Velvyslanec, 30. kapitola

Co vám budu povídat, nebylo to teď prostě fajn. Už to bude dobrý.

Tahle kapitola sice je delší, ale nakonec jsem se rozhodla ji utnout v tom nejlepším, abych si zlepšila náladu. Upřímně, na tu 31. se můžete těšit, ta je tak dramatická a ukecaná - teď ještě víc než předtím, když je spojená s upovídanější částí tohohle dílu. Ne, nemám v plánu teď u každé kapitoly dělat reklamy na tu následující, co si to o mně myslíte?

Mám tu jeden odkaz na seriál! To už jsem dlouho neudělala, no ne?

Vlastně dva odkazy. Ten druhý je ale na mou vlastní povídku, počítá se to? Najděte je někdo! Prosííím!

A jinak tedy, s Thorem to jde stále z kopce, Tony rýpe do boha v limbu, protože prostě může, agenti jdou dělat pořádky, Fury už rezignuje, protože co by se dál rozčiloval, když mu z toho nic nekápne, Steve jedná na vlastní pěst. Informace od Furyho se rozšíří dál, ale nedojdou tam, kam dojít mají a potřebují. Z pochopitelných důvodů. Hezky jedno po druhém, Thore! 

Packu.

-----

V přímém kontrastu s tím, co předcházelo jeho umělému spánku, se bůh lsti probudil klidně a nenásilně. Párkrát nasucho polkl a zašklebil se, když k němu dolehla chuť léků. Zrovna když se konečně trochu rozkoukal, praštilo ho do očí ostré bílé světlo, on zasyčel jako vzteklá kočka a znovu je zavřel. „Tohle bylo velmi neprofesionální, doktore,“ zachraptěl slabě.

„To asi protože nejsem doktor,“ uslyšel jeden z nejotravnějších hlasů, které kdy měl to neštěstí poznat. „Jenom to tady tak leželo a já viděl příležitost,“ pokračoval hlas, který už pomalu dostával tvář a pokud štěstí dá, tak bude brzy následovat i jméno. Po chvilce napjatého ticha si majitel hlasu povzdychl. „Klid, Lo, slyším křupat postel, uklidni se. Je to neuvěřitelné, ale nejsi tady jako zajatec.“

„Thor?“ Kéž by zněl, jako by to jméno nic nepředstavovalo, ať už vřelé přivítání nebo bolestivou smrt.

„Ten vypadá, že nemá v plánu tě zabít,“ připustil Stark po chvíli. „Už je nakloněn možnosti, že jsi zas tolik nekecal. Aspoň ohledně toho, co se týkalo jeho holky.“ Pár vzpomínek se mu vrátilo, možná trochu rychleji, než by uvítal. Vzal si chvilku, aby je rozdýchal. „Nemyslím si, že bude nutné vzít do zaječích, zachránil ti život.“ Byla to příliš rychle ukončená věta, useknutá, jako by si člověk, který ji vyřkl, až pozdě rozmyslel, co chce říct.

„Narážíš snad na ten útěk, při kterém jsem ti zachránil život? Myslím, že je to ten samý, kdy jsem ti zároveň slíbil, že se vrátím pro odpovědi.“

„Ah, taky že ses vrátil, a v plné parádě,“ nenechal se Tony rozhodit. Ten chlap nebyl vzhůru ani minutu a už ho rozčiloval. „Exnul jsi nám na operačním stole, víš to? Už jsem tě chtěl začít pitvat, ale protože seš nepřejícnej hajzl, tak ses zase sebral.“ K jeho překvapení mu v odpověď přišel tichý smích. Loki měl pořád zavřené oči, tudíž toho Tony využil a pořádně si ho prohlédl. Bylo to poprvé, co u něj viděl opravdový úsměv. Zahlédl kousek toho člověka, pro kterého by Thor umřel, kterého neustále bránil.

„Dobrá,“ připustil černovlasý bůh po chvilce ne tak trapného ticha, jaké by Tony očekával, že mezi nimi nastane. „Uznávám, že nejsem dost příčetný na to, abych z tebe lámal odpovědi. Vzhledem k tomu, jak se tomu vyhýbáš, usuzuji, že jsi o tom svým kolegům neřekl.“

„Usuzuješ správně,“ přikývl Tony, přestože ho Loki nemohl vidět. Nasadil tón, který by nemělo být legální používat ani na roztomilá zvířátka. „Co takhle dalšího šlofíka? Jsi horší než osina v zadku.“

Na důkaz svého souhlasu Loki znovu usnul. Tony se na něj zazubil a bojoval s touhou ho přikrýt až po bradu. Nejspíš by ho ten maniak zabil i ve spánku.

***

Jak se dalo čekat, neobešla se návštěva SHIELDu bez komplikací. Jakožto ikona Avengers a Kapitán Amerika byl samozřejmě VIP, ale navzdory bezproblémovému vstupu musel velice brzy začít všechny kolem sebe podezřívat, zvlášť potom, co minul alespoň tucet agentů, kteří na něj provinile vyvalili oči. Někdy mělo výhody, že ho lidé považovali za čest samotnou. Stačilo se na ně zamračit a oni kajícně svěsili ramena, ať už někoho zastřelili nebo si do čaje dali cukr navíc.

„Vy jste mi tu chyběl,“ zařval Fury na pozdrav.

„Kde jsou,“ vyštěkl Steve na oplátku.

„Nasrat!“ pokračoval ředitel profesionálním tónem. To kapitána na moment uzemnilo. Zamrkal.

„No tedy,“ odfrkl si. Nesnášel vulgarismy.

„Říká vám něco pojem dezerce, kapitáne?“ zeptal se Fury o něco klidněji, ale v jeho úsměvu bylo nějak moc zubů na to, aby se dal vyhodnotit jako přátelský.

„Jistě,“ přikývl Steve bezelstně.

„Pak jistě pochopíte, proč jsou ti, které hledáte, na menší dovolené. Postavili zájmy Avengers nad zájmy SHIELDu.“ I tohle Steva maličko překvapilo. Očekával, že mu bude trvat celé hodiny dostat jedinou odpověď, ale Fury vypadal, že má všeho po krk a je připraven odpovědi rozhazovat plnými hrstmi. Něco se mu nepovedlo.

„A čeho docílíte jejich zadržením? Oslabíte náš tým proti hrozbě, o to vám jde? Nebo jim potřebujete nanovo vymýt mozky a znovu je vypustit z ohrady?“ Každá kapka hořkosti, která do toho šla, ve skutečnosti patřila Tonymu, ale to nebylo důležité.

„Tahle organizace nepotřebuje vymývat mozky,“ zavrčel Fury. Pak si povzdychl. Kapitán se laskavě usmál, asi tak, jako by se usmál na malé dítě a jeho všetečné otázky.

„Víte snad o nějaké, která to potřebuje?“ zeptal se.

O pár strohých kousků informací později seděl Steve Rogers na židli, naproti němu Nick Fury, oba dva nevěřícně zírali jeden na druhého a oba si byli bolestně vědomi toho, že za všechno může jejich vlastní blbost.

„Vy jste nechali Thora, aby po nich šel sám,“ zopakoval Fury.

„Vy jste s nimi vyjednával,“ odvětil Steve, ruce založené na hrudi, tvář najednou jako z kamene.

„Chtěli jsme ten stroj,“ přiznal Fury. Nemělo smysl to zatloukat. Stejně jako už nemělo smysl obsazovat dvě skvělé cely, které by se daly využít mnohem lépe než k věznění vlastních agentů.

„K tomu, abyste ho využili proti Asgardu,“ napovídal mu Steve.

„Byla to prevence.“

„Příprava na genocidu.“

„Slovíčkaření,“ mávl Fury rukou a Steve zaťal zuby. „Prvotní plány už dávno nejsou relevantní, Rogersi. SHIELD je mimo hru od té doby, co se objevil ten psychopat z Asgardu.“

„Ta jejich organizace…“ Tolik konfrontací a stále žádné jméno. Jejich strašák měl nad hlavou otazník. Skoro jako ve skutečné válce. „Očividně ten artefakt nemá u sebe. Thor se vrátil po svých a při síle. Tady je důvod, proč propustit Natashu i Clinta. Máme Jane Fosterovou.“

Muži naproti by obočí vystřelilo až do vlasů, kdyby nějaké vlasy měl. „Vy na mě jdete s rukojmím?“ zeptal se pomalu, opatrně, nevěřícně. „Víte, onehdy se mě sekretářka ptala, jestli chci objednat vystřelovací propisky nebo kuličková pera. Myslel jsem si, že si dělá srandu. Víte, co jsem jí řekl?“ dramaticky se odmlčel.

„No povídejte,“ odvětil Steve suše.

„Řekl jsem jí, že neexistuje jediná věc, která by mi byla více jedno. Ale asi jsem se mýlil. Ještě více jedno mi je, že máte Fosterovou. Nebo jste si mysleli, že to pro mě bude mít nějakou váhu?“

„Mohlo by, jelikož doteď pracovala jako pravá ruka šéfa té organizace,“ řekl Steve jakoby mimochodem, na tváři nevinný úsměv. Co na tom, že to nevěděl jistě. Co na tom, že nic nevěděl jistě, a prakticky tady vařil z vody, a že by ho ostatní nejspíš sežrali zaživa, kdyby věděli, co vyvádí. Možná to nebylo nejlepší řešení, ale byl to nějaký krok dopředu. I kdyby se blížil k propasti, pořád to byl pohyb. „Chceme ji vyšetřit, a k tomu potřebujeme Natashu. Vaši agentku. Která vám pro mě za mě může poslat kompletní report. Slibuji, že se jí nebudu dívat přes rameno.“

***

„Co ti trvalo tak dlouho?“ zaskučela, když ji vykopli z cely. „Už jsem si tu začínala zvykat. Tamhle by se skvěle vyjímal obraz. Shakespearovská tématika, jen váhám mezi komedií a tragédií.“

„Steve,“ vrhl se po něm lukostřelec. „Co tady děláš! Vůbec netušíš, jak…“

„Klid,“ poplácal ho kapitán po rameni. „Všechno vím.“ To zarazilo i Natashu.

„Mluvíme tady o tom samém? Zatajování únosu Thora, vědomí o jeho mučení, vyjednávání s únosci a plánu, jak sundat Asgard?“ ujišťoval se Clint popleteně. Steve pochmurně přikývl. „A to tě jako… já nevim, neštve?“

„Rozčílil bych se, kdyby mě to překvapilo, Clinte,“ odvětil Steve klidně. „Taky mám v plánu se ještě hodně naštvat. Jenom ne teď. Máme jiné věci na práci.“

Cesta ze základny probíhala v tichosti. Až venku, když si Natasha ukradla chvilku pro sebe a se zamručením se vystavila hřejivým paprskům, se zavřenýma očima jen tak mimochodem prohodila: „Stalo se něco zajímavého, když jsme byli pryč?“

Podezíravě se na Steva zamračila, když se místo odpovědi jenom nešťastně rozesmál.

***

Nikdo z přítomných se pravděpodobně za celý svůj život nezúčastnil pohovoru, ale to jim nebránilo v tom, aby se tak všichni do jednoho cítili. Byli v zasedačce, Tony na hologramové obrazovce obratně předstíral štelování zvuku kamery a Thor si pod drobnohledem rusovlasé agentky mnul prsty.

„Byl bych raději, kdybych s ní mohl být o samotě,“ řekl nepříliš přesvědčivě. Natasha mu položila dlaň na rameno, a tady to bylo, důvod, proč ji k tomuto potřebovali.

„Vím, že je to pro tebe těžké, Thore,“ začala měkce, „ale na základě našeho podezření ji musíme vyšetřit. Já sama bych si s ní mohla jít promluvit, ale v přítomnosti kohokoli z nás se chová zdánlivě normálně. Ty ji většinou… nějak…“ vyprovokuješ.

Thor si dlaněmi zakryl tvář a zakroutil hlavou. „Musí mě tak strašně nenávidět!“ Tázavé pohledy svých kolegů nemusel ani vidět, aby o nich věděl. „Když jsem je našel, já… byli proti sobě a já si vybral jeho. Od té doby zuří.“

„Je rozdíl se naštvat na přítele, a pokusit se o vraždu bratra řečeného přítele,“ konstatoval Bruce. „Z tvého vyprávění soudím, že je na Asgardu relativně normální se čas od času bodnout do žeber nebo shodit ze skály, ale na Zemi to normální není. Tady je pokus o vraždu velmi závažný zločin, a Jane to ví.“

Na moment zavládlo ticho, solidární ve své zmatenosti, jak se každý zamyslel nad tím, proč Lokiho zase chrání. Přitom bylo jednodušší celý tenhle zmatek na něj hodit, i když věděli, že to byl on, kdo podnikl první krok k záchraně Thora. O to jednodušší to bylo, že se jejich oblíbený viník nemohl bránit. Navíc rozhodně nikdo z nich Jane nezazlíval, že se ho pokusila zabít, protože kdo by nechtěl?

Tony se na skleslého boha hromu podíval skrz obrazovku a na moment zaváhal.

„Mohl… já fakt nechci začínat s dalším rodinným dramatem, ale mám jednu otázku, Thore. Může… tedy, mohl by jí to udělat Loki? Takhle jí vymýt mozek? Dohnat ji k nějakým extrémům, chápeš?“ zeptal se váhavě, opatrně, napůl smířený s dalším nervovým kolapsem. Tedy aby byl upřímný, Thor se ještě nezhroutil úplně, ale byl tak blízko, až to byla skoro hotová věc.

Thor se na dlouhou chvíli zamyslel. „Nemyslím si,“ začal pomalu. Tím, že se soustředil na co nejpřesnější odpověď, nevědomky potlačoval svůj splín. Cítil, že je jeho odpověď důležitá, a dokázal se na chvíli odpoutat od všeho, co ho k problematice citově vázalo. „On… se umí člověku dostat do hlavy, ale je to jenom krátká chvíle, a je to velmi nebezpečné. Nesnáší to.“

„Jak jako do hlavy?“ vyštěkl Clint bojovně. Nikdo se na něj ani nepodíval. Dávali mu tak snad najevo, že je jeho ukřivděnost skrz invazi pasé nebo co? Je pravda, že už se jakékoli zmínky chytal spíš ze zvyku, než že by mu skutečně projela až pod kůži jako kdysi. Lokiho rád neměl, ale už ani neměl chuť ho vykuchat pokaždé, když o něm jenom uslyšel.

„Dovede vytáhnout vzpomínku, nějakou silnou… nebo vám do hlavy nějakou uměle vytvořenou vzpomínku zasadit, ale to jde většinou snadno prohlédnout. Když je vytahuje, je to bolestivý proces pro všechny zúčastněné. Dejme tomu, že by chtěl vidět tvou vzpomínku, Steve,“ otočil se Thor na kapitána, který na něj překvapeně pohlédl. „Na tvé… eh, zmrazení,“ odkašlal si, a až potom, co Steve pokývl, že téma není zas takové tabu, aby nemohlo být použito na příklad, pokračoval: „Musí být velmi silná, nemám pravdu?“

Kapitán jenom přikývl.

„Čím silnější vzpomínka je, tím je nebezpečnější. Kdyby se snažil dostat do téhle specifické, mohl by umrznout. Obrazně řečeno, samozřejmě. Navenek by se nestalo nic, ale jeho organismus by se choval jako tehdy ten tvůj.“

„Nevím, jestli je to super, nebo na pytel,“ přiznal se Tony, zcela uchvácen. „Co ten druhý případ, ty umělé vzpomínky?“ zeptal se vzrušeně. Pod tíhou pohoršených pohledů se přinutil ke klidnému vědeckému tónu: „Tedy to nás zajímá, jelikož by se to mohlo stát tady. Na to jsem se v první řadě ptal, že jo.“

„Jsou většinou velmi mlhavé. Kdysi jsem usnul na velké hostině, přišla tehdy obrovská spousta lidí ze všech různých světů… a on mi tvrdil, že jsem se opil a přikryl se sukní Ljósálfheimské princezny. Já si přitom moc dobře vzpomínám, že jsem tu noc nepil, jelikož jsem měl druhý den brzy vstávat na… eh, opakování jedné zkoušky, ale to není podstatné. Pamatuju si všechno jasně, tváře lidí, témata, která se probírala, to, že po mně můj bratr hodil v průběhu večera tolik kusů zeleniny, že by nakrmil celý palác, a nikdo si toho nevšiml… ale pak je tam jedna mlhavá, velmi nejasná a zmatená vzpomínka, která mi vždycky násilně připomene slova ‚sukně princezny‘ a já skoro cítím i tu látku… ale jinak nic.“

Na moment se zamyslel, na tváři mu pohrával úsměv, jak se vrátil do let, kdy se ještě o nic nestaral, kdy bylo všechno v pořádku. „Myslím, že to na mě tehdy jenom zkoušel. Od té doby to používal jenom na nepřátele, kteří byli nějak zraněni v boji. Přeházené myšlenky se většinou svedly na otřes mozku. Nebo si vybral skutečně opilou oběť. Tak jako tak je to všeobecně docela nepraktický trik,“ zakončil vyprávění. „Složitý a zdlouhavý. Navíc si myslím, že když měl takový problém se mnou, s Jane by ani nehnul. Chytré hlavy si nenechají namluvit žádné nesmysly.“

„Jarve, aktualizuj soubory, co na toho pošuka máme,“ řekl Tony a znovu se začal věnovat přípravě na odposlech. „Uvidíme, jestli na Jane najdeme jeho podpis. Proto u toho potřebujeme být.“

„Může u toho být jenom Natasha,“ přispěchal Bruce s kompromisem, když Thor zase viditelně povadl. Měl štěstí, že obrazovka pod Tonyho prsty nebyla pevná, jinak by s ní dostal po hlavě. „My věříme jejímu úsudku,“ dodal diplomaticky, aby každá potenciální Tonyho námitka zněla jako útok na ni. Nebyla šance, že by to riskl.

„Fajn,“ zafuněl. „Nat zůstane tady a my… hádám, že my prostě půjdeme za dveře,“ navrhl bez špetky nadšení, ale zato s pořádnou dávkou dětské umíněnosti. Z trucu by si za ty dveře sedl a pro efekt se i uraženě nafoukl.

„To nebude třeba,“ zachránil ho Thor na poslední chvíli. „Mnou tyhle problémy začaly… já… chci říct, dlužím vám vysvětlení.“

„Vysvětlení si zasloužíš ty, Thore,“ odsekla Natasha tvrdě. Trošku se stáhla, rysy jí zjemněly, když si všimla, že sebou na její tón cukl. „Vytrpěl sis toho nejvíc, my jsme toho nakonec tolik neudělali. Stroj nemáme, toho netvora, co ti to udělal, taky ne. Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat. Jsme tu s tebou, a jsme na tvé straně. S trochou štěstí se od ní dozvíme i něco víc, co nám nakonec pomůže toho hajzla vystopovat.“

Thor se hrdě narovnal, a přestože by mu tuhle chlapeckou hru na sebedůvěru a jistotu neuvěřil ani slepec, Natasha povzbudivě kývla. Clint jako by před sebou viděl malého kluka, který se v první školní den otáčí za svou mámou a němě ji žádá o slova útěchy.

Když Thor odešel ze zasedačky, sedl si Tony zpátky na své místo. Doteď uraženě postával před dveřmi, ostentativně dávaje najevo, jak ochotný je poskytnout Thorovi soukromí. Na chvilku se zamyslel, jak by to teď asi vyznělo – mimochodem, mám u sebe ten artefakt! Zrovna jsem si vzpomněl! Ale dřív, než se nad tou představou stihl otřepat, prolomila ticho znovu Natasha.

„My si pak spolu budeme muset promluvit,“ řekla. Tonyho polilo horko. Prudce zdvihl hlavu, oči vyvalené. Byl tak čitelný, až se za sebe styděl. Mozek se okamžitě přeprogramoval na defenzivu. Splaskl jako balonek, když spatřil, že se agentka nedívá jenom na něj. Střídavě očima přejížděla z Tonyho na Bruce a zase zpátky, čekala na jejich reakce. Bruce jen zmateně zamrkal.

„To znělo dost zlověstně,“ poznamenal, jakýsi pokus o zlehčení. Vždycky v tom plaval.

„Fury věděl o tom, že Thora unesli. Měsíc a půl předtím, než se to dozvěděl Loki a skrz něj i my,“ neztrácel Steve čas. „Šel po tom artefaktu. Chtěl s nimi spolupracovat. Ta jejich organizace je prý tvrdě proti tomuhle… nerovnému spojenectví, které s Asgardem máme. Zjevně je to celé zaměřené proti Odinovi, nebo jeho způsobu vlády, to nevíme.“

Clint práskl do stolu. Nějak si pozornost získat musel.

„A je tady důvod, proč jsme to nemohli říct, dokud u toho byl Thor, nebo proč jsme nepočkali, až u toho zase bude?“ zeptal se temně. Své kolegyni věnoval pohled, který by kohokoli jiného zahnal do kouta. Natasha nehnula brvou.

„Je labilní, Clinte. Nezvládne to, ještě ne. Podívej se na něj. Chodí jako spráskaný pes, má za sebou skoro dva měsíce bolesti, z mrtvých mu vstal bratr, zase, který se nemůže rozhodnout, jestli ho chce zachránit nebo zabít. A teď je tady možnost, že v tom všem má prsty ženská, kterou zbožňuje. Chtěl si ji vzít,“ vyhrkla, ale vzápětí se zase vrátila k tématu. S ohledem na výraz všech přítomných bylo jasné, že byla jediná, komu se Thor se svými plány svěřil. „Nemyslím si, že bude reagovat dobře, až zjistí, že ho mučili s něčím, co by se dalo pochopit jako Furyho souhlas. Byl předmětem vyjednávání, které bylo celé o potenciálním vyhlazení Asgardu. Fury je všemi deseti pro jakýkoli nástroj moci.“

Nebyla v tom hořkost, zklamání, vztek, vůbec nic. I kámen by ze sebe vymáčkl více života. Clint skřípal zuby. „Takže navrch ještě přidáme lži? Protože až se to dozví a on bude jediný, koho to překvapí, logicky mu dojde, že jsme to před ním tajili. Nevím, jestli jste zapomněli,“ vztekal se, „ale on si prvně myslel, že jsme se na něj vykašlali. Že jsme ho nemohli najít, tak jsme to prostě vzdali. Tohle ho jenom utvrdí. Může mu z toho úplně přeskočit.“ Zhluboka se nadechl, a tiše, velmi tiše dodal: „Abychom ten stroj nakonec fakt nepotřebovali.“

Bruce na ně celou dobu zíral s otevřenou pusou. Tony se zamyšleně díval do obrazovky. Steve vypadal, že se ho Clintova slova hluboce dotkla, a jenom fakt, že Thor právě dorazil do Hulkovy cely, ho držel na uzdě. Všichni se zadívali na obrazovku a ztichli jako jeden muž.

-----

předchozí - pokračování

Share: