- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 3. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Martin, Racek & Anna
- rok 1399, Jindřich má 15 let, Racek dvakrát tolik.
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed."
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
3. Léta ubíhají a mladý pán ze Dvorce je ponoukán k založení vlastní rodiny. Snad by i mohl zapomenout na tu, která mu nepatří. Ale jak se má starat o další děti, když má tolik práce s tím prvním?
3. kapitola - rok 1399
Ty noční můry, kde z vody vytahoval bezvládné tělíčko a otci ho předával s hlavou sklopenou, se po téměř deseti letech vracely jen málokdy. Huboval sám sebe za to, že si všechno bere příliš k srdci. Děti na vesnici jsou v neustálém nebezpečí; jsou křehké a neopatrné, nemyslí na zranění ani na smrt, jen na to, jak poznávat svět a bavit se.
Byl to rok, kdy přišel o svého otce. Připravoval se už dlouho dopředu, jelikož oba věděli, že se blíží jeho čas, ale přesto to byla rána. Vesnice držela smutek a on nemohl jíst ani spát.
„Proč ses neoženil?“ ptal se ho otec jenom ještě před týdnem, když už ležel v posteli a potřeboval neustálou péči lékaře. „Máš nejvyšší čas.“ Nevyčítal, nedobíral si ho. Racek věděl, že jeho otec toužil po vnoučatech, po živém domově. Jeho vlastní manželka mu dala jednoho syna a měla toho akorát po krk. Nejspíš doufal, že si nevyužitou otcovskou něhu vybije na další generaci, ale jeho syn se k ničemu neměl. „Asi jsem tě moc brzy hnal do práce, chlapče,“ povzdychl si lítostivě. „Zapomněl jsem ti ukázat, že jsou na světě i jiné věci. Vypadáš starý jako já, a skleslý. Je mi to tak líto,“ omlouval se, v očích slzy člověka, který si věci uvědomuje příliš pozdě. „Najdi si nějakou hodnou ženu, mějte děti. O nic jiného nám v životě konec konců nejde,“ řekl nakonec. „Z práce odejdeš, postavení ztratíš, nahradí tě. Ale když máš rodinu, tak nikdy pořádně neumřeš,“ pokračoval naléhavě, jako by se snažil do posledních slov namačkat co nejvíc moudrosti, co nejvíc poselství pro syna, kterého opouštěl.
Od narození Jindřicha to bylo podruhé, co se Racek modlil. Ne za zázrak jako tehdy, jen žádal o klidný a bezbolestný konec, důstojný odchod hodný jeho otce. I tentokrát ho bůh vyslyšel a on se jednoho rána dozvěděl, že Jan Kobyla ze Dvorce odešel na věčnost pokojně ve spánku.
Ten samý měsíc na Skalici udeřila krutá zima; půda byla úplně zmrzlá, lidé se horko těžko dostávali k vodě a vycházeli jen, když to bylo nezbytně nutné. Některé rodiny se nastěhovaly do jednoho domu, toho většího, aby šetřily dřevem a aby se ve velkém počtu zahřály navzájem. Zvířata žila pod jednou střechou s lidmi a kdokoli měl tu odvahu vyjít ven, čekala ho dlouhá a úmorná cesta závějemi sněhu.
Překvapilo ho, když mu přišla návštěva. Málem Martina nepoznal; byl pohublý a bílý jako vápno, oči měl matné a bez života. Racek věděl, že se něco stalo.
„Jsi nemocný?“ zeptal se opatrně. „Příteli, vypadáš hrozně,“ dodal. Vyskočil na nohy, když kovář poklekl. Teprve později mu došlo, že to byl vědomý akt, ne náhlá slabost.
„Můj pane,“ zachraptěl návštěvník, hlavu pokorně svěšenou. Racek odmávl strážného, který poklimbával v koutě. Nebylo toho v zimě moc co dělat, voják vděčně poslechl a odběhl do kasárny, aby se zahřál. Martin počkal ještě pár vteřin, aby si byl jistý, že jsou o samotě. „Přišel jsem, abych… já… totiž, Anna si přála, abys…“
„Vymáčkni se!“ neudržel se. „Co se stalo?“
„Chtěla, aby ses mohl rozloučit, prý by to vůči tobě nebylo fér,“ mumlal kovář zmateně, pletl si slova. „Jindra, on… je vážně nemocný. Jsme v koncích, kořenářka se ho snažila léčit, ale marně, pořád se zhoršuje a my jen čekáme, až…“ zlomil se, ten hrdý bojovník a jeden z nejstatečnějších šermířů, jaké kdy Racek poznal, se mu zhroutil přímo před očima. Věděl, že to nejspíš bylo poprvé, že doma musel být silný a podporovat svou ženu. Obešel stůl a poklekl před něj, pevně ho chytl za ramena.
„Seber se,“ napomenul ho. „Jak je nemocný? Víte, co to je?“
„Ne, je… blouzní v horečkách, nemůže se z nich sebrat, neudrží v sobě ani vodu a srdce mu bije jako splašené,“ popisoval Martin synovy nesnáze, v očích smutek. „On… nás už ani nepoznává, odchází a Anna, totiž my oba chtěli, abys…“
„Ne,“ odsekl Racek bojovně. „Pojedu do Sázavy pro pořádného apatykáře, ty vesnické čarodějky udělají víc škody než užitku,“ vykládal rozpáleně. „Běž domů, Martine. Neztrácejte naději.“
„Nemůžeme si dovolit-…“ začal kovář slabě, v hlase stále tu samou rezignaci.
„Tak běž!“ křikl Racek podruhé. „Já odjíždím.“
Proč čekali tak dlouho, proč mu neřekli hned? Byl by sehnal lékaře, ještě pár dní zpátky tady byl jeden z nejlepších, který pečoval o jeho otce, kdyby se zbavili té stupidní hrdosti a řekli si o pomoc, nic z tohohle by se nestalo, jeho syn by teď neumíral…!
Svou družinu k smrti vyděsil, když k nim vtrhl do kasárny a jmenovitě vyvolal šest mužů, kteří měli jet s ním. Nechápali, co se děje, ale poslechli okamžitě. Připravili si zásoby, kdyby na cestě uvízli, jejich kamarádi mezitím přichystali koně, a během hodiny už byli všichni na cestě.
***
Léčitel se cukal. Moc velká zima, nebezpečná cesta, a navíc…
„Je to syn mého drahého přítele,“ řekl Racek tónem, o kterém nikdo nepochyboval, že je stoprocentně upřímný. „Je mu patnáct, prý má už týden horečky, nepoznává vlastní rodiče. Vy se mnou teď pojedete a toho kluka postavíte na nohy,“ dodal. Apatykář jenom zmateně mrkal. „Mám s sebou šest zbrojnošů, kteří ručí za vaši bezpečnost, zaplatím vám, kolik si řeknete.“
Dorazili v noci druhého dne. Vesnice byla tichá, ukrytá pod pokrývkou sněhu, nikde se nehnul ani živáček. Vojáci jim popřáli hodně štěstí; věděli, že Martin byl jejich pánovi vždycky blízký a že mu zachránil mockrát život, brali to jako důkaz, že má jejich pán smysl pro čest, když dělá tolik proto, aby svůj dluh splatil.
Racek své důvody viděl jako sobecké, souhlas v očích jeho zbrojnošů mu přišel ironický. I s apatykářem se brodili k chalupě. Věděl, že nikdo spát nebude, zabušil na dveře a pak se o ně ztěžka opřel. Teprve až teď, když se poprvé zastavil, na něj dolehla sžíravá únava a nohy se mu roztřásly.
„Martine!“ křikl netrpělivě. Dveře se prudce otevřely a on málem vpadl do světnice.
„Ra- pane,“ vyhrkl kovář, oči stále matné a bezbarvé. „Pojďte… pojďte dál, honem,“ popohnal je a pomohl jim ze závěje dovnitř. Sotva zavřeli dveře, začali se potit. Chalupa byla vyhřátá od země až po strop, okna byla zabedněná a u dveří byla nacpaná sláma, aby do světnice nešel průvan.
Anna seděla shrbená na lavici, na klíně střapatou hlavu. Prsty jemně uhlazovala vlasy ze zpoceného čela, mumlala něco, čemu nikdo jiný nerozuměl. I ona byla pohublá, stejně jako chlapec v její náruči.
„Dnes ráno začal vykašlávat krev,“ prohlásila dutě. Lékař ze sebe shodil plášť a přešel k chlapci, zatímco Racek zůstal stát u dveří a díval se do ohně, aby rodině poskytl alespoň dojem soukromí. Zůstal tam až do rána, dokud neucítil, že se mu podlamují nohy. Uložili ho do světnice naproti kuchyni, o něco chladnější, ale tmavé a klidné místnosti. Nestihl se ani zout, usnul okamžitě.
***
Otevřených očí litoval okamžitě. Hlava ho třeštila a světnice se s ním celá točila, navíc ho neuvěřitelně bolelo celé tělo z dvoudenní jízdy na koni a nedostatku jídla i spánku. Malátně se posadil na lůžku, v zádech mu zapraštělo. Trpitelsky si povzdychl a přemýšlel, kde se vzal na tak nepohodlném loži, když se mu vrátily všechny vzpomínky. Přišlo mu to jako rána do nosu, najednou se prudce vyhrabal z přikrývky, u které nevěděl, jak se do ní vůbec dostal, ale než se stačil pevně postavit na nohy, někdo zaklepal na dveře a on dopadl znovu na zadek.
„Ano?“ zachraptěl.
„Nebudím tě, pane?“ zeptala se Anna, v jedné ruce držela misku kaše a v druhé džbán s mlékem. Nestačil se ani začít rozčilovat, aby mu o samotě neříkala pane, když mu na ten pohled zakručelo v břiše. Anna se na něj usmála. „Doktor říká, že by to mohly být souchotiny… tedy počátek. Že prý není všemu konec, mohl by…“ zalkla se a rychle mu do ruky vtiskla džbán mléka, „mohl by se z toho sebrat. Dokonce bych řekla,“ usmála se na něj znovu, tentokrát ještě upřímněji, a bylo v tom něco z té hravé dívky, která se mu kdysi tak zalíbila. „Dokonce bych řekla, že ty vypadáš mnohem hůř. Spal jsi skoro dvanáct hodin, je ti lépe? Nesnesla bych, kdybys teď kvůli nám stonal i ty.“
Vděčně se napil mléka, pro jeho podrážděný krk to byl nápoj od bohů. Pár vteřin si ten pocit vychutnával.
„Jsem v pořádku,“ uklidnil ji, „byl jsem jenom unavený.“ Popadla ho za volnou ruku a pevně ji stiskla.
„Ať už to dopadne jakkoli, jen… nevím, jak ti poděkovat. My jsme… málem jsme se vzdali,“ zašeptala, v očích slzy. „Nikdy si to neodpustím. Děkuji ti. Že jsi tady pro něj, že na něj dáváš pozor. Nikdy ti to nezapomenu.“
Vysmekl se jí. „Umírám hlady,“ vtipkoval, na rtech úsměv, který tvrdil opak toho, co oči. Nechala ho, jen mu znovu stiskla ruku a pak odešla zpátky do kuchyně.
O tři dny později se s ním loučil apatykář. Neměl v plánu kovářovi prozradit, kolik jeho péče stála. Zatímco si dva žoldnéři vybraní pro doprovod sedlali koně, odvedl si lékaře stranou a ztišil hlas.
„Jak to tedy vypadá?“
„Je to neuvěřitelné,“ přiznal se muž hned na začátku. „Neviděl jsem mnoho lidí, kteří by přežili souchotiny, ale tenhle klučina se z toho sebere. Něco se mu usadilo na plicích, toho se nejspíš už nezbaví… pravděpodobně mu zůstane menší kašel a unaví se o něco snadněji než zdraví lidé, ale přežije to. Kdyby se to vrátilo, i kdyby jen náznakem, víte, kde mě najdete. A rodičům jsem nechal trochu medicíny do zásoby. Poradí si.“
„Kdybys náhodou měl učně nebo nějakého známého tvého řemesla, víš, kterým směrem ho poslat, až si bude hledat živobytí,“ rozloučil se Racek, a přestože slova byla lehká a podbarvená humorem, apatykář věděl, že je myslí smrtelně vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat