Velvyslanec, 42. kapitola

-----

Loki ještě druhý dech ani nezahlédl, natož aby ho chytil, ale čas utíkal. Odlepil se od stěny a zamířil dobře známými chodbami do samého srdce paláce. Ne poprvé si vyčetl, že se tak vypařil od Avengers i Thora, protože neměl čas je hledat a netušil, kde jsou nebo co dělají. Mohli být mrtví, mohli osnovat vlastní plány, mohli čekat na Starka a Hulka, nebo se do krve hádat… nebo mohli jít i po něm, což by bylo nešťastné. Zkrátka mu docházelo, že v době jeho nepřítomnosti mohli někam postoupit a on se nerad vrhal do věcí tak příšerně neinformovaný, i když od chvíle, co se proměnil z podoby svého adoptivního otce a vydal se na Zemi hledat bratra, nedělal nic jiného.

Ale všude byl klid, Asgarďané se na zemi nezmítali v bolestech, Sif vypadala zdravá až na tu podezřelou ránu na noze…

Proč měla obvázanou nohu? Někdo se trefil do Sif? Široko daleko žádný člověk, který by toho byl schopný nebo by měl důvod. Strážní Sif znali, a pokud došlo na nějaký boj, proč to nebylo znát?

Zastavil se před dveřmi do síně a zhluboka se nadechl. (Vzdálený pach ryb se snažil ignorovat.) Měl vejít tak, jako se cítil, nebo by měl kousíček magie věnovat dramatu?

Jednoduché rozhodování. Kéž by takových musel dělat víc.

Do dveří se opřel zakrvavený a otrhaný Jotun, a do síně vkročil jen maličko pocuchaný blonďák.

Na ženu, která se k němu s nadějí v očích přitočila, jenom přikývl. Na svého otce se ušklíbl. A na tu mrňavou ženskou, která na něj vyvalila oči, vrhl ten nejvražednější pohled, jakého byl schopen.

Takže přece jen pokročili. Ale jakým směrem – a kde byli ostatní? Rozhodli se nakonec pro tichou vraždu? A on zrovna…

„Bragi!“ vykřikla Gunnlod a přiběhla k němu. Natasha obrátila oči v sloup. Sotva se jí povedlo si zahrát na oddanou služebnou, která měla být z Bragiho příkazu Gunnlod nablízku, sotva se jí podařilo vyvolat v ní znovu ten spravedlivý hněv nad svou křivdou, sotva se chystala přistoupit k Odinovi a zeptat se ho – kde má ta ženská slabiny, dostane ji nůž, nebo musím zmizet a vrátit se s těžším kalibrem? Sotva se odhodlala jednat, nakráčí si do dveří jeden člověk, kterého zrovna vidět nepotřebovala.

Člověk, který moc dobře věděl, jak vypadala, z doby, kdy se v Tonyho věži nepozván zjevil a všem vyjevil nezájem o lidskou rasu na jedné straně a obrovský zájem o rasu Asgardskou. Musel si ji pamatovat. Byl by blázen, kdyby si ji nepamatoval.

„Kde je LNT?“ zeptal se Loki, jakmile se mu povedlo od Natashy odtrhnout oči a přitom doufat, že právě nepřekazil ten samý plán, se kterým původně přišel.

„Mám ho u sebe, drahý,“ odvětila Gunnlod, v očích tolik lásky a starosti, až Lokiho bodlo u srdce. Mateřský pohled. „Co znamená ta zkratka?“ Zarazil se.

„Zkratka,“ zopakoval tupě.

„No jistě.“

Nastalo ticho. Natasha zmateně zírala na Bragiho, který vypadal, že v životě neslyšel hloupější otázku, a přemýšlela, proč se ji ještě nepokusil zabít. Odin si právě uvědomil, že na Lokiho přece jen byli připravenější, než si myslel.

„Nevěříš vlastnímu synovi?“ zeptal se tiše.

„Nejsem úplně blbá,“ usmála se na něj Gunnlod. Mateřský pohled zmizel. Možná tam nikdy ani nebyl. Znovu se obrátila k Bragimu. „Neznáš odpověď na otázku. Cítím z tebe chlad. Kde je můj syn?“ zavrčela. Kostku už zase svírala v dlani. Stačil jediný pohyb prstu. Natasha právě pochopila. Měla chuť Lokiho zabít.

Když už to šlo jednou z kopce, rozhodl se Loki, že to za to bude stát. Proměnil se zpátky. Neobtěžoval se skrývat barvu kůže. Chtěl, aby ho tak Odin viděl. Pozoroval, co všechno se Gunnlod mihlo přes tvář, když si ho prohlédla a znechuceně od něj odstoupila. Koho před sebou viděla? Syna muže, který ji zradil? Malé Jotunské nedochůdče, neprávem privilegované? Svého vraha?

„Zabil jsi ho?“ zeptala se, hlas se jí zachvěl. Jako by tím prostřela stůl a Loki měl obstarat hlavní chod. Což taky udělal. Mávl rukou; vzduch se zavlnil, jak se vesmír otevřel, nekonečná nehmotná látka se rozestoupila. Byla to malá kapsa, tak akorát, dost malá na to, aby majiteli nesebrala mnoho energie, dost velká na to, aby se do ní vlezl jeden polomrtvý člověk. V době svého pobytu v kosmické kapse neměl žádnou hmotnost, neměl žádnou formu. Znovu vznikl, znovu se podíval na svět.

To možná nebylo tak docela pravé slovo. Neměl oči, jimiž by se mohl dívat. Na obou stranách tváře měl ošklivě rudé obtisky dlaní, maso bylo spálené na kost. Ruce polámané, nos přeražený, vlasy slepené krví. Klečel na zemi a slepě se rozhlížel, neschopný vstát nebo se jinak pohnout.

Gunnlod se z hrdla vydral srdceryvný nářek. Dopadla na zem k synovi a jeho hlavu vzala do dlaní. Rozplakala se. LNT jí leželo v klíně.

Tohle byl ten moment. Ta chvíle, která mohla všechno ukončit, nebo teprve začít.

„Můj postoj znáš, Bragi,“ pravil Loki zdánlivě bez kontextu. Blonďák k němu otočil hlavu, bez očí, bez nosu, jen jeho rty mohly fungovat. Mohly si vybrat. Vycenil zuby v krvavém úsměvu. Vybral si. Viděl, že to nemůže skončit dobře. Chtěl to dohrát do konce. Jako by to dohrál i Loki, kdyby byl na jeho místě.

Přece jen si byli podobní jako bratři, uvědomil si Loki, když viděl, jak Gunnlod líbá syna na čelo, jak si jeho zlomyslný úsměv vykládá po svém, jak posouvá palec na krychličce, až zapadl na své místo. Byli si podobnější, než původně tušil, myslel si, zatímco pozoroval, jak se v tichosti a klidu zlaté síně probouzí samotné peklo.

Cítil, jak ze stroje vytryskly tlakové vlny, stejně barevné jako jejich původce. Viděl, jak muž, který ho vychovával, kolabuje. Bez mrknutí oka sledoval, jak se Bragi svíjí v křečích, jak řve z plných plic, jak mu všechny nadpřirozené buňky explodují v těle. S podivným chladným klidem pozoroval, jak Gunnlod křičí hrůzou, ne bolestí. Snažila se to zastavit. Nešlo to.

Bragi věděl, že se bude snažit to zastavit. Proto se ujistil, že to nepůjde.

Křičel Bragi, křičela Gunnlod, Odin jenom němě lapal po dechu. Natasha se zmateně ohlížela, netušila, jestli má zaútočit, nebo ne, pořád nevěděla, jestli to nebude hotová sebevražda, i když Gunnlod teď vypadala víc než zranitelně. Venku mezitím padaly k zemi desítky vojáků i civilistů, muži, ženy, děti, ti všichni buď omdlévali, nebo se jim jen podlamovaly nohy, záleželo na tom, jak daleko od paláce, jak čistokrevní byli.

Thor, který se doteď bezmála přetlačoval s Hogunem a snažil se dostat do paláce a učinit tomu všemu přítrž, dopadl ztěžka na kolena. Hogun ho stačil chytit a podpořit jeho váhu. Nebe pokryla neforemná šedá mračna, nebyl v nich ani zlomek elektřiny. Nebesa reagovala na stav svého pána.

Celé jeho tělo bylo v ohni, ale mohl vstát. Hogun se ho na něco ptal, hlas neobvykle důrazný, slova příliš rychlá, slévala se dohromady v jednu nerozlišitelnou a nesmyslnou změť písmenek.

Elfové ve vězení si navzájem pomáhali vstát, vycházeli ze svých cel jeden po druhém, jedni se objímali, druzí si nervózně hryzali nehty. Aeris s heknutím zachytil bezvládné tělo ženy, která je s vrčením pustila ven.

Matka čtyř dětí, jejíž skromný šatník teď postrádal jednu vínovou zástěru, si ztěžka dosedla na židli a hladila po vlasech děti, které se jí opíraly o nohy a unaveně kňouraly.

Heimdallovu nerovnováhu vyrovnal Steve. Strážce Asgardu poprvé za léta zasténal bolestí. Hlava ho třeštila jako ještě nikdy. A že si se svou schopností za život užil bolehlavů jako nikdo.

Krogani, elfové, hmyzoidní válečníci, ti všichni se při pohledu na Asgarďany, které náhle přepadla vlna slabosti a nevolnosti, začali probouzet. Přišel jejich čas. Měli se vydat do paláce a cestou pobít co nejvíce mužů. Přišel čas chaosu a zmatku, krve a boje.

A Loki stál na samém počátku toho všeho, uprostřed a stejně tak docela nad věcí, jako by byl nějaký skutečný bůh, kterého se tyhle nízké záležitosti netýkají.

Loki na sobě změnu poznal, samozřejmě. Stejně jako poprvé, když pocítil vliv LNT, ani tentokrát nebyl na vrcholu svých sil. Ale teď byl jednak připraven, jednak v podobě, která ho od působení chránila lépe než ten nejsilnější štít.

„Zastavte to!“ křičela Gunnlod jako smyslů zbavená, třásla se svým jediným synem, rozhlížela se po všech ostatních v místnosti a hledala pomoc v jakékoli podobě. „Zrůdo!“ zařvala na Lokiho. „Zastav to, zastav!“ Loki jen zdvihl ruce, ukázal jí prázdné dlaně. Pak, snad aby přilil olej do ohně, nevinně pokrčil rameny.

Bragi už nekřičel. Do síně se vpotáceli dva oslabení strážní, navzájem se podpírali a nebylo poznat, kdo z nich drží váhu toho druhého.

„Pane!“ vyhekl jeden z nich. „Jsme pod útokem, jsme…“ skácel se k zemi, jeho partner hned o pár vteřin za ním. Byli příliš blízko. Ve tvářích byli červení, vystoupaly jim žíly na krku i na čele. Jako by je někdo donutil spolknout rozžhavené železo, lapali po dechu, živí, ale za cenu, kterou se jim nechtělo platit.

Loki se probral z transu. Vrhl se k nešťastnici na zemi, že jí sebere artefakt. Jenže ten byl tak rozžhavený, že se na něj nemohl ani podívat, natož se ho dotknout. Poprvé za celý den se ho zmocnila panika; co když to nepůjde vypnout?

„Loki!“ zaslechl, trhl hlavou. Natasha. „Co se děje?“

„Ty to můžeš vypnout,“ zkusil. Nestačil se ani nadechnout, aby jí vysvětlil situaci, když se ozval první z mnoha nárazů. Palác se otřásal. Už byli tady? Jak to stihli tak brzy? Znovu se pokusil sebrat artefakt, ale to už se stihla probrat i Gunnlod. S nelidským skřekem se po Lokim vrhla, prsty mu zaryla do tváře. Nedbala bolesti ani popálenin. Teprve teď dokázala, že Natasha nevyčkávala pro nic za nic. Než se Loki stačil vzpamatovat, ležel najednou u vchodových dveří, kousek od něj dva bezvědomí vojáci, pod ním hromádka sutin a za ním krvavý obtisk ve zdi.

Hněv z ní vyloženě sálal, tak mocně, až měl pocit, že to její dotek pálí jeho, a ne naopak. Zcela ignorovala, že by jí ruce správně měly dávno odumřít. Popadla ho pod krkem, zmáčkla. Zasípal, jak mu došel dech. Bohové, její stisk byl neuvěřitelný, nemohl se ani pohnout, cítil, jak mu láme vaz, už jen…

Natasha využila svého sprostě obyčejného nože. Zabodl se Gunnlod zezadu do krku. Věděla v ten moment moc dobře, že ať už její život bude trvat dalších čtyřicet let nebo jen příštích osm vteřin, neuplyne chvíle, kdy si tuhle slabost nebude vyčítat.

Loki dopadl na zem s pocitem, že mu hlava visí jenom na vlásku. Natasha se mezitím vrhla po zářivé krychličce. Bez dalšího přemýšlení si na ni lehla jako voják na granát, objala ji oběma dlaněmi. Cítila, že artefakt nepulzuje tak silně, jako ještě před chvílí, ale to jí bylo málo platné. Najednou poskočila. Dopadla zase na zem. A pak znovu. A zase.

Prudce otočila hlavu, pohled se jí stočil přímo na obrovskou postavu, která k ní vztekle mířila. Gunnlod viděla, že dotek pozemšťanky se na působení stroje podepsal, i kdyby ne tak, jak by si mnozí přáli. Natasha nebyla typ, který by panikařil, a mnohokrát se podívala smrti do očí a byla připravená ji přivítat s důstojností jejímu zaměstnání vlastní. Ale ne teď. Nebyl to jen pocit, že se Gunnlod zvětšila. Byla obrovská, mohla mít tak tři metry, možná čtyři? A obrovskými těžkými kroky mířila přímo k ní.

Nedošla. Loki se vyhrabal na nohy a mrskl po obryni jen jakýsi zelený záblesk. Fungovalo to stejně jako předtím Natashina dýka.

„Ty hnusné malé nedochůdče,“ odplivla si Gunnlod vztekle, opět zamířila k Lokimu. Všichni věděli, že Natasha se o další odvádění pozornosti pokoušet nebude. Popadla krychli, na bezvládného krále Asgardu ani na krví zbroceného Lokiho se ani neotočila. Tohle byl teď její úkol. „I já jsem více Jotunem než ty! I já mám větší nárok na jejich trůn, na jejich respekt!“ řvala, její hlas se rozléhal o to víc, o kolik vyrostla. „Chcípneš stejně jako ta děvka. Budeš prosit o milost, úplně jako ona!“

Loki nic nevěděl, ne o tomhle. Ale nemusel být génius na to, aby mu okamžitě došlo, o koho jde. Věděl to, i když tušil, že by si měl představit někoho jiného.

„I porod takového ničeho ji zmohl, až mě překvapilo, že vůbec potřebovala s umíráním pomoct,“ vysmívala se Gunnlod, v očích nic z laskavé matky, v jejích očích už nebylo nic než nekončící žal a žízeň po krvi. „Zasloužila si za tu slabost zemřít, stejně jako ty. Něco tak ubohého dostalo přednost před námi! Slibovala hory doly, vyhrožovala, prosila, brečela, bránila se stejně slabě, jako vypadala. Dala jsem si na ní záležet. Stačilo jen pár vteřin a byl bys ji následoval tam, kam oba patříte!“

Tentokrát ho pěstí zarazila do podlahy, vytvořila menší kráter. Zdvihla pěst, v očích běs, zuby vyceněné jak vzteklé zvíře. Loki byl jako ochromený.

Z Gungniru vystřelilo další oslnivé světlo, zlaté a o tolik jasnější a zářivější než to Lokiho. Odin se ztěžka zvedal na nohy, LNT bylo společně s prchající Natashou o něco dál a on měl sice sto chutí zkolabovat, ale stále se držel. Musel. Záblesk obryní projel jako meč, sebral jí dech, vyvedl ji z rovnováhy. Pěst dopadla vedle Lokiho, aby ji podepřela.

Očima loupla po Odinovi.

-----

předchozí - pokračování

Share: