Velvyslanec, 43. kapitola

-----

Aeris s občasnými „ach jemine“ a „propána“ nebo „ahh“ kormidloval s Asgardskou válečnicí, nemohl se rozhodnout, jestli ji položit na zem nebo najít vhodnější místo, protože to byla dáma a tu on nemohl jen tak odložit bokem. Řečená dáma mu ještě před chvilkou vyhrožovala ukazováčkem a přísahala na vše, co jí bylo svaté, že jestli se s Lokim na něčem domluvili, oba dva je vykuchá zaživa. To bylo přinejmenším nezdvořilé.

Aeris by preferoval, kdyby byl s Lokim na něčem domluvený, protože by měl alespoň malé tušení, co se kolem něj dělo. Všichni Asgardští vojáci v dohledu popadali jako mouchy, ale postupně se začínali probouzet a mátořit. Elfský panovník opravdu z celého srdce doufal, že z toho masového kolapsu nebudou vinit jeho. Jeho magie byla na takové úrovni, že si maximálně ohřál vychladlý čaj nebo otočil list knihy, aniž by hnul prstem, tohle nebyl jeho kalibr.

Navíc to ani nemělo Lokiho výboj, nebylo v tom nic z té magie, kterou by poznal mezi tisíci dalšími. Každá v sobě nesla zřetelný podpis svého nositele, a tohle bylo něco… tak hořkého, tak zlomyslného, že ani Loki, sám zlomyslný a zahořklý, se s tím nemohl rovnat.

Sif se probouzela jen velice neochotně, jako by se v ní prala rozumná bytost, našeptávající, že bude lepší si dáchnout a probudit se, až bude po všem, s bytostí bojovnou a horkokrevnou, která chtěla být součástí, i kdyby netušila, čeho vlastně. Bylo jí najednou neuvěřitelně slabo, dokonce natolik, že ani fakt, že se nachází v cizí náruči, ji ani v nejmenším nepobouřil. Byla to náruč poněkud nemotorná a roztřesená, rozhodně ne taková, do které by padla dobrovolně.

A ne, že by snad tyto myšlenky souvisely, ale najednou si vzpomněla na Thora. Z nechtěného objetí se snad až s přehnanou vervou vymotala a odstrčila elfa zpátky do cely.

„Co se stalo?“ zavrčela. Nebylo jí do skoku, ale hlava už se jí tolik netočila, už neměla pocit, jako by měla celá vzplanout.

„Nevím!“ vyhekl Aeris, když dopadl na záda. Jedna elfská válečnice mu pomohla vstát a vrhla na Sif pohoršený pohled. Byla by na ni vrhla i něco jiného, ale pořád byli v cele a ona nebyla taková bojovnice, jako by si její král rád myslel. Nikdo z nich nebyl. Někteří byli zahradníci, kováři, účetní a rádci, ostatní učitelé a studenti a bylinkáři, a všichni chtěli domů, chtěli do své nezkažené země i se svým směšně mírumilovným panovníkem, chtěli co nejdál od Odina a jeho hrubých poddaných. „Není to naše vina,“ dodal čistě pro jistotu a líbl elfku na ruce, aby jí poděkoval za asistenci.

Sif si promnula kořen nosu, pevně zavřela oči a buď rozdýchávala slábnoucí migrénu nebo počítala do deseti, aby se nedopustila zločinu, těžko poznat. Aeris trpělivě čekal. Někde vzadu v podvědomí mu probleskl povědomý záchvěv, ten podpis, který moc dobře znal. Lokiho magie, vzteklá a bouřlivá, načichlá čímsi neznámým, temným, prokletým, co bylo násilím drženo zpátky. Zrovna když se té znepokojivé myšlence chtěl věnovat víc, Lokiho magii překryla ta Odinova. Aeris se otřásl a vrátil se zpátky do své vlastní reality. Sif na něj zírala.

„Prosím?“ zkusil. Odpovědí mu byly vyceněné zuby. Vážně neměl tušení, proč chtěl Loki celá léta zapadnout mezi bandu takových barbarů. Nejradši by od rána do večera nabodávali hlavy na kopí a koupali se v krvi nepřátel, byl si tím jist.

„Máte jít se mnou ven. Potřebujeme vaši pomoc. Nevím, co přesně tohle… co tohle mělo znamenat, ale určitě jsem nebyla jediná, kdo takhle dopadl,“ koutkem oka pošilhávala po strážných, kteří se marně snažili zvednout na nohy. Ani je moc nerušil ten bzukot čerstvě propuštěných zajatců.

„Pomoc? My nejsme… chci říct, nejsme zrovna…“ Aeris sice věděl, že je míč na jeho straně hřiště, ale jako každý člověk, kterému osud škodolibě hodil na hřbet smysl pro čest, nevěděl, co si s míčem počít. Místo aby ho zalehl a vymačkal z něj duši, hodil ho radši protivníkovi zpátky do náruče. Mohl slíbit pomoc a pak se společně se svými lidmi vytratit, nebo se přidat na stranu útočníka, nebo jen využít slabosti Asgarďanů. Ale on věděl, že nemá co nabídnout, a slíbit něco jako pomoc při násilí, to by se mu zcela jistě vymstilo. Neměl tady v první řadě vůbec být. Vlastně nečekal, že v tuto dobu ještě bude naživu, když se jako šílenec vrhl na samotného krále. Nemohl se rozhodnout, jestli to bylo štěstí nebo smůla, že to byl ve skutečnosti Loki.

„To já vím,“ odsekla Sif netrpělivě. „Ale když už nezabijete, můžete naoko posílit naše řady. Řekněme, že to bude vypadat lépe, když mezi námi budou i takoví, kteří se nebudou kácet k zemi. Mohlo by to nepřátele znervóznit. Nejsou nejspíš na někoho imunního připravení.“

Bez čekání na souhlas (k čemu by jí taky byl) popadla elfského krále za ruku a táhla ho směrem ke zbrojnici. Společně s ním tak zároveň bez menšího odporu odtáhla i všechny elfy. Nepřítel využíval Asgardské posedlosti čistým rodokmenem a jí se vařila krev. Dostala strach o své přátele, snad s výjimkou Hoguna, který byl z Vanaheimu a tudíž by z logiky věci nemusel být na lopatkách. Ale Thor, jeden z nejsilnějších, snad dokonce ten nejmocnější Asgarďan? Pokud vše dobře pochopila, byli tady někde Avengers z Midgardu, což bylo proti té hromadě cizinců zoufale málo. Elfů taky nebylo tolik, kolik by mělo být válečníků v každé pořádné armádě, ale na počtu přidali tak jako tak, a ona měla za to, že musí hrát hlavně o čas.

Agentka ze Země a Loki nejspíš tohle plánovali. Snad se postarají o zbytek, zatímco ona navleče pár desítek elfů do Asgardské zbroje, posbírá o něco stabilnější vojáky a bude bránit palác vlastním tělem. Tady patřila, ne na trůn; tady věděla, co dělat.

***

Natashu píchalo v boku, uvolněná dýka v botě vyhrožovala, že jí přeřízne šlachu, zástěra ležela odhozená v paláci. Pamatovala si cestu, kterou ji sem Asgarďanka vedla, ale netušila, jestli na ni budou ostatní čekat. V duchu prosila za odpuštění každého Asgarďana, kolem kterého s rozžhaveným artefaktem proběhla. Všichni okolo ní padali k zemi jako sťaté stromy, někteří s bolestným výkřikem a jiní jen s překvapeným sténáním. Snažila se vyhýbat dětem, snažila se vyhýbat úplně všem, ale lidí bylo všude moc. Když v dálce spatřila kamenné muže a někoho, kdo k její hrůze vypadal jako přerostlý brouk, docela změnila směr a cestu zpátky si ještě zkomplikovala.

Možná za sebou nechala Thorova otce a bratra, možná jsou oba po smrti, možná ano a možná taky ne, ale nemohla nic víc udělat. Překvapilo ji, jak ji to vědomí rozčiluje, vědomí, že nešlo udělat něco víc, když viděla, že se jako jediná v místnosti plné nadpřirozených bytostí dokáže bez problému udržet na nohou. Ego stranou, s obryní se rovnat nemohla a Loki, i když na zádech a se skoro zlomeným krkem, měl pořád větší šance než ona. Chtěla se dostat co nejdál, možná až za brány města, kterými sem původně přišli. Nevěděla, co potom, jenom věděla, že nesmí zastavit, nesmí nikoho nechat, aby ji o nebezpečné břímě připravil. V nastalé panice nebylo těžké ji přehlédnout, nebyla jediná, kdo se bleskově proplétal mezi skupinkami lidí.

Když byla poblíž náměstí, slyšela srdceryvný nářek umírajících lidí. Zbraně řinčely, křičeli úplně všichni, muži, ženy, děti, ve vzduchu cítila kouř, oči ji štípaly a ona se bez jediné pevné myšlenky v hlavě vyhnula útočníkům, kteří chladnokrevně postupovali městem dál, nedělali rozdíly, nebrali zajatce. Čistili si cestu k paláci, mířili přímo ke králi, do samého srdce Asgardu, a cestou rozsévali smrt.

Viděla těla těch nejmenších, přeskakovala těla civilistů i vojáků, nezastavila se, ani když vycítila šanci – že by snad toho kováře, co se s vlastnoručně kovaným štítem vrhl před svou ženu, mohla ubránit, ale co pak? Zbrzdila by se, připoutala by pozornost, musela by čelit dalším nadpřirozeným bytostem, kovář by zemřel rukou někoho jiného, o artefakt by přišla, nejspíš i o život, nedokončila by misi, a co pak, co by se dělo pak? Musela dál. Když se dostala do míst, kde už nebyl živý vůbec nikdo, kde bylo dávno po boji, už se nesnažila dusit v sobě provinilý vzlyk.

Nebyla to její vina, byla jenom součást, dělala vše, co v daný moment udělat mohla, opakovala si stále dokola, jako mantru, jako modlitbu, cokoli, co ji udržovalo v pohybu. K tomuhle ji vycvičili. Ignorovat lidské utrpení, potlačit empatii a lidskost, ochranitelské instinkty. Měla misi, a o nic jiného nešlo.

Avengers se i s Heimdallem vrhli do té největší vřavy. Nakonec nebylo tak těžké rozeznat útočníky od obětí. Jedni se oháněli zbraněmi, druzí stáli na špatném konci oněch zbraní. Nebyl to boj, který čekali. Byla to hromadná poprava. Cizinci se však nehrnuli do domů, vědomi si toho, že by je to jenom zbytečně zdrželo. Navíc rabování je teprve čekalo, nebylo proč spěchat. Kdokoli si dal říct a zůstal doma, byl v bezpečí. Prozatím. Jakmile by byl Odin svržen, byli by přeživší buď donuceni k poslušnosti, nebo zabiti.

Clint se musel hodně soustředit, aby se nerozběhl k paláci a nehledal svou parťačku. Žaludek se mu uzloval při představě, že je tam teď sama proti polobohům, a on, kdo jí má krýt záda, je tak daleko. Uhýbal a rány oplácel, stavěl se před neozbrojené měšťany, snažil se nemyslet na to, že bojuje s přerostlým hmyzem nebo živou skálou. Nedokázali je zadržet všechny, samozřejmě. Přestože se k nim připojil i Volstagg, který doteď propleskával bezvědomého Fandrala (byl jen o pár metrů blíž než jeho kamarád, když se kousek od nich prohnala Natasha s LNT), pořád to nebylo dost na to, aby nápor nepřátel zpomalili. Řady nepřátel prořídly, ano, ale obětí přibývalo a palác byl ohrožen. Po ulicích se válela i těla útočníků, ostatně Asgardu se neříkalo národ válečníků pro nic za nic. Vojáci mimo službu, od kterých se LNT vzdálilo, se stihli vzpamatovat a bránit sebe i své sousedy. Ale pořád jich bylo málo. Potřebovali pomoc.

***

Thor se do světa živých vracel podobně neochotně a nejistě jako Sif. Vnímal Hogunovo křečovité objetí, všiml si mraků nad hlavou, které jako by pochybovaly o tom, jestli by ho ještě někdy měly poslouchat. Kladivo bylo k jeho překvapení zabořené ve zdi před ním, jako by si chtělo probojovat cestu k hlavní síni. Vliv artefaktu stále cítil, příliš obeznámen s dlouhodobým působením, ale stejně jako nikdy nezapomněl na to, jak jeho nadpřirozené buňky explodovaly jedna po druhé, tak si pamatoval i úlevu, která přišla po jeho vysvobození. A právě tu teď ke svému překvapení začínal pociťovat.

Když si věřil dost na to, aby se svého přítele pustil a spolehl se na vlastní nohy, klopýtavě znovu zamířil do hlavní síně. Hogun ho doběhl. Jeho úkol byl bohužel v naprostém rozporu s tím, co měl jejich korunní princ evidentně v plánu. Ale zároveň už se něco muselo stát, jelikož Thor se mu zhroutil do náruče, mumlal si pod nos cosi o zatraceném artefaktu, a když Hogun rozeznal v té změni slov i Lokiho a Odinovo jméno, usmyslel si, že se přítele nebude snažit zastavit, protože kde u něj figurovala rodina, šel korunní princ přes mrtvoly. Pod očima měl tak tmavé kruhy, až připomínaly spíš modřiny, byl celý potlučený a špinavý a tak, tak vzteklý.

Ne nepříčetný, jakého jej Hogun znal, ale k smrti unavený z něčeho, co už trvalo příliš dlouho. Snad byl rozhodnutý zabít svého bratra. Nejednou jim to všem slíbil, a sice Hogun zrovna dvakrát neoplýval láskou a věrností, když došlo na druhého prince Asgardu, ale pořád to byl princ (na dvacet let i král), kterého přísahal chránit, a Hogun vážně nerad páchal velezrady. Jedna mu stačila bohatě, a když si uvědomil, že jim byla odpuštěna jen proto, že byl na trůnu Loki místo Odina, rozhodl se, že si jejich vyhlášené kvítko zaslouží minimálně od něj trochu více úcty, než kterou mu dosud poskytoval.

Zmítal se mezi potřebou se Lokimu nějak odvděčit, a potřebou stát po boku svého dobrého přítele. Jenže Loki byl taky maniak, který se možná právě snažil zabít krále a Thor byl nepříčetný a tudíž nehodný následování, ale zároveň by se nejspíš zbláznil úplně, kdyby mladšího bratra opravdu zabil. Hogun už vlastně nevěděl, kdo je tedy králem Asgardu; byl to unavený Odin, který tady poslední dvě dekády vůbec nebyl? Byl to Loki, který se sám prohlásil za mrtvého a pomohl Asgardu vstanout z popela pod jménem i tváří svého nevlastního otce, nebo Thor, který byl právoplatným následníkem, ale jinak k vládnutí nepoužitelný?

Teoreticky by měl chránit Odina. Tedy nemusel zastavovat Thora, který jistě netoužil po vraždě svého otce, s čímž si u Lokiho nemohl být tak docela jistý.

Tahle rodina byla nechutně chaotická a Hogun bude ještě léta s láskou vzpomínat na doby, kdy násilím držel Sif na trůně a shodil ji do něj pokaždé, když chtěla vztekle vyskočit a propíchnout někoho Gungnirem. Trůn jí sice neslušel, ale on aspoň věděl, jak s ní pracovat. Stačilo jí jen občas připomenout, že králi složila slib, a že je důvěryhodná a zodpovědná. Lichotky ji dokázaly udržet na uzdě, zatímco u dalších adeptů na trůn zkrátka nebylo správného řešení, člověk se zmítal mezi dvěma zly, a ani jedno z nich nebylo menší.

Protože Odin stále odmítal vidět své chyby a trestal svůj vlastní lid, čím dál víc podléhal nekončícímu smutku ze ztráty své ženy, čím dál víc jeho rozhodnutí podbarvovaly emoce, den za dnem slábl a ztrácel zájem o blaho svého království, zatímco Thor se k vládnutí jako takovému nikdy nedostal a nikdy se dostat ani nepokusil, a Loki byl možná dobrý vládce, ale byl taky k uzoufání nepředvídatelný a kdykoli mohl provést nějakou hloupost, které by se ve všech devíti říších dokázal smát jenom on sám.

Hogun si útrpně povzdychl a poklusem se vydal za Thorem. Rozhodne se po cestě.

-----

předchozí - pokračování

Share: