Mateřská (10.) Spokojenost nemám v povaze

V dobré víře, že na jistém nejmenovaném blogu (ona ví, o kom je řeč) něco přibude, jsem se odmlčela, a ono nic. To je hrůza, co se tady děje.

Jedním dechem se beze stopy lítosti omlouvám, že jsem si dala menší oddech s překladem Amateur Theatrics, ale jaksi mě chytla nehorázná nechuť pokaždé, když jsem si další kapitolu načetla a připravila, a má vůle není na takové úrovni, abych nad tím mávla rukou a překládala i navzdory tomu. Každopádně není třeba mít strach, že jsem na překlad zanevřela, ono je sice pravda, že to nevypadá, ale já věci ráda dokončuju, pokud můžu. Takže teď, když jsem si postěžovala, už to půjde bezpochyby lépe.

Tak jsme se vykecali, teď zpátky k věci, k dalšímu pokračování Mateřské. To jste nečekali, že ne. Já totiž docela určitě ne.

Tak, tak, jednou to přijít muselo. Nemluvím o úplném konci série, protože to bych asi nemusela přežít, až uvidíte ten konec. Mluvím o tom, že čas utíká a nejenom nám. Děti rostou, některé jsou stále roztomilé, některé se tátovi podobají víc a víc, některé jsou skoro stejné a některým se ze skříně dere kostlivec. A možná by bylo i lepší, kdyby to nebylo jen obrazně řečeno. 

-----

Nepřipadalo mu to lepší; nic z toho, co se dělo, mu nepřipadalo lepší. Aby byl upřímný, měl tím na mysli spíše svůj vlastní duševní vývoj než to, co se dělo kolem něj, protože to okolo skutečně lepší bylo: mohl si jednou za čas někam vyrazit a neděsit se toho, co se děje dětem (popřípadě co dělají děti), nemusel se bát o svůj ani jejich krk, jelikož si svým hrdinským zraněním vymámil z Asgardu trochu pochopení a klidu. Už nebyl zločincem číslo jedna, už nebyl intergalaktickým teroristou, už nebyl… on?

Odfrkl si a mrštil s krabicí lupínků do vozíku. Gesto to bylo dosti výmluvné na to, aby přihlížejícího pracovníka odradilo od jakýchkoli poznámek.

Ujel dalších pár metrů, očima přejížděl po různých produktech, ale neviděl je. Mohl být šťastný, že byl jeho život o tolik klidnější, a zároveň nešťastný, a to z toho samého důvodu? Byly přece jen dny, kdy za sebou nechával spoušť. Dny, kdy pouhými slovy vyhrál sotva vyhlášenou válku, kdy se pomocí nich dostával do problémů a zase se z nich hrabal. Zkoumal tajné stezky mezi světy, studoval magii, bílou, černou, šílenou a nebezpečnou, praktickou i dosud neexistující. Experimentoval, poznával, učil se, cestoval, a teď… nakupoval.

Lokty se ztěžka opíral o vozík a na sklenici javorového sirupu hleděl s o něco větší záští, než kterou by člověk byl ochoten javorovému sirupu věnovat. Byl jako nějaké domestikované zvíře!

A přestože kdykoli ho takhle myšlenka napadla, sebevíc letmá byla, pokaždé ucítil zuřivý záchvěv, cosi jako výčitky, na jejichž přijímacím konci se mu v hlavě zhmotnil Tony. Tony, který byl kdysi prostě Stark. Jako by za to všechno mohl on, jako by ho uvázal k rodinnému životu.

Jenže pak se ozvala ta jeho ne tolik používaná část, ta spravedlivá a objektivní, a pravila, že to on přitáhl pět dětí do života někoho, kdo měl z rodiny bezmála panickou hrůzu. To on vedl klidný život, a to díky Tonymu se mohl občas trhnout.

„Co ti ten sirup provedl?“ zatahal ho Vali za rukáv. Pohlédl na něj dolů. Strašně vyrostl. Už tolik nešišlal, díky nebesům za to, vlasy měl o něco kratší, oči velké a stále ještě nevinné. Bylo to pořád dítě, ale větší, snad vyspělejší, chodil už do… už ne do školky. Mazlil se s každým a se vším a byl velmi neodbytný. Avšak ke slzám měl stále mnohem blíž než jeho sestra, tudíž se zase tolik nezměnil.

Když už byla řeč o jeho sestře; ta teď stála u regálů s bezpočtem barevných sáčků s cukrovím a různými bonbóny, a… co vlastně dělala? Loki totiž jako správný otec věděl, že těmhle lepkavým sladkostem ze sáčku příliš neholduje, proto nechápal, proč tam postávala na špičkách a ukazovala na ten balíček, pak na druhý… pak se roztomile zahihňala a ukázala na třetí, a tak pořád dokola, a mezitím tam znavený mladík v červeném tričku poskakoval tak, jak ona pískala, a podával jí jeden sáček za druhým, a po odmítnutí je zase vracel na místo. Dokonce už zašla tak daleko, že si za oběť nevybrala pracovníka marketu, který byl svazován jakousi povinností zákazníkovi vyhovět. Přestoupila na další kalibr, pouhé civilisty.

Přísahal by, že on na tom v jejím věku takhle špatně nebyl. V jejím věku nemanipuloval slovy, vybavoval si, že byl ještě dost líbezný na to, aby si všechny získal pouhým zamrkáním. A rozhodně nemluvil ani z poloviny tolik, co Hel. Co začala číst ty své dívčí romány (občas se tam zamíchala nějaká zombie apokalypsa, ale dělal, že to neviděl), prakticky nezavřela pusu. Nedokázal pochopit, po kterém z rodičů tuhle vlastnost přebrala, ale potom, co ji sledoval diskutovat s Tonym o motivech čtrnáctileté Sally, proč chodit či nechodit s Russellem, mu došlo, že to s geny nemělo pranic společného.

Fenrir nakonec nebyl němý, jak brzy psychologové s logopedy zjistili. Zajímavým faktem bylo, že výslovnost měl bezchybnou. Akorát ji odmítal předvést světu. Svému otci, Tonymu, sourozencům… zkrátka nadále nemluvil, červenal se a klopil oči, stále nenašel způsob, jak zkrotit své vlasy, a stále byl schopný si při své roztržitosti obouvat na každou nohu jinou botu a trička i svetry si navlékat naopak. Své dny trávil nevinně a klidně, ať už v knihách nebo u filmů, většinou s norským či finským dabingem. K překvapení všech však jedl jako zvíře. ‚Je to taková něžná dušička,‘ divila se Pepper. ‚Tipla bych ho na vegetariána.‘

Ale kdepak. Jestli Fenrir něco miloval, tak maso. Dopřával si ho často a rád, vychutnával si ho s apetýtem zkušeného gurmána, a ani srdceryvné nářky jeho sestry (ale to jsou malý kuřátka, ty žlutý a heboučký, a co jehňátka) ho neodradily.

Narfi jako by každým dalším rokem divočel o něco víc. Vypadal civilizovaně; oblékal se překvapivě elegantně na to, jak se choval, a v některých situacích dovedl ukázat, že disponuje velmi vybranou etiketou, ovšem jen do té míry, kdy mu to mohlo být užitečné. Dokázal být okouzlujícím společníkem na slavnostní večeři a v příští vteřině se z něj stal ďábel, ať už vyhlásil válku číšníkům, hostům nebo čisťounkým ubrusům. V boji s dospělými se však držel stranou; zásadně vše zařídil tak, aby důkazy neukazovaly na něj, tudíž si mohl připsat i rozhádané rodiny, které vůbec neznal, zmatek ve sborovně, ve které nikdy nebyl, podpálená místa, kde ho nikdo nikdy neviděl, a zdrcující slova, která nikdy nevyřkl přímo. Ovšem u vrstevníků na nenápadnosti netrval. Kdyby ho Loki včas neodvedl z asgardské společnosti, už dávno by rval hlavy, tím si byl jist.

Kdo se změnil nejvíce, a pravděpodobně i k nejhoršímu, byl překvapivě nejstarší potomek. Loki samozřejmě četl knihy a internetové příspěvky, dokonce ho na to připravila jak Pepper, tak i ta rusovlasá agentka, ale to, co nastalo, ho stejně vyvedlo z rovnováhy. Protože období vzdoru by pochopil, z toho on se zdaleka ještě nedostal, ovšem aby to šlo do takových extrémů, o tom se mu ani nesnilo.

Byly totiž časy, kdy si byl právě Jörmungandrem nejvíce jistý. Přišlo mu, že je mu jeho nejstarší syn velmi podobný, že ví, co od něj může očekávat. Mohli spolu beze strachu mluvit, a to přestože se jejich názory v mnoha případech rozcházely. Byl to odjakživa velmi mírumilovný chlapec, zdrženlivý, zdvořilý.

Jenže teď všechny odstrkoval. Odmítal s nimi kamkoli chodit, cokoli s nimi mít, jakkoli se vyjadřovat k věcem, které se týkaly všech. Nechtěl trávit čas s Tonym, opovrhoval sourozenci, práskal dveřmi před Lokim a vstával o hodinu dřív, aby nemusel do školy společným autem. Nechtěl mluvit dokonce ani s Jarvisem, tudíž bylo víc než jasné, že to nebyl problém všech, nýbrž jeho.

Mávli nad tím rukou, že ho to přejde. Pak že z toho vyroste. Potom že se s tím nějak srovná.

Protože oba dospělí byli zbabělci a ani jeden se za to příliš nestyděl.

U pokladny se Loki automaticky rozhlédl, jestli má všechna monstra pohromadě, a vzápětí ho maličko bodlo u srdce, když viděl, že všechna nejsou a že je to teď cosi jako norma. Ani netušil, kde teď Jörmungandr mohl být. Táhlo na pozdní páteční odpoledne, Tony odjel na konferenci, na kterou nikdy nejel tak rozzářený jako právě dnes, jelikož za sebou měli těžký týden plný mlčenlivých večeří a rozpačitých pohledů. Loki se rozhodl vypadnout z věže a udělat si radost nákupem jídla, protože jídlo bylo v jeho životě stálým bodem, který ho dosud nepřekvapil ani nezklamal. Cestou vyzvedl děti a marně se z nich snažil dostat, kde mají nejstaršího bratra.

***

Zaculila se a zabořila tvář do šály. Byl tak hezký, tak chytrý a milý, a pozval ji na kafe. Dokonce už pil kafe. Ona ne, nechutnalo jí. Vypadal tak pěkně, v tom svém černém dlouhém kabátu, s těma výraznýma očima, hustými havraními vlasy. Bože můj, Sára se pomine, až jí to povykládá. Znovu se uculila, šálu si konečně sundala a dala si ji na klín. Kabát už si od ní vzal a pověsil ho u dveří na poněkud oprýskaný věšák z tmavého dřeva. Teď se opíral o pult a čekal, až přijde na řadu s objednávkou. Prohlížela si ho od hlavy až k patám a nepřestávala se usmívat.

Objednala si jahodový koktejl ve vysoké sklenici, on si poručil tmavé kafe, krásně vonělo, ale věděla, že kdyby zkusila, do večera by se té hořké chuti nezbavila.

„Proč jsme museli tak spěchat?“ zeptala se ho, když před ni pokládal sklenici. Před koncem vyučování se jí v klidu zeptal, jestli by s ním nezašla na kafe, a ona po menším infarktu souhlasila, jenže před školou ji div neodtáhl od brány do plných ulic velkoměsta, jak najednou pospíchal. A pak, když měli školu z dohledu, zase zpomalil a trošičku křivě se na ni usmál.

„Nemohl jsem se dočkat, až spolu budeme sami, bez spolužáků,“ navázal bez problému a sám se konečně posadil. Přivoněl ke kávě a usmál se. Ještě rok zpátky to byl nechutný mok, kterého by se dobrovolně nedotkl, ale od toho podivného záchvatu, při kterém omdlel v úvodní hodině tělocviku, mu byl donucen začít holdovat. Když ze školy zavolali, aby se pro něj někdo z domu přišel, táta u něj tehdy nervózně postával, dlaní ho jemně hladil po zádech a byl připraven ho dokonce odnést. Jenže pak se mu ulevilo a Jarvis mu doma oznámil, že má velice nízký tlak. Od té doby pil kávu a nemohl příliš rychle vstávat. Byl ten den vyděšený, divoce mu tlouklo srdce a pištělo mu v uších, takže zcela zapomněl na svou nevraživost a do tátova doteku se opíral jako nějaké mazlivé štěně.

Chtěl si zachovat jisté dekorum, ale v momentě, kdy viděl, jak do ulice vjíždí velké černé auto, věděl, že musí jednat rychle. Popadl Dianu za ruku a táhl ji za sebou, dokud si nebyl jistý, že ho neviděli ani sourozenci, ani táta. No, mohla si to vyložit jako nedočkavost.

Hodlal to tak alespoň prezentovat.

Zářivě se na ni usmál a ona se zase jenom zaculila jako nějaká malá holka. Propána, co má s takovou ženskou dělat? Dobře, snad si to oba mohli ještě dovolit, dospělí ještě nebyli, ale děti už také ne.

Kafe mu v ústech zhořklo ještě víc. Když byl dítě, jako Fenrir nebo Vali, byl šťastnější, o tolik víc než teď. Byl tehdy pyšný, že má svého tátu, že má za strýce Thora, který všechny děti i navzdory Odinovým zákazům z celého srdce miloval. Co se o nich dozvěděl, tehdy, když se jejich táta rozhodl zřejmě spáchat sebevraždu a nechal se propíchnout naskrz, neuběhl ani měsíc, kdy by je alespoň jednou nenavštívil. Přesto měl Jörmungandr nevýhodu, že si pamatoval o dost víc věcí než jeho sourozenci.

Přestože se Loki původně snažil zmírnit i Jörmungandrovy vzpomínky, jeho věk ho před tím uchránil. Byl pod příliš velkým rizikem, že zcela ztratí paměť, v horším případě i rozum. Předstíral tedy celé ty roky, že věří báchorkám o matčině nemoci, dokonce svému otci nalhal, že nevěděl o jeho magii, složil sám sobě slib, že před svými sourozenci ani nemukne, že se všichni všechno dozví, až přijde správný čas.

A ten čas pořád nepřicházel.

Kdyby jen mohl říct, že to bylo to, co mu tak cuchalo nervy, kdyby jen to bylo tak jednoduché. Měl by totiž plné právo se chovat jako idiot, kdyby to byl jenom tento případ. Cítil by se ukřivděn, jenže jeho hlubší pohnutky v něm vyvolávaly takovou míru znechucení, až to s kýmkoli odmítal probírat, i sám se sebou. Naštěstí si nepamatoval úplně všechno, protože ačkoli věděl, že máma nebyla nemocná, netušil, jak přesně došlo k její smrti, ale podle toho, s jakou rychlostí se Loki snažil své potomky o tuto vzpomínku připravit, to nejspíš nebylo nic přirozeného.

Diana mezitím pořád mluvila a mluvila. O profesorce Grecianové a jejích učitelských metodách, o kamarádce Sáře, o tom, že je její máma těhotná, no chápeš to, má skoro dospělou dceru a teď se rozhodne, že chce další dítě, jaké to asi je, mít sourozence?

Měl čtyři, a všechny do jednoho miloval, přestože se od nich stranil víc a víc. Škodolibý Narfi, zodpovědná Hel, bezelstný Fenrir, Vali a jeho odzbrojující láska ke všemu živému i neživému. Byly však dny, ty horší, kdy je všechny nenáviděl a nechtěl s nimi nic mít, ze všeho nejméně pak společnou krev.

Byly to jen krátké okamžiky, kdy k nim pocítil vášnivou nenávist, jen maličké momenty, které však svou sílou přebily všechno ostatní. Momenty, ve kterých Hel zvládla menší kouzlo a Loki se na ni pyšně usmál, nebo když se Fenrir s chutí zakousl do steaku a nikomu to nepřišlo podezřelé, když bez problému překládal severské jazyky, nebo když Narfi skočil z druhého patra a bez vteřinky oddechu či jakéhokoli zranění vyskočil na nohy a utíkal dál. Nenáviděl je přesně v ty okamžiky, kdy se ukázalo, že to nejsou normální lidé, takoví, které denně míjel na ulici, ve třídě, na chodbách a v obchodech.

Žárlivost, závist? Kéž by se mohl obvinit z tak přízemních pohnutek. Kéž by to bylo něco tak dětinského, co se dá potlačit, s čím se dá víceméně žít. Jenže ho to sžíralo zevnitř jako nějaká kyselina, pokaždé když se na ně podíval, pokaždé když sám ucítil svrbění v prstech, když ho trápily migrény z potlačování přirozeného talentu, o který se však nikdy neprosil.

Když byl ještě malý a chodil do druhé a třetí třídy, všichni kluci ze třídy kolem pobíhali s čarodějnickými hůlkami a on, ve své sladké nevědomosti, chtěl být jeden z nich, jeden z čarodějů. Tolik moci, tolik zábavy. Děti věřily v magii. On v ni tehdy věřil celým svým srdcem, protože ji tolikrát viděl na vlastní oči. Jenže pak, teprve pár let zpátky, když jel poprvé na dovolenou jak s Tonym, tak i s tátou, u sebe pocítil něco neobvyklého. Už dřív, když měl ještě společný pokoj s Hel, kolem ní pociťoval zvláštní auru, proto nebyl překvapen, když vyšlo najevo, že ovládá magii. Jen maličko; v porovnání s tím, co měl v krvi její otec, to bylo nepatrné procento. Jenže Jörmungandr cítil magii ve vzduchu. Dokázal rozpoznat, komu patří, a ta jeho byla silná a divoká, ne opatrná a nejistá jako u jeho sestry. Jeho magie poznala, že má pevnější a jistější schránku, chtěla se zoufale projevit, a on ji nenechal.

***

Vypadal krásně, když byl tak zasněný. Kafe už mu chladlo, ona dopíjela koktejl a nepřestávala mluvit, jen aby zaplnila to poněkud trapné ticho. Věděla, že Jörm moc nemluví, byla to další ctnost, která jen přidávala jeho tajemnému image. Ach božínku, co asi bude dál? Možná se to dá počítat jako první rande, i když se jí zatím ani nedotkl, jen občas prohodil ‚hm‘ a ‚skutečně?‘ Mohl by to být začátek vztahu? Nebo ji pozval jen tak, z kamarádství? Přece jen spolu byli ve skupině v hodinách fiktivní firmy se slečnou Daltonovou. To už něco znamenalo, ne? Snad osud.

„Máš dneska večer čas?“ zeptal se jí náhle. Narovnala se na židli a zamíchala brčkem v téměř prázdné sklenici. „V kině je dobrý film.“

Jeho láska k superhrdinům a fantazijním filmům a knihám však navzdory všem nepříjemnostem nevyprchala.

„Mám čas celý víkend,“ usmála se. To říct nechtěla. Teď bude vypadat, jako by se ho nechtěla pustit celý víkend. To sice byla pravda, ale nemusel to hned vědět. Zacukaly mu koutky.

„Je to dlouhý film,“ odvětil a vstal ze židle. Pak došel k věšáku, opatrně z něj sundal Dianin kabát a vrátil se s ním ke stolu. „Setkáme se tedy v osm hodin u kina?“

Když se před kavárnou rozloučili (trošku se k němu naklonila, ale on ji jen zdrženlivě pohladil po rameni), měla Diana pět hodin na to, aby se připravila na večer svých snů, zatímco Jörmungandr přemýšlel, co bude zbývající čas dělat a kam si dá školní batoh, aby se nemusel vracet domů.

Vzhledem k tomu, že ráno skoro nic nebylo v ledničce, by to možná mohl risknout, táta jel s ostatními pravděpodobně někam do marketu, minimálně půl hodiny by mu mohlo stačit. Jarvis ho práskne tak jako tak.

Zaťal pěsti. To byla další věc, která ho rozčilovala. Mimo jiné.

Tony nechal lístek na lednici. Bylo to zvláštní, jako by se příchodem dětí do jeho života vrátil ke starým zvyklostem, kvůli technice dávno zapomenutým. Dělalo mu radost, když mohl dětem nechávat vzkazy, nebo je různě překvapovat. Dokázal trávit hodiny vystřihováním hlav Jackieho Chana, aby je lepil na všechny věci v domě, od dveří a klik až po kostky ledu. Fenrir si toho ze zásady nevšímal a dokázal si do sodovky vhodit led i s obrázky, aniž by mu přišlo cokoli divné, Hel si jen nespokojeně mlaskla a stěžovala si na infantilního rádoby rodiče, Valimu to přišlo pokaždé až nepřiměřeně vtipné a Narfi to bral jako výzvu, kterou je třeba překonat. Čím byl Tony starší, tím jako by byl sentimentálnější.

Na Tonyho byl Jörm taky naštvaný. Ano, staral se o ně a měl je rád, zachránil tátovi život, dal jim přepychový domov a nikdy se neprohlašoval za právoplatného člena Lokiho rodiny, ale všechny děti ho bez problémů přijaly, jako by bylo v pořádku, že spolu dva dospělí muži sdílejí nejen byt, ale i postel. Přijali ho už tehdy za druhého tátu, ale Jörmungandr to teď všechno, úplně všechno, co mu dosud připadalo normální, přehodnocoval. Teď mu to už tak normální nepřišlo, teď když poznal skutečnou normu, tu jasně danou. Matka, otec, děti. Lékař, úředník, prodavač nebo řidič, asistentka, učitelka, sestřička nebo účetní. Ani jeden bůh lsti. Ani jeden geniální vynálezce, ani jeden Iron Man.

Otravná mladší ségra, praštění mladší bratři. Žádná čarodějka, žádné jiné nadpřirozené bytosti, se kterými by sdílel dům i krev.

Vůbec… takhle to vůbec nemělo být. Nedávalo to smysl, takhle to zkrátka nemohlo fungovat. Bylo to špatně, nezapadalo to.

Vzal si peníze navíc, nacpal si je v rychlosti do kapes a znovu z bytu utekl. Zbytek času se procourá po nějakém obchoďáku a pak půjde do kina.

***

Byla už noc, když se děti, rozjařené ze začátku víkendu, konečně odebraly spát. Vlastně se odebrala jenom Hel s Narfim, jelikož Fenrir ani Vali nebyli schopni jít po svých. Loki nesl oba zároveň, ani se u toho nezadýchal. Zatímco dva starší se odebrali do svých vlastních pokojů, dva nejmladší měli stále jeden společný. Loki položil menšího Valiho do postele s křiklavým povlečením, pak se znovu narovnal a většího Fenrira zachumlal do peřin hned vedle.

Míchal se v něm jeden pocit s druhým; něha při pohledu na rostoucí děti, teď když se konečně nemíhaly sem a tam a on se na ně mohl nerušeně podívat, pohladit je, usmát se na ně. A potom strach a obavy smíšené s hněvem, protože ten pátý pořád nebyl doma a on se tak strašně moc nechtěl snížit k tomu, aby se zeptal Jarvise. Tony mu řekl, že Jarvis je schopný děti vypátrat, dokud u sebe mají svůj telefon. („Ne, Loki, není třeba se rozčilovat, nedal jsem čipy do tvých dětí. Můžeš vypátrat kohokoli, kdo má chytrý telefon, víš. Hele.“)

Až když políbil své skoro němé dítě do vlasů, uslyšel tichounké klapnutí dveří. Tony by si nevšiml, stejně tak Vali nereagoval. Jen Fenrir trošičku trhl hlavou, ale nevzbudil se. Měl velmi dobrý sluch, i když často dělal, že nic nevnímá. Loki opatrně vstal, došel na chodbu, tiše za sebou zavřel dveře a založil si ruce na hrudi. Ani nevěděl, že to dělá, prostě se to stalo a sám sobě připomněl své rodiče. Když si takhle založil ruce Odin, nebylo to nic zvláštního, Loki se s ním v dětství vídal zásadně jen tehdy, když něco provedl, a to se král nikdy netvářil zrovna šťastně.

Ovšem když takhle spatřil matku, byl v pořádném průšvihu a on už se dopředu loučil s důstojností, když se mu do očí hrnuly slzy provinilce.

Jenže když se takhle potkal na chodbě s Jörmungandrem, s jeho synem to ani nehnulo. Hruď se mu stáhla. Ano, dokázal být děsivý, ale to když se bránil krvežíznivým banditům nebo – svého času – rozzuřeným superhrdinům. Buď vypadal příliš klidně, nebo naprosto nepříčetně, nic mezi tím v arzenálu zjevně neměl. Nemohl tady přece začít vyvádět, když děti spaly. Minimálně ty mladší. Ty starší se možná lepily ušima ke dveřím. Nebo očima k mobilům, těžko říct.

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se tiše, ruce stále založené, ramenem opřený o zeď. Jörmungandr si nevzrušeně svlékal kabát i šálu. Tváře měl červené od ostrého větru, podzim byl v plné síle.

„V kině,“ zazněla odpověď, chladná a odměřená. Loki marně hledal trpělivost i pochopení. Snad nebylo na místě se rozčilovat, když on v mládí procestoval celé dny, aniž by dal rodičům vědět? Jenže tohle nebyl Asgard, a ten před ním nebyl Loki. A přestože za to jindy děkoval nebesům, teď by byl raději, kdyby to Loki byl, protože s Lokim by si možná věděl rady.

Zhluboka se nadechl. Nevěděl, kde začít.

„Nepočkal jsi ráno na auto,“ vzal to tedy od úplného začátku. Jeho syn ho obešel a zamířil do kuchyně, kde si snad z potřeby, snad jen pro získání času, napustil sklenici vody. Nevěnoval mu pohled. Nedivil se. Ranním jízdám do školy se dnes nevyhnul poprvé. „Taky jsi nepočkal před školou. Nedal jsi vědět, kam jdeš nebo kdy se vrátíš. A teď jsi tady, pozdě v noci, bez jediného slova.“

A ani po tomhle se žádného slova nedočkal. Jörmungandr odložil sklenici na linku a zamířil do svého pokoje. Loki mu nezastoupil cestu. Mlčel.

„Vidím, že zbabělost máme v rodině,“ pronesl pak tiše. Nechtěl, ale nestihl se zastavit. Krev se mu vařila. Kroky za ním na okamžik utichly. Pak se chlapec zase rozešel a už se nezastavil. Loki zůstal stát u zdi. Zíral před sebe a hruď jako by měl ve skřipci.

Chová se jako jeho otec. Chová se úplně jako jeho otec, jako Odin tehdy k malému Lokimu. Kde udělal chybu, kdy se to stihlo stát? On svého syna přece neignoroval, na jeho úspěchy byl pyšný a při nezdarech při něm stál, jeho zájmy podporoval. Nikdy netvrdil, že je jakýkoli jeho sourozenec v něčem lepší, nikdy ho s nikým neporovnával. Tak kdy se to pokazilo?

Dřívější slova mu teď v ústech chutnala jako popel. Tón, kterým je vyřkl, mohl klidně připsat Odinovi. Možná s ním tehdy nebyl jen tak nespokojený, jako si k němu spíš nedokázal najít cestu, stejně jako teď on k Jörmovi? Myslel si snad celá léta zbytečně, že není milován, jen protože Odin netušil, jak tu lásku projevit?

O problémech nemluvil, popíral je tak dlouho, dokud se na ně nezapomnělo, ale v duši zůstaly napořád, a na ty staré vrstvy se nabalovaly zas nové.

Proč nedokázal být tak jistý jako jeho matka, proč nedokázal jemně vkročit do pokoje svého dítěte, obejmout ho, beze slova ukázat, že je mu to dítě dražší než všechen poklad světa, proč z něj nedokázal pouhým dotekem dostat, co je špatně, co se mu nelíbí.

Byla to snad výsada žen? Těžko se mohl obrátit na matku dětí. A Pepper… tu sice uznávaly, vážily si jí, ale tak blízko k ní nikdy neměly. A Jörmungandr jako by teď neměl blízko absolutně k nikomu.

-----

předchozí - pokračování

Share: