Mateřská (11.), Normální

Minulá kapitola mé nekonečné série jménem Mateřská vyšla už hodně, hodně dávno.

Jörmungandr se svou rodinou nechce nic mít a Loki už nemá čas na své vlastní depky, nemá čas si připadat jako domestikované zvíře, nemá čas na zmatky. Chce zase klid, skoro tak moc jako Tony.

Varování před dětskou krutostí, zmínkami o předávkování a homofobními poznámkami.

-----

Kdo byl zbabělý, on, nebo jeho otec, když neměl odvahu jít k vlastnímu synovi do pokoje? Neměl odvahu se ani rozčílit, aby si jeho děti náhodou nemyslely, že je nějaké monstrum. Myslel si, že to nikdo nevidí, a snad to neviděl ani on sám, ale Jörmungandr to poznal, to, jak se vždycky zarazil a násilně se nutil ke klidu, jak nechtěl, aby ho někdo viděl bez kontroly.

Kdyby byl jen o něco klidnější, nejspíš by mu to nezazlíval, protože věděl, jaký dokázal jeho otec být, a stejně tak věděl, co měl na svědomí (minimálně část), ale jelikož se mu zrovna vařila krev, měl ke shovívavosti skutečně daleko. Loki neměl nejmenší právo mu cokoli říkat, jako kdyby snad byl někým lepším. Byl to lhář, byl zatracený čaroděj, byl to uprchlík a bývalý zločinec – a co on může vědět, jestli s tím opravdu skončil? Navíc žil s mužem, prakticky hřešil od momentu, kdy se probudil až do chvíle, co zase usnul. Nebyl lepší, nebyl dobrý, nemohl se na nikoho dívat z výšky.

V rohu pokoje mu měsíc osvětloval poličku. Maličký Kapitán Amerika na ní stál, bradu bojovně vztyčenou, štít připravený k odražení nepřátelských útoků. Jednu ruku měl uvolněnou, místo pěsti mířící do tváře imaginárnímu nepříteli, visela sklesle dolů. Tu figurku celé dětství prakticky nedal z ruky, nebylo divu, že v porovnání s ostatními vypadala poněkud ošuměle.

Tohle byl dobrý člověk. Byl tady pro lidi, byl tady, aby chránil, aby…

Ne jako jeho otec. Steve byl laskavý, přátelský, vlídný a ochotný kdykoli pomoct. Byl zdvořilý a rozčílil se jen málokdy – a to jenom Tonyho vinou. Tony. Další superhrdina, stejně jako ten zbytek? Copak se všichni zbláznili? Vrahové, všichni do jednoho. Nájemní vrazi a agenti, jedna zrůda, namyšlený génius a bůh, který byl úplně slepý. Jörmungandr do něj vkládal naděje, dříve, o moc dříve. Vypadalo to teď jako celá věčnost. Stejně jako ostatní i Thor jeho otci uvěřil. Pro svého bratra by se rozkrájel, na tváři šílený úsměv pokaždé, když přišel na návštěvu a sourozenec ho místo nakopnutí přijal.

Jörmungandr ho kdysi zbožňoval stejně jako Vali. Jenže pak to všichni pokazili, všechno se zničilo. Ve škole to začalo postupně, nenápadně. Kde se dřív stavěl na obranu všech Avengers, kdykoli se do nich nějaký spolužák opřel, musel se teď bránit o tolik krutějším slovům.

„Kde máš mamku, Lokisone,“ pokřikovali, a dva starší chlapci si vzájemně s výsměšným mlasknutím vlepili pusu na tvář. „Byla navíc?“

„Myslíš si, že máš právo chodit po zemi, kde rukou tvýho fotra umírali nevinní lidi?“

„Tak kdy plánuješ ovládnutí světa?“

„Stark byl vždycky borec, ale tímhle se fakt podkopal.“

„Nedívej se tam – teď ví, že o něm mluvíme, ty blbko.“

„Cítím se tak v bezpečí,“ vzdychaly dvě sestry, které seděly hned vedle. „Žiju ve městě, které chrání tolik hrdinů,“ řekla jedna.

„Škoda, že je to páreček vrahů, sedmdesátiletý Ken, jedna zrůda, jeden mimozemšťan v pláštěnce a teplej psychopat,“ dodala druhá.

„Ach,“ přidala se znovu ta první. „Ale teplí psychopati jsou tam vlastně už dva!“

A zrovna tehdy, když vstal, připraven zahodit své galantní způsoby a vrazit oběma holkám pěst do tváře, zarazil se, jako by ho na místě zmrazili. Ach bože. Ach bože.

Vždyť mají pravdu.

Už vyrostli z toho věku, kdy mu jeho rodinu záviděli. Teď neviděli jen hrdinské kousky, ale i zákulisí. Nemusel se schovávat před posměšnými nebo lítostivými pohledy, nemusel hledat podtexty. Děti nenáviděly otevřeně.

A to nikdo neviděl ani půlku toho, co on. Neviděli Hel rozhazovat kolem sebe růžové jiskřičky a levitovat hrnky do nejhořejších polic. Nebyli svědky Fenrirovy přeměny v malé vlče, netušili, jak úžasně vyvinuté smysly má. Neměli ponětí, kolik toho vydrží Narfi – ty ladné seskoky z výšek, které by ostatní dokázaly zmrzačit nebo dokonce zabít. Měl v sobě nadlidskou sílu a nikomu doma to nepřišlo divné. A bůh ví, co si pro ně přichystá Vali. Sladký Vali, který ještě netušil, jakou má smůlu.

Neviděli úsměvy, které si ti dva posílali přes celou místnost. Neviděli tu… lehkost, s jakou se kolem sebe pohybovali. Neměli tušení, jak Loki vypadá po ránu, jak se hodinu snaží vymotat z postele a Tony místo aby ho z ní vykopl, ještě se k němu přidá. Kolikrát je při noční cestě do koupelny slyšel mluvit v obýváku. Seděli tam, nohy spletené dohromady, a mluvili. A mluvili. Ráno je tam našel, pořád spolu a pořád tak blízko, klidně spali a všechno jim bylo jedno. A Jörmungandr se bál jen pomyslet na to, co se dělo v ložnici. Dávali si kupodivu pozor (i když to byla spíš Jarvisova zásluha než jejich opatrnost), nikdy je skutečně neslyšel nebo nepřistihl, ale nebyl přece idiot. To jenom Hel si myslela, že je jejich láska čistá a nevinná… a… přirozená.

Ona si na matku nepamatovala. Jí to mohlo být jedno. Jí to možná v pořádku přišlo. A sebevíc se mu příčilo být tou černou ovcí, sebevíc ho trápilo, že je v tomhle sám, nebyl natolik podlý, aby jí to všechno řekl. Neřekne to nikomu ze sourozenců. Nechtěl v jejich očích vidět tu samou hořkost, která na něj denně zírala ze zrcadla.  

Povzdychl si a posadil se na postel. V pokoji bylo ticho a jeho štípaly oči, ať už z frustrace nebo pouhé únavy, ale spát ještě jít nechtěl. Čím později půjde spát, tím déle spát bude, a o to méně času stráví mimo svůj pokoj. Vytáhl si z kapsy mobil a prolistoval všechny ignorované zprávy od Tonyho. Stárne a senilní, ušklíbl se Jörm jedovatě, pokoušeje se mu ublížit alespoň ve svých myšlenkách, na dálku.

Navíc ho už několik týdnů nesnesitelně bolela hlava. Nemohl se z toho vyspat, obyčejné volně prodejné léky nezabíraly, dokonce ani osvědčené cviky na krční páteř. Umínil si, že v pondělí místo školy zajde k lékaři. A bude doufat, že se to ani táta, ani Tony nedozví.

***

Loki seděl u kuchyňského ostrůvku a ustaraně pohlížel na svého syna. Už se na své děti jinak podívat nedokázal. Vali byl pořád k zulíbání, ale blížil se tomu věku, ve kterém se všichni jeho potomci rozhodli zvlčet, v případě Fenrira doslova. Neměl tušení, co očekávat. Pohlédl trochu stranou – změna – teď se ustaraně díval na dalšího syna.

Fenrir jedl svůj druhý steak, přestože ještě pár měsíců zpátky dával přednost kukuřičným lupínkům s mlékem. Proměny by mohly být problém, jelikož se měnil za téměř stejných okolností jako Banner, ale naštěstí to nebyl takový kalibr a Loki dokázal zařídit, aby se Fenrir přeměnil jen, když mu to Lokiho magie dovolí. Nebyl dost starý na to, aby se kočíroval sám. Mimo proměny v neškodné uňafané štěně Fenrir mimořádně dobře slyšel i viděl, po tmě se vyznal stejně dobře jako za denního světla a také upřednostňoval syrové maso, což se skrývalo docela těžko, jelikož chlapec nedokázal pochopit, proč by si měl do školy nosit hloupý sendvič, když měl chuť na maso. I to však bylo zvládnutelné.

Narfi sice trpěl dojmem, že je nedotknutelný, ale i on měl záchvaty sebeuvědomění, kdy mu došlo, že by neměl pobíhat po střechách a seskakovat z výšek, jejichž pouhá představa smrtelníkům divže nepřivodila infarkt. Rád zkoumal vlastní hranice, ale i u něj, přestože Loki očekával mnohem větší odpor, jelikož byl Narfi odmala jeho menší verze, co se zákazů a příkazů týkalo, i u něj nakonec došel k řešení; totiž že budou ony hranice zkoumat společně. Dělal svým dětem rozvrhy, kdy musí být normální, a kdy ne.

Hela se naučila zacházet se svou růžovou magií, ke které se přidala i lehká schopnost levitace. Nebylo to nic převratného, už nebyla nebezpečná pro sebe ani okolí, jelikož po menším zkoumání Loki zjistil, že je magie v její krvi velmi slabá, nějaké malé procento jeho vlastní síly. Postupem času samozřejmě rostla, ale pochyboval, že se někdy vyvine natolik, aby musela do učení. Nebyl si jistý, jak na to reagovat. Na jednu stranu byl rád, že bude jeho dcera ušetřena bolestivých traumat, která šla s magií ruku v ruce, ale zároveň ho mrzelo, že si odnesla tak málo. Jedinou výhodou bylo, že nebyla ani zdaleka tak ambiciózní jako její otec; byla spokojená se svými magickými copy, s levitací, s občasnými paprsky, stačilo jí velice málo. Netoužila po objevování alternativních cest, po tvorbě artefaktů, studiu… svou magii brala spíš jako občasnou výsadu, která ji zaručeně pobavila, ne jako způsob života.

Jediný syn, se kterým se vždycky bez problémů domluvil a se kterým vždy počítal, že se ho před ostatními dětmi zastane, se ho bezmála zřekl. Když mu jednoho večera došlo, že přišel útok z jediné strany, se kterou nepočítal, skoro se tomu zasmál. Samozřejmě si o pubertálních výkyvech nálad leccos přečetl. Věděl, že jsou děti v tomto věku citlivé a je třeba si dávat pozor na slova, o tolik nebezpečnější než kdy dřív. Loki byl připraven na spoustu situací a problémů, dopředu se připravoval na destruktivní nebo sebedestruktivní sklony, nezájem vůči škole a povinnostem, tendence utíkat od problémů, nechuť trávit čas s rodinou, obecná podrážděnost, občasná návštěva školní ředitelny.

Jenže on se nemusel rozčilovat nad tím, že mu dítě práskne dveřmi před nosem. Jörmungandr totiž neřval. Když se do pokoje zavřel, tak potichu, ale o to důrazněji. Bylo to definitivní, bylo jisté, že se nevrátí a nezačne křičet. Nevyšel pak celé hodiny, nemluvil se svými sourozenci a ani s Tonym, který byl automaticky vyhodnocen jako nepřítel, přestože vždycky zastával roli toho „pohodového“ rodiče.

Kdyby jenom nemluvil, dělal by si Loki sice starosti, ale ne zas tolik, aby zvažoval odbornou pomoc. Kdykoli se totiž na syna podíval, zírala na něj zpátky nenávist. Chlad, znechucení, někdy dokonce zklamání, a když se mohl dívat dost dlouho, spatřil tam i vztek a výčitky. A sice četl i případy jakési nepřátelskosti vůči vlastním rodičům u dětí Jörmungandrova věku, ale velice pochyboval, že tohle byl ten případ.

„Možná žárlí,“ řekl mu Tony do telefonu, když po něm Loki musel houknout, aby na to něco řekl. Nejprve se samozřejmě zeptal, jaká je konference a jaká byla cesta, ale hlavu měl jinde a Tony to poznal.

„Žárlí?“ zopakoval bůh lsti nevěřícně, naprosto nepřipraven na tuto variantu. Jörmungandr byl nejstarším sourozencem už hodně dlouho, a nikdy nepotřeboval bojovat o pozornost, byl to opatrovník a měl rád svůj klid – tedy dokonalý prototyp staršího bratra. „Přece se jim věnujeme všem… jak… proč by najednou…“

„Ne, myslel jsem… všichni ostatní mají něco, co on ne… teda kromě Valiho, ale to je nejspíš otázkou času,“ zabručel si Tony pod nos. Sám měl podezření, že nejmladší Lokison dostal do vínku schopnost přimět ostatní, aby mu za každou cenu vyhověli. Ale to možná byl jenom Tonyho problém, jelikož u ostatních nějakou větší averzi vůči slovu ne, pokud šlo o Valiho, nezpozoroval. I Natasha pro něj měla slabost. „Všem se teď věnuješ individuálně, s Narfim chodíte skákat po střechách – což mi pořád vadí, aby bylo jasno, jo, Fenrira učíš zvládnout přeměny, s Helou zase krotíte magii. Vali je středem pozornosti čistě proto, že existuje a možná… možná si Jörm přijde osamělý, nedoceněný, já nevím.“

„Nechce s námi trávit čas, zkouším to pořád dokola,“ namítl Loki chabě.

„Však o tom mluvím. Udělej si čas jenom na něj, ne na všechny.“ Na chvilku zavládlo ticho, a musel to být tentokrát Tony, kdo do telefonu houkl, aby se připomněl.

„Hm,“ odvětil Loki stručně. „Zkusím to.“

„Během dvou dnů jsem doma. Pak si s ním zkusím promluvit, i když mě to k smrti děsí.“

„Děkuju.“ Opět zavládlo ticho.

„Hlavně mi nezačni depkařit, prosím tě – takhle to půjde ještě hůř. Úplně vidím, jak se tváříš, přestaň s tím.“ A Loki násilně vyhladil starostlivou vrásku mezi očima a povzdychl si. Povídali si další hodinu.

***

Jörmungandr postupně přestával reagovat. Kde se dřív čertil a vztekal, zřídkakdy i ohnal pěstí, teď jen seděl a netečně zíral. Nebyla to taktika, jak se vypořádat se svými spolužáky a jejich posměšky. Ty děti, které se do útoků na Starka a jeho rodinu nezapojovaly, ale ani Jörma nebránily, si začaly myslet, že je konečně klid. Zamindrákovaní pitomci už neměli, co jiného by řekli, a jejich oběť je přestala brát na vědomí; měli za to, že Jörmungandr je zkrátka dospělejší a rozumnější, že pochopil, že nemá cenu bojovat s cizí blbostí. Byla to skoro pravda.

Nejstarší potomek boha lstí na tom nebyl zdaleka tak dobře, jako se tvářil: srdce mu už sice nebušilo úzkostí, jako když měl ještě sílu své rodiče bránit, ale místo vzteklých slz a bezmocného ohánění pěstmi, místo odvetných ostrých slov a zuřivé oddanosti teď zela jedna obrovská hladová díra. V hrudi ho nepálilo potlačovaným hněvem, vnitřnosti jako by se mu najednou obalily ledem, rty uvízly v přímé lince, oči se zúžily a jeho rysy byly ještě ostřejší než jindy. Pryč byl laskavý úsměv a shovívavý pohled, jemný dotek a ochranitelské pudy, pryč bylo všechno, pro co byl Jörmungandr vždy pyšný za to, kým byl.

Když zjistil, že emoce otevírají bránu jeho nechtěnému já, jednoduše přestal cítit. Nepohnuly s ním Valiho slzy ani tátovy nervózní pohledy a nemotorné pokusy o komunikaci.

Už ani nevěděl, proč vlastně a na koho tak zuřil. Na svého otce, že jim všem lhal, na matku, která je opustila, na Tonyho, že je přijal za své, sourozence, že nebyli normální, spolužáky, že ho donutili otevřít oči, sebe, že si toho nevšiml dřív? Nebo že si toho vůbec všiml? Bylo o tolik jednodušší nad tím nepřemýšlet.

Celý víkend trávil střídavě v pokoji a střídavě v koupelně. Když ho Jarvis práskl tátovi, ten samozřejmě zkvočnatěl a nechtěl se od něj hnout na krok. I teď, přes Jörmovy chabé protesty a pichlavé narážky, seděl na kraji jeho postele a hladil ho po vlasech, s jakousi nejistou a opatrnou něhou, jako by hrozilo, že se pod jeho dotykem buď rozpadne, nebo ucukne a zakousne se mu do ruky. Jörmungandr nemohl vyloučit ani jedno, aby byl upřímný. Lokiho od sebe dokázal dostat jen, když tvrdil, že chce být sám a z nevolnosti se vyspat. Ve skutečnosti usnout nedovedl, ale zároveň nechtěl být v přítomnosti svého otce, ne teď, v tak zranitelném stavu, kdy hrozilo, že se do jeho doteku opře, že zaskučí bolestí, že přizná, jak je mu zle, že ho poprosí o pomoc, o úlevu, kterou mu nebude mít jak dát. Byl příliš unavený na vztek a znechucení a on nechtěl, aby si Loki myslel, že už je všechno v pořádku, že za tohle všechno mohla jen nějaká střevní chřipka.

Kdyby si nebyl jistý, že Jarvis nemůže přemýšlet jako člověk, myslel by si, že to ticho, které nastalo, je zamyšlené.

V pondělí vstal a utekl do školy dřív, než se probudili ostatní. Loki neměl odvahu se za ním vydat. Měl moc práce s ostatními.

Doktor ho prohlédl, vyptával se, třikrát zívl, namlátil cosi nesrozumitelného do počítače a poslal ho do lékárny pro léky na předpis. Prý mu pomůžou utišit bolest hlavy, snížit úzkost. Dokonce vedl dlouhý monolog o dnešní uspěchané době a přílišném tlaku na mladé studenty, a Jörmungandr od něj vyšel jako poněkud labilní a k smrti vystresovaný puberťák.

Z lékárny zamířil do školy, kde na něj třídní učitel vytřeštil oči. Když nejstarší Lokison nepřišel do školy, mohla za to buď ošklivá nemoc, nebo přírodní katastrofa. Starkovi chráněnci nechodili pozdě, ani nedělali nepořádek, ani nenapadali ostatní. Nikdo ho nemohl obvinit z toho, že jim chybí matka.

„Ty jdeš… stalo se něco?“

„Neodhadl jsem vzdálenost,“ odvětil Jörm klidně, ignoruje posměšné odfrknutí svého nemesis, Jacka Darcyho. Jörmungandr neměl moc výmluv na výběr; zaspat prakticky nemohl, jelikož byl pojištěn tolikrát, že by to muselo být ultimátní selhání všech počítačových i lidských faktorů – museli by zaspat jeho sourozenci, což se kvůli Hel nebylo možné podařit, musel by zaspat Tony i Loki, což sice nebylo nemožné, ale jako poslední ochrana proti celodennímu spánku fungoval Jarvis, a i kdyby selhal ten, vždycky tu byla jedna konstanta, neschopná lidského nebo technického kolapsu – Pepper.

„Poprvé pěšky?“ ušklíbl se Jack. Rozčilovalo ho, že ho Jörmungandr začal ignorovat, ale tu a tam se pokusil navázat na řetězec neustálých posměšků, který jeho oběť dokázala svou netečností narušit.

Lokiho děti do školy cestovaly společně, jedním velkým autem, jehož šofér měl jednak nervy z oceli a jednak netrpěl alergickou reakcí na přítomnost nezletilých jako spousta jiných zaměstnanců.

Hlava mu pulzovala celý den, konečky prstů ho brněly a hrdlo měl stažené. Proč měl brát jen jeden prášek denně? Měl pocit, že exploduje.

***

Když se Tony odpoledne vrátil, nemile ho překvapila reakce, tedy spíše nedostatek, jeho drahých spolubydlících. Jediný, kdo ukázal trochu nadšení (tedy se málem přerazil, jak rychle se k němu hnal), byl Vali, který sice nejspíš vycítil dusnou atmosféru domácnosti, ale byl dostatečně chytrý na to, aby věděl, že si může ve svém věku a při své roztomilosti dovolit si ji ignorovat. Skočil Tonymu do náruče a vlepil mu jednu velkou pusu na nos.

„Co je to za chlapa?“ pozdravil ho vynálezce, zatímco se nenápadně ohlížel, kde jsou ostatní. „To jsi ty, Vali?“ žasl naoko, zatímco se děcko hihňalo v jeho náruči a obmotalo se kolem něj jako malá chobotnice. Po chvilce do chodby přicupitala Hel, drobounký bledý duch v růžové sukénce. Cézar se na svého ne tolik oblíbeného jako spíš tolerovaného páníčka zpytavě podíval, a když jeho přítomnost shledal přijatelnou, znovu položil hlavu na tlapy.

„To tady všichni spí?“ zeptal se Tony jediné rozumné bytosti široko daleko. Hel si trpitelsky povzdychla.

„Narfi s Fenrirem šli do parku,“ pokrčila rameny, aby dala najevo, že jí ani jeden příliš nechybí, „Vali skáče střídavě po mně a střídavě po tátovi, nemohl se tě dočkat,“ řekla a po očku sledovala, jak se Tonyho rty prohýbají pod tíhou láskyplného úsměvu, „táta trucuje, Jörm depkaří a všechny nás nenávidí, a já v této společnosti trpím a zcela jistě brzy bídně zhynu.“ Nevšimla si, jak Tony celý povadl, a pokračovala, zatímco majitele věže vedla dál do bytu, jako by tu byl na návštěvě: „Navíc, víš, jak jsme psali ve škole ten rozdělovací test? No, tak dneska došly výsledky a hádej co, vyhrála jsem třetí místo.“

„Ano?“ zahučel v odpověď, vysadil si Valiho na ramena a zamračil se na zavřené dveře od jejich ložnice.

„Propána krále, Tony!“ křikla najednou Hel, tak dramaticky a nevěřícně, až se na ni vyděšeně ohlédl. „Vždyť to byla soutěž finanční gramotnosti a já si celých dvacet minut rozpočítávala na prstech, jestli dám á nebo bé nebo cé! Nemůžu jít na další kolo, tam budou lidi!“

„Aha, aha,“ vydechl Stark s úlevou. Zatímco připravoval svačinu, kterou si chobotnice na jeho zádech hlasitě vyžádala, Hel mlela pantem. Žádný jiný popis na to nemohl najít, ona se vyloženě zastavila jen, aby nabrala dech na další nekonečné souvětí. Nejspíš tu opravdu musela trpět. Jestli se Loki snažil být více s Jörmem, pravděpodobně zanedbal ostatní a jí chyběla vrba, kterou ženy prý potřebují. Pepper byla konec konců s ním, rozhodla se na něj osobně dohlížet, jelikož už to byly celé měsíce, co se na konferenci skutečně osobně vydal a dokonce tam i zůstal.

Vzpomněl si na desítky esemesek, na které nedostal odpověď. Nevěděl, jestli má risknout, že mu Loki utrhne hlavu, nebo se rovnou vydat k Jörmovi, nebo se otočit a jet na další konferenci?

Chtěl se nechat přivítat dětmi, chtěl si s nimi dát večeři, chtěl je uložit ke spánku a pak skočit po tom zmetkovi, který ho po telefonu tak maximálně provokoval, a vypořádat se s ním po svém.

Nechtěl, absolutně nechtěl řešit to, co se před ním rýsovalo. Tichá domácnost a nedotknutelný Loki, nezastavitelná a roztěkaná Hel a snídaně protkané zvláštními pohledy… otřásl se tak silně, až mu lžička s ovocnou kaší zacinkala o misku. Vali se na něj vyčítavě zamračil. Už dávno mělo být na stole!

Tony se pak opřel zády o kuchyňskou linku a sledoval, jak Vali snaživě bere lžičku levou rukou, soustředěně si ji vkládá do pravé, obmotává kolem ní prsty jeden po druhém, konečně připraven k jídlu, jen aby nyní volnou levačku zabořil do misky a nabral si kaše do hrsti. Nevypadal, že by si svého omylu všiml, a Tony ho dál zamyšleně pozoroval. Najednou pocítil únavu. Mohl si jít vůbec lehnout do své vlastní postele?!

„Tony?“ pípla Hel. „Ty mě vůbec neposloucháš,“ obvinila ho.

„Jsem strašně utahanej,“ řekl, protože omluva by mu nepomohla a lež neprošla. Dívenka si ho chvíli prohlížela, pak se ohlédla na zavřené dveře, za kterými viděla mizet zničeného tátu, a k Tonymu se naklonila.

„Promluvíš s Jörmem?“ zašeptala tichounce, v hlase takovou starost, až se Tonyho nervozita ještě zdvojnásobila. „On… on začal být protivnej, ale posledních pár dnů je strašně…“ hledala slova, buď laskavější, nebo naopak výstižnější, „… ošklivej. Jako fakt moc. Víš, nás si jenom nevšímá, ale na tátu je sprostej, buď s ním nemluví vůbec anebo nadává, posmívá se, on… já vůbec nevím, co se mu to stalo.“ Najednou se jí oči zalily slzami. Zábrany spadly. „Dneska to bylo ještě horší. Celý víkend byl nemocnej, táta u něj byl, ale dneska ráno zmizel a šel do školy, v poledne zavolali, že prý zkolaboval, tak si pro něj táta šel a vzal ho do nemocnice, kde zjistili, že to přehnal s nějakýma práškama. Ale pak se z toho sebral a dělal scény, byl úplně nepříčetnej, tak si táta vynutil, že ho vezme domů, a když ho chtěl prohlédnout pomocí,“ zamávala prsty, což byl zvyk, který si od objevu své vlastní magie přisvojila a nemohla se ho zbavit, „kouzla, tak se na něj Jörm utrhl a řekl… řekl… byl prostě zlej a táta…“

Tony si holčičku přivinul do náruče a vlepil jí pusu do vlasů, protože sám netušil, jak na celou tu hromadu katastrof reagovat. Jörm má deprese? Pokus o sebevraždu? Jaké prášky? Jak to že si toho nikdo nevšiml? Proč ho nenechali v nemocnici, proč se nenechal prohlédnout, proč-

Hel tady mezitím musela být dospělá a příčetná, ve svých deseti pozemských letech, starala se o mladší sourozence a předstírala, že se jí neláme srdce.

„Miláčku,“ zabručel, když se mu rozvzlykala v náruči. Vali přestal mlaskat a podezřele se mu zkrabatila brada. Tony reagoval bleskově. Sice si připadal jako monstrum, ale potřeboval se své princezny dočasně zbavit, aby mohl na vlastní pěst nahlédnout do celého fiaska a zbytečně ji do toho nezatahovat. „Lásko, potřebuju, abys vzala Valiho a šla za Pepper. Je u sebe v kanceláři, řekni, že tě posílám.“ Mohl si domýšlet, že Pepper potřebuje pomoc a nikdo kromě Hel ji neposkytne v takové kvalitě, ale to přestalo fungovat už hodně dávno. Věděla, že ji posílá pryč, a poslechla jen proto, že dostala na starost Valiho. Tony si slíbil, že ji za tohle nechá vybírat si nálepky na sešity klidně celé hodiny a on za ní bude stát a vybírat s ní a ani jednou si nepostěžuje.

Jako první zamířil k Lokimu.

V ložnici bylo dusno, a místo povědomé hromádky neštěstí na posteli se mu naskytl žalostný pohled na Lokiho sedícího v koutu místnosti. Prsty si pohrával se závěsem a upřeně zíral na stěnu před sebou. Vypadal, jako by jen usilovně přemýšlel, ale oči se mu leskly a pohled to byl příliš neživý na to, aby skrýval nějaké myšlenky. Tony si k němu klekl, prsty mu přejel po tváři, a zatímco se mu lámalo srdce, rozhodl se potlačit veškerou lítost.

„Vzpamatuj se,“ promluvil, jeho hlas byl na tichou místnost příliš hlasitý a on si připadal jako vandal v kostele. „Děti jsou mimo dosah vás pomatenců, takže je načase si všechno vyříkat,“ mluvil statečně, přestože měl sto chutí se otočit a rozběhnout se zpátky do svého obleku. „Hel mi řekla o těch lécích,“ pokračoval, ale nedokončil myšlenku. Loki prudce zdvihl hlavu.

„Jak o tom ví?“ vyhrkl. „Nebyla… zatraceně,“ zasyčel a rychle se zvedl na nohy, Tony se musel zachytit stěny, aby se nepřevrátil, a najednou byl Loki skoro dva metry nad ním a on si připadal jako blázen. Chodí tady po špičkách a přitom toho idiota stačí nakopnout. „Všichni – úplně všichni se mi vymykají, za chvíli… já je nezvládnu,“ odsekával Loki udýchaně, jako by se o něj pokoušel nějaký záchvat. Nejspíš měl náběh na hysterii. „On nás nenávidí,“ otočil se najednou k Tonymu a vytáhl ho na nohy tak prudce, až se mu, ubohému křehkému pozemšťanovi, zatočila hlava. „Že prý je mu z nás zle. Z… z nás,“ divoce gestikuloval, střídavě ukazoval na sebe a pak na Tonyho, aby bylo jasné, jak to myslí. „Z celého života a z jeho sourozenců, ale že my jsme nejhorší.“ Zatřásl s ním jako zuřivý pes s novou hračkou. „Co když se chtěl zabít, Tony? Jak se to… já se mu přece věnoval, já… nevím, kde jsem…“

Tenký led.

„Ne, ne, ne,“ tentokrát ho popadl Tony. Věděl, že by si měl dělat starosti kvůli tomu, jak jednoduché bylo se z bohova sevření vytrhnout, ale nechal si to na později. „Počkej, počkej, není – poslouchej mě, Loki, podívej se na mě. Není, v žádném případě to není tvoje vina, slyšíš?“

Držel jeho tvář v dlaních a zřetelně cítil, jak se Loki třese, jak se hroutí vědomím, že není o nic lepší než Odin, že je snad i horší.

„Dokonce… dokonce mluvil i o Sygin,“ vyhrkl ještě, zmateně se zamračil, ukáplo pár slz, které už se nedokázaly udržet. „Kterou by si ještě neměl pamatovat. Vůbec nevím, jak se to všechno stalo, a není to poprvé – vždyť jsem nevěděl, že Hel chodila za školu, nevěděl jsem o šikaně, ani že používá magii, nepoznal jsem, že je Fenrir zatracený vlk a že Narfi může skákat ze střech a nezabít se, a já se celou dobu díval po Valim a čekal, co mě bude čekat s ním, a mezitím se mi zbláznil Jörm,“ hystericky se uchechtl. „Jsou to děti svého otce, vskutku.“

„Mluvil jsi s ním?“ zeptal se Tony a okamžitě sebou na ta slova trhl.

„Mluvil? Myslel jsem si, že je posedlý – proklínal mě, vykřikoval věci, které bych nevěděl, že bude vůbec schopný vyslovit, byl… tak… rozzuřený, a já nevím proč! Zeptal jsem se, dokonce několikrát, hádal jsem, ale všechny odpovědi byly stejné – že prý nejsme normální. Nikdo z nás. Ty prášky měl předepsané – dneska ráno byl u doktora, ten to potvrdil, že prý měl brát jenom jeden denně a on do sebe hrkl všechny… není to idiot, Tony, on přece ví, že něco takového by mohlo zabít i jeho, proč by se chtěl zabít?“

„Ježíši kriste,“ vydechl Tony a prsty si vjel do vlasů. Tohle bylo tak, tak špatně. „Půjdu za ním.“ Loki ho zachytil.

„Jenom bude nadávat, a věř mi, Anthony, že se ti dostane pod kůži,“ nešťastně se rozesmál a prstem ukázal na svoje zarudlé oči. „Vždyť se na mě podívej, ten kluk mě rozbrečel,“ a rozesmál se ještě víc. Byl to tak neuvěřitelně žalostný zvuk, až bylo Tonymu ze vší té lítosti vyloženě špatně.

„Musím to aspoň zkusit. Tohle… tohle přece není on,“ hlesl nakonec. Nechal Lokiho v ložnici a potichu za sebou zavřel dveře, spíš aby nahnal pár vteřin navíc na rozdýchání, než aby nedělal rámus. Pak zamířil k nejvzdálenějšímu pokoji na konci chodby a třikrát zaklepal.

Nečekal odpověď, ale stejně nevešel ihned. Po pár vteřinách pomalu vstoupil do jámy lvové.

Jörmungandr skutečně vypadal jako divoká šelma. Vždy pečlivě upravené vlasy měl rozcuchané do 

všech stran, oči mu těkaly a celý se třásl. Když mu pohled padl na Tonyho, rty mu zkřivil zlomyslný úšklebek. Tony by přísahal, že mu očima problesklo cosi tmavě zeleného, nebyla to smaragdová zelená, kterou občas vídal u Lokiho, a rozhodně ani zářivě růžová jako u Hel, tohle bylo…

Srdce mu vynechalo úder.

„Jörme? Proč sis vzal ty prášky?“ zeptal se tiše.

„Aby – to – na chvilku – přestalo!“ zařval chlapec nelidsky, křečovitě se chytl za hlavu a zaskučel. Tony k němu přiskočil, ale dřív než se ho stačil dotknout, se Jörmungandr prohnul v zádech, zaklonil se, roztáhl ruce do stran a vydal ze sebe další skřek, a společně s ním i obrovskou tlakovou vlnu, brčál zabarvený do ruda, která smetla všechno v okolí; police a knihy, židli i stůl, okna… Tonyho.

-----

předchozí - pokračování

Share: