Velvyslanec, 49. kapitola

Blížíme se ke konci.

-----

Nejspíš by se nevzbudil ještě hodně dlouho, kdyby se za jeho dveřmi zničehonic neozvalo vypísknuté „jejda“ a burácivé „já to věděl!“, ale stejně jeho klid trval déle, než čekal, takže se ani nerozčiloval. Zvedl hlavu z polštáře, otevřel jenom jedno oko, protože tohle si pozornost obou prostě nezasloužilo, a jenom cosi zmateně zahučel. Prásknutí dveří a dutý náraz. Hádal, že jeho společnost byla donucena se vrátit zpět do pokoje a že Thor vrazil nosem do dveří.

Loki si dovolil dětinské uchechtnutí, když se mu vrátila vzpomínka na jeho mladá léta, když jako rozhořčený pubertální mág zaklel dveře do svého pokoje tak, aby do nich Thor nemohl vstoupit bez Lokiho výslovného pozvání. Boha hromu to tehdy velice rozezlilo, jelikož na nikoho jiného se tohle kouzlo nevztahovalo. Dokonce ani na služebnictvo ne. „To protože všichni ostatní mají tu slušnost zaklepat, zatímco ty sem vrážíš jako velká voda,“ vysvětloval mu tehdy Loki trpělivě.

„Kdybych měl čekat, než se uráčíš mě pustit, tak zapomenu všechno, co jsem chtěl říct,“ brblal si Thor a dodal, že se svého bratra zřekne. Už to bylo hodně dlouho a Loki na to docela zapomněl. Nikdy však nebyl tak vděčný za své umíněné mladé já jako právě teď, když se mu do postele hrabal hysterický elf a plačtivě vysvětloval, že měl hlad, jak měl vědět, že ten hrubián zrovna půjde okolo? Thor si mezitím nejspíš vzpomněl na onu zapovězenou kletbu a s bručením oddupal pryč. Možná taky nemohl spát, uvědomil si Loki napůl škodolibě, napůl provinile.

Mohlo být teprve ráno druhého dne, pár slabých hodin spánku ho těžko mohlo spasit. Ale stejně byl otrávený, že mu to nepomohlo víc. I když tělo měl uvolněné a cítil v něm už jen tu ospalou únavu člověka, který právě prodělal velice důkladnou masáž. Orgány už mu nehrozily permanentním kolapsem a už se ani tolik netřásl. Tušil, že kdyby v boji nepoužil černou magii, má teď o dost větší problém a nejspíš by ani nemohl být ve své vlastní posteli.

„Škrtíš mě,“ podotkl. Paže okolo něj tisk ještě upevnily.

„Když jsem tě viděl naposledy, byl jsi modrý a polomrtvý, víš,“ ozvalo se zpoza přikrývek. „Pak zničehonic stojíme všichni u Odinova stolu a já dostávám ty nejlepší podmínky pro svůj lid, přestože jsem sem přišel s úmyslem zabít krále. Nemůžu to pořád nějak vstřebat.“

„Měli by tě pověsit na nejbližší hradbu,“ zívl Loki a pokusil se otočit na druhý bok. „Taková pitomost,“ dodal.

„Zpanikařil jsem! Když se roznesla zpráva o tvé smrti, zlomilo mi to srdce. Sotva jsem uslyšel, že Frigga… bylo toho příliš. A na mě se snesly moje dcery jako vosy na med a jedna přes druhou mě proklínaly, že jsem místo vás dvou raději nevěnoval svou laskavou pozornost králi a Thorovi. Že nás teď Asgard zničí, když už nás nemá kdo chránit u královského dvora. Nechtělo se mi na to vůbec myslet, chtěl jsem držet smutek a pokaždé, když jsem se chtěl někam zahrabat, tak si mě jedna z nich našla a podala si mě jak nějakého fracka. Když se všech pět začalo zbrojit s tím, že jdou samy, tak jsem na to skočil radši já, aby… nebylo to promyšlené, ujišťuji tě.“

„Není pochyb,“ zahučel Loki do polštáře.

„Nečekal jsem, že Odina vůbec spatřím, natož že se objeví někde na konci města… myslel jsem, že se ani nehne z paláce a nakáže, aby byla hrozba zažehnána. Proto jsem se vrhl do toho nejhoršího sám, po mé smrti by se mí lidé vzdali bez boje.“

„Co bys tím vyřešil, kromě hrdinského komplexu?“

„Měl bych zatracený klid,“ ulevil si elfský král a rozhořčeně se prohrabával přikrývkou. „Ty ženské mi byl doma čert dlužen. Nevdají se a nevdají, akorát svého starého otce buzerují.“ Ticho. Loki si povzdychl, a věděl proč. „Nechceš si vzít jednu z mých dcer?“ potvrdily se jeho obavy.

„Dej už s tím pokoj,“ odvětil beze stopy hněvu nebo otrávení v hlase. Příjemná únava se mu víc a víc rozlévala celým tělem a on věděl, čí je to vina.

„Bylo by to skvělé,“ pokračoval Aeris dychtivě. „Vztahy by to rozhodně upevnilo. Odin by takový svazek ctil. Smlouvu mezi národy nemá problém porušit jen tak mezi obědem a večeří, ale kdyby porušil manželskou, která k sobě váže dva národy, lid by mu to dal pěkně sežrat.“

„Odin už není král. Tedy oficiálně ještě ano, ale to je otázkou pár dní. Chvilku bude trvat, než se připraví korunovace, a pak už je to na Thorovi.“

„Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet,“ odfrkl si elf.

„Má k Odinovi dál, než si myslíš,“ mírnil ho Loki ospale. „Je mírumilovnější, než býval. Na nevinný národ nezaútočí, a nemá ani důvod s vámi přetrhávat kontakt. On bude ctít přání naší matky, potažmo to moje. A pokud ne, postarám se, aby ctil.“

„Nějak do toho všeho nezapadáš,“ podotkl Aeris starostlivě. „Nemáš v plánu se ztratit, ne? Potřebuješ azyl?“ Dokázal být nadšený v situacích, kdy by se Loki nejraději vrhl z Bifrostu do nekonečna vesmíru. „Jestli nechceš nějakou mou drahou dceru, mohl by sis vzít mě.“

„Tvoje žena by se musela vrátit z Valhally,“ uchechtl se Loki tlumeně, při představě elfské královny vždycky pobaven. Měl tu ženskou rád. Říkala, co měla na jazyku, a Lokiho řečnické kličky bez milosti roztrhala na kusy.

„Vrátila by se,“ uznal Aeris, „ale ne z důvodu, jaký asi myslíš. Chtěla by stát co nejblíže, aby dobře viděla na obřad. A tleskala by nejhlasitěji. A nejspíš i pískala. Víš, vždycky ses jí líbil. Kolikrát se mě po tvém odchodu ptala, jaký jsi.“

„A cos jí řekl?“ neudržel se Loki, protože tohle byla debata podle jeho gusta. Za dveřmi se řešily záležitosti, které hýbaly celými národy, a on tady s láskou vzpomínal na elfskou královnu, která ho při každé návštěvě svlékala očima a jen pomocí svého obočí mu přes místnost posílala zvrhlé návrhy. Byla to příjemná změna, když mohl mít zavřené oči, vnímat měkkost postele a teplo dlaně na svém boku, když se nemusel soustředit na každé slovo, které uslyšel, nebo měl říct. Odpočíval.

„Že něco takového je pod mou úroveň, já jsem velice pozorný gentleman a tohle není informace, která by se mohla jen tak šířit. Málem mě tehdy zavěsila na lustr,“ láskyplně si povzdychl. „Strašně mi chybí. A Frigga. Ani jsem ti nevyjádřil svou upřímnou soustrast. Celá země pro ni truchlí.“

„Tady taky,“ odvětil Loki upjatě, nespokojen se směrem, kterým se rozhovor stočil. „Byla pomstěna, a měla řádný pohřeb.“ Zdůraznil za větou tečku, se kterou by se u jiného tématu neobtěžoval.

Ucítil mezi lopatkami polibek, který z něj tu novou vrstvu úzkosti snadno odstranil. Tohle by taky chtěl umět.

„Když jsem byl ve vězení, cítil jsem vzdáleně tvou magii,“ začal Aeris poněkud nejistě, protože stále nevěděl, jestli se jenom ošklivě nemýlí. Vzhledem k tomu, jak se Loki celý znovu napjal, měl však nejspíš pravdu. „Ale pak se změnila. Nebyl v ní tvůj podpis, byla prostě… cizí. Tys tehdy…“

„Ano,“ odsekl Loki. „Chtěl jsem se zachránit, tak jsem to udělal. Neopovažuj se mě odsuzovat,“ zavrčel, ale nebylo v tom tolik zlosti, kolik chtěl. Dost na to, aby ukázal, že to není vhodné téma do peřin, ale ne dost na to, aby Aerise odradil.

„Copak jsem tě někdy za něco odsoudil,“ povzdychl si elf utrápeně, zatímco si v hlavě přerovnával myšlenky. Jeho obavy byly potvrzeny a jeho nálada potemněla. „Jsem rád, že žiješ. Jen mě mrzí, že jsi musel zaplatit cenu nejvyšší,“ dodal a znovu se hlouběji zahrabal do pokrývek. Jenže i když se o to Loki vytrvale snažil už déle než tisíc let, nedokázal potlačit svůj optimismus. Znovu se vyhrabal. „Nedá se s tím něco dělat? Když ji nebudeš používat, když ji odmítneš… ta magie v tobě zůstane. Ale… možná její volání nebude tak vábivé, po nějaké době.“

„Ignoroval jsem ji dvacet let,“ přiznal se Loki neochotně. „Za tu dobu jsem měl problém udržet jednoduchou iluzi. Pokud tu magii odmítám využívat, bere to dost špatně. Útočí. Sžírá mě zevnitř. Je schopná pořád dokola otevírat zranění, které mě tehdy málem zabilo. Neustále vyhrožuje, že mě do nicoty pošle dřív, než mě tam stihne poslat něco jiného. Čím víc ji ignoruju, tím je silnější. Nemám na to… sílu.“ Bylo to jen dalším důkazem jeho únavy, že byl schopný tohle říct nahlas. Aeris ho pozorně poslouchal a v duchu si dělal poznámky. Hodlá se tomu věnovat později, až bude zase doma a bude si moct promluvit s lepšími mágy, než byl on. Loki se odmlčel.

Navíc v tom skutečně nebyl žádný rozumný důvod, ignorovat černou magii, kterou si vědomě pustil do těla. Když ji přijal se vším všudy, odměnila ho tak, jako to uměla jenom temnota. Zaplavila ho slastným pocitem moci a síly, sebekontroly. Všechno vypadalo tak křehce a drobně, když ho donutila uvědomit si, kolik ničivé síly je ochotná mu propůjčit. Čím více se držel bílé magie, tím zranitelnější byl. Proto se déle léčil. Proto málem zemřel, když ho na Midgardu postřelili obyčejným kvérem. Proto na něj v první řadě působilo LNT, které bylo uzpůsobeno tomu, aby nemohlo ublížit Jotunům. Byl by proti němu zcela imunní, kdyby už při prvním setkání popustil uzdu temnotě, která v něm trpělivě dřímala.

Tohle všechno se stalo úplně zbytečně. Kdyby ho tehdy na Svartalfheimu nenechali, mohl se z toho dostat přirozenou cestou. Nemusel by teď po nocích bdít a obávat se toho, kdy si pro něj nicota přijde. Jako jeden z mála zažil, co to vlastně je, bloudit v temnotě bez začátku a konce. A navzdory tomu na to kývl. Nikdy si neuvědomil, jak moc se bojí smrti. Přitom ta byla laskavá a definitivní. Některé brala rychleji a některé pomaleji, některým dala milost a některé nechala trpět déle, než by bylo nezbytně nutné. Ale nebyla zlá. Věděla, že se vždycky dočká. Ani nesmrtelní se jí nedokázali vyhnout.

Loki ne poprvé zalitoval, že se s ní nikdy nesetká tak, jak původně měl. Někdy mu ta myšlenka dokázala nahnat slzy do očí, jaký měl na sebe vztek. A nejen na sebe. Na Heimdallovu schopnost stát se slepým jen v těch chvílích, kdy ho Loki nejvíce potřeboval. Na Thora a jeho potřebu se mstít dřív, než tělo jeho bratra vychladne. Kdyby tehdy počkal trochu déle, kdyby tam tehdy vůbec nebyla Jane, kdyby se alespoň jednou ohlédl, kdyby se pro něj vrátil, kdyby…

Zaťal zuby. Ani elfova dlaň na zádech už mu nemohla pomoci. Necítil klid, necítil spokojenost. Tenhle příběh pro něj končil, ale necítil se, že by vyhrál. Zachránil Thora, postavil Asgard na nohy, postaral se o potřebné. Přivedl zpět následníka trůnu a zbavil Odina problému, který si sám způsobil. Svým způsobem to bylo všechno samozřejmě skvělé. Přežili. S bratrem se usmířili, svým způsobem. Nevyříkali si všechno a Loki pochyboval, že se tak někdy stane, ale to podstatné si vyjasnili.

Rozčilovala ho jedna věc, totiž jeho vlastní neschopnost se od toho všeho odpoutat. Plánoval si, že jakmile bude jeho bratr na svém místě, vytratí se a nedá o sobě vědět pár set let. Možná by přijal azyl v Ljósálfheimu, možná by šel navštívit Idunn, ze které udělal vdovu. Možná by se jen tak potuloval a občas provedl nějakou nepřístojnost u cizího dvora. Možná by navazoval kontakty nebo se všem naopak vyhýbal. Nebylo to zrovna dospělé a on věděl, že se těchto infantilních choutek drží spíš ze zvyku než ze skutečné touhy. Myšlenka na to, že teď odchází, zatímco Thor přebírá vládu a nemá sílu říct ne na návrhy a rádoby dobře míněné rady svého otce, se mu extrémně příčila.

Tohle byla přece jeho práce. Tohle byla jeho odpovědnost.

Poťouchlý tvor v jeho hrudi se na ta slova vždycky otřepal a bránil se. Copak jsi někomu povinován? Copak nejsi svobodný? Udělal jsi, co jsi musel, aby tvůj odchod byl co nejjednodušší. Prostřel jsi stůl a teď můžeš odejít. To, co na tom stole přibude, nebo co se stane s nádobím, to už není tvoje starost. Vše je připraveno na hostinu, úklid, nebo chaos.

Celý život tak bazíroval na své vlastní nezávislosti a svobodě, celý život vehementně prohlašoval, že když nemá místo na trůnu, proč by se měl spokojit vůbec s nějakým místem u královského dvora? To bylo přece pod jeho úroveň. Navíc tvrdil, že panovníkovy povinnosti pro něj byly příliš svazující. Alespoň v téhle maličkosti k sobě byl upřímný. Myslel si, že bude dobrý král, ale nechtěl jím být, aby překonal Thora. Chtěl jím být, aby se měl Asgard dobře, a tahle myšlenka byla svou nesobeckostí tak pobuřující, že ji prostě nedokázal bez řečí strávit, natož ji přijmout.

Chtěl být malichernější a zlomyslnější, než ve skutečnosti byl, protože minimálně Odin si to zasloužil. Ten zkrátka neměl nárok na klidnou mysl a smířenou duši při svém odchodu do světa mrtvých. Loki chtěl, aby platil za své chyby, protože kde byla spravedlnost, proč by to měli nést zrovna on s Thorem?

I když si dokázal přiznat, že králem být nechce, pokud si chce uchovat zbytky příčetnosti, pořád tady byla pravda, že není schopný se k tomu všemu otočit zády. Chtěl, aby Asgard prosperoval, chtěl, aby byl Thor úspěšným a milovaným vládcem. Vždycky to pro něj chtěl, a nezačaly všechny jeho problémy právě proto, že nebyl ochotný si to připustit?

Odin mu v chvilce syrové upřímnosti prozradil, že cítí, že jeho konec se blíží. Vyjádřil obavy o Thora, o to, jak to všechno bude snášet. Ještě nebyl zcela zotavený z bolesti, kterou utrpěl, ještě pořád krvácela rána ze ztráty milované ženy. Pořád vstřebával, že jeho otec není tak neomylný a spravedlivý, jako si celý život myslel. Pořád ho bolelo, že pravděpodobně přišel o dobré přátele, i kdyby jenom na čas. Pořád truchlil pro matku, která odešla příliš brzy, a pro bratra, kterého čekalo nekonečné zatracení. Kolem a kolem, nebyl to výhodný start pro panovníka tak mocné říše.

Oba byli poničení a rozlámaní, ať už na těle nebo na duši, ale společně by mohli dát jednoho použitelného prince, a s trochou snahy snad i jednoho dobrého krále.

-----

předchozí - pokračování

Share: