Velvyslanec, 29. kapitola

Loki je zase v limbu, aby se nemotal do věcí, které by snad mohl vyřešit. Vlastně jsou mimo všichni, kteří by měli něco řešit, takže je načase zaplnit diář i jiným lidem. Thor ještě bojuje s posledními zbytečky pochyb, protože kdo by je neměl? 

Jane se probouzí a vůbec se jí nelíbí, jak se situace vyvinula. Kdyby byla jen o trochu méně naštvaná, mohla by se z toho dostat. Clint s Natashou (tedy jenom Natasha, ale kdo nemá rád akce 2v1) jsou velmi postrádáni, takže se budou muset zase brzy ukázat. 

Moc děkuji za slova podpory a útěchy, je to krmivo pro pisálkovu upadající schopnost něco vyplodit. Tohle je podezřele krátký díl, ale ten 30. je skoro třikrát delší. Musíme to trošku kontrolovat, ať se zase nedostanu na nějaké zbytečně vysoké číslo kapitol, člověk aby se pak s těmi odkazy vycpal a šel se pověsit nad krb.

A víte, že vás miluju.

-----

Thor samozřejmě nespal. Museli by ho zabít, aby po takovém dni usnul. Měl teď odpovědi na dosah. Tedy alespoň ty, které nedržel Loki. Píchlo ho u srdce a on se na posteli zprudka posadil. Byla tahle několikavteřinová smrt další trik? On se přece neštítil ničeho; bojoval špinavě a nečestně, a když došlo na Thora, raději hrál na city. Ze vzteklého maniaka se během vteřiny převtělil do ptáčete se zlomeným křídlem, dobře si vědom, že na něj Thor nezaútočí. A byl si tím nejspíš jistý i teď, možná chtěl dodat váhu svým slovům a obviněním, probudit v něm starost, aby přehlédl všechny další triky, které si na něj nachystal.

Byla to možnost, i když mu jakýsi hlas v hlavě tvrdil, že je nesmysl, aby Loki něco takového plánoval. Nemohl vědět, že po něm někdo střelí, že ho trefí, že ho to ovlivní, a že ho Thor bude muset málem udusit, aby ho mohli ošetřit. Nemohl čekat, že na moment skutečně opustí svět živých… nemluvě o tom, že to vůbec nebyl tak dramatický odchod jako dvakrát předtím, ale i tak. Byla to možnost. Mohl si za tyhle pochybnosti sám.

Bosky přešel na ošetřovnu, polohlasem Jarvise žádal o soukromí. Ten mu neustále opakoval, že pacienti nesmí být vyrušováni, a on sliboval na svou smrt, že nemá v úmyslu je budit ani vyslýchat, chce je jen vidět, ujistit se na vlastní oči, že jsou v pořádku.

Jane už nebyla tak nehybná; očividně teď spala přirozeným spánkem, pořád bledá a pohmožděná, ale jinak v pořádku. Dýchala pravidelně a Thor se při pohledu na ni něžně usmál, skoro přemožen touhou ji políbit na čelo, na tváře, na měkké rty. Chtěl ji vzít do náruče a schovat ji, ochránit ji před světem. Chtěl, aby se mu ta zášť v jejích očích jenom zdála. Mohla se jenom rozzuřit, že Lokimu dal najevo svou důvěru, a tím pádem se tak stavěl proti ní? Byl to opodstatněný hněv?

Bylo možné, že to byla skutečně ona, kdo mohl za jeho utrpení a bolest. Stejně jí prsty odhrnul pramínek vlasů z čela a jen lehounce ji políbil na tvář. Bříšky prstů ji pohladil po ruce, kterou jí ještě před pár hodinami proudila do oslabeného těla nová krev. Kéž by se probudila a usmála se na něj, řekla jeho jméno způsobem, který mu podlamoval nohy. A přestože jeho dotek byl laskavý a jemný, on uvnitř moc dobře věděl, že je to naposledy, co jsou si tak blízko. Někde v koutku mysli věděl, že tímhle umělým prodlužováním klidu si jen zajišťuje bolestivější dopad, který na něj budou nadcházející události mít, ale on neměl dost sil na to, aby si ho upřel.

Přesunul se k bratrovi, očima přelétl šrámy, které se zacelovaly, pak čerstvou ránu. Bruce se sice ostře stavěl proti tomu, aby zůstala neobvázaná, ale nakonec se nechal přemluvit. Magie ji po vyjmutí kulky začala normálně léčit, i když měl Thor pocit, že je celý proces o něco pomalejší, než jak si ho pamatoval.

Zlehka se mladšího boha dotkl, v prstech ho zabrnělo. Magie pracovala na plné obrátky, tiše, ale účinně. Nevěděl, co to mělo být za kolaps, že si najednou nevěděla rady s prachsprostou kulkou, a doufal, že se nepotvrdí jeho obavy, že tentokrát našli i něco, co by stoprocentně fungovalo na Lokiho…

Vzal mu ruku do dlaně a opatrně ji stiskl. Byla bledá a nehybná, příliš ochablá, ale cítil pulz a teplo. Když ho musel… když Loki ztratil vědomí, bylo už pro uklidňující séra jednodušší se k němu probojovat, a on od Steva dostal dávku, která by normálního člověka zabila. Umělý spánek u něj bude trvat o něco déle. Tedy tak mu to alespoň říkali, když se začal vyptávat, proč se ještě neprobouzí.

Byli oba v jedné místnosti a on mezi nimi, všechno se tvářilo, jako by už bylo po všem. Přitom to ještě ani nezačalo.

***

Přestože jiní lidé už měli v té době třetinu dne za sebou, ráno přišlo do Starkovy věže příliš brzy. Jako by se všichni přes noc domluvili, že se probudí rozlámaní a zesláblí, znechucení a deprimovaní. Na snídani si dali suché toasty a čaj. Kde by jindy Tony vtipkoval, že jakživ nesnídal tak anglicky, tentokrát mlčel a pochmurně žvýkal kousek připálené topinky. Marně se tu pachuť snažil zapít pomerančovým džusem, a vypil snad tři sklenice, než mu došlo, že to s chlebem nemá nic společného. Odkašlal si.

„Pořád to chceš nechat na později?“ otočil se na Bannera. „Já jen, že Thor si v noci udělal výlet na ošetřovnu.“ Bruce se málem převrátil na židli. „Klid,“ pokračoval Tony, na tváři lehce pobavený úsměv. „Nešel vyslýchat ani vraždit, jen…“ probleskl mu před očima kamerový záznam jemných doteků a váhavého odchodu až nad ránem a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. „… se podívat, jak na tom jsou. Ale myslím, že by si minimálně s Jane měl promluvit.“

„To je určitě ryzí starost o jeho city,“ ozval se Steve hořce, tichounce jako číhající kočka, která se teprve rozhoduje, jestli skočí po kořisti, nebo jestli je na lov příliš unavená. Tony se zamračil, ale všiml si, že kapitán nemluví bojovně ani naštvaně, zkrátka jen tiše a rezignovaně vyjadřuje názor. „To nemůže mít nic společného s tím, že by mohla něco vědět o tom stroji.“

„Proč bych si musel vybírat?“ odvětil Tony, pyšný, že nezněl o nic naštvaněji než Steve. „Dokážu obojí. Chci, aby se ten chlap konečně sebral, a taky chci ten artefakt. Logicky. Nebo bys ho radši nechal jim?“

Jindy by kapitánovo mlčení znělo jako Tonyho výhra, ale tohle… nic z toho, co se dělo, Tonymu nepřipadalo jako něco hodného oslavy. Ta prokletá krychle jednou bude jeho smrt. Byla mu k ničemu a navíc určitě přijde čas, kdy se Loki probudí a Tony mu bude vydán napospas. Možná by se měl přiznat sám, než ho ten ničema napráská? A k čemu by se vlastně přiznával? Nic špatného neprovedl. Steve by tu kostku leda vzal a šel ji odevzdat jako správný skaut. Tony ji schoval pro dobro všech.

Tak.

***

Když se Jane probudila, chvilku jí trvalo, než jí došlo, jakou má neuvěřitelnou šanci, načež ji ovládla neuvěřitelná touha ubližovat, tak silná, že si své činy uvědomila, až když ji silné ruce táhly od Lokiho postele a kdesi v pozadí slyšela křik.

„Ne! Ne! Nechte ji být, je nepříčetná, neví, co dělá!“ bránil ji Thor, přestože to byl on, kdo ji chytl, odtáhl a držel, nevědomky jí drtil zápěstí a tvářil se jako ochránce. Zavrčela a kopla ho. Ani si toho nevšiml. Jako by byla jenom nějaká hadrová panenka. Byla by mu vyškrábala oči, kdyby na ně dosáhla.

„Chtěla ho zabít,“ konstatoval Tony stoicky, zatímco se Bruce skláněl nad pacientem, který neměl tušení, že byl jen pár vteřin od dalšího setkání se smrtí, i kdyby jen krátkodobou. „To jí sice nezazlívám,“ dodal, když se ohlédl a ujistil se, že je všechno v pořádku, „ale v tomhle baráku se nevraždíme ve spánku, dokonce i Loki by měl tolik cti, aby se nás pokusil sejmout připravené a ve zbroji.“ Steve za jeho zády nespokojeně mlaskl.

„Musíme jít pro Natashu,“ řekl rázně. „Nelíbí se mi to. Podívej se na ni, tohle není… ona není…“ soustředěně se mračil, ale nenacházel slov. Jindy by se mu Tony vysmál.

„Chceš tam nakráčet a hodit si ji přes rameno?“ procedil skrz zuby, aniž by se na kapitána otočil. Ten si jenom povzdychl.

„Když budu muset,“ pronesl mučednicky a bez dalšího slova odešel. Tony se za ním jenom nevěřícně díval.

„Vezmeme ji jinam,“ řekl pak Thorovi a mávl rukou, ať ho následuje. „Doufám, že v nejbližší době nemáš v plánu vyšilovat, Bruci,“ zavolal ještě přes rameno, „v pokojíku zelenáče teď bude trochu narváno.“

-----

předchozí - pokračování

Share: