Velvyslanec, 45. kapitola

-----

Dál nečekal. Zaburácel hrom, země se otřásla, z nebe se snesly desítky blesků. Některé se trefily, některé ne, ale všechny do jednoho splnily svůj účel; probraly nepřátele z transu. Všichni útočníci v dosahu se odvrátili od svých původních protivníků, aby zhodnotili, jak velká hrozba je nově příchozí trojice mužů. Mezi domy, rozbitým zahradním nábytkem a spadanými střešními taškami se proplétali další a další cizinci, jeden různorodější než druhý.

Trojice nováčků pro ně na první pohled nepředstavovala slepou uličku.

Až pak, když si všimli, že blesky nejsou pouhým rozmarem přírody, ale že si své cíle vybírají s přesností a úmyslem přírodě cizí, až pak, když se vzduch okolo nich zatřepotal a jim se na pohyblivé půdě podlamovaly nohy, tušili, že jejich vpád do paláce nebude tak snadný, jako byla jejich dosavadní cesta městem. Hogun využil jejich šoku a vrhl se do nejbližší skupinky se dvěma meči. O čtyři bezchybné popravy později narazil na první odpor.

Krogan se neobtěžoval s krytím; popadl menšího muže za zápěstí, bez zjevné námahy ho vyzvedl do vzduchu a mrštil s ním do strany. Dvě ženy zamířily za dezorientovaným válečníkem, že se ho zbaví dřív, než se stačí vzpamatovat. Nestačily udělat ani tři kroky, než se kolem nich obmotaly provazy. Vztekle do nich sekaly zbraněmi, ale marně. Liány v sobě měly něco ze země, něco z kořenů stromů, ten zbytek byl z magie, kterou Loki popouštěl jenom po kouscích. Jizva přestala pálit a on měl poprvé za dvacet let plnou kontrolu nad svým tělem, nad magií, i nad tím jedem, který mu teď koloval v žilách a zatratil ho do konce věků.

Provazy jedné válečnici uťaly pravou paži, druhou ženu nechaly bezvládně viset za krk. Další tři vojáci byli po kolena v pohyblivém písku, další dva zabloudili v mlze, která se vytvořila jen v bezprostřední blízkosti jejich hlavy. Neviděli ani vlastní ruce, ale pro všechny ostatní byli plně viditelní a tím pádem zranitelní. Hogun je zbavil jednak mlhy, jednak jejich hlav.

Vzduchem prosvištěl šíp a zapíchl se přímo do oka jednomu z hmyzoidních útočníků, pro kterého to nebylo snadno přijatelné zranění, vzhledem k tomu, že měl oko jenom jedno a to viselo jen na vlásku.

„Vždycky mě zajímalo,“ nechal se slyšet lukostřelec, „jak by vypadal slimák, kdyby měl nohy.“ Slepý válečník se odpotácel stranou a nepřestával křičet. Clint mu nevěnoval více pozornosti. Okamžitě se zaměřil na Lokiho. „Kde je Natasha?“ vypálil na něj, zatímco lukem zamířil kdesi za záda a strefil se dalšímu útočníkovi přímo do srdce.

Lokimu se v prstech zhmotnily vrhací nože. Každý trefil svůj cíl. Clint si odfrkl. On si svou mušku musel vypracovat, Loki beztak podváděl. K jeho zlosti mu bůh lsti na otázku odpověděl jenom lhostejným pokrčením ramen. Hned nato sykl bolestí a naklonil hlavu na stranu. Krk mu nepříjemně zakřupal a on se znechuceně otřásl. Vaz mu vždycky srůstal otravně pomalu. Ruka už by byla dávno jako nová.

Clint se mezitím proletěl vzduchem, když i jeho si za svůj cíl vybral další Krogan. Ať se díval sebepozorněji, žádné místo, kde by byl šíp k užitku, nenašel. Jenom zasípal, když stisk okolo jeho krku zesílil. Na tohle on nebyl stavěný.

Staré známé zahučení, které jako kdyby mu říkalo, ať uhne. Měl už spoustu příležitostí se seznámit s tím, jak Thorovo zázračné kladivo komunikuje s těmi, které považuje za přátele. Mjolnir prolétl Kroganovým tělem, těsně za jeho zády se zastavilo a obratem se vracelo zpátky, tentokrát však přes hlavu. Stisk kolem Clintova krku zmizel a on se ocitl na zemi v hromádce kamení. Vyplivl pár úlomků a vyskočil na nohy.

„Drž se raději toho hmyzu,“ poradil mu Loki škodolibě.

Nepřátel přibývalo. Viděli, že čas je tlačí. Nováčků bylo o jednoho více a bylo otázkou minut, než se objeví i další, kdo jejich postup zbrzdí a snad i zastaví.

Těm, kteří nespěchali smrti vstříc, se povedlo bojující skupinku obejít.

U všech vstupů však narazili na další problém. V každé bráně stála desítka elfů v Asgardské zbroji, evidentně v plné síle. V čele skupiny u hlavního vchodu stála drobná žena, a byla to ona, kdo donutil vetřelce k ústupu. Když ze sebe vydrala bojovný pokřik, všichni elfové ji následovali. Tichošlápkové ze Sakaaru, kterým se nechtělo bojovat ani se třemi protivníky, natož s desítkami najednou, začali bez boje utíkat. Bylo to poprvé za celou cestu městem, co narazili na bojovníky působením LNT nepoznamenané. Nečekali takový odpor. Kdyby se komukoli z nich chtělo riskovat, uvědomili by si, že pobít pár mírumilovných elfů by nebyl problém, ale čísla mluvila za sebe. Nikdo z těch, kdo chtěli proniknout do paláce, neměl nervy na to, aby se rozběhli do masy ozbrojených a obrněných těl.

Sif některé zběhy zastavila; kopími, kterými ji úslužně zásobovali elfové za jejími zády, je přišpendlila k zemi nebo ke zdi domu. Usoudila, že se budou dobře vyjímat jako varování pro další takové. Dokud se nebe blýskalo, nebylo vše ztraceno. Aeris vedl další skupinu k menším vchodům do paláce. Pomocí těch nejlacinějších triků napodobil Thorovu bleskovou clonu, která zahalila veškeré vstupy do paláce, včetně těch nejmenších oken. Nebylo to životu ani zdraví nebezpečné, ale to věděl jedině on a mohl jenom doufat, že to tak i zůstane.

Ani samozvaným ochráncům Asgardu se nevyhýbala zranění. Thor měl v sobě dvě dýky, na tvářích šrámy, ruce ho začínaly brnět z neustálého proudění elektřiny. Nebe bylo bezmála černé, každý další hrom jako by chtěl zbořit celý svět. Menší blesky se splétaly v jeden a jediným mocným švihem smetly celou řadu nepřátel. Loki měl pocit, že mu co chvíli zkolabují orgány. Přesvědčoval se, že většinu z nich stejně nepotřebuje.

Těsně před tím, než se jeden z Vanirů pověsil Lokimu na záda, prosvištěl vzduchem další dobře známý společník do boje; Kapitánův štít. Vanira srazil k zemi tak silně, až mu dopad bezmála rozpůlil lebku. Štít se obratem vrátil k majiteli. Steve beze slova zaujal místo za zády lukostřelce. Stejně jako Clint a Hogun působil méně nebezpečně než dva princové po jejich boku; všichni tři lákali více nechtěné pozornosti. Clint zcela očividně vybaven zbraní na dálku, uvězněný v souboji na pěsti, a Steve, s pouhým štítem, symbolem obrany. Hogun, který ve vší vřavě rozpoznal Sif a její válečný pokřik, se sám pro sebe usmál. Byla daleko, ale byla tam, naživu, a vzteklá jako saň.

Thor se otočil na bratra, na tváři úsměv, který by se dal nazvat nostalgickým, kdyby nebyl tak děsivě zubatý. Nemusel vůbec nic říkat. Odnikud se na ně vyvalila záplava dešťové vody a všichni v dosahu dvouset metrů byli najednou po kolena mokří na kost, nechápající, docela zranitelní.

Hogun se vyhoupl na nejbližší střechu, Steve nadzvedl Clinta, aby proces urychlil, pak vyskočil za nimi. Netušil proč, ale věděl, že následovat toho nejzranitelnějšího z Asgarďanů, který byl zvyklý bojovat s bohy po boku, bude to nejmoudřejší řešení. Ukázalo se, že instinkt nelhal.

Thor vyrazil pěstí do vzduchu, hromosvod uprostřed záplavy, a všem to pomalu docházelo. Chtěl je uvařit zaživa. K jejich překvapení jim bylo dáno pár vteřin k dobru; Thor zaváhal.

„Loki,“ zavrčel, „na co čekáš? Zmiz!“ Blesky se hromadily a mířily přímo do Thorovy pravé ruky. Ale mladší z princů viděl, že není čas. Pokud se stihne dostat do bezpečí on, stihnou to i ostatní, a to by pak celá akce postrádala smysl. Už tak pár chytřejších stihlo vylézt na vozy a kusy nábytku. A on je chtěl vidět, jak se smaží zaživa. I za cenu toho, že se chvíli bude smažit s nimi.

„Zvládnu to,“ odsekl. Nemohl říct nic jiného, ať už byla pravda jakákoli. Bylo už stejně pozdě na to, aby Thor svůj útok zastavil. A pak, asi osminku vteřiny předtím, než Thor svoji plně nabitou dlaň vrazil do vody, Loki v očekávání nechutného zápachu a o nic méně nepříjemné bolesti zavřel oči.

K jeho překvapení se místo bolesti dočkal jen velice nevítaného a nečekaného zhoupnutí žaludku, když se vznesl do vzduchu a… letěl.

„Mám na dramatické nástupy na scénu prostě talent, to musíš uznat i ty,“ uslyšel najednou. Loki otevřel oči jen proto, aby je mohl protočit v sloup. Tony vypadal o poznání hůř, než když ho viděl naposledy, ale ve tváři se mu neusadil žádný temný stín, který by očekával, kdyby se k nim připojil se špatnou zprávou.

Společně s piruetou obleku udělal Lokiho žaludek kotrmelec. Najednou zalitoval, že více cestoval alternativními branami světů místo Bifrostem.

„Kde je to monstrum?“ zakřičel, aby ho šlo přes řev zaživa se vařících nepřátel slyšet.

„Takhle bys neměl mluvit o někom, kdo tě drží v náruči,“ uslyšel. Chtěl se otráveně zeptat, co to má znamenat, ale najednou letěl podruhé, a tentokrát směrem, který se mu vůbec nelíbil. Nestihl ani vykřiknout. Doufal, že voda je dost hluboká.

Místo vody ho chytly dvě tlapy, které když se ho dotkly naposledy, skončilo to jeho obtiskem v podlaze Starkovy věže. Hulk, bosý a polonahý jako vždy, stál ve vodě jenom po kotníky. Zamračeně je pozoroval, překvapen lechtavým brněním, které mu putovalo až ke kolenům. Svému neoblíbenému bohovi v náruči nevěnoval víc pozornosti, jen ho jednou prackou vzal kolem pasu a až podezřele jemně ho položil na nejbližší střechu. Pak se rozchechtal, když spatřil, že se ve vodě plácají tři trpaslíci, jejichž konstituce je sice ubránila před výbojem elektřiny, ale ne před vodou.

Záplava pomalu mizela a s nimi přibývalo dalších útočníků. Jakmile se přestali snažit o útok na palác, jako by jich nebralo konce. Měli teď jiný cíl.

Loki na střeše roztřeseně vydechl a znechuceně se ušklíbl, když si všiml, že celé jeho nedobrovolné akrobatické vystoupení Clint velice zaujatě sledoval. Než však lukostřelec stačil vyřknout jakoukoli poznámku, která by mu mohla být osudná, zavolal je Thor zpátky na zemi. Byli mimo nebezpečí, stejně jako jejich nepřátelé.

Kdyby měli trochu více času, nejspíš by se zarazili nad kapitánovou neochotou věnovat svému dosud pohřešovanému kolegovi byť jediný pohled. Sám pro sebe si dovolil úlevný povzdech, když v dálce spatřil známý červenozlatý záblesk a zelenou šmouhu, ale to bylo vše. Přece jen viděl, že jsou oba v pořádku, a že si tudíž může dovolit být nadále naštvaný. Doufal, že bude moct být naštvaný ještě dlouho po boji, že nebude muset odpouštět na sílu a na rychlo, protože ho bude tlačit čas a smrt.

Přibývající členové týmu Thorovi znatelně zdvihli náladu. Vyrazil ze sebe nejisté uchechtnutí, když pocítil naději, emoci dávno pohřbenou pod skalisky křivd a nesnází. Všímal si, že za zády se jim formuje řada povědomě zlatavých zbrojí, a okamžitě věděl, kdo stojí v jejich čele. Nevěděl, jestli se Aeris rozhodl pomoci sám od sebe, nebo jestli to byl spásný nápad Sif, ale umínil si, že jim po všem padne k nohám.

Poprvé od doby, co byl osvobozen, se něco začalo dařit. Rozhlédl se kolem sebe a na moment se nechal polapit vůní nostalgie; sledoval své pozemské přátele, jak navzdory vlastním neshodám jeden druhému kryjí záda. Usmál se, když zaslechl Hulkův pobavený řehot nad neštěstím trpaslíků i menších Vanirů. Navzdory masakru, který tomu všemu předcházel, se najednou cítil o moc líp, když věděl, že po boku má přátele, za zády další, a před sebou zbytek, který byl teprve na cestě. Spolu tohle mohli dokázat. Ještě nebylo vše ztraceno. Ještě se nemusel dívat do tváří zemřelých, ještě nemusel počítat ztráty.

Loki se náznakem naděje nenechal unést. Heimdallova zpráva byla jasná; vetřelci potřebovali pořádnou ránu, aby začali ustupovat. Tahle menší záplava byla sice podpásovka, ale neměla dlouhého trvání. Nebylo možné je pobít všechny, i když se o to všichni přítomní hodlali beze sporu pokoušet. Všichni z nich to měli konec konců v povaze. Musel najít způsob, jak útočníky vyděsit, donutit smrt, aby pro ně byla viditelnější než příslib snadné kořisti opuštěného a zranitelného paláce. Ještě stále se na ně vrhali bez rozmyslu, ještě stále v jejich očích neviděl paniku, kterou potřeboval vyvolat.

Loki nad svými možnostmi přemýšlel spíš jen ze zvyku. Věděl, proč si Heimdall řekl jemu. Opět zalitoval, že strážce Asgardu nezabil, dokud měl šanci. Jeho drzost neměla meze. Jeho vlastním přičiněním se Loki vědomě zatratil, když byl při svém volání o pomoc sprostě ignorován, a jediný, kdo z toho bude těžit, bude opět jenom Heimdall, Asgard, a potažmo Odin. Loki by nejradši zničil celou planetu, nejen Bragiho armádu. A možná to udělá, z trucu.

Heimdall věděl, že je Loki zatracen. A po Lokim se chtělo, aby si to uvědomil také, a aby si umínil, že jeho zatracení bude stát za to. Mohl propadat nicotě pomalu a zkroušeně, nebo stylově a po svém. Ignorovat všechny nové možnosti a trápit se i tomu navzdory, to přece nemělo smysl. Věděl to.

Země se znovu zachvěla. V dálce zadunělo, nebyl to hrom ani bouře nad jejich hlavami, byl to zvuk kolidujících světů, nadcházející katastrofy, temnoty.

Zazněl další hrom, vládci nebes docela cizí, a stejně tak neznámý blesk rozťal nebesa, z udusané trávy vyšlehly pletence čistě rudé energie a okamžitě zamířily na nejbližší cizince. Pryč byla pomoc přírody a bílé magie, vzduch okolo nich zhoustl, jak sama příroda znejistěla z nové přítomnosti, zlověstné a temné.

„Thore?“ zamumlal si Clint pod nos, ale sám viděl, že Thor byl z celého výjevu stejně překvapený jako on. V očích se mu sice míhaly blesky, ale ty v něm neprobouzely hrůzu; ty byly jeho, ty ho poslouchaly na slovo. Nemusel se dušovat, že to není jeho práce.

Když se jednomu Kroganovi rozpadla hlava na prach a hmyzoidního válečníka pohltily plameny z ničeho, Clint znervózněl ještě víc. Sice to vypadalo, že si tahle podivná temnota vybírá cíle, které vyhovují jeho straně, ale kde měl vzít záruku, že příští rozpadnutá hlava nebude ta jeho? Odkud se to vzalo? Na Lokiho ani nepomyslel. Neměl o něm vysoké mínění, ale na jeho magii už si zvykl. Nebyla cítit – tedy alespoň on ji necítil, nepoznal ji, pokud ji na vlastní oči neviděl. A byla na pohled příjemná, necítil se, jako by ho dusila jen tím, že se na ni podíval. Tahle způsobila, že se zalykal a dělalo se mu podivně mdlo, všechno kolem něj působilo mnohem špinavěji a odporněji než předtím, a to přestože byl dosud stejně obklopený hromadou těl.

Tmavovlasá žena, která měla více kuráže nebo snad méně rozumu než Clint, se na ten výjev dvakrát nepodívala; rozběhla se přímo na tvůrce, o kterém vůbec nepochybovala, v rukou dvě ostré dýky, které jako by se tím, jak nabírala rychlost, zvětšovaly. Nebyla jediná, kdo chtěl nefér boji učinit přítrž.

Na Lokiho mířil tucet nejbližších bojovníků z Bragiho řad. Nebyl to organizovaný ani taktický útok, byl to rychlý a neladný pohyb, zoufalý pokus. Každý z nich spoléhal jen sám na sebe, nikdo nikomu nekryl záda.

Nad každým útočníkem se ve vzduchu otevřely dvě temně černé bubliny. Clint na ně nevěřícně zíral, a dřív než se stačil podivit, co takové dvě koule zmůžou proti ostří, z obou se vynořily dvě obrovské tlapy, šupinaté a zakončené drápy, a Barton jen zaslechl, jak Thor vedle něj polekaně zalapal po dechu. Sám nedokázal reagovat, sledoval všechny pracky, jak mapují Lokiho pohyby, jak se natahují, berou každého útočníka za jednu ruku – zdvihají je do vzduchu – drží je zmítající ve chvilce naprosté hrůzy – a jakmile Loki trhl, všechny tlapy s ním. Každé zůstal v prstech kus lidského těla.

Muspelheimští ďáblové mohli mít jedině radost. Byla to celá století, co je nějaký zaprodaný mág povolal do boje na pomoc. Se zalíbením trhali nepřátele na kusy, respektujíce přitom každý Lokiho pohyb, každý požadavek. Věděli, koho se nesmí ani dotknout, věděli, že by tím přišli o veškerou kořist a zábavu. Vyhýbali se muži se štítem, tomu se dvěma zahnutými meči, třetímu s lukem a šípy, zcela ignorovali skupinky roztřesených elfů a ženu v jejich čele, ani náznakem se nepodívali na korunního prince Asgardu ani na jakéhokoli civilistu.

Portály se otvíraly napřed jeden za druhým, pak přibývaly po desítkách, dokud se celé nebe nestalo jednou obrovskou červí dírou, vstupem do samotného pekla.

Heimdall, který pár set metrů od svých spolubojovníků odrážel útoky na civilisty, kteří se nestihli schovat do domů, se poněkud pochmurně usmál. Věděl, že to Loki pochopí. Možná se bál, že to pochopí.

Celý Muspelheim jako by se dostal na dosah všem v Asgardu, stačilo jen natáhnout ruku a možná by je ta temná hmota vtáhla a je by už nikdo nikdy neviděl. Nikdo se k ní nenatahoval. Obrovské pracky trhaly jednoho útočníka za druhým, některému jenom zlomily vaz, některého rozcupovaly na kousky, i silné Krogany rozdrtily na prach bez menšího úsilí. Útočníků ubývalo bleskovým tempem a uprostřed všeho křiku a drnčení zbraní, mezi výkřiky bolesti a vzteku a hrůzy stál jeden tvůrce toho všeho, zdánlivě zcela nad věcí. Nikdo už na něj neútočil. V jeho dosahu nezbyl jediný nepřítel. A ti, kteří zbyli, si konečně uvědomili, že dál se nedostanou.

-----

předchozí -  pokračování

Share: