jeho vina, že se na žádnou ženu víckrát nepodíval, že myšlenky na vlastní rodinu mu vždycky zatarasila jeho minulost.
Martin mu chyběl. Jeho smrt ho zasáhla. Prvních pár nocí po útoku na Skalici se převaloval v posteli, zmítán nočními můrami a neutuchajícím vztekem – kdyby byla Anna s ním, byla by teď naživu – kdyby byl Jindřich oficiálně jeho synem, byl by se uměl bít – kdyby Martin zůstal v jeho službách, jistě by teď byl po jeho boku, protože Racek by ho rozhodně nenechal běžet na trh v tom nejhorším – kdyby byla Anna jeho žena, vůbec by na trhu nebyla, a kdyby ano, měla by doprovod, mohli by žít všichni – kdyby…
Kdyby Anna byla jeho, byl by se teď utápěl v žalu.
Kdyby Jindřich uměl bojovat, nikdy by neutekl. Zemřel by mezi prvními.
Kdyby Martin zůstal v jeho službách, vrhl by se do válečné vřavy, nesnažil by se zachránit ženu, ale prolít krev.
Další dny nespal kvůli výčitkám; že si dovolil pochybovat o Martinovi a jeho rozhodnutí zachránit svou manželku ze spárů Kumánců. Nenáviděl se a sám sebou opovrhoval; máš na něj vztek, protože i tentokrát se ukázal jako lepší muž než ty, šeptal mu potměšilý hlásek. Ty bys tu odvahu neměl. Ty by ses nevydal vstříc jisté smrti. Nikdy jsi Annu nemiloval tolik, jako ji miloval Martin. A nikdy tak nebudeš milovat ani svého syna. Nemáš nárok, nikdy jsi neměl---
„Otče,“ zaznělo ze dveří a Racek sebou trhl tak prudce, až se i Jindřich polekal. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě tak vyděsit… já jen – už třikrát jsem… jsi v pořádku?“
Racek zběsile mrkal, aby se ujistil, že ho oči štípou jen z dlouhého zírání do zdi, a ne z neprolitých slz. Byl by se musel na místě propadnout. V prstech svíral další dopis, z ustavičného žmoulání téměř nečitelný. Jen maně zadoufal, že v něm nebylo nic důležitého, než svou pozornost přesunul na muže ve dveřích. S jistým uspokojením shledal, že je Jindřich oděn jenom nalehko. To znamenalo, že nemá žádné sebevražedné plány. To taky znamenalo, že tráví čas v Ratajích. Což znamenalo, že je neustále po ruce a nablízku. Tudíž byl Racek připraven o všechny typické výmluvy. Odkašlal si.
„Nejsem v pořádku,“ odvětil o něco chladněji, než by od sebe čekal. Byl ze všech starostí tak unavený, že už zkrátka nemohl dále chodit po špičkách. „Sedni si ke mně, prosím.“
Srdce mu vynechalo úder, když spatřil, jak Jindra ve dveřích zřetelně ztuhl a v očích se mu mihl záblesk paniky. Byl to pohled provinilce. Racek moc dobře věděl, jak by se zachoval Martin. Udělal by úplný opak toho, co jeho zbabělý pán.
„Byla proti tobě vznesena velice závažná obvinění,“ pronesl a významně se odmlčel.
Jindřich, který se sotva posadil na židli, znovu vyskočil na nohy.
„Jaroslav vyhrožoval, že si bude stěžovat – když já ty louče…“
„Mlč!“ okřikl ho Racek nesmlouvavě. Jindřich dopadl zpátky na židli, v očích zmatek. Naposledy se na něj Racek rozčílil, když zjistil, že šel proti jeho zákazu zpátky do Skalice, nechal se přizabít a ohrozil Bořka i další muže z Talmberka. Od té doby na něj nepotřeboval zvýšit hlas, protože to byl on sám, kdo ho posílal na nebezpečné mise. Zas takový pokrytec nebyl.
Zvedl se, vytáhl složený papír podepsaný Ledečským rychtářem, obešel si stůl a zůstal stát tak, aby byl provinilci hned naproti. Držel psaní tak, aby se Jindřich musel dívat na něj, aby mu neunikl žádný výraz, který by mohl přehlédnout, pokud by měl hlavu skloněnou nad stolem.
„Vím, že vyvádíš věci, na které nejsi dvakrát pyšný,“ pokračoval Racek tiše. „A ty víš, že ti leccos trpím. Vím, že se znáš s mlynáři, vím, že se účastníš nelegálních soubojů a lovíš bez povolení. Trpím to, protože jsem tě vždycky považoval za člověka se srdcem na pravém místě. Úlovky dáváš Skalickým přeživším, sázky vybíráš, aby tví známí snadno přišli k penězům. Rozumím tomu, a i když neschvaluji, že to všechno děláš za mými zády, jsem rád, že pomáháš, kde to jde. Od toho momentu, co ses poprvé podíval na svět, tě chráním. Nikdy…“ v krku mu vyschlo. Martin by se tak nevykecával; už několikrát ho při kárání pozoroval. Vždycky kluka donutil, aby se kál. Racek tuto autoritu neměl. Dovedl se rozčilovat jako šlechtic nebo jako lenní pán, vůbec nevěděl, jak se vypořádat s touhle situací. Mohl se vymluvit na svou pověst, na vzpomínku Jindrových rodičů, kterou by svým zločineckým konáním zostudil a pošlapal. Dosud se schovával za všechny možné důvody.
„Nikdy ti ode mě nehrozilo žádné nebezpečí. Vždycky jsem se ti snažil pomoct, ať už se stalo cokoliv. Potřebuju vědět, jestli jsi to udělal. Protože musím konat, než se lid rozhodne to vzít do svých rukou.“
Pohled na něj upřely oči, které vídal v zrcadle. Pokora byla pryč, po strachu ani stopy.
„Myslíš si, že jsem šel do Ledečka zavraždit nějakou posluhovačku?“ odsekl Jindřich, v hlase nevěřícný vztek. Byla v tom zrada, na kterou dle Rackova názoru neměl nárok.
„Tady se ptám já,“ odvětil tak klidně, jak jen to dokázal. „Nikdy bych takovému obvinění nepřikládal váhu – jenže tentokrát proti tobě mluví příliš moc důkazů. Byl jsi v Ledečku. V době tvého pobytu se děly podezřelé věci. Po tvém odjezdu se dít přestaly. Nechovej se, jako by to byla moje důvěra, co je na vině.“ Neopovažuj se mi vnutit další výčitky, když už tak mě ničí každé slovo.
Jindřich prudce vstal, z hrdla se mu vydralo frustrované zavrčení.
Ani na tohle nebyl Racek zvyklý. Celý život se setkával s poslušností, a kdo byl neposlušný, ten za to platil. Tak to prostě odjakživa fungovalo. Fakt, že v rodinách to chodilo jinak, mu unikal docela dlouho. Tomu faktu se právě díval do očí a měl pocit, že není cesty ven.
„Víš, že budu stát na tvé straně. Chci tě obhajovat, aby tě nezlynčovali. Ale to nemůžu udělat, dokud nebudu mít argumenty. Které ty mi nedáváš! Posledních pár dní se mi vyhýbáš, a kdykoli se potkáme u jídla, co nejrychleji zmizíš. Chováš se jako viník, Jindřichu,“ a já se bojím, že tě nebudu mít jak ochránit.
Zavládlo dlouhé ticho.
„Dá se to nějak vyřešit. Jen potřebuju, abys mi věřil, a řekl mi pravdu.“
O tomhle to vlastně celé bylo, uvědomil si najednou. Všechny ty tajnosti za jeho zády, všechny příhody, které si nikdy nemohl vyslechnout. Dočká se někdy toho, že se všechny podrobnosti dozví právě od Jindry? Měl dobrodružnou duši, neustále potkával nové lidi, dostával se do různých situací, o kterých by se Racek rád dozvěděl víc. Jenže kdykoli se vyprávění dostalo do fáze, na kterou Jindřich nebyl dvakrát pyšný, jeho věty se najednou zkracovaly čím dál víc, až z nich byly pouhé suché úryvky, bez života, bez vzpomínek. Byl z toho report vojáka, který se přizpůsobil veliteli bez kousku smyslu pro humor.
Pamatoval si, jak dlouho z něj páčil, co všechno se dělo při jeho pobytu v klášteře. Jak se Jindřich zadrhával v řeči a detaily si nechával pro sebe, jak se červenal, když přiznával, že se celé pátrání prodloužilo, jenom protože několikrát zaspal, usnul při modlitbě, omylem se zabarikádoval ve spíži, do které měl jako novic vstup zakázán. Že dva dny ztratil, protože ho nechtěl bratr Nevlas pustit z knihovny, dokud neopraví všechny chyby, které při přepisu knih napráskal.
Racek tyhle chvíle miloval, moc rád poslouchal, co všechno se stalo, protože mu přišlo úsměvné, jaký byl jeho syn smolař – nucen zpívat a rýt záhonky, zatímco pátrá po nebezpečném vrahovi. Jenže potom došlo na informace, které už se k němu neměly jak dostat. Věděl výsledky – například se dozvěděl, že onen vrah, po kterém Jindra pátral, byl naživu (a co hůř – na svobodě), i když jeho syn tvrdil opak. Ale neměl jak z něj dostat pravdu. Bylo to sprosté podplacení? I když Jindřich nelpěl na penězích? Bylo to vyhrožování? Nebo to bylo celé úplně jinak a Racek se to nikdy nedozví, jen protože mu jeho vlastní syn nevěří?
Možná se to teď dělo znovu a on místo aby se dozvěděl pár detailů, které by všechno mohly změnit, bezmála zatracoval svou vlastní krev a nesnášel se za každou špetku pochybnosti a podezření, kterou v sobě zaznamenal. Znovu se nadechl, že se sníží k prosbě. Jindrovo mlčení v něm vyvolávalo ještě větší hrůzu než zrada v jeho očích.
„O té vraždě vím,“ vyhrkl Jindřich náhle, oči znovu sklopené. „Byl jsem tam, když… nechtěl jsem…“
Rackovi se málem podlomily nohy. Takže… to byla pravda. Skutečně to udělal. Ach bože.
„Tajil jsem ti svůj pobyt v Ledečku, protože jsem se styděl. Ne protože bych ti nevěřil,“ pokračoval Jindřich tiše, zatímco se Racek opřel celou vahou o stůl a snažil se zhluboka dýchat. „Opravdu to souviselo s Ptáčkem.“ Mohlo to být ještě horší? „On se chtěl dvořit Karolíně, tak mě poslal do Ledečka za Šarlatánem, který prý měl recept na nějaký…“ suše se uchechtl, „elixír neodolatelnosti, nebo něco takového. Ptáček na tom trval, tak jsem si řekl, že tam zajedu, ať nemusím poslouchat ty jeho nadržené básničky…“ odmlčel se a pohledem střelil k otci. „Pardon. Totiž, lezl mi na nervy, tak jsem jel a s tím pomatencem se dal do řeči. Recept mi chtěl prodat za dva tisíce grošů, což se mi takovému podvodníkovi fakt nechtělo dávat… tak jsem se otočil s tím, že půjdu, uvařím nějaký nechutný bylinkový čaj a ten dám Ptáčkovi.“ Rty se mu k Rackovu překvapení prohnuly v jakémsi nostalgickém úsměvu.
Racek ho nepřerušil jenom z toho důvodu, že se příliš soustředil, aby nepřestal dýchat.
„Jenže Šarlatán mě nechtěl nechat jen tak odejít a začal si mi tam naříkat, že si musí nějak vydělat, protože nemá žádné kšefty, a kdybych mu pomohl… znám ho už od doby, co jsem poprvé přišel do Sázavy, a už od té doby mě dost rozčiluje, ale zároveň je s ním docela sranda, vždycky mě dostane do situací, o kterých by se mi jindy ani nesnilo. Věděl jsem, že to bude nějaká pitomost, ale kývl jsem, že mu pomůžu. Tak jsme si vymysleli příběh o neklidném duchovi, který se mstil na vesničanech. Já měl zajistit, aby se začaly dít různé podezřelé věci – tak jsem se vkrádal v noci lidem do domů a bral jim růžence, sebral jsem slepicím vajíčka a dal místo nich kousky uhlí… vyměnil čerstvé maso za zkažené, a k tomu jsem ještě vykopal neposvěcený hrob toho ubožáka, který měl být ten mstivý duch, a pak se po celé vesnici ptal, proč je u cesty prázdný hrob.“
Racek se vracel zpátky na zem a začínal poněkud zmateně přemýšlet, co to má všechno znamenat.
„Zároveň se dělo více věcí… rychtář mě požádal, abych se zbavil bandy lapků kousek za vesnicí. Prý už jim nějakou dobu dělali problémy. Tak jsem se tam vydal… a bylo jich víc, než jsem čekal. Odchytli mě dřív, než jsem se stačil ztratit. Přemýšleli, že mě pověsí na nejbližší strom, tak jsem si začal vymýšlet, že jsem přijel na tvůj příkaz a že jestli se nevrátím v pořádku zpátky, tak se můžou těšit na návštěvu pár desítek vojáků. Byli to vesměs blbci, vyděsilo je to k smrti, vůbec je nenapadlo o mých slovech pochybovat. Tak jsem si řekl, že když už je mám tak hezky na háku, tak jich využiju. Řekl jsem jim, že jestli mi pomůžou, tak se ti o nich nezmíním. Dal jsem jim pár grošů, aby se připojili k nějakému nevinnému strašení, protože lidi v Ledečku se pořád nebáli dost na to, aby to Šarlatánovi stačilo. Jen jsem jim řekl, ať využijou, že je jich tolik, ať si třeba dva stoupnou na ramena a hodí přes sebe nějaký hadr, nebo ať jeden hraje mrtvolu a pak rychle zmizí… takové blbosti. Jedni předstírali, že se navzájem nevidí, což ostatní vyděsilo, protože si mysleli, že jim přeskočilo. Jeden z lapků začal lidem po domech házet žáby… nevím, kde jich tolik vzal, ale fungovalo to. Přiznám se…“ Jindřich si promnul ruce a na moment se odmlčel, oči přilepené ke stolu, „že mě to bavilo. Připomnělo mi to časy ve Skalici, když jsme tohle… totiž… občas jsme s ostatními něco takového…“ Nešťastně zafuněl a o stůl si podepřel hlavu. „Proto jsem se nezastavil, dokud byl ještě čas. Čtvrtý den, když už bylo po všem a Šarlatán měl vyděláno dost na to, aby mohl o dům dál, jsem se dozvěděl o té holce. Jeden z té bandy se chtěl dostat do spíže a ona ho načapala. Zpanikařil, praštil s ní do pece a utekl. Ona nebyla mrtvá… hned… jenom se už neprobudila. Myslel jsem, že jenom omdlela, ale… nakonec to nezvládla.“
Konečně zvedl pohled.
„Je mi to tak líto. Nechtěl jsem, aby… nemělo se to stát. Měl to být vtip, vymklo se to, a je to moje vina. Akorát jsem se bál se k tomu jakkoli vyjádřit… protože úplně nevinně v tom nejsem. Ten chlap ve spíži mohl dělat cokoli. Nejspíš si chtěl jenom přilepšit nějakou pálenkou, co já vím. Ale je možné, že dělal, co jsem po nich chtěl. Přemýšlel jsem, že se k tomu přiznám, ale… nechtěl jsem viset jenom kvůli tomu, že… zkrátka – nevěřili by, že to nebyla moje vina. Totiž ne úplně… nebyla to úkladná vražda, nebylo to nic, za co bych si viset zasloužil. Nikdo tu holku nepodřezal, nikdo ji nezapíchl, prostě ji jenom odhodil, aby mohl utéct, a ona už se neprobudila. To se přece může stát kdykoli… komukoli…“ zmlkl. Racek nic neříkal. Jindřich se zvedl ze židle, v očích smutek a rezignace.
„Tajil jsem to před tebou. Spáchal jsem zločin, když jsem se vlámal lidem do domů a bral jim růžence. Dlužím jim vajíčka, maso, a třem lidem jsem nejspíš přivodil trauma do konce života. Bál jsem se, že jestli zjistí, co všechno za tou nehodou stojí, co všechno tomu předcházelo, tak mě zlynčují bez nějakého soudu. Tak jsem se vrátil domů. A chtěl jsem s tím žít dál. Nebudu se přít nebo dohadovat, pokud mi uložíš ten nejhorší trest. Jen… chci, abys věděl, že jsem nejel do Ledečka s úmyslem někoho zabít. Byla to nehoda, na které jsem měl svůj podíl, ale nikdy bych to neudělal schválně. Nechci, aby sis o mně myslel, že jsem vrah – sice jsem zabil Prcka… ale…“ celý se roztřásl.
Bylo to poprvé, co Racek objal svého syna.
O tři dny později přišel dopis od rychtáře z Ledečka. Dopadli pravého viníka. Konal se soud. Lapka byl odsouzen za krádež stříbrného prstenu a zdobeného palcátu, věznili ho, dokud se nerozhodne, jak naložit se smrtí posluhovačky. Nakonec to nebyla zas tak nevinná nehoda, jako se na první pohled zdálo. Dívka měla potrhanou noční košili a otisky prstů na krku. Dřív, než byl odsouzen, ho však jeho společníci vysvobodili z cely a celá banda utekla. Po několika hodinách našli strážní provinilce. Visel na stromě severně od vesnice, polovinu tváře měl zaschlou od krve, která se mu ještě nedávno linula z pravého oka, které mu nejspíš někdo probodl nožem, a pod jeho bezvládným tělem byl v hlíně položený zkrvavený zub.
Jindřich si to nikdy neodpustil, a Racek se o tom už nikdy nezmínil.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat