Velvyslanec, 50. kapitola

Kolegyně, kolegové, poutníci, smrtelníci, nemrtví a kolemsurfující, vždyť to znáte.

Jsme na úplném konci.

Jen tady využiju místečka pro poděkování mým drahým múzám; těm, které se mnou začínaly, těm, které se připojily v průběhu, těm, které začaly a zůstaly až do úplného konce - máte můj potlesk a hluboký vděk a dokonce i mé oblíbené gesto, naprosto neironický náznak smeknutí. Vaše podpora pro mě moc znamená, slůvka povzbuzení a někdy pár kopanců - budíž, budíž, každý děláme, co umíme!

Děkuju.

Pro úplné uzavření chci ještě zveřejnit jen malý doslov. Nebude to epilog, stojí to mimo příběh, ale je to takové shrnutí myšlenek v průběhu psaní, a i pro mě samotnou bylo docela fajn si některé poznámky zpětně přečíst. 

Vždycky si připadám tak dramatická, když končím delší povídku. S nějakými krátkými a rozumnými (4 kapitoly max) nemám problém se rozloučit a už na ně nemyslet, ale takové obludy, které mě pronásledují léta - to je pak spirituální zážitek, vážně.

-----

Když se oblékal, neplánoval ještě, co bude vlastně dělat. Úklid města probíhal rychle; nikdo se na hrůzy bitvy nechtěl dívat déle, než bylo nutné. Bylo třeba spočítat škody, uctít mrtvé, promluvit k lidu. Loki si předběžně načrtl, jak to všechno udělat a s jakýmsi podezřele spokojeným úsměvem si uvědomil, že to všechno bude moci zařídit zpovzdálí, jen zatahat za pár nitek. Přesně tak, jak to umí nejlépe. Samozřejmě nemohl jen tak odstranit dosavadní rádce, ale těšil se na to, až se s nimi bude hádat. Netušil sice, co den přinese, ale věděl, jak to pravděpodobně skončí. A zároveň začne.

Měl mlhavou myšlenku, že se vlastně pohybuje na hranici dvou příběhů; jeden potřeboval zakončit, aby ten druhý mohl začít. Bylo to v jeho životě poprvé, co si tenhle moment plně uvědomoval, co se v něm dokonce vědomě zdržoval, aby se neukvapil. Všechna jeho dosavadní rozhodnutí byla vesměs impulzivní a on neměl čas si spočítat následky. Skákal z mostů do temného vesmíru a doufal v to nejlepší, a teď stál a do očí se díval možnostem, které mu budoucnost nabízela, každou si mohl prohlédnout ze všech stran a zvážit, jestli o ni stojí, jestli je na ni připraven, jestli je ochoten se jí ujmout. Byla to dechberoucí zkušenost, kterou si hodlal vychutnat.

Snad opravdu zestárl, když mu po tom všem zachutnalo takové klidné rozvažování.

***

Thor stál na místě, kde vždycky stával jeho otec, když si s pýchou prohlížel svou zemi. I Loki na tom místě stával, ale jeho srdce tehdy bilo úzkostlivě, za zády měl Heimdalla a pod krkem mu drželo nůž jeho vlastní svědomí. Thor se teď opíral o balustrádu, hlavu svěšenou, neprohlížel si své dílo, ale zpytoval svědomí, snad meditoval nebo se ptal všech myslitelných božstev, co má dělat. Loki už ze dveří viděl, jak vyčerpaný stále je. Vklouzl do své typické role přirozeně a plynule, jako by se jenom svezl do vody; tiše se připlížil bratrovi za záda a mlčel.

„Není moudré teď být v mé společnosti,“ nezklamal ho Thor. Hlas se mu netřásl vztekem jako poprvé, tentokrát zněl dutě a unaveně, bez života.

„Kdo říká, že jsem moudrý?“ odvětil Loki s o něco lehčím srdcem. Starší bůh si dovolil malý neveselý úsměv. Jen to o to víc bolelo, když viděl, jak nedávno bylo všechno ještě při starém, jak málo stačilo, aby se to všechno rozpadlo jako domeček z karet. Byli oba starší, měli za sebou tolik špíny a nenávisti, že mu přišlo neuvěřitelné, že tady teď oba dva stojí, bok po boku, a ani jeden z nich neútočí, ani jeden z nich toho druhého neproklíná. Shlíželi oba na svůj domov a oba přemýšleli, co bude dál.

„Kabát, který jste mi vy dva vnutili, je mi příliš velký,“ podotkl Thor tiše. Byla v tom výtka, ale zněla příliš rezignovaně na to, aby si dokázala vynutit nějakou omluvu.

„Tak použij svůj vlastní,“ odvětil Loki hladce. „Nelpi na tom darovaném, protože v něm buď budeš směšně plandat, nebo ho úplně zničíš. Pověs ho s jakous takous úctou na věšák a sežeň si svou velikost.“

„To přece nejde jen tak,“ procedil Thor skrz zuby. Věděl, že jeho bratr by dokázal v tomhle duchu hovořit celé hodiny, ale on nemohl. Prostě nemohl. Tohle nebyla politická debata, kde se musel ohlížet, aby nevypadal příliš slabě. Tohle byl jeho bratr, který ho viděl v tom nejhorším, a kterého v tom nejhorším viděl i on. „Otec vrhá příliš velký stín, ten se přece nedá smazat.“

„Tak nestůj ve stínu a nesnaž se ho vyplnit,“ pokračoval Loki, v očích poskakující plamínky. „Nikdy ti neslušel. Vyjdi radši do slunce,“ dodal a sám zavřel oči, jak se mu do nich opřelo vycházející slunce. Měl pro taková dramatická gesta slabost. Thor využil jeho dočasné slepoty a po očku si ho prohlížel; vypadal mnohem lépe, i když by mu jistě neuškodilo více spánku a nějaké dobré jídlo. Oba dva nejedli celou věčnost, ale nejspíš měli oba žaludky stále na vodě, a nějaké hostiny – to nebylo na místě. To, co se jejich domovu za tak krátkou dobu stalo, nevolalo po slavnosti na důkaz vítězství, ale po nějaké misce zbytků v rohu kuchyně.

„Proč ty jsi nikdy nevyšel na slunce?“ odvážil se zeptat, ale nebyl v tom útok ani úskok, pouhá zvědavost. Loki sebou nepatrně škubl a zamračil se, jako by ho slunce začalo nadmíru obtěžovat. Pak ale paprsky zase nechal, aby vyhladily vrásky a uklidnily podrážděnou krev. Stále si nezvykl na to, že Thor po něm dokázal občas hodit jeho vlastní slova a tvářit se u toho až urážlivě bezelstně.

„Protože jsem tam neměl co pohledávat. Ve stínu bylo mé místo, a já ho konečně přijal. Život na výsluní není nic záviděníhodného. Ale ty ses pro něj narodil a byl jsi na něj připravován. Sám sobě dlužíš, abys to alespoň zkusil.“ Chtěl po něm loupnout zlým pohledem, ale cítil, jak se mu pod víčky hromadí slzy ze sílících slunečních paprsků. To odmítal riskovat.

„Jenže já v tom nevidím vůbec nic dobrého. Je to jenom otázka času, než se něco strašného stane. Mám chuť rozbořit všechno v dosahu, mám chuť uškrtit svého vlastního otce. Mám chuť utéct do kuchyně pod stůl. Chápeš mě?“ bylo v tom zoufalství a touha po porozumění, byla v tom umíněná nechuť čelit svým povinnostem. Loki chápal. Sám na tom byl odmala stejně, ale jak tady stál a nahříval se jako kočka, nevypadalo to najednou tak zle.

„Tohle není nějaký román, bratře. Že by se našel nějaký dokonalý následník trůnu, možná by se vyloupl někde ze zástupu prostého lidu, zatímco ten oficiální by mohl bloudit po světě a žít skromný život poutníka, země by vzkvétala a následky by byly jedině pozitivní… tady je na místě čelit faktům. Nikdo lepší tady není. My dva byli vychováváni, abychom se toho jednou ujali. Odin je slabý a cítí, že jeho čas se blíží ke konci. Ty jsi korunní princ Asgardu, zkušený válečník, a jsem si jistý, že král nemůžeš být horší než Odin. Ten nastavil laťku tak nízko, že si nemusíš dělat staro-…“

„Loki.“ Neschovávej se za humor. Thor věděl, že pokud na tuhle hru přistoupí, nic z této debaty nebude mít. Jeho bratr propadne řečnickým obratům a kličkám a trpkým anekdotám, a Thor si až večer uvědomí, že se vlastně nic nedozvěděl.

„Snažím se říct, že tě chápu,“ pokračoval Loki smířlivě a na důkaz naprosté vážnosti trochu sklonil hlavu. Bylo to gesto dost výmluvné na to, aby Thora přesvědčil o své upřímnosti. Dokud bojovně nezdvihal bradu, byl jejich rozhovor v bezpečí. „Taky bych nejraději zmizel a nechal to tady lehnout popelem. Ale už jsem pro tuto zemi krvácel příliš na to, abych ji teď nechal napospas amatérskému králi ve zkušební lhůtě.“

Decentní a důstojná nabídka pomoci, a to pro obě strany. Formuloval tak, aby nenačechral ničí peří, ať už bratrovo, nebo svoje. Ale bylo ještě příliš brzy. Thor ještě nebyl připraven přijmout pomoc, když byl stále příliš zaneprázdněn hledáním únikové cesty.

„Ty máš zkušenosti. Navíc jsi v tom dobrý. Lid by tě přijal snadno. Zvlášť potom, co bych oficiálně prohlásil, že se toho práva vzdávám. Požehnal bych tvé vládě,“ vyhrkl.

„Tolik mi věříš?“ Hlava nahoru, ohníčky v očích. Bylo to zase tady. Thor si ještě nestačil všimnout.

„Tolikrát jsem si myslel, že tě znám, a vždycky jsi mi ukázal pravý opak. Ale za celou dobu, co se známe – a že to je docela doba – jsem si tebou nikdy nebyl tak jistý jako teď,“ prohlásil se smrtelně vážnou tváří. Voda na Lokiho mlýn, jako vždycky.

„Možná tohle všechno byl můj důmyslný plán, jak si zajistit požehnání dvou jediných konkurentů…“ povzdychl si dramaticky. Thor se chytil.

„Proč něco takového říkáš?“ vybuchl a do bratra dětinsky strčil. Stěží to s ním pohnulo. „Vždycky mám chuť tě praštit, když s tímhle začneš.“

Loki si povzdychl. Legrace bylo dost, alespoň prozatím. Sem tam bylo třeba tyto rodinné debaty protkat nevážnou nitkou, jinak by se z toho musel zbláznit.

„Řekl jsem ti to už jednou a říkám ti to znovu: budeš dobrým králem. Stejně jako tehdy měl budoucí čas v mé větě význam, má ho i teď. Chvilku se v tom budeš plácat,“ usmál se a poněkud roztržitě pokrčil rameny. Mělo by ho snad znervóznit, jak snadno se své role zhostil, jak pohodlně se v ní cítil. „Přebírat vládu po někom jiném je mnohem těžší než ji sám zakládat a utvářet k obrazu svému. Možná budeš cítit tendence se zavděčit, budeš dělat rychlé a drastické změny.“ Loki se odvrátil od slunce, opřel se o kamenné zábradlí a díval se teď směrem k paláci. Tvář měl najednou ve stínu a Thor poznal, že na něj teď mluví někdo docela jiný.

„Drž se tradicí, alespoň zezačátku. I když bys mohl mít pocit, že víš, jak to chodí, je důležité si vytvořit tu samou rutinu z perspektivy panovníka. Navzdory tomu, že se nic nezmění, toho na tebe bude hodně. Proto si nemůžeš dovolit změny. Lid to uvítá ještě víc než ty. Nezaváděj nová pravidla, ale zároveň nezapomeň být sám sebou. Řiď se ze začátku pravidly, které zavedl Odin, ale nerozhoduj tak, jak si myslíš, že by rozhodoval on. Věř mi, je to velmi bolestivé,“ dodal útrpně, ale ještě nebyl hotov. „Postupně se jeho zákony naučíš vykládat tak, aby více vyhovovaly tvému temperamentu, začneš je ohýbat a upravovat, a časem si můžeš dovolit zasahovat až do těch nejzákladnějších kořenů vlády.“

Oba chvíli mlčeli. Thor zavřel oči a sám si vychutnával ranní paprsky.

„Radíš, jako by to byla hotová věc. Až tak jsi přesvědčený, že prostě neuteču?“ nadhodil rozpustile, ale bylo tam příliš vážnosti na to, aby to Loki mohl odmávnout jako vtip. „Že stejně jako ty jsi byl vykoupen, tak já dostal rozum? Myslel jsem, že to byla jen oficiální verze pro královský dvůr a potažmo i pro lid.“

„Něco jim říct je jedna věc,“ připustil Loki neochotně. „Ale bylo by dobré ukázat alespoň vůli. Úplná lež by neprošla ani králi,“ povzdychl si truchlivě. Thor se k němu otočil.

„Podívej, jak zkušeně hovoříš, bratře,“ rýpl si dobrácky, ale bylo v tom i cosi potměšilého, co Lokiho dotlačilo k podezření, že se tím nešťastným titulem bude zase brzy házet. „Nedívej se tak na mě. Přece jsi už byl králem. Možná to nebylo plnohodnotné, když ses musel držet otcovy politiky… a jeho tváře… ale nikdo nepoznal rozdíl!“ zkusil to ještě jednou a tušil, že i naposledy.

„Netřeba mě hned urážet,“ zabrblal mladší bůh a znovu odvrátil pohled do stínu.

„Víš moc dobře, jak to myslím,“ odmávl ho Thor naoko bezstarostně. Věděl, že prohrál.

„Naše životy jsou hodně dlouhé, Thore. Neodhazuj trůn dřív, než se ujistíš, že to opravdu není nic pro tebe.“ Zněl sice vážně a dramaticky, ale pořád mu cukaly koutky, ve stínu mu tvář zase zchladla a v očích už neměl nahromaděné slzy. „Já si to vyzkoušel a shledal jsem, že nemám zájem,“ prohlásil vzletně. „Jsi na řadě,“ dodal dětinsky, jako kdyby byli oba malí kluci, jako by jeden z nich vyšel ze zubařovy ordinace a na sourozence v čekárně vyplázl jazyk ve zlomyslné naději, že zažije stejné, ne-li dokonce větší peklo. „Až si budeš opravdu jistý, můžeš tu korunu po někom hodit. Je to velmi osvobozující, dokud si neuvědomíš, že jsou na tom všichni ještě hůř.“

Na pár vteřin se oba zabývali svými myšlenkami, ticho mezi nimi překvapivě příjemné.

„Věřil bys, že se někdy budeme hádat, kdo bude vládnout… přičemž každý bude ukazovat na toho druhého?“ rozesmál se Thor najednou. Z ramen mu spadla alespoň malá část starostí. Byla jich tam ještě slušná hromada, ale netušil, kde začít. Měli by si promluvit o tolika věcech, tolika problémech, z nichž většina se týkala jenom jejich maličké rodiny, a co teprve ten zbytek?

Chtěl vědět, jak se má vyrovnat se ztrátou Jane a s mlčením svých přátel. Jak jednat s otcem po tom všem, co se o něm dozvěděl. Jak se chopit vlády tak, aby to byl co možná nejplynulejší proces. Jak dosáhnout zázraku a zajistit, aby se Loki jednoho dne mohl podívat do Valhally. Jak se nebát, že jednoho dne Lokiho trpělivost znovu přeteče a on dostane dýku do zad, i kdyby snad zaslouženou.

Pohled mu bezděčně sklouzl k Lokiho hrudi. Mladší bůh se držel zpříma, oči měl jasné a živé, nešla na něm vidět jediná známka nějaké špatně skrývané křeči. Nevěděl, jestli to brát jako dobrou zprávu. Loki mu už krátce vysvětlil, jaký vliv má užívání magie na jeho zdravotní stav, a pokud to správně pochopil, čím více si temnou magii pouštěl k tělu, tím lépe se pak cítil. Tím mocněji, silněji. Loki měl dost starostí s nicotou, která ho bezpochyby čekala, ale Thor se bál i něčeho jiného, toho, čemu už jednou musel přihlížet a pouhá vzpomínka mu lámala srdce.

Slzy v očích a vzteklá nenávist, ostrá slova a pošklebky, ukřivděné výtky a kletby a rány mířené tak, aby bolely co nejvíc. Bál se, že se z hravých plamínků v bratrových očích opět stane ta nepříčetná zuřivost, ta krvežíznivost, pomstychtivost. Bál se, že o něj přijde ještě mnohem dřív. Po tom, co se stal svědkem útoku Muspelheiských démonů, si byl jistý, že něco tak odporně temného a zlého se musí usadit i na duši. Jednou se vůči tomu může stát zcela imunní, jednou Loki ani nemrkne, až do boje povolá další zrůdy. Bude to pro něj stejně přirozené, jako kdysi byla i bílá magie. Jednou si Thor uvědomí, že je příliš daleko, že o něj přišel už vlastně hodně dávno, a celou dobu jen nečinně přihlížel.

Musel si projít peklem, aby pochopil, že mít bratra po boku neznamená, že je vyhráno. Žil s tím přesvědčením celé své mládí a teď za to krutě platil. Celý svůj život si postavil na iluzích, na těch nejkřehčích základech vůbec.

„Co… nevím, jak se na to zeptat… co ta magie? Napadlo mě… kdybys ji třeba nějak… odmítl? Vím, že to zní hloupě, ale…“ To nebyl případ, kdy se člověk najednou rozhodl promluvit o něčem nepříjemném a postupem rozhovoru nalezne správná slova, tohle byl případ člověka, který se topí od začátku do konce a nepřestane, dokud ho někdo z té vody nevytáhne. Loki si jen povzdychl. Měl by ho nechat, ať se topí, když už se pouští do nesmyslných hypotéz.

„Není to hloupost. Napadlo to jistě spoustu lidí, kteří už jednou podlehli, ale nevím o žádných, kteří by se nicotě vyhnuli. Možná jim to za to prostě nestálo. Možná neměli dost času. Možná budu první,“ dodal s tak věrohodným optimismem, až Thor na okamžik oněměl. Nedovolil té naději, aby se u něj zabydlela, nehodlal ji nechat se ani ohřát, ale byla tam, vzadu a hodně daleko, ale byla.

Nikdo nevěděl, jestli černou magii skutečně lze potlačit. Lidé, kteří ji v sobě jednou měli a pokusili se ji nějak obelstít, zakusili bolest z jejího nevyužívání, a každý tomu nátlaku nakonec podlehl. Žít v neustálé bolesti pro ně nebyla přijatelná alternativa, když už se jednou upsali ďáblu, aby žít vůbec mohli. Navíc to nebyly případy, o kterých by se psaly stohy knih nebo vyprávěly příběhy po krčmách a u ohně. Byla to zapovězená témata, stejně jako byli zapovězení mágové, kteří se nechali zlákat, kteří nebyli dost odvážní na to, aby důstojně opustili tento svět.

„To, že ty odpovědi neznáme nebo na ně ještě nikdo nepřišel, neznamená, že tady někde nejsou,“ poznamenal Loki, a Thor se na ta slova usmál, protože je v dobách jejich studií slýchal den co den. Loki se jimi oháněl často a rád, když mu nějaký učitel nechtěl nebo nemohl zodpovědět otázku, když Thor neměl náladu se s nějakým úkolem patlat déle, než bylo nezbytně nutné, když ho matka nabádala, že některé věci je lepší nechat nezodpovězené, než se po nich pídit v divočině a zbytečně se vystavovat nebezpečí.

Loki našel dosud neprozkoumané alternativní cesty mezi světy, mapoval neznámá místa, neustále hledal odpovědi na otázky, které se spoustě lidem nechtělo ani pokládat. Thor neměl nejmenších pochyb o tom, že ani pokud se Lokimu nepodaří temnotu obejít, rozhodně se o to nejednou pokusí, a možná ještě bude mít tu drzost se u toho královsky bavit. Přece jen se párkrát zmínil, že navštívil i zemi zemřelých, a i když mu Thor nikdy předtím nevěřil, přece jen teď váhal. Po tolika setkáních se smrtí, po tolika zázračných záchranách na poslední chvíli.

Loki si z nekonečného vesmíru uměl udělat kapsu, jako by byl jenom nějaká švadlenka, pro kterou byla taková činnost denním chlebem. Něco ho donutilo jít na výzvědy a někde ve skalní puklině najít průchod do Svartalfheimu, aniž by se řídil nějakými záznamy nebo pověstmi. Jeho vědomí se pohybovalo na jiné úrovni než to Thorovo, a stejně jako tolikrát předtím i teď Thor věděl, že bude nejlepší ho nechat dělat, čemu rozumí, a sám si hledět svého.

Společně se svým otcem z Lokiho nevědomky tvaroval bratra, kterého bude vinit za neúspěchy a kterému dovolí jedině přikyvovat, dělal z něj nemyslící loutku s nepostradatelnými schopnostmi, avšak nevhodnou ke kritickému myšlení. Nehodlal měnit zákony, jak se Loki obával. První věc, kterou chtěl změnit, bylo postavení krále vůči Lokiho osobě, protože to jediné teď bylo naprosto a zcela jen v jeho moci.

Jeho bratr se vlády Asgardu ujal jako opuštěného dítěte, a držel svou zemi na nohou, dokud se vlády nechopí pokulhávající stařec nebo nezodpovědný princ. I kdyby ho Loki bodl do zad, ať už by měl v ten den důvody jakékoli, Thor prakticky neměl co ztratit. Všechno, co by mu Loki mohl vzít, by zároveň vzal i sám sobě. A i to všechno, čím si od jeho takzvané korunovace prošli, v něm zasadilo pochybnosti o Lokiho nekalých úmyslech. Cítil se teď tak jistý jako kdysi dávno, když ještě netušil, že by pochybovat měl. Zažívali stejná neštěstí, ale každý si z nich musel odnést něco jiného.

Zůstali tam stát na balkoně, Asgard pod nimi, jeden zlatý princ vystavený slunci a druhý schovaný ve stínu.

Oba dva zalévalo vycházející slunce, a bylo to až poeticky výmluvné, jak se mu Thor bez váhání vystavil, zatímco na Lokiho to po chvíli začalo být příliš ostré světlo, příliš neodbytné, před kterým nebylo úniku. Nastavil mu záda a tam, ve svém vlastním stínu, který si vytvořil čistě pro své pohodlí, se spokojeně usmíval.

Jeden z nich čelil obrovské říši, druhý měl přehled o paláci za nimi, o plazivých květinách, které se vinuly po stěnách. Rameny se bezmála dotýkali, přestože měli kolem sebe spoustu místa.

Takhle to bylo vždycky, a takhle to vždycky mělo být. Oba dva byli dosud příliš arogantní na to, aby si uvědomili, že i slunce může pálit. Jeden přesvědčený, že je mu souzeno, že mu nemůže ublížit. Druhý zase, že by si ho také rád vyzkoušel, přece si ho také zaslouží. Jednoho ani nenapadlo se od něj alespoň na chvíli odvrátit, pochopit, že je na světě i stín, že je i druhá strana mince. Druhému nedošlo, že vystavit se násilím slunci po letech ve stínu ho spálí na uhel.

„Bratře,“ ozval se najednou Thor, hlas opět silný. Chvilku pro svou vlastní mizérii by měl utnout, čas se krátil a příležitostí bude ještě spousta. Daleko pod nimi zaslechli Sif, jak nevybíravými slovy maskuje starost a posílá zraněného vojáka zpět na ošetřovnu. Občas někdo zaklel, někde něco spadlo, něco se zhroutilo, a celé to nebylo ani trochu dokonalé. Navzdory klidnému počasí nezpívali ptáčci a neohlašovali nový den, nový začátek pro všechny. Kolem nich panoval chaos a městem se hrnuly proudy lidí, jedni strachy bez sebe, jak se snažili zjistit, jestli jsou jejich vzdálenější příbuzní v pořádku, druzí zkroušení nad svou ztrátou.

Loki pohledem zabloudil k pár popraskaným pilířům a přemýšlel, jestli by je měl spravit kouzlem, nebo nechat tu pakáž, aby ten nepořádek uklidila sama – přece jen byli Asgarďané v boji zoufale nepoužitelní a on to musel odpracovat bezmála sám… Thorův hlas ho vrátil zpátky na zem.

„Hm?“ zahučel, obočí pořád stažené. Měl by si udělat pochůzku, aby viděl, jak dalece sahají škody. Byl postižen i venkov?

„Loki – prokážeš mi tu čest a staneš se Asgardským velvyslancem?“

Loki k Thorovi líně otočil hlavu, oči přimhouřené. Byl to titul jako každý jiný, ale oba věděli, kolik váhy ve skutečnosti nese. Možná to bude fungovat, možná ne, možná jenom na chvíli.

„Hm,“ odpověděl, a tentokrát už se úsměvu nebránil. Přestal se opírat o balustrádu, hrdě se narovnal a formálně sklonil hlavu, jako by správně měl, kdyby právě stál před trůnem a byl souzen tisícem pohledů. Pak se zhluboka nadechl a s velice povědomým zábleskem v očích se vydal zpátky dovnitř paláce. Thor se za ním otočil, na moment uvězněn v hrůzné představě, že byl odmítnut. Nebyl by tím překvapen, Loki žil pro takové momenty, kdy všem okolo mohl vyrazit dech. Za tu vteřinu ticha a následný šok mu leccos stálo.

„Přebírám plnou zodpovědnost vyslance, a jdu konat svou první povinnost,“ řekl Loki na vysvětlenou, aniž by se otočil. Odcházel za svou prací a mnul si u toho ruce. „Jdu vykopnout Avengers.“

-----

předchozí

xxx

Share: