Velvyslanec, 32. kapitola

Dalších pár zodpovězených otázek. Ti blbci na to sami nepřijdou, měli na to 31 kapitol a nakonec jim to musí někdo... prostě říct. Ostuda.

Thor už má zhroucení za sebou. Je to divné, když se nikdo nehroutí. Takové nepřirozené. Že jsem dlouho nerýpala do Tonyho a Lokiho, říkáte? Inu.

-----

„Řeknu ti vše, co vím,“ pravila Jane vyrovnaně, když agentka vstoupila do místnosti. V místech, kde stál ještě před malou chvílí Thor, šel cítit déšť. Natasha nadzvedla obočí.

„Ale?“ podivila se naoko. „Výčitky ti rozvázaly jazyk?“

„Zrada člověku vždycky podkope věrnost, nemyslíš?“ nadhodila vědkyně zdánlivě bezstarostně, v očích vztek a bezmoc. O výčitkách nemohla být řeč, ale to Vdově nevadilo ani v nejmenším. Tušila, že Thor se na záznam kamery dívat nebude.

Nejlepší materiál pro výslech byl zrazený, nebo alespoň zdánlivě zrazený člen skupiny. S pocitem zadostiučinění a pomstychtivosti se zbavil všech informací, které měl. Byla to ta nejdůvěryhodnější motivace.

„Organizace vznikla krátce po příchodu Thora na Zemi, v roce 2011,“ začala Jane monotónním hlasem.  „Vůdce se jmenuje Bragi, nebo si tak alespoň říká. Další základnu už podle mě nemá, nevím to jistě. Ale těch pár děcek v kombinézách pro něj nic neznamená. Nejspíš už jsou po smrti, nechal jim vybuchnout hlavy… skutečnou armádu, jak ji nazýval, skrývá jinde. Pochybuju, že na Zemi. Je to… nadčlověk, stejně jako Thor. Ještě než začneš kafrat,“ povzdychla si otráveně a obrátila oči v sloup, hranou lhostejností si dodávala sil na další slova. „Ten stroj na něj prý nefunguje, ale řekla bych, že kecá. Něco mu to dělá, ale je to zanedbatelné. Říká mu LNT. Moje motivy už znáte. To je vše. Vaše bezpochyby efektivní výslechové taktiky ze mě dostanou to samé, jen v jiném pořadí.“

Najednou se zarazila, prsty si promnula hojící se ránu na boku. Pořád štípala. „Málem bych zapomněla,“ usmála se nepřítomně. „Richard verbuje. V mobilu na něj mám číslo a pár takzvaně romantických esemesek. Měli jsme párkrát ‚rande‘, dokud se Thor nevrátil. To on nás postřelil. Je Bragiho pravou rukou. Levou už jste dostali,“ zazubila se a pevně se na agentku zadívala. „Chci, abyste dostali i je. Všechny.“

Bylo to za její pobyt ve Starkově věži naposledy, co se někomu úmyslně podívala do očí. Natasha měla po práci. Byla by řekla, že to bylo příliš jednoduché, ale neměla tu drzost, když si uvědomila, čím si Thor prošel, než došlo na tenhle jeden jediný výslech, který je mohl posunout dál. Z dlouhodobého hlediska to za to ani nemohlo stát.

Jane převezli na základnu SHIELDu. Fury se sice dozvěděl, jak probíhal výslech, ale nic moc mu to neřeklo. Už ani nezuřil. Viděl, že problém se řeší, a dokud šlo všechno, jak mělo (v rámci možností), nehodlal se dále zajímat. Artefakt, o který mu šlo především, už byl stejně dávno ztracen, a Jane se na jeho výrobě nepodílela.

To jejich LNT by se mu teď náramně hodilo, když vinou jeho vlastního záchvatu upřímnosti vznikla reálná hrozba, že se Thor nezachová… sportovně a bude se chtít pomstít za to, že Fury nepodnikl více kroků k tomu, aby byl osvobozen ze zajetí. Pokud na to dojde, bude připravený. Do karet mu hrál jediný fakt, a to že Bragi byl očividně natolik zaměřený na Asgard, že se konečná konfrontace (Fury o ní nepochyboval) při troše štěstí přenese tam a Země vyvázne. Pro něj za něj ať si jde Asgard k čertu.

***

Thor toho během dalších dvou dnů příliš mnoho nenamluvil. Zdržoval se v Lokiho přítomnosti, a přestože ke své bezstarostné nátuře měl daleko, jeho oči už nebyly tak mrtvé ani zoufalé, jeho tvář byla zase o trochu mladší. Konečně se trochu vyspal, nasbíral síly. Podvědomě se připravoval na muže, jehož tvář měl navždy uvězněnou ve vzpomínkách opředených bolestí, a jehož jméno slyšel poprvé od Natashy. Pohlédl tehdy na Lokiho, který jen pokrčil rameny. Nejspíš mu to taky nic neříkalo.

„Bragi,“ vyzkoušel to jméno, a neznělo vůbec tak jedovatě a odporně, jako si představoval, že bude. „Myslím, že je znovu načase se spolehnout na Heimdalla, bratře,“ obrátil se na mladšího boha, u kterého už bylo na denním pořádku, že se volně pohybuje po Starkově věži a nikdo po něm nevrhá vražedné pohledy. Clint došel do té fáze, kdy mu vlastní nevraživost přišla pasé.

„Vypadá to tak,“ připustil Loki. „Ale když jsem byl naposledy na Asgardu, zuřila tam poněkud zmatená válka a Heimdall měl jiné věci na práci než hlídat Bifrost.“

Ostatní obyvatelé věže bratry pozorovali, jedni zmatení a druzí dotčení. Tony by se cítil přehlížen, kdyby zároveň nebyl rád, že Loki ještě neměl možnost si ho odchytnout a vydírat ho. Taky měl tu drzost si pro sebe poznamenat, že je všechno podezřele klidné, že se ho dlouho nikdo nepokusil zabít a že onen Bragi, který najednou nepůsobil tak děsivě, když měl jméno, které by se v pozemském ekvivalentu dalo přirovnat k Bradovi nebo Bradleymu, se odmlčel. Což mohlo znamenat, že mu došly všechny karty a on vymýšlel, co dál, nebo hůř, teprve vytahoval esa a ještě ani pořádně nezačal.

Nedalo se říct, že by bylo všechno v pořádku a oni mohli otálet, ale pravdou bylo, že se po nepříteli slehla zem a oni museli chtě nechtě počkat na jeho další krok. Thor se přikláněl k tomu, že bude lepší jít znovu na Asgard, přece jen byla možnost, že tam o Bragim bude někdo něco vědět. Lokimu se více zamlouval nápad, že by se všechen případný boj odehrál na Zemi a Asgard by tak vůbec nepřišel k újmě. Chtěl bratra přesvědčit tím, že „jeho drazí Midgarďané se na něj v nouzi vykašlali“, ale Thor, který tentokrát rozpoznal apel na svou malichernost, rázně odmítl. „Před Jotunheimem jsem si toho nevšímal a podívej se, jak to dopadlo,“ řekl, čímž boha neplechy spolehlivě umlčel.

Byl na sebe pyšný, že se mu podařilo s Lokim mluvit. Sice to byl spíše křik a spíše hádka než rozumná domluva, ale snad právě díky tomu se toho vyřklo víc, sebevíc bolestivé to nakonec bylo. Navíc si užíval, že o bolestivých tématech volně mluvil a nebyl to on, kdo se vždycky skrčil v koutku s tím, že je to zakázané téma. Bylo to tak předtím, kdykoli si s ním matka chtěla promluvit o Lokiho zdánlivé sebevraždě, o jeho motivech, o jeho posledních slovech, bylo to tak i tehdy, když se ho Fandral o samotě zeptal, co se vlastně stalo. Jediný otec mlčel stejně jako on, a Thor byl natolik slepý a zbabělý, že to považoval za moudré, rozumné, žádoucí, za vše, co to nebylo.

Teď relativně klidně poukazoval na věci, které mu jindy trhaly srdce. Už si utahoval z Lokiho manipulátorství i vlastní slepoty a hlouposti, zničené korunovace, občas si do bratra nečekaně rýpl a kochal se Lokiho překvapením. A možná jednou dokáže pomyslet na Lokiho pokus o sebevraždu a možná se jednou nebude sám chtít zabít, kdykoli si uvědomí, že je jeho mladší sourozenec navždy zatracen kvůli jeho zradě, ale to byl krok, který ležel ještě hodně daleko v budoucnosti a on na něj nehodlal spěchat.

Věděl, že ho Loki neviní, alespoň ne zcela a otevřeně. Ale taky věděl, že jakmile se rozčílí, použije to proti němu, a rozhodně ne jednou. Když chtěl ublížit, tak ublížil, a bylo mu jedno čím nebo jak. Loki nedokázal odpustit, odhodit křivdu, nedovedl se zbavit své hořkosti. Zároveň netoužil po omluvách ani kompenzacích. Potřeboval jen ten ospravedlněný hněv, který ho udržoval při životě, o který kdyby přišel, nevěděl by, co si sám se sebou počít. Krmivo pro svou nenávist si uchovával na dosah, aby se kdykoli mohl ohnat a zamezit míru v duši, který by ho dle jeho vlastního přesvědčení pravděpodobně zničil.

Třetí den od výslechu Jane a usmíření bratrů už byl Tony nervózní a stejně roztřesený jako „smažka s absťákem“, jak sám trefně poznamenal, když ho Jarvis upozornil na nedostatek spánku a pitného nealkoholického režimu.

Ten samý den se Thor sklesle vrátil ze střechy a oznámil, že Heimdall opět nereaguje. Loki navázal tím, že si netroufá na teleportaci, jelikož „svou dobročinnost vyčerpal na tisíce let dopředu a nehodlal dělat víc, než bylo nutné“. Nevěděl sice, jak vyhodnotit, co už je a co ještě není nutné, ale tím se nehodlal zdržovat. K jeho vzteku Thor námitku bez pochyb či otázek nebo proseb přijal. Navzdory možnosti, že je Asgard v nebezpečí.

Načepýřil se jako uražený papoušek. Co si Thor myslel, že je Loki nějaká porcelánová slečinka, co se nedovede přenést mezi světy? Samozřejmě by to vyčerpalo energii, která se mu teprve před pár hodinami obnovila do té míry, kdy už si nepřipadal na kolaps, ale dokázal by to. Otázkou bylo, jestli by se tím jenom zbytečně nevystavil dalšímu riziku. Nepotřeboval se objevit Bragimu přímo před nosem. Už jednou s ním bojoval a nerad by si to v nejbližší době zopakoval. Thor se možná vyžíval v pěstních soubojích, ale pro něj byly zkrátka příliš intimní a špinavé. Znechuceně se otřásl, zatímco se Natasha bavila svým pozorováním. Jejich nový neoficiální přírůstek byl k popukání, když nedával pozor na okolí.

„Ale jestli u sebe nemá ten přístroj… tedy myslíme si, že ho nemá… tak nepředstavuje žádnou nepřekonatelnou hrozbu, ne?“ nadhodil Tony. Vzal pilku a ze samého zoufalství nad nedostatkem činnosti začal řezat větev, na které seděl. Skoro až doufal, že ho někdo konfrontuje, že se ho někdo zeptá – a poslyš, Tony, proč ty o té věcičce pořád mluvíš? Proč byli tak slepí, proč ho nikdo nezastaví?

„Jenže to napoprvé zanechalo následky. Thor sám říkal, že mu přijde těžší Mjolnir. Lokiho složila obyčejná kulka, kterou já bych ustál, to ti povídám,“ rýpl si Clint. „A to nevíme o dalších potenciálních vychytávkách.“

„Takže… to byla opravdu jenom pozemská střelná zbraň? Na tebe nic nenašli?“ obrátil se Thor k Lokimu, protože na své vlastní teorie o Mjolniru si ještě netroufal. Byl by se nenáviděl ještě víc. „Myslím tím… chci říct, něco jako to jejich LNT působilo silněji na mě, chvilku jsem se bál, že ty náboje byly z něčeho,“ promnul si prsty a zamračil se, „co by třeba mohlo ublížit jenom tobě. Mágovi…“

„Nebo ledovému obrovi,“ dodal Tony nápomocně. Zatlačil na pilku a s hysterickým pochechtáváním poslouchal, jak větev křupe.

„Ne,“ zarazil je Loki nevzrušeně. „Když jednou sáhnu po zakázaném ovoci, to dovolené už nikdy nechutná tak dobře jako dřív.“

„Uh-huh,“ zabručel Tony souhlasně. „Teď znovu a bez hádanek.“

„Jakmile použiju černou magii, bílá už nefunguje tak dobře jako předtím,“ odvětil Loki klidně. Nemusel ani otáčet hlavu, vyloženě cítil, jak Thor vedle něj zaťal pěsti. Tenhle detail mu ještě nestačil říct. A přestože i Lokimu se nad tou myšlenkou vařila krev, pořád bylo lepší žít se slabší magií, než umřít při plné síle. Jen se musel trochu omezit. Dávat větší pozor. Nebo se mohl držet svého tempa a nedostatky bílé magie kompenzovat tou černou, i když mu to bylo silně proti srsti.

Tony se na něj zamyšleně podíval.

„Takže jsi nám tu málem zařval, protože to jenom haprovala nějaká ta léčivá magie s jiným druhem a nevěděla si rady s jednou obyčejnou pozemskou slaboučkou-…“

„Jinými slovy, ano,“ zarazil ho Loki. Tony sice zmlkl, ale vítězoslavným úšklebkem divže neprozářil celou místnost. Hodně rychle zhasl, když spatřil bohův výraz. Sice vypadal jako kámen, ale oči jasně říkaly, že se pomstí.

Výmluvně pokrčil rameny: Ale no tak, vždyť se nic nestalo.

Loki přimhouřil oči a rty se mu malinko zkřivily v úsměvu. Tony se soukromé debatě nevyhne. Větev výhružně zapraskala a začala se lámat.

***

Byla hluboká noc, když se dveře do dílny otevřely a Loki do ní vstoupil, jako by mu to tam celé patřilo. Vzhledem k tomu, že se Tony celý scvrkl na poloviční velikost, mu to ani nemohl pořádně omlátit o hlavu.

„Dotaz,“ zdvihl prst a Loki se zarazil. „Jak jsi to poznal?“ Bůh se jenom líně, vychytrale usmál.

„Nejsi tak dobrý lhář, jako si myslíš,“ pravil na Tonyho vkus až moc tajuplně. Evidentně si své postavení užíval. Tony mu to nezazlíval, sám by nebyl o nic laskavější. Když už se pomalu smiřoval s tím, že jinotaj bude jeho jedinou odpovědí, Loki si povzdychl a milostivě se posadil k pracovnímu stolu. „Tipl jsem si a trefil se,“ přiznal. Tony se málem zalkl vztekem.

„Sereš mě,“ řekl. To zjevně fungovalo jako kompliment, protože se Lokimu pobaveně zablýsklo v očích. Pak ale zvážněl.

„Kde ho máš?“ vypálil. V Tonym se zdvihla vlna odporu. Tak to ne, no to teda ne. Ne. Uvědomil si, že to všechno řekl nahlas. Loki ho pozoroval stejně mlsně jako šelma kulhající zebru. „K čemu ti je? Čekáš, až si pro něj někdo přijde? Nemůžeš to aktivovat, bojíš se to zničit.“

„Nevěřím ti,“ šel Tony k věci. Všechno to samozřejmě byla pravda. Nemohl dělat vůbec nic, jen bezradně přihlížet, jak se po té šikovné věcičce všichni shánějí, zatímco on ji každý večer zabalí do bílého hadru a hodí ji mezi prototypy, ve kterých se nehrabe nikdo jiný než on. Dokonce i teď byla na dosah. Dával si záležet, aby po ní nešilhal. Loki se zvedl a přimhouřil na něj oči. Když došlo na Starka, neplatila slova ani urážky, byl proti nim stejně imunní jako jeho brnění vůči kulkám. Měl na něj vlastně jenom jednu páku, tu nejzákladnější ze všech; byl výrazně vyšší. Líbilo se mu, jak ho Tonyho oči sledovaly směrem vzhůru, jako kdyby si klekal – eh – ale tohle už měl přece za sebou, ne?

„Najdu to sám. Budeš volat o pomoc?“ Tony na tohle neměl náladu. Otráveně zabručel.

„Nech si to, na tu tvoji zlodušskou pózu ti už nikdo neskočí,“ odsekl. Ke svému i Lokiho překvapení se natáhl a vytáhl krychličku z krabice. Loki dokonce ucouvl, a to přestože bylo zjevné, že na něj vypnutý artefakt nemá žádný účinek. Tony ji vybalil z plátna a zkusmo po ní přejel prstem, přičemž nespouštěl oči z Lokiho.

Černovlasý bůh ztěžka polkl, přes tvář se mu mihl jakýsi záblesk, nebo naopak stín, to už Tony nepoznal. Dech se mu zadrhával. Najednou svraštil čelo, starost a obava a neuvěřitelný strach. Stark ho fascinovaně pozoroval. Tolik výrazů u Lokiho neviděl za celou dobu jeho pobytu ve věži.

Loki měl pocit, že exploduje. Stačil jeden pohled a jeho se málem zmocnilo to záškodnické zvíře, které se mu usadilo v hrudi už v útlém dětství, měl nepřekonatelnou chuť toho smrtelníka prohodit stěnou a vzít ten stroj a… aktivovat ho, jít na Asgard a jen se dívat… brněly ho prsty a v hlavě mu pulzovalo. Udělal další krok dozadu. Chaos. Ten nádherný a uklidňující zmatek a on uprostřed toho všeho, nad věcí, na každém prstu jednu nitku s desítkami hysterických loutek.

Ne. Tohle není hra. Tohle mohlo zničit jeho domov, mohlo to zabít lidi, na kterých mu stále záleželo. Tohle se nedalo vzít a jen na zkoušku použít, tohle bylo příliš nebezpečné, příliš lákavé, příliš špatné, dokonce i na jeho poměry. Ne.

Thorova důvěra. Ano. Mysli na něj a na to, jak se mu zase rozzáří oči, když tě vidí. Vzpomeň si, že si vybral tebe. Mysli na matku, čistokrevnou Asgarďanku, kterou by působení takového stroje roztrhalo na kusy, a společně s ní i Odina a válečníky se Sif, a ne, nezáleželo… nebude si lhát do kapsy, samozřejmě, že nechtěl, aby trpěli. Nepiplal se s tou zatracenou planetou jen proto, aby ji teď zničil, no ne?

Roztřeseně vydechl a udělal další krok dozadu. „Máš pravdu,“ vyhrkl. Tonymu spadla čelist.

„Co?“

„Máš pravdu,“ zopakoval bůh beze studu. „Nechci to.“ Byl bych zlikvidoval všechno, na čem mi kdy záleželo. „Znič to ty. Věřím, že nemáš v plánu zničit Asgard nebo zabít Thora, nebo ano?“

„Samozřejmě že ne,“ zavrčel na něj vynálezce a krychličku zase zakryl. Neměl z ní dobrý pocit, když tady tak zářila a odrážela se v Lokiho očích.

„Pak ji znič. Je mi jedno jak. Znič ji.“ Zněl naléhavě a bolestně, jako by ze sebe ta slova musel drát násilím, jako by chtěl říct něco docela jiného.

„Jak?“ zeptal se Tony a bezradně se okolo sebe rozhlédl. „Mám tu spoustu věcí, co jsou docela silní adepti na zničení nadpřirozeného artefaktu, ale taky by to mohlo vyhodit do vzduchu celou věž, nebo město, nebo stát, co já do prdele vím. To bych fakt nerad. Znič to ty.“ Divže po něm tu kostku nehodil, po tolika dlouhých dnech, kdy na ní lpěl jako tonoucí se na posledním stéblu. Jen si tu zodpovědnost vezmi, tak mi ji vezmi a klidně s ní někam zmiz. „Netvrď mi, že nemáš v arzenálu nějaký šikovný destruktivní kouzlo, tak sem s ním.“

Loki udělal další krok zpět. Roztřeseně se zasmál. „Starku, moji magii tvoří z devadesáti osmi procent jenom destruktivní kouzla,“ řekl nakonec. „Ale já to nedokážu.“

Ty jsi přece superhrdina, ne? Ty máš ničit všechny špatné věci, aniž bys pocítil pokušení. Nemusel to říct, ale Tony ho stejně slyšel.

„Proč myslíš, že ho tady schovávám, když vím, že ho nedokážu rozebrat?“ procedil skrz zuby. Okamžik syrové upřímnosti je pohltil oba dva, odhazovali slabosti, za které se oba styděli, každý před očima toho druhého. „Já to taky nezvládnu.“ Jenže není to takové pokušení, které cítí Loki, že? On tu věc použít může, Tony ne. Potřásl hlavou. „Udělám to. Já… zničím to. Hned zítra ráno.“

„Zítra ráno už to tady nebude. Oblékni si tu svou zatracenou plechovku a běž s tím někam hodně daleko. Neříkej mi kam. Zbav se toho. Hned.“

Tony šel.

-----

předchozí - pokračování

Share: