- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 2. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Martin/Anna (Jindřichovi rodiče), Racek & Martin
- rok 1390: Racek má 21 let, Jindřich 6
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
-----
2. kapitola - rok 1390
Nevěděl, jak se tvářit, když mu otec oznámil, že ve Skalici zůstanou. Nebyl to jejich hrad, ale jeho otci patřila většina půdy ve vesnici, zastával vysoký úřad u krále a lid ho přijal jako svého pána, který jim zajistil vojáky na ochranu, řešil spory a staral se o panství, jako by bylo jeho vlastní. Očekávalo se, že dřív nebo později mu Skalice opravdu připadne.
Na jednu stranu byl rád; to místo mu přirostlo k srdci, byla to klidná a malebná vesnička, každý znal každého, děti byly dětmi všech, sousedé byli strýcové a tety, nikdo cizí. Rád pozoroval všední život vesničanů; muže, který neustále posedával v krčmě a vyzývavě zíral na nově příchozí, aby si s ním zahráli kostky. Kousek od něj postával kupec s uhlím, uprostřed vesnice byla zelinářka, která se občas utrhla od stánku a běžela k sousedce pekařce, aby si s ní popovídala, než ji spatří její muž a zažene ji zpátky do práce.
Malá dcerka hospodského balancovala se džbány piva a hihňala se, když si polila malou zástěrku. Mlynářovic holka se prala se svými bratry, byl to divoký živel a síly měla za dva. Když ji přestal bavit mlýn, utekla za nejstarším bratrem do dolů.
Kuneš pil a jeho žena jenom tiše trpěla, Němec orodoval za Zikmunda, řezník cvičil psa, aby maso nejedl, ale hlídal.
Klučina s modrýma očima byl věčně začouzený od kouře a sazí, když celé dny trávil po boku svého kovářského otce. Ruce měl popálené od uhlíků, které chtěl v dobré víře vrátit zpět do výhně a neuvědomil si, že jsou stále horké. A když měl volno a mohl si hrát, dováděl s dalšími třemi chlapci, škodolibými malými lumpy.
Zpovzdálí sledoval čtyři chlapce, jak plaší koně a tahají děvčata za copy, jak se pletou pod nohama lidem, kteří nesli těžké koše dříví, jak se zahrabávají do sena a děsí pacholka, který měl seno nabrat na vůz a odvézt koním.
Vždycky odvrátil zrak, když viděl kováře s dítětem na ramenou, když viděl tu samou dvojici, jak nemotorně sedlá koně nebo vyrábí podkovy. Sám sebe nechápal. Měl skoro až vztek, když viděl, jaký je Martin otec; pozorný a starostlivý, přísný, ale spravedlivý. Dokázal kluka rozesmát nebo ho donutit se omluvit za lumpárny, které provedl.
Vracel se z Kutné Hory, když se s malým Jindřichem setkal podruhé. Doufal, že až s ním stane tváří v tvář znovu, bude to při nějaké lepší příležitosti, ale osud se mu místo toho rozhodl přivodit bezmála infarkt.
Všechny zbrojnoše toho dne poslal napřed, sám se chtěl ještě projet vesnicí, než zamíří za otcem, u kterého se vždycky zdržel až do večera. Za to rozhodnutí děkoval bohu ještě mnoho následujících let.
Zastavil se, když uslyšel žblunknutí. Bylo to příliš velké na žábu, a na člověka zase malé. Navíc se dost ochladilo, rozhodně nebylo počasí na koupání a- ach bože.
Seskočil z koně a vrhl se do vody. Sahala mu sotva po pás a byla ledová. Zašátral v místech, odkud na hladinu vyplouvaly bubliny, nahmatal kus hadru a jedním prudkým pohybem vytáhl za košili dítě. Srdce mu vynechalo úder, když na něj chlapec vyplivl vodu a pohlédl na něj ustrašenýma očima, modrýma a plačtivýma. Pak se divoce rozkašlal, dokud ze sebe nedostal veškerou vodu. Racek ho opatrně položil na břeh a sám se vyškrábal za ním. Skoro necítil nohy, samou zimou ztratily cit a on se pohyboval malátně a nemotorně. Dopadl na trávu vedle chlapce a zhluboka dýchal. Dítě mezitím začalo drkotat zuby.
„By-byla tam ž-ába,“ vykoktalo na vysvětlenou.
„Copak neumíš plavat?!“ utrhl se na něj, srdce mu bušilo jako o závod.
„Ne!“ vyhrkl klučina rychle, načež se rozplakal. „Nemám to rád, nejde mi to!“ rozčiloval se. Rty měl úplně modré. Racek z koně sundal deku, která ho při táboření chránila před zimou, zabalil do ní dítě, popadl ho do náruče a celý ztuhlý se vydal směrem k vesnici. Jak očekával, hned u prvního stánku našel kováře, jak se zmateně rozhlíží.
„Kam se stihl za takovou chvilku-…“ zarazil se, když si všiml Racka a jeho břímě. Celý zbledl a vypadalo to, že přestal dýchat. Rackovi chvíli trvalo, než mu došlo, co si asi může při pohledu na nehybnou postavičku obalenou od hlavy až k patám myslet. Pospíšil si s vysvětlením.
„Žádný strach, je v pořádku,“ zavolal ještě z dálky. „Zkoušel plavat a moc mu to nešlo,“ dodal lehkým tónem a s těžkým srdcem.
„Ach můj bože,“ vydechl Martin a divže se mu nepodlomily nohy. Kluka zamotaného v dece opatrně převzal, v očích úlevu a nepopsatelný vděk. Nemusel říct ani slovo. Racek jen přikývl.
Svou přikrývku nikdy nedostal zpátky.
Chlapec druhý den znovu bezstarostně pobíhal po vesnici a skákal do slámy, zatímco Racek musel zůstat čtrnáct dní v posteli. „Blázne, to sis šel zaplavat, když přichází zima?“ peskoval ho otec.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat