Velvyslanec, 31. kapitola

Víte, tahle kapitola je pro mě z nějakého důvodu... důležitá. Obávám se, že ani pořádně nedovedu vysvětlit proč. Možná protože je zlomová, upovídaná, emotivní, pokud je to správné slovo? Taky zodpovídá spoustu otázek, které se nahromadily během předešlých třiceti kapitol. 

Taky protože jsem z ní měla strach, protože jsem potřebovala napsat pocity. To je zatracená výzva, aby bylo jasno. Sice je ta kapitola napsaná více jak tři měsíce, ale pořád po ní pokukuju, doufám, že ji nějak upravím ke své vlastní spokojenosti, ale - haha - jako bych se neznala.

Navíc se u svých kapitol vždycky držím (docela nevědomky) pravidla 1 tisíc slov je nejméně, 2 tisíce ažaž, pak se to musí utnout. Tenhle díl má něco málo přes 5 tisíc slov, protože můj sadismus nezná meze. Rozhodla jsem se to na ně hodit všechno zároveň. A na vás vlastně taky. 

I když mám teda pocit, že tady trpím samomluvou, ale budiž, budiž. Jen budu, jak mi bylo kdysi doporučeno, tiše šoupat nožkama.

-----

Jane na sobě měla oblečení podobné tomu, ve kterém ji Thor spatřil poprvé od doby, co ho zajali. Černé kalhoty, tričko světle šedé a beze stopy krve. Stejně jako její tvář, dalo by se říct. Byla v tureckém sedu na posteli, zachumlaná v peřinách. Vypadala jako dítě v polštářové pevnosti a Thor se jen s vypětím všech sil držel, aby ji k sobě nepřivinul. Zůstal stát ve dveřích a pozoroval ji. Zdvihla k němu hlavu a přelétla ho pohledem. Rezignovaně si povzdychla, jako by se naplnilo to očekávání, které ji otravovalo a znechucovalo už nějakou dobu.

„Přišel ses zeptat, jestli jsem to já? Nebo tu část přeskočíme a rovnou půjdeme na proč?“ Viděla, že na ni není připravený. Vymotala se z peřin a pomalu vstala. Sykla bolestí, když ji zaštípala rána na boku, a zlostně se zamračila, když spatřila, že Thor svým zraněním není nijak omezen. Nejspíš už o něm ani nevěděl.

Thor upřímně neměl tušení, na co by se měl zeptat první. Všem ostatním tvrdil, že nad tím přemýšlel, ale už se nezmínil, že na nic nepřišel. To jedno krátké proč bylo skutečně výmluvné, ale dalo se s ním toho hodně přejít. Jenže on byl tak zmatený, že nedokázal vyplodit konkrétní dotaz, v hlavě mu pořád řvalo ublížené proč, ze kterého si teď Jane utahovala.

Dřív, než se opravdu stačil zeptat, Jane převzala kormidlo celé konverzace. Nepotřebovala čekat na otázky: stejně by mu řekla jen to, co by nijak neohrozilo její organizaci, popřípadě to, o čem věděla, že by Thorovi ublížilo nejvíce. Natasha ho varovala před všemi možnostmi, nebrala na něj ohledy, sama mu dokonce pár alternativ nastínila, aby byl připraven. Byl za to rád.

Beze strachu přistoupila blíž. Nevztáhl by na ni ruku, ani teď, ani kdykoli jindy. „Mocný Thor, bůh hromu, Asgarďan, budoucí král,“ povzdychla si zamyšleně, olízla si rty a roztřeseně se nadechla, jako tehdy, když jí vyznal lásku a ona své mlčení odůvodnila jako dojetí. Stejně tak se teď chvěla, natáhla se k němu, pomalu, ale bez váhání. Byl na sebe pyšný, že neucukl. Stál bez pohnutí jako skála, ona před ním maličká, drobná, zranitelná.

A přesto cítil, jak mu divoce buší srdce, jak se nemůže rozhodnout, jestli na to všechno zapomenout, nebo jestli s ní zatřást a přivést ji k rozumu, aby vše bylo jako dřív, nebo ji od sebe odstrčit a znechuceně odkráčet, nebo se na ni rozkřičet anebo se dokonce rozbrečet ze samého smutku a lítosti, protože – copak si tohle zasloužil? Vidět ji, jak chladně se na něj dívá, jak se i přesto, že byla o tolik menší než on, dokázala na něj podívat spatra, jak v jejích očích nehoří touha, není v nich něha ani láska, není v nich nic. Nebyla tam ani nenávist, kterou by dokázal přijmout, kdyby mu řekla, že jí ublížil. Přijal by svůj trest. Ale tahle… lhostejnost, tenhle výsměch, všechno to bolelo.

Zasněně mu dlaněmi přejížděla po hrudi. „Měla jsem chuť tě vykuchat a zjistit, co všechno je v tobě jinak. Proč vydržíš víc, proč žiješ déle, proč a jak jsi vlastně bohem,“ pokračovala, netečná k bolesti, kterou svými slovy vyvolávala. Její dotek byl lehčí než motýlí křídla, a přesto mu lámal žebra, drtil ho, dusil. Šlapala po něm, potvrzovala obavy, ničila poslední zbytky naděje. „Chtěla jsem na Asgard,“ řekla náhle. „Nedokázala jsem si ani představit nic krásnějšího, bylo to…“ vydechla, oči dokořán. „Chtěla jsem tam zůstat a studovat, chtěla jsem prolézt každičký kousek, chtěla jsem být jednou z vás,“ pokračovala rychle, horečnatě, dech se jí zrychloval, tváře růžověly.

„A potom? Tvůj otec,“ vyprskla. „Byla jsem do té doby smířená s tím, že svůj krátký lidský život zasvětím studiu docela nového světa, ale pak… pamatuješ si, co mi řekl?“ zněla najednou jako malá holčička, která přiběhla žalovat rodičům, ukřivděná a uražená. „Ta smrtelnice nepatří na Asgard, stejně jako koza nepatří k hodovnímu stolu,“ divoce se rozhihňala. „Byla jsem v jeho očích ještě podřadnější než ta koza! A ty… ty místo abys trval na tom, že zůstaneme… ne, byl jsi zbabělec a nechtěl sis znepřátelit taťku, co?“ zavrněla. „Tak velkodušné gesto!“ zvolala dramaticky, a Thor si nemohl pomoct, ale každým dalším slovem mu víc a víc připomínala jeho bratra. „Jak obětavé a laskavé a štědré, že se svolíš jít se mnou na Zemi, dožít má léta na skladišti, aby ses pak mohl vrátit zpátky do ráje.“

„Dopustil jsem se kvůli tobě zrady. Nechal jsem tělo svého jediného bratra na poušti, abych mohl ochránit tebe. Vzdal jsem se všeho, co jsem měl, co mi zbylo, abych mohl být s tebou! Postavil jsem tvé zájmy nad zájmy mého lidu, mé povinnosti!“ zaburácel, a nepřekvapil tím jenom sebe. Jane se maličko stáhla, sotva viditelně, Avengers o pár místností dál se opřeli do židlí, zatímco Natasha se naopak naklonila blíž k obrazovce. „Co ti udělali?! Proč jsi najednou taková?!“ rozmáchl se rukama. Jane zdvihla bradu, na rtech lítostivý, ale nelaskavý úsměv.

„Ale Thore,“ povzdychla si. „Nikdo mi nemusel nic dělat. Chtěla jsem to od doby, co jsem tě srazila autem. Oni,“ odvrátila se a znovu si sedla do svého peřinového hnízda, „mi jen dali prostředky, naději. Nechtěli úplně to samé co já, ale někde během naplňování jejich plánu by se splnil i ten můj. To mi stačilo.“

„Takže je to banda pomatenců, která chce být nesmrtelná?“ uchechtl se Thor, a bylo v tom tolik posměchu a jedu, až se i Natasha zarazila. Buď se za pár minut chůze do cely sebral a rozhodl se hrát na výslech, nebo v těch slovech bylo více citu, než si byl on sám vědom. „Jste lidé, Jane. Nemůžete být na Asgardu. Nemůžete tam žít, ani přežít, a kdyby ano, tak byste stárli stejně rychle jako tady. Nic ten proces nezpomalí, ani nezastaví, vůbec nic. Takhle to prostě je.“

„Tvrdil jsi přece, že chceš vládnout se mnou po boku,“ odvětila Jane, najednou tak podobná té, do které se Thor zamiloval. Jenže on už ji neviděl. Někde mezi tím, kdy k němu přistoupila, a tím, kdy odhalila své skutečné já, se v něm cosi zlomilo, nerozhodnost a váhavost, poslední zbytečky naděje. Nezhroutil se, ale obrnil. Tohle nebyl člověk, před kterým si mohl dovolit slabost. Ze všech politických a diplomatických seminářů, které kdy musel absolvovat, byla tohle jedna věc, která se mu nesmazatelně vryla do kůže.

„Jistě,“ přitakal chladně. „Ale to nemění nic na tom, že bys během pár svých pozemských let zemřela. O to dřív na Asgardu, jelikož tam čas běží ve srovnání s Midgardem o dost pomaleji. Nebylo nic, co bych pro tebe mohl udělat.“

„Lži!“ rozkřičela se Jane a vyskočila z přikrývek. Thor se na ni zmateně zamračil. „Jenom víc mi dokazuješ, že sis to všechno zasloužil,“ zasyčela. Odhodila tak veškeré výčitky, které kdy mohla nad svými činy pociťovat. „Namlouvat mi, že nemůžeš nic udělat, abych žila déle, ale podat prstíček,“ a skutečně do něj jeden kostnatý ukazováček zabodla, „ukázat, že můžu žít mezi lidmi, kde mě i služka přežije, to už jde! To měla být tvoje skvělá nabídka?! Abych se na pár let… možná dokonce měsíců, stala královnou?! A co potom? Oplakal bys mě a našel si někoho pořádného?! Ty mi tady budeš vykládat něco o zradě a lásce!“ ječela, rozpálená do běla.

„Co bych podle tebe měl dělat?“ zeptal se bůh hromu překvapivě klidně na někoho, kdo se ještě před chvílí stěží udržel na nohou.

„Ještě budeš dělat, že o tom nevíš?“ vztekala se vědkyně, teď zase tolik vzdálená té, jakou ji Thor znal. „Co Idunina jablka? Nic?“ posmívala se. Zavládlo krátké ticho, kdy na ni Thor vyvalil oči, načež propukl v hysterický smích. Byl to tak žalostný zvuk, až by jeden pochyboval, jestli je skutečně na místě ho nazvat smíchem.

„Myslíš si, že bych to neudělal, kdyby to šlo?“ vydral ze sebe. „Dal bych ti svůj vlastní život, kdybych mohl, co by pro mě znamenalo pár jablek?“ Jane na něj beze slova zírala. V očích měla něco, čemu nerozuměl. Uvědomění, leknutí, nedůvěra, pochyby, to všechno najednou. „Smrtelník není schopný ta jablka strávit,“ pokračoval. „Mnoho jich to zkusilo. Stálo je to život, v tom lepším případě. V tom horším je to připravilo jenom o rozum.“

To ne. Ne, ne, ne. Tohle byl důvod? Tohle bylo, proč…

„Ty jsi tohle všechno dělala jen proto, že ti ten muž slíbil nesmrtelnost?“ zeptal se tiše. „Nebo život na Asgardu? Genocidu mého lidu? Co jsi vůbec chtěla?“

Jane jenom němě hýbala rty, nevydala ze sebe jediný zvuk. Pocítil najednou lehký záchvěv úlevy, tak nenápadný, až si pomyslel, jestli už skutečně neblouzní. Nezradila ho navzdory lásce k němu. V první řadě ho ani nemilovala. Zhluboka vydechl. Nechtěl se v těch pocitech hrabat déle. Nedovedl by je popsat, kdyby se ho někdo ptal. Jakési vzdálené zadostiučinění, hořká zrada, ale za ní smír. Srdce se mu rozbušilo trochu rychleji, když si to všechno uvědomoval, ty ublížené nitky se trhaly a on pocítil něco, o čem netušil, že někdy bude schopen znovu zažít: chladný odstup.

Maličko se usmál, trošku překvapeně a nejistě, nebyl to vypočítavý úsměv jeho bratra, nebyl laskavý jako ten matčin ani napjatý jako otcův. Byla to tečka.

Měl spoustu otázek.

Otočil se a z místnosti odešel, tiše zaklapl dveře a bez jediné myšlenky se prošel dvěma patry, než dorazil do zasedačky, kde se na něj snesly nevěřícné pohledy. Oplatil je všechny do jednoho, modré oči lesklé, ale rozhodné. „Mohla bys?“ zeptal se. Natasha mlčky přikývla. Měla práci.

***

Thor se z přítomnosti ostatních omluvil, odměřeně a chladně, stejně jako Odin, kdykoli neměl náladu na své rádce nebo dvorní patolízaly, kdykoli se chtěl zdvořile (ale ne nutně bez urážky) dostat pryč. Mohl by zůstat a poslouchat Natashu, mohl by se snad i leccos přiučit, ale nějak necítil potřebu, ani touhu, ani zvědavost, nechtěl už vůbec nic. Skončilo to. Steve vypadal, že se rozhoduje, zda ho následovat nebo ne. Věnoval mu ostrý pohled, pevný a neústupný. Kapitán pochopil, ucouvl, a znovu se Tonymu zadíval přes rameno na obrazovku. V ten samý moment, kdy Natasha vstoupila do cely, se Thor vydal pryč.

Prošel se všemi patry mrakodrapu, v hlavě úplné prázdno, a teprve až si uvědomil, že je znovu nahoře a nic se nevyřešilo, padl mu na hruď kámen, obrovská skála, která jako by mu chtěla připomenout, že má cítit, nějak všechno strávit, než padne k zemi. Zalila ho vlna sebelítosti, zrada se mísila s nenávistí a pomstychtivou povýšeností, posměšky na adresu všech ubohých pozemšťanů se slívaly v jedno s odporem k sobě samému. Stud. Pohrdání, vztek, únava, pýcha se nadšeně klaněla před jeho povrchností, otcova slova se vracela silněji a hlasitěji, on se najednou zarazil a přitiskl si dlaň k ústům.

Lapal po dechu jako staré zvíře na konci svých sil, chtělo se mu zvracet, ruce se mu roztřásly. Lokiho hlas mu vlepil pomyslný pohlavek: nic se neděje, jsi v bezpečí, nic se neděje, není to první zrada ani poslední, pouhé dětinské zamilování, bolest, která se vyléčí okamžitě, když jí dáš prostor. Vlastně se vůbec – nic – neděje. Tady máš krásnou bílou stěnu, můžeš ji klidně prorazit pěstí, pak půjdeme na lov a pár dní se tady neukážeme.

Najednou ho potřeboval vidět. I kdyby jen na okamžik, i kdyby stále nebyl vzhůru, potřeboval ho vidět, potřeboval, aby na sebe vzal roli staršího bratra a byl ten rozumný a racionální, který jakoukoli pro Thora nezvladatelnou emoci dovede tak vyčerpávajícím způsobem rozebrat, až se Thor chtě nechtě musí uklidnit, ať už pod tíhou argumentů nebo únavy.

Obával se, že vrazí na ošetřovnu a skácí se k nohám postele, ale ke svému překvapení se přede dveřmi dvakrát zhluboka nadechl a důstojně vstoupil, smířen s tím, že zase brzy odejde, aby si mohl někde o samotě lízat rány. I kdyby snad byl Loki vzhůru, stejně už dávno nebyl tím bratrem, který by mu pomohl překonat vnitřní rozpory.

Nečekal, že na něj z postele zamrkají jedny zelené oči, sice stále zamžené, ale vzhůru, velice vzhůru.

Odkašlal si, rukou divže nerozdrtil kliku u dveří. „Vzbudil jsem tě?“

I Loki si odkašlal, ale spíš než pro získání jakési iluze rovnováhy, tak proto, že svému hlasu oprávněně nedůvěřoval. Cítil se lépe, místo mokvající rány měl mezi krkem a ramenem jen narůžovělou barvu, byl zcela zahojený a on se rychle dostával z omamného vlivu léků. Na moment zvažoval, že bude předstírat amnézii, nebo snad infarkt, ale rozmýšlel se příliš dlouho na to, aby to pak bylo důvěryhodné. Fyzicky mu bylo dobře, ale to přece neznamenalo, že hned musí vstávat a hnát se do další katastrofy. Teprve až si všiml podvědomé touhy si přikrývku přetáhnout přes hlavu, vztekle potřásl hlavou a odpověděl na otázku, která už dávno vybledla.

„Ne,“ zachraptěl. Nastalo další ticho. „Proč jsi tady?“ zeptal se po chvilce. To Thora vytrhlo z letargie. Konečně pustil kliku od dveří. Zůstaly v ní otisky.

„Chtěl jsem jenom… jak dlouho už jsi vzhůru?“ Loki obrátil oči v sloup. Ani jeden z nich nedostal svou odpověď, a ani jeden se jí nedožadoval.

„Vypadá to, jako bychom si měli vyměnit místa,“ poznamenal místo toho, a kdyby byl Thor mladší a sebestřednější, myslel by si, že je to ten samý hravý tón, který Loki používal ještě tehdy, když bylo všechno v pořádku, když se dokázali obejmout nebo společně opít. Teď to bylo nemotorné, pokus o zlehčení, snad nějaká snaha ho uklidnit, dát mu falešnou vyhlídku, že všechno bude zase takové, jako to bývalo. Že je všechno v pořádku. Byl to Lokiho způsob, jak mu pomoct, a místo naděje, kterou by to v něm jindy probudilo, ho ovládl vztek.

Dveře zavřel s o něco větší vervou, než by rád. Loki se ani nehnul, jako by čekal na popravu. Co Thor mohl vědět, možná tady na něj celou dobu koukala iluze. Balíček kapesníků, který dosud ležel zapomenut na bílém pultu u dveří, byl vyslán na průzkum. Od Lokiho, kterého se to gesto očividně hluboce dotklo, se neškodně odrazil a dopadl na postel.

Thora vztek zase přešel. Skoro se rozesmál, když se tak na bratra díval, rozcuchaného a uraženého, na balíček kapesníků ležící hned vedle, a jeho vlastní rozervané nitro uprostřed toho. Ano, měl neuvěřitelnou chuť se rozesmát a posadit se na zem. Proč se mu tohle dělo? Vyprchával mu z těla adrenalin, nebo strach, nebo to nechutně nekonečné čekání, falešné naděje? Za život se dostal do situací, ze kterých mu bylo slabo ještě teď, a jen zřídkakdy se potom, co zázračně vyvázl, takhle sesypal.

Loki ho bedlivě pozoroval, prsty svíral deku. Nemocniční košile mu byla směšně velká, což byl další důvod, proč se chtěl Thor prohnout v pase a plakat smíchy. Ano, určitě se mu jenom chtělo smát.

Dopadl na postel vedle té Lokiho. Smích ho přešel, když zaznamenal, že se mladší bůh zvedá – ztěžka, ale pevně rozhodnutý zmizet. Mohl by ho chytnout a smýknout s ním zpátky, mohl by ho nechat jít nebo ho pronásledovat, místo toho jen zavřel oči a povzdychl si.

„Ne – prosím.“ Vyzněl unaveně a staře, dokonce i sám sobě. Nechápal, jak se mohl ještě před vteřinou smát. Nechápal, jak se ještě někdy v životě bude moct smát.

Loki se zarazil. Thor se zhluboka nadechl a dlaněmi si promnul tvář. „Já… už nemůžu tohle dělat. Prosím, zůstaň tady a mluv se mnou.“ O pár vteřin váhavého postávání u dveří později se Loki skutečně vrátil k posteli a přisedl si. Dále, než si kdysi sedával, ale blíž, než by Thor čekal. „Copak tebe to už neunavuje?“ pokračoval tiše. „Nemusíš utíkat. Nezlobím se. Neublížím ti.“ Na moment se odmlčel, zamračil se, potřásl hlavou. „Vím, že je těžké tomu uvěřit, když si vzpomenu na naše první setkání. Jednal jsem špatně a vyčítám si to. Hodně jsem… hodně jsem nad tím… nad tímhle vším přemýšlel.“

Na nic nepřišel, samozřejmě. On přece nikdy na nic nepřišel, ani když nad tím přemýšlel. Nevěděl, co říct, co dělat. Chtěl Lokimu vynadat, chtěl ho praštit, obejmout ho a říct, jak je rád, že žije. Chtěl mu pohrozit, nakopnout ho, vyčíst mu všechno, co se kdy stalo špatného, chtěl se s ním vrátit domů a říct Heimdallovi, ať už nikdy neotvírá Bifrost na Midgard, ať je k tomuto světu navždy slepý. Chtěl si jít postěžovat matce a zavřít se v pokoji a spát. Chtěl, aby mu někdo potvrdil, že si nic z toho všeho nezasloužil, že to zkrátka nebylo fér, ale že to bude v pořádku.

Možná by dovedl dále žít, kdyby Lokimu prostě odpustil, jako vždycky. Kdyby třeba jenom dělal, že se nic nestalo. A nemluvil o ničem, o čem by měl. Jenže minimálně jednu věc se za léta chybování naučil, jednu věc, které vždycky litoval.

Potřeboval si s ním skutečně promluvit, žádné vytáčky ani lži, přetvářky nebo zbabělé úprky. Jejich vztah mu teď připomínal zlomenou ruku, neschopnou zase srůst. Bolestivá záležitost se vším všudy a úniková cesta nikde. Zatímco Loki se tvrdošíjně pokoušel o amputaci, Thor si namlouval, že je ruka úplně v pořádku. Ani jeden z nich se s tím neuměl vyrovnat. Jenže Thor už konečně viděl, jak nešťastně zlomená je, a že je třeba ji napřed srovnat, aby se vůbec mohla pokusit se zahojit. Kdyby ovšem začal jemně, neměl by sílu pokračovat. Vzal tu polámanou ruku a prudce s ní škubl.

„Lhal jsi mi! Všechny ty řeči… lež!“ vyhrkl, zcela nepřipravený, ale rozhodnutý ze sebe všechno dostat. „Ne- nechápej to špatně, bratře,“ pokračoval rychle, aby Loki nestihl dojít k nesprávným závěrům, jako to měl ve zvyku, „jsem rád, že jsi naživu, ale… bylo to nutné? Bylo to všechno opravdu nutné? Nechat se propíchnout skrz naskrz, přímo přede mnou, pak… umírat, loučit se… nedokážu ani říct, jak… umíš si představit…“ frustrovaně zavrčel. „Jsou věci, které nikdy nezapomenu, a které ti nebudu schopen odpustit. Všechny tvé podrazy a pokusy o vraždu stranou, tohle zdaleka přesáhlo hranice krutosti.“

Loki doufal, že mu bude dána šance zůstat tichým mučedníkem o něco déle, ale zdálo se, že tohle byla ta pověstná poslední kapka. V hlavě jako by mu vybuchl ohňostroj – pečlivě poskládané lži a mozaiky polopravd se rozprášily do všech stran a jemu zbyl jen palčivý a hořký, mstivý a skutečný hněv, pravda bolestivější než kterákoli lež.

„Ty mi nemáš co odpouštět,“ zasyčel, a Thora tím zjevně překvapil, jelikož se po něm ohlédl a trošku se odtáhl, oči zmatené, ale rty pevně semknuté. Byl smířen s tím, že se teď nějakou dobu ke slovu nedostane. A doufal… možná trošku doufal, že teď, když byli o samotě, se Loki sníží k tomu smířlivému, měkkému tónu, který používal, když věděl, že ho může slyšet jenom Thor, že může dát najevo, že pod tou maskou lhostejnosti se skrývá křivda a smutek, možná ještě nějaký zbytek lásky. Těsně před korunovací, pak ten jeden krátký moment při invazi, asi vteřinu nebo dvě předtím, než mu vrazil nůž mezi žebra, a snad i ta chvíle v cele na Asgardu, a na lodi na Svartalfheimu.

Ale to už nejspíš bylo pryč. Thorova přítomnost už na Lokiho neměla uklidňující vliv, už nebyl skálou za jeho zády, o kterou se mohl kdykoli opřít. Takhle - takhle Lokiho viděli všichni ostatní. S pichlavýma očima a přísnými rty, vztekle zaťatými zuby, jedovatými slovy, vzdor a nedůvěra v každém gestu, každém pohybu. Jedna neprostupná nesympatická maska.

„Nikdy ti neodpustím,“ poškleboval se mu Loki, imituje jeho hlas, a bylo to tak nečekané, až se Thor skoro pousmál, protože tohle byla tak neuvěřitelně dětinská technika, jak se mu dostat pod kůži... a fungovala. Fungovala po celá staletí a Thor si nebyl jistý, kdo z nich byl vlastně to nevyspělé dítě – ten, kdo pořád stejně provokoval, nebo ten, kdo se pořád stejně vyprovokovat nechal.

„Co přesně mi neodpustíš, bratře? Že jsem ti zachránil život, a stejně tak i tvé drahé pozemšťance?“ Thor sebou trhl. Lokiho to nezastavilo ani nezpomalilo, ale kupodivu se nepouštěl do žádných dalších zlomyslných poznámek na tohle téma, což samo svědčilo o tom, že ve skutečnosti nezuřil tolik, aby na něj vytáhl takovou podpásovku. Alespoň prozatím. „Dostal jsem vás z Asgardu, spolupracoval jsem, přistoupil na všechny tvé stupidní nápady. Zachránil jsem tě, když se tě Kurse snažil umlátit k smrti. A jediné, co jsem za to měl dostat, byl návrat do mé krásné útulné cely. Matka byla pryč, a co by Odinovi bránilo mě popravit? Bylo ti to jedno. Snad to byl tvůj plán, sebevíc se mi příčí tohle slovo používat ve spojitosti s tvým jménem.“

Thor se musel soustředit, aby se vůbec nadechl. Věděl, že Loki umí ubližovat, aniž by se jen pohnul, ale stejně mu to pokaždé vzalo vítr z plachet.

„Myslel jsem – doufal jsem, že utečeš! Že mě bodneš do zad a zmizíš v nějaké mlze!“ rozkřikl se a vyskočil na nohy, únava zapomenuta. Loki se nenechal zahanbit, i on vstal, i když poněkud neladně, ale když už stál, dal si záležet, aby stál vzpřímeně a hrdě. A sice nebyl větší než Thor, ale stejně se mu povedlo se na něj podívat spatra. Další oblíbená provokatérská technika. Taky funkční. Thor znovu zavrčel, napůl zuřivě a napůl nešťastně, když si uvědomil, že zase ztrácí kontrolu.

„Aby na mě mohl Odin vypsat odměnu, abych byl pronásledován až do smrti, abych se v jednom kuse ukrýval před Heimdallem?!“ Bylo to takové – jak Midgarďané rádi říkali – střílení slepými náboji, ale jestli Loki nebyl vytrvalý, pak už nic. On sice chyby nerad připouštěl, a pokud nemusel, tak to ani nedělal, ale pořád si jich byl vědom, a o to víc ho rozčilovalo, že Thor se do téhle fáze ještě evidentně nedostal.

„A co sis myslel, že se stane!“ rozmáchl se Thor rukama. „Snažil ses zotročit Midgard!“

„Měl by ses někdy podívat do historických knih, Thore,“ vysmíval se Loki, dobře si vědom, že si koleduje o výprask. Vždycky si toho byl vědom, a zastavilo ho to někdy? „Odin prakticky nedělal nic jiného, než že útočil na cizí země. Ty jsi zavraždil desítky Jotunů, jen protože ti jejich král řekl ‚princátko‘.“

„Ah!“ vykřikl Thor, a tentokrát to byl Loki, koho ten výsměch v jediné slabice zarazil. „Takže to vlastně bylo jenom takové malé ponaučení pro nás všechny! ‚Ukážu vám hrůzu vašich činů skrze sebe! Tak, že je všechny zopakuju! Zaútočím na mírumilovnou Zemi, pokusím se vyvraždit Jotunheim! Nikdo si mě nevšímá, tak se začnu chovat jako šílenec a nakonec spáchám sebevraždu!‘ To byl další trik?!“

A tady to bylo. Byli od sebe už jen pár centimetrů, když ho Thor popadl za lem košile a přitáhl si ho ještě blíž. Lokimu se nejspíš podařilo k leknutí z náhlého nebezpečí přidat i jakési hořkosladké vítězství – věděl jsem, že se neudržíš – jinak si nedovedl vysvětlit, proč ho Thor najednou pustil, jako by se spálil.

„Copak,“ zavrněl, pyšný na to, jak jedovatě pořád dokáže znít. Miloval tenhle vztek, dával mu sílu, dokázal při něm být krutý jako nikdy jindy. Byl to chladný a vypočítavý hněv, pohrdavý a povýšený, v hrudi se mu usadil jako kámen, ale mysl měl jasnou a slova připravená, každá slabika řezala se stejnou lehkostí jako nabroušené ostří. „Vzpomněl sis, jaké to bylo? Nikdy jsi nedokázal vyprodukovat tolik pochopení a lásky, jako když sis myslel, že jsem po smrti.“

„Co? Co se tím snažíš říct?“ Nebylo v tom dost zmatku na to, aby to znělo jako skutečná otázka. Nevěřícnost, dotčenost, možná. Pochyby.

„Zbožňoval jsi mě, když jsem byl mrtvý, ne? Vzpomínal jsi na všechna ta dobrodružství,“ jenom Loki uměl k tak falešnému tónu vykouzlit tak opravdově rozzářené oči, roztáhlými gesty dodával momentu na dramatičnosti, vysmíval se vzpomínkám, které Thora už několik let stěží udržovaly na nohou. „Všechno krásné, co jsme spolu prožili. Hráli jsme si spolu, bojovali jsme bok po boku… nejspíš ses neodvážil ani jít do mého pokoje, bylo by ti to zlomilo srdce. Vzpomínáš si? Tak vzpomínáš si?!“ zařval najednou, sladký tón v nenávratnu. „Byl jsem zbabělec, když jsem si místo smrti vybral život, když jsem poznal, že nemůžu vyhrát. A pak, jednou jedinkrát jsem potlačil všechen pud sebezáchovy, jen abych ti pomohl. A co z toho, nádherná hrdinská slova na dobrou noc. Řeknu otci, co jsi udělal! Ano, děkuji, po ničem jiném jsem v ten moment skutečně netoužil! Loki zemřel se ctí! O to přece celou dobu šlo! Nějak ho – vykoupit!“

Nemělo to konce. Loki byl v jednom ohni a Thor už jen stíhal lapat po dechu. Najednou se mladší bůh divoce rozesmál. Tohle byl pro změnu ten vztek, který nenáviděl, z celého srdce ho nesnášel. Nezatvrdil ho jako ten předešlý, tento otvíral rány a sypal do nich sůl, tento mu vháněl slzy do očí a roztřásl jeho hlas, v tomhle byl smutek a lítost. „Nechtěl jsem umřít, Thore. Byl jsem strachy bez sebe. Tys mě tam nechal. Odešel jsi bez jediného ohlédnutí, ani ses nepřesvědčil, jestli je skutečně po všem, jestli ještě nedýchám. Nepokusil ses… nesnažil ses mi pomoct. Moje smrt by toho tolik ulehčila – tolik jsi doufal, že mě budeš moct zase oplakávat jako toho dokonalého bratra, kterého jsi nikdy neměl.“

„Proč… proč…“ byla to chabá slova, nepřipravená stejně jako všechna předtím, jelikož Thor nečekal, že by ho Loki nechal promluvit. Ale po maniakálním smíchu nebylo ani stopy, najednou zavládlo ticho, ještě dusnější než to před bouří. „Proč o tom mluvíš, jako…“

„Jako co?“ vydechl Loki, hlas hořký jako pelyněk, v očích neprolité slzy. „Jako kdyby to byla pravda? Jako kdyby se to skutečně stalo?“ Chtěl ublížit, chtěl ho vidět trpět, utápět se ve vině a sebenenávisti, ať jenom vidí, jaké to je-…

„To není možné!“ zařval Thor najednou, hlas mu přeskočil.

„Stejně jako není možné přežít pád z Bifrostu,“ odvětil Loki klidně, ledově klidně. Oči se mu sice leskly, ale k slzám měl mnohem dál než před chvilkou. Roztáhl ruce, pomalu a dramaticky, obočí nadzvednuté v jakési náhražce své dřívější lhostejnosti. „A přesto jsem tady. Nevyčítám ti Bifrost,“ usmál se. „Pustil jsem se. Chtěl jsem zemřít. Ale na Svartalfheimu jsem chtěl žít. Tak jsem žil.“

„Viděl jsem, jak… umíral…“ hlas Thorovi slábl stejně rychle, jako stoupala jeho hrůza.

„Byl jsem rok v nicotě,“ pokračoval Loki téměř až zasněně, dívaje se na temné nebe za okny, ne plné hvězd jako na Asgardu, ne plné barev, jen slabě ozářené všemi těmi umělými světly zdola… kdyby jen si lidé uvědomili, jak vypadá nebe, když elektrika zkolabuje, zhasínali by už při prvním klesajícím paprsku. „Málem jsem přišel o všechen zbytek příčetnosti,“ řekl a na podtrhnutí svých slov se nevesele uchechtl. „Ale ani tak jsem po ní nesáhl. Měl jsem možnost se odtamtud dostat, ale neudělal jsem to ze strachu z toho, co by mě čekalo potom. Pak už bylo pozdě,“ zakončil vyprávění o svém roku nicoty tak rázně, až se Thor málem zeptal, co se tehdy stalo, co se změnilo? Ale neměl možnost.

„Ale ta chvíle před smrtí na Svartalfheimu mě k tomu dohnala,“ vyhrkl Loki najednou, skoro až nevěřícně. „A přitom stačilo tak málo, aby k tomu nedošlo,“ dodal tiše, a až teď, v tenhle malý nechráněný moment, Thor spatřil skutečnou lítost, ublíženou výčitku. Loki pak znovu vzhlédl a se zcela nečitelným výrazem si volnou košili vyhrnul akorát dost na to, aby odhalil ránu pod žebry, která už dávno neměla existovat, stejně jako bezpočet dalších větších a menších zranění, která v průběhu svého života utrpěl. Byla to ošklivá, zarudlá a načernalá jizva, která neustále měnila tvar i barvu, podpis nekončící temnoty vyhlížející svou další oběť. Byly dny, kdy se tvářila jako zahojená rána, růžověla a celila se, jen aby se příští den rozevřela a s krutým výsměchem mu do mozku vysílala signály, že krvácí, že trpí, že to bolí. Pořád tam byla, pořád se připomínala. Nikdy se nepodíváš do Valhally, nevstoupíš ani do Helheimu, tvá duše nikdy nedojde klidu.

Bylo až s podivem, kolik mágů dokázalo odolat černé magii, když se vzalo v potaz, jak mocná dovedla být. Dalo se to lépe pochopit, až když se pokoušený čaroděj dozvěděl cenu, kterou by za tu chvilkovou euforii zaplatil. Byli samozřejmě takoví, kteří podlehli i navzdory tomu. Nic nezavřelo brány klidnému odpočinku tak spolehlivě jako černá magie, nejzapovězenější věda ze všech. Duše pak bloudily nicotou po zbytek dnů, a snad až samotný Ragnarok je vysvobodí, a snad ani ten ne.

„Sám moc dobře víš, že mé iluze nejsou pevné,“ dodal nakonec skoro mimochodem, jako takové nezaujaté shrnutí všeho, co ze sebe vychrlil. Vypadal, i když se to snažil skrývat, že se v myšlenkách vrací do blízké minulosti a v rychlosti zkoumá svá vlastní slova, jako by kriticky přehodnocoval, jestli toho neřekl příliš, jestli proti němu něco nebude použito, jestli to nebylo moc.

Jizva už byla dávno schovaná pod košilí, a Thor na ni pořád zíral. Oči ho štípaly a dech se mu zadrhával v hrdle. „Ne,“ zachraptěl, odmítavě kroutil hlavou, čekal na pointu dalšího krutého vtipu. Nedočkal se jí. Bez dalších slov potvrdil, že si pamatoval tu nejzákladnější poučku, varování od otce i matky, od jejich mistrů, dokonce od těch, které by považovali za nepřátele. Ztěžka padl na kolena, vydral ze sebe vzlyk, dosedl na paty a tvář pohřbil do dlaní.

Lokimu ten žalostný pohled zauzloval žaludek. Přehodil váhu z jedné nohy na druhou, stiskl rty, na moment zavřel oči, a jako by se zpátky vrátil do doby, kdy byl dítě, kdy se neuhlídal a rozzuřil se. Když ublížil, tehdy ještě omylem, nechtěně. Pak se mu vzpomínka na malou uplakanou Sif rozplynula a najednou stál zase v cele naproti iluzi své matky a chladně vyřkl poslední slova, která od něj kdy uslyšela.

Usmála se tehdy, oči lesklé, krásnou tvář ztrhanou smutkem, který jí nepůsobil nikdo jiný než on, zas a znovu. Odin mu podruhé klesl k nohám, přemožen silnou únavou, která ho skolila stejně nekompromisně a bez okolků jako smrt. On, on, vždycky on. Koho kdy dohnal k slzám Thor?

Vrátil se zpátky. Thor mu klečel u nohou, otřásal se němými vzlyky, a bylo to o tolik děsivější, než kdyby vydal jakýkoli zvuk. Nenáviděl, Loki nenáviděl tichý pláč.

„Přestaň,“ procedil skrz zuby, a přál si, aby to znělo o něco pevněji, aby zněl jako Odin a Thor se o to rychleji vzpamatoval. Místo toho ze sebe vydral bezmála prosbu. Zatínal a zase uvolňoval pěsti, a přestože věděl, že jsou sami a že ani neviditelný sluha domu neposlouchá, ohlédl se. „Tak dost,“ zopakoval. Umínil si, že bratra praští.

Poklekl před něj a přitáhl si ho do náruče; gesto, se kterým byl tak blízce obeznámen z obou stran. Seděli oba na patách jako dvě děti, Thor si čelo opřel o Lokiho rameno a oba dva tak zůstali, bez hnutí, po hodně dlouhou dobu. Tušil, že je v tom pláči něco víc než jeho zatracení. Thor si poprvé dovolil skutečně truchlit. Pro matku, pro Jane, i pro něj. Dlaní mu jemně přejížděl po zádech a předstíral, že to dělá nevědomky.

Teprve když si Loki mohl být alespoň trochu jistý, že je to nejhorší za nimi, zamrmlal: „Jestli se o tomhle někdy někdo dozví, všechny do jednoho vás tady zabiju.“

Odpovědí mu bylo slabé uchechtnutí, a on se po dlouhé době mohl zase usmát, v hrudi se mu rozlila úleva a teplo a cosi, co by snad mohl nazvat klidem. Ještě že ho nikdo neviděl, jeho reputace by byla v troskách.

----- 

předchozí - pokračování

Share: