- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 1. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Martin/Anna (Jindřichovi rodiče), Racek & Martin
- volně navazuje na Dar z nebes
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
-----
1. kapitola - rok 1384 (narození Jindřicha)
Měl takové tušení, že něco není úplně v pořádku. Ne snad, že by měl nějakou zlou předtuchu, ale nemohl tu noc spát. Neustále sebou házel na tvrdé posteli, vyzkoušel snad už všechny polohy, které existovaly. Zrovna potom, co se málem udusil v polštáři, když si ze samého zoufalství lehl obličejem dolů, ozvalo se zaklepání.
Nevyděsil se proto, že bylo tak pozdě, ale protože to klepání nepřišlo z míst, odkud byl zvyklý. Trhl sebou a pohlédl do tmy, kde věděl, že jsou zabudovány tajné dveře, hned vedle masivní knihovny z dubového dřeva.
„Pssst,“ zasyčel kdosi. Nevěřil by, že by z jednoho citoslovce poznal mnoho, ale dovedl docela jistě říct, že se jednalo o muže. Nervózního muže, udýchaného a rozhodně ve spěchu. „Můj pane, to jsem já, Martin.“ Dva údery srdce. „Kovář.“ Další úder. „Už… už je to tady.“
Ah. Pak tedy nebylo divu, že byl tak roztěkaný. Racek se mohl přetvařovat, jak chtěl, ale dokud byly dveře zavřené, mohl si dovolit reagovat otevřeně. Vyskočil z postele, ještě více vzhůru než dosud. Zavalila ho skaliska obav a katastrofických scénářů. Je to tady? Už je to tady. Děje se to. Ona… budou mít dítě. Dnes v noci. Co když to Anna nezvládne? Co když to dítě nepřežije, co když se něco stane?
Proč by ho to vůbec mělo zajímat?
Třásl se jako kapka v listu, hlava se mu točila.
„Proč s tím jdeš za mnou?“ zašeptal v odpověď, zatímco tápal ve tmě, aby se dostal ke dveřím. Sice na své ruce pomalu neviděl, ale cítil, že se nekontrolovatelně třesou. Muselo to být zimou, přece jen byl venku sníh a krb vyhasl a on byl navíc bos. Kdo by se netřásl? Za dveřmi bylo na pár vteřin ticho.
„Myslel jsem, že bys u toho rád byl,“ odpověděl Martin popleteně. Proč je tak ohleduplný, chce snad, abych trpěl ještě víc? „Vím, že chceš,“ pokračoval kovář, zatímco se Racek poslepu mračil na dveře. A přestože mu to bylo houby platné, nadzvedl obočí natolik významně, aby se to přeneslo i do nastalého ticha. „Myslel jsem, že bys mohl mít zájem, pane,“ dorazil očekávaný dodatek. Racek neměl nic proti důvěrnému oslovení, ale ke kovářově rodině si chtěl udržovat odstup alespoň navenek, aby si nezvykl. Někdo by si mohl všimnout, někdy by se mohl ptát a dozvědět se, někdo by si mohl dát dvě a dvě dohromady, o což nikdo nestál.
Otevřel dveře a do komnaty pustil závan mrazivého vzduchu. Martin měl v lucerně svíčku, která do pokoje vrhala matné oranžové světlo, hřejivé a příjemné. Byl rád, že svou roztřesenost může svést na průvan, přece jen byl v noční košili. Martin byl ve svém pracovním oblečení, tváře měl červené a nohavice mokré, jak se k hradu brodil sněhem.
„Jen mě nech, ať se převléknu, běž napřed. Budu tam,“ slíbil Racek tiše. „Počkej!“ popadl kováře za rukáv a na poslední chvíli ho zastavil. „Máte… máte porodní bábu? Potřebujete, abych něco sehnal tady? Je všechno…?“
„Anna je v pořádku,“ mírnil ho Martin, zatímco ho přátelsky poplácal po rameni. „Máme všechno, co potřebujeme. Tušila, že to dneska přijde, tak jsme byli připravení. Ani jsem kvůli tomu nespal.“
***
Strážím se vyhnul snadno, nikdo o tajných chodbách nevěděl. Jen jeho otec, on sám, a Martin. Za bránou se zastavil a zmateně se zamračil na bílý netknutý sníh – ve světle měsíce bylo vidět jako ve dne. Nikde neviděl stopy. Pak mu došlo, že si Martin nejspíš udělal velkou zacházku, aby si stopy nikdo nemohl spojit, a sám se vydal opačným směrem od kovářovy chalupy.
Byl na kost promočený, když konečně dorazil. V předsíni ze sebe shodil těžký plášť a pohlédl na lavici, kde seděl na krajíčku Martin, shrbený a úzkostlivý. Prsty měl propletené a úplně bílé z toho, jakou sílou je svíral. Dveře do kuchyně byly zavřené. Teprve když se Racek nadechl, že se zeptá, jestli se něco nestalo, ozval se první z desítek bolestných výkřiků. Celý se stáhl. Martin pevně zavřel oči.
Ani jeden z nich nebyl ten nejvzornější křesťan, ale oba věděli, že jestli je nějaká doba skutečně vhodná pro modlení, je to teď.
Asi po hodině všechno zmlklo. Jen venku tiše padal sníh a bylo by slyšet dopadnout havraní pírko na dřevěnou podlahu. Oba muži se na sebe podívali, ve tmě spříznění, stejná modlitba na rtech. Polilo je horko, oba na okamžik ochrnuli hrůzou. Pak se ozval dětský pláč a oni svorně vydechli. Dřív, než se stačily otevřít dveře, aby jim vesnická porodní bába sdělila radostnou novinu, zmizel Racek do spíže. Skoro se za dveřmi hystericky rozesmál, když omylem kopl do prázdného proutěného košíku a uslyšel její otázku – nemáte tu krysy?
Uběhla další hodina, než byla bába Ludmila spokojená s výsledkem své práce; matka byla v pořádku, dítě taky, o oba postaráno a otec více méně stabilní. Dost na to, aby svou rodinu pohlídal do rána, kdy slíbila další návštěvu. Odešla do zimy s úsměvem na rtech.
Racek pak potichu vešel do kuchyně, kde pod pecí plápolal oheň a nádherně vyhřál celou místnost. Do konečků prstů se mu vracel cit a oči se mu zalily slzami z náhlé vlny horka. Musel zběsile mrkat, aby si Anny vůbec všiml. Byla zády opřená o stěnu, seděla na dvou lavicích přiražených k sobě, pod sebou slámu a deky, na sobě vlněnou přikrývku, kterou zdědila po babičce, v náruči malý ukňouraný uzlíček.
Vyrazilo mu to dech. Je tak maličké. Má být tak drobné? Má být tak potichu? Anna se na něj zářivě usmála a Racek si pomyslel, že nikdy v životě nebyla krásnější než v tento okamžik, tváře zrůžovělé a vlasy rozcuchané, oči jako dvě zářivé hvězdy, v náruči děťátko. Stál tam u dveří v němém úžasu, dokud ho Martin se smíchem nepostrčil dopředu. Najednou ho přepadl pocit nepatřičnosti, jako by tu neměl co dělat, jako by překračoval nějaké hranice, jako by byl svědkem okamžiku, který by měli sdílet jenom oni dva.
Kdyby ho silné ruce netáhly vpřed, byl by se otočil a vyběhl ven do mrazu.
Anna se natáhla a malý uzlíček mu dala do náruče, bez varování, bez zaváhání. Skoro se znovu roztřásl, opatrně si dítě uložil do ohbí lokte, se zatajeným dechem ho pozoroval.
„Je to Jindřich,“ šeptla Anna.
Racek si jen maně uvědomil, že dítě drží dřív, než Martin. Nechtěli ho vystrnadit, nehrozili ostudou, nepřipomínali Martinovu laskavost. Byli nechutně nesobečtí, příliš hodní, až směšně šťastní, rozzáření. Rychle se otočil a předal nemluvně do náruče Martinovi, snad aby si dokázal, že není dětinský. Kovář jej převzal s něhou dosud nevídanou, laskavě se na něj usmál.
Málem se při tom pohledu zalkl. Neměl sem chodit. Tohle vůbec neměl vidět, neměl u toho být, neměl se toho dítěte vůbec dotknout. Sžírala ho prachsprostá závist a on se za ni nenáviděl.
Martin pomalu přešel k loži své manželky, dítě stále v náruči. Přisedl si k ní a oba se na sebe zadívali, oči plné radosti. Bylo to zdravé dítě, silné. Drželi se za ruce a ani si nevšimli, že jejich pán odchází a zavírá za sebou dveře.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat