- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 2. kapitola ze 2
- cca 2900 slov
- slash: NE
- vztah: Tereza & Jindřich, Tereza & Racek Kobyla, Jindřich & Racek Kobyla
- spoiler pro konec hry a pro DLC Ženský úděl, vulgarismy, POV Tereza
Prcek tehdy na útěku před Bořkem a jeho družinou ve Skalici na žádný meč vůbec nepomyslel.
Místo toho se meč dostal do rukou Tereze, která teď míří do Ratají, ve voze dopis od pana Diviše a polomrtvý Jindřich. Racek si v tomto universu bude muset počkat, než Jindrovi vynadá.
Ve druhé části se Pešek krapet vyplaší (a příhodně uklidí stranou), Racek vidí, že na Terezu nemá cenu si něco vymýšlet, Jindřich zůstává věrný kánonu a má poněkud pochybné priority, a Tereza, jediná příčetná duše široko daleko, se může konečně zase usmát.
2. kapitola
„A meč? Tátův meč,“ vydechl, oči mu horečnatě bloudily po světnici, jak se snažil najít jednu jedinou věc, ke které se upnul tak silně, až ho jen její představa držela při životě. Tereza nejednou zalitovala, že ten meč rovnou odnesla na hrad, že ho Jindřichovi alespoň neukázala, aby se ten pitomec uklidnil a nemlátil sebou. Pokud se jí neptal na Skalici nebo své rodiče, tak se dožadoval slyšení u pana Racka Kobyly, kterému nutně potřeboval vysvětlit, že ten meč mu sebrali a že ho doručí za každou cenu, protože to slíbil. Jednou se jí dokonce zeptal, jak to dopadlo s Terezou.
„Co?“ zamumlala roztržitě a ohlédla se na něj, protože zrovna namáčela obklad do studené vody a byla k němu zády. Jindřich zopakoval otázku, vyjádřil svou starost o její osud, jako by tam vůbec nebyla, jako by se ho nedotýkala, nebojovala se smrtí samotnou, jen aby ho tady udržela o něco déle, a potom, co mu se slzami na krajíčku odpověděla, že Tereza je živá a zdravá, znovu bezmála spokojeně upadl do bezvědomí.
„Tátův meč,“ vyhrkl, když do místnosti pronikalo slabé světlo ranního slunce. Trhla sebou a rozhlédla se. Pohled jí padl na jedny ublížené a skelné oči.
„Přísahám bohu, že jestli se mě na něj zeptáš ještě jednou, zardousím tě sama. Strýček si bude muset nechat zajít chuť.“ Už druhý týden v kuse bojovala se slzami. Byla k smrti utahaná, hlava ji bolela, v zádech jako by měla hřebíky, jelikož pospávala jen tak napůl opřená o stěnu nebo o židli, vždy připravená zasáhnout, kdykoli sebou Jindřich začal zmítat. Jednou se praštil do nočního stolku tak silně, až si zlomil prst. Od té doby ho hlídala o to pečlivěji, a to si na ní začalo vybírat daň.
„Nechci, aby si myslel, že jsem ho ukradl,“ vzlykl. Lámal jí srdce a rozčiloval ji zároveň. Její obavy se pomalu naplňovaly. Jeho stav se lepšil sotva znatelně, ale jeho vědomí jako by se pohybovalo někde jinde, snad na hranici života a smrti, balancující, vnímající věci mimo její dosah. Připomínal jí Šimka. Ten měl taky něco s hlavou… dalo se s tím žít, ale…
„Pan Racek už ten meč má. Donesla jsem mu ho. Slyšíš? Jindro, rozumíš mi?“
„Slíbil jsem to tátovi,“ zašeptal ještě, než se znovu propadl do hlubin bezvědomí. Horečka se ho nechtěla pustit a ona byla tak, tak unavená. Dluh u apatykáře rostl a strýc z toho pochopitelně nebyl nadšený. Věděla, jak nerad platí, ale dokud mu hrála na city, jejichž existenci popíral, nenechal by Jindřicha zemřít. Dokud tady byla ona, měl Jindřich šanci. Musela tady zůstat. Neměla na bedrech jenom svůj vlastní život, přibyla jí zodpovědnost, o které si myslela, že ji nechala ve Skalici, společně s roztřesenýma rukama a chladnoucí krví jejího brášky na zástěře, společně se slzami a nářky.
Myslela na to, každý den a každou minutu. Slunce vycházelo a zacházelo, ona pečovala o někoho, kdo ji svým lpěním na životě skoro až dojímal. Jindra bojoval a měl k tomu podstatně méně důvodů. Jemu už zbyl skutečně jenom ten hloupý meč. A vlastně ani ten už ne.
Bříškem ukazováčku přejela maličkou jizvu, která Jindřichovi zůstala po jejich takzvaném šermu.
„A kurva.“
Zdvihla hlavu a zamračila se.
„No tak,“ mlaskla na Peška, protože - vážně, nemusel by ta slova používat tak často. Občas se přistihla, jak se její tiché sakra mění v zavrčené kurva, a tomu se dosud statečně vyhýbala, přestože žila celý život v mlýně bez jediné ženské v dosahu či dohledu. Ale bylo to jednodušší, když občas zaslechla tlumené kletby svých bratrů, než teď u strýčka, který žil sám už dlouho a docela odvykl přítomnosti lidí, kterým by jeho slovník nebyl úplně ukradený.
Strýček ji neposlouchal. Místo toho se lepil na okno a klel jako pohan.
„Panebože. Do prdele práce. Kurvadrát. To ne. To mi prošlo tolik sviňáren, jen aby mě pak dostali za nějakej posranej hadr? Von fakt patřil jemu? Tys mu ten meč nedala? Dalas mu ho, ne? Proč by sem teda jinak lezl? Kurva! Byl ten hadr důležitej? Vždyť byl celej od krve, bylo mi z něho na blití, to se hodilo jen pro oheň. Neříkej mi ani z prdele, že to bylo něco důležitýho, jako třeba nějaká dečka, ve který byl zabalenej samotnej Kristus, to by mi bylo podobný, dostat se do sraček kvůli takové píčovině.“
Tereza se mezitím zvedla a přešla k němu. Přes rameno se snažila identifikovat příčinu strýcova nervového kolapsu.
„Ale?“ vydechla.
„Ale?!“ otočil se na ni Pešek. „Ale? Ale co? Ale Racek, to je co! Tys mu něco… ženská, tys mu řekla, že jsem ten hadr spálil?“ Chytl se za hlavu. „Vždyť jsem zkurvenej mlynář, může si domyslet kdovíco! Třeba velezradu. Třeba že jsem na vás Zikmunda poslal já, co já do prdele vím? Kde má lidi? Tak daleko nevidím.“
Něžně, ale rozhodně, ho odstrčila od okna.
„Uklidni se, půjdu si s ním promluvit. Tebe ani nezná.“
„Tys ve Skalici nechala rozum i strach, holka jedna praštěná! Nic mu neříkej!“ rozčileně za ní šeptal, když se rozešla ke dveřím. „Jdu za mlýn zašantročit horký zboží. Ty ho zdrž. A všechno zapři! I ten meč!“
„Vždyť jsem mu ho osobně-…“
„Ne když to zapřeš!“
„Prosím tě,“ mávla nad ním rukou, uhladila si šaty a vydala se do boje. Její protivník, jak se ukázalo, neměl na boj ani pomyšlení. Sotva ji spatřil, zarazil se. Vořech k návštěvníkovi nadšeně přiklusal a začal ho očmuchávat. Neměl námitek a zvědavě čekal, co se bude dít. Tereza se k jeho očekávání připojila.
„Pane,“ pozdravila, zeptala se, vzala na vědomí, všechno najednou a přitom nic z toho. Racek viditelně váhal. „Jsem Tereza,“ dodala suše, ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Muž naproti ní se lehce uklonil a jí vystřelilo obočí vzhůru.
„Přišel jsem, abych… před pár dny jsem vyslal družinu do Skalice. Pátrali jsme po možných přeživších, chtěli jsme pohřbít těla. Nemohl jsem si nevšimnout, že někteří lidé nebyli k nalezení, přestože… prokazatelně zahynuli. Napadlo mě, jestli s tím nemáš něco společného.“
Málem se roztřásla. Ano, tehdy zařídila, aby byli Martin s Annou pohřbeni. Ale ke své vlastní rodině se nedostala. Mohla pana Bořka požádat… ale Šimek zůstal v dolech a ona nechtěla… odmítla jít do mlýna. Nevěděla, jestli z něj něco zbylo, ale nechtěla ho vidět. Nechtěla vidět tátu ani Ctibora. Byla by tam zůstala, lehla by si do špíny vedle nich a počkala na konec.
„Ano,“ hlesla, zřetelně cítila, jak jí barva prchá z tváří. Najednou nemohla polknout. „Jindřicha jsem našla u jeho rodičů,“ přiznala. Proč na její slova reagoval vždycky tak podivně? Možná si to dával za vinu? Věděla, že Martin byl jeho přítel, určitě se mu neposlouchalo snadno, že zemřel. Ale ztratil přece o tolik víc, a přesto kdykoli se zmínila o Jindřichovi a jeho rodičích, vypadal, že se mu dělá zle. „Předpokládala jsem, že je přišel pohřbít. Pod lípou u jejich domu už byl vykopaný hrob, tak…“ konečně polkla.
„Rozumím,“ odvětil, hlas ještě slabší než ten její. „Moc ti děkuji.“ Zaváhal. Ruku měl položenou na jílci meče. Chvilku přemýšlela, jestli ho nemá požádat… ale ne. Byla to hloupost. Byla prostě jenom zoufalá. „O všechny ve vesnici bylo postaráno, pokud tě…“
„Děkuji,“ vyhrkla, protože to považovala za fér. On ji zachraňoval před těžkými slovy, ona zase jeho. „A doly, můj pane?“ Zamračil se, pak zakroutil hlavou. Rvalo jí to srdce. „Můj bratr. Tam jsme se původně schovali,“ řekla na vysvětlenou.
„I tam někoho pošlu,“ slíbil. Znovu nastalo ticho. Pak: „Přišel jsem se vlastně i omluvit, Terezo. Jistě sis ve Skalici prošla utrpením… jako jedna z prvních, za palisádou. Přesto ses vydala za mnou, abys mi pověděla, co se stalo. Je mi líto, že mladý pan Ptáček neměl pochopení. Nevypadala jsi sice, že by sis jeho slova brala k srdci, ale přesto… když jsi najednou tak pospíchala, napadlo mě, jestli se tě to přece jen nedotklo. Talmberk není daleko. Pokud by byl vzkaz natolik důležitý, aby se skutečně nemohl ztratit, byl bych ho dostal v jiné podobě.“
Odfrkla si dřív, než se stačila zarazit.
„Spěchala jsem k pekaři,“ dovolila si úsměv, protože – pff, ten mladý náfuka jí tak bude dělat těžkou hlavu! „A taky k apatykáři. Nevěděla jsem ještě, kde žije, tak jsem měla naspěch, abych ho zastihla za světla.“
„Takže jsi přece jen byla zraněna?“ zeptal se, zkoumavě si ji prohlédl. Copak na tom sešlo?
„Já ne, pane, ale Jindra… kovářův syn, jak jsem říkala. Byli jsme ve Skalici oba dva. Ke mně se ti lapkové nestihli dostat, když do toho vpadl pan Bořek.“
Racek sebou trhl, jako by ho ten meč spálil, jako by mu vrazila facku, jako by po něm někdo vrhl kudlou a trefil se přímo do srdce. Dosud si prohlížel Vořecha, občas pohlédl na Terezu – snad ze zdvořilosti – ale spíše se díval jinam. Rozhlížel se po mlýně, po dvoře... a najednou jako by ji chtěl pohledem probodnout.
„Je naživu?“ vyhrkl. Pokrčila rameny.
„Drží se zuby nehty,“ připustila, ale její výraz musel mluvit za vše. „Není na tom dobře, můj pane. Děláme, co můžeme, ale… nevypadá to moc nadějně.“
„Celý… po celou dobu od toho dne, co jsi přijela a dala mi ten meč, je tady? Živý?“ zeptal se nevěřícně, jako by to snad nebylo nad slunce jasné.
„Ano,“ hlesla jenom, protože tohle byla přinejmenším neadekvátní reakce, a copak něco z toho bylo špatně? V první řadě nechápala, proč by pan Diviš vysílal vojáky, aby Jindru našli, protože co by si namlouvala, byl to syn kováře a Martin byl sice vyhlášený kovář (a potajmu i mečíř), ale jistě by si nikdo tolik necenil obyčejného… „Odpusť, pane,“ prohlásila tónem, který docela určitě nebyl omluvný, „ale proč ti na tom tak záleží? Ten meč nevzal. Snažil se ho doručit, ale přepadli ho.“
Rozestoupila se ve dveřích a Vořech tiše zakňučel. Měla snad kovářova rodina něco důležitého, po čem se Racek celou dobu sháněl? Proto se ptal na jejich hrob, proto reagoval tak podivně na Jindřicha nebo na svůj vlastní meč? Ruce si dala v bok. Racek, který ji celou dobu pozorně sledoval, by musel být slepý, aby neviděl, co se stalo. Sklonil hlavu, rukou si promnul bradu, udělal dva malé krůčky vzad. Což… bylo další gesto, které bylo přinejmenším nepatřičné. A zároveň-
Jindřich odrazil její výpad, ona se otočila dokola, a najednou – dřevěný meč jí lehce dopadl na zadek a ona dramaticky zalapala po dechu. „No teda – Jindřichu!“ Tři malé krůčky vzad, váhavě, opatrně, levou rukou si promnul bradu a sklonil hlavu, jako by se zhluboka zamyslel. Snad čekal, že mu vynadá, nebo mu dokonce jednu vrazí. A ona by měla, ale…
„Přece ho z ničeho nepodezírám. Jen mě to zajímá. Znal jsem jeho otce,“ chtěl se bránit její pán, jako by se snad měl vůbec co bránit, jí, holce ze mlýna, která stála ve dveřích a snad si myslela, že by ho dokázala zastavit, ať už by se rozhodl udělat cokoli.
„Znal jsi i mého otce, pane,“ odsekla, protože už věděla, jak na něj. Zblízka nevzbuzoval tolik hrůzy. Ne, když ho viděla bílého jako vápno, ne, když už jednou viděla, jak se mu lesknou oči a třesou ruce. Byl jako ona, byl jako všichni ostatní. Vypadal jako její táta, když se dozvěděl, že na Šimka v dolech spadl kámen. „A všechny ostatní.“
Ticho.
„V tom máš pravdu. Ale Jindřichovi rodiče byli mými přáteli po mnoho let,“ řekl tiše. „Dá se říct, že jsem si dal takový úkol… postarat se o to, aby ten útok přežil alespoň jejich syn. Myslel jsem na nejhorší, takže jsem velice rád, že je stále naživu… a děkuji za tvou ochotu a laskavost,“ mluvil dál, zatímco ona měla chuť se jít zahrabat někam pod holubník. Věnoval jí malou úklonu, dlaň si znovu položil na jílec meče a otočil se k odchodu.
Vypadal zkroušeně a ona se cítila jako nestvůra. Rozčilovalo ji, že se vůbec nechoval jako pán, že na ni ani nezvýšil hlas. Dovolovala si něco, z čeho by její otec padl do mdlob, kdyby to viděl. Necítila v sobě ždibec strachu. Co jí mohl udělat, jak ji mohl potrestat? Nemohl přijít s ničím, co by jí ublížilo ještě víc.
Najednou si je dokázala živě představit. Jeho a Annu, stále mladé a plné naděje, bez obav z následků, ostýchavé úsměvy a lehké polibky a jemné doteky.
Vydržela to celých šest kroků, než si odkašlala.
„Chtěl jsi ho vidět, pane?“ zeptala se a ruce nechala spadnout podél těla. Racek se nezastavil zdaleka tak ležérně, jak by si nejspíš představoval. Ramena měl ztuhlá a pár vteřin se vůbec nehýbal. Pak se otočil, tvář naprosto nečitelnou. Tereza se skoro usmála. Nečitelné masky byly vždycky nejprůhlednější. Už jen svou přítomností dokázaly, že mají co skrývat.
„Pokud tě to nebude obtěžovat,“ odvětil zdvořile.
Jak čekala i doufala, strýček uvnitř skutečně nebyl. Nejspíš hystericky pobíhal v šopě za domem a snažil se schovat kradené věci. Jako kdyby snad někdo dokázal na pohled říct, že jsou kradené.
Racek do světnice vstoupil naprosto neslyšně. Pohled mu padl na postel naproti dveřím. Tereza znovu znejistěla.
„Přežije to,“ zabručela, pokoušejíc se o optimističtější tón, než kterým Jindrův stav zhodnotila dříve, a přitočila se k hrnci nad ohništěm, aby ukázala, že ničemu jinému na nějakou chvilku nehodlá věnovat pozornost. Míchala kaši a spíš cítila, než slyšela, jak Racek přistupuje blíž k lůžku a velice opatrně si sedá na úplný kraj. Upřeně zírala do hrnce. „Má tuhý kořínek, pane. Už se dostal z jiných problémů. Jednou se málem utopil… to byla moje vina, upřímně, taky jsem neodhadla hloubku. A pak… vážně onemocněl a my už se s ním skoro loučili,“ vykládala do hrnce, ani pořádně nevěděla co nebo proč. Nechtěla se otočit, ale nedalo jí to.
Ruka se mu trošku chvěla, když ji zvedl. Vzal Jindřichovu dlaň, horkou a suchou a popraskanou, a jemně stiskl. Skoro by to gesto nazvala povzbudivým, i když netušila, koho přesně mělo povzbudit. Málem se nad tím zalkla.
„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se tiše. Slyšela, co se snažil říct. Přestala předstírat, že je nesleduje, a otočila se k němu čelem.
„Můj strýček není chudý, pane. Dokud tu péči platí jako laskavost mně, nemá s tím takový problém. Své důvody jsem mu vysvětlila. Nenech ho, aby viděl, že dělá laskavost tobě. Nikdy by tě nenechal to zapomenout,“ řekla, a sice to nebylo hezké, ale byla to pravda. Pešek si s morálkou nic moc nedělal. Od doby, co mu žena umřela a dcera utekla, se už na nikoho příliš neohlížel. Nebyl to člověk, který by měl mít nad někým moc. „Jeho pomoc závisí na mně. Budeš mi muset věřit v tom, že mám s Jindrou jedině dobré úmysly. Dlužím mu svůj život.“
„Vidím, že je v dobrých rukou,“ usmál se na ni Racek. Jindřichovu dlaň nepouštěl.
„Já vidím, že vždycky byl,“ odvětila. Nic neřekl. Nemusel. Palcem lehce přejel přes klouby na Jindřichově bezvládné ruce, aniž by se dále obtěžoval s výmluvami a vysvětlením. Cítila se najednou pyšná, jako by něco dokázala, jako by rozlouskla obzvlášť tvrdý ořech. „S panem Konyášem děláme, co je v našich silách. Ten zbytek je už na pánu Bohu a na Jindrovi,“ pokračovala tiše, měkce. Viděla, jak ta slova dopadají na ramena jejího pána, jak se pod jejich tíhou prohýbá. Potřeboval nějak pomoct a ona ho pořád jenom odmítala. A najednou se ten hloupý nápad, za který se ještě před chvilkou styděla, vrátil v plné síle. „Někdy mám pocit, že ho mezi živými drží jenom vzpomínka na jeho slib. Nedokáže se nějak… odpoutat od toho meče. Pořád se po něm ptá. Nic jiného nevnímá. Prý se bojí, že se na něj budeš zlobit, pane,“ přiznala, i když tušila, že tím Racka rozhodně nepotěší, ale cítila se najednou o tolik lehčí, když mohla to všechno říct nahlas, ne si jen vyměňovat starostlivé pohledy s Konyášem, ne jen sledovat, jak její strýček nevěřícně přihlíží jejich péči, jako by se sám sebe ptal – jak je sakra možné, že pořád žije? Racek ji trpělivě vyslechl.
„To má pravdu. Zlobím se,“ řekl tiše. Nová vlna hněvu se v ní vzedmula stejně prudce, jako ji ještě před chvílí dusila. Nakrčila nos a cítila, jak jí ruce samovolně míří znovu k bokům.
„Přece nemohl předpokládat—…“ vyhrkla, ale jediný pohled na Racka ji umlčel.
„Mohl. Potkal jsem ho, když jsme v noci míjeli Talmberk. Přiznal se, že chce pohřbít své rodiče, a já mu výslovně zakázal se do Skalice vracet. Požádal jsem pana Diviše, aby ho na krok nepouštěl z hradu.“
Vydechla. Obsah dopisu by tedy měla. Překvapeně vzhlédla, když se Racek zvedl a tasil meč. Nebyl to prudký ani výhružný pohyb, právě naopak, ale stejně ucouvla. Předstíral, že si toho nevšiml.
„Ten meč tady nechám,“ řekl. „Pokud je to věc, ke které se upnul natolik, že kvůli tomu stále přežívá, určitě nic nezkazím tím, když ho bude mít na očích. Až se zotaví, nech ho, ať mi ten meč zase doručí. Takhle nemá důvod mi chodit na oči, a já bych mu rád vynadal, až bude stát na vlastních nohou.“
Prsty si přejela po rtech, aby se nerozesmála. Mlčky předvedla malé a zdaleka ne tak toporné pukrle, o která se dosud marně pokoušela. Když Racek odcházel, oplatil jí úsměv i malou úklonu. Neřekl nic, ale ona ho stejně slyšela. Pešek se vrátil udýchaný a se slámou ve vousech. Poprvé za téměř dva týdny pocítila, jak se o ni pokouší smích, ryzí bublavý spokojený smích.
„Vidíš,“ řekla pak, když se Jindřich v noci probudil a ptal se po meči. „Čeká tady na tebe, až ho doručíš.“
Druhý den ráno horečka začala ustupovat.
-----
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat