Velvyslanec, 27. kapitola

Alarm řve, Loki je zase v průšvihu, nedá si pokoj a nedá. Za to dostane po čuni, samozřejmě. Emily je holka za pultem v obchodě s hudebními nástroji, mimochodem. Tedy agentka, škodolibá kolegyně dříve zmíněného Williama Scotta. Kdo by si to měl taky pamatovat, i já se držím jen tak tak. 

Loki v minulém díle volal o pomoc Heimdalla, který si to vyložil po svém a poslal volání dál, tedy Thorovi. Ten se rozhodl, že Avengers má plné zuby a že se musí starat sám, jinak se nikam nedostane. Jako tým dobrý, ale demokracie jim moc nejde.

Sedím na téhle kapitole celou věčnost, přestože je celou tu věčnost dopsaná. Já naivka pořád doufám, že se naučím upravovat. Budu na tom pracovat. Jednou, až vyrostu. Možná když přestanu říkat, že se z něčeho zvencnu, a místo toho začnu růst, snad se tak skutečně stane.

Jedno z nejočekávanějších setkání je tady! Začíná drama! Kdo nemiluje drama! Lháři!

A víte, že vás miluju.

P. S.: Článek o Avengers: Infinity War je tak z třetiny napsaný, připomíná to spíš písmenkovou polévku a rozhodně to nebude tak vyčerpávající jako názor na Ragnarok, ale možná... ono to možná nebude vůbec, nechť je mi svědkem má stále nevydaná vánoční jednorázovka. No nic.

-----

Emily chybělo takhle málo, aby si hlavu omlátila o stůl. Co je tohle za službu? Jednou, maximálně dvakrát denně tudy někdo projde do základny, ten zbytek jsou vesměs zmatení turisti a návštěvníci, kteří si stejně nic nekoupí. Ono je to vcelku jedno, majitel obchodu je dávno po smrti, ale stejně by nějaké penízky do vlastní kapsy neodmítla. Od doby, co se museli stáhnout do ústraní, všude chcípl pes. Navíc přišli o LNT, kterého si jejich šéf cenil nade vše. Fosterová se mezitím vyšplhala na samý vrchol kariérního žebříčku, a stejně rychle z něj i spadla. Při zásahu byla zraněna a Emily doufala, že ji tam šéf nechá, jelikož všechno kolosálně podělala a tak celkově byla prostě otravná, ale ne – prý by tím hodně riskovali, dozvěděla se později, když zjistili, že je astrofyzička na ošetřovně místo pod drnem. Musela uznat, že na tom něco bylo. Jane jako jedna z mála vyvolených neměla čip, jelikož si vůdce jejího mozku cenil víc než těch pouhých pěšáků. A to i navzdory tomu, že ona nebyla jejich typický vědec. Ona chodila do terénu a měla důležitější úkoly než všichni ostatní. Dokonce byla na Asgardu, což byl už jenom šéf…

Ani nepípla, když do obchodu vtrhl jakýsi hromotluk v brnění a popadl ji za krk. Jen zalapala po dechu a velkýma očima se mu zavrtala do tváře v naději, že v něm probudí lítost. Ani nemrkl, jen s ní zatřásl a trochu ubral na síle stisku, aby mohla dýchat. „Dostaň mě dovnitř, hned,“ řekl jen, a ona se nebránila. Kdyby se na něco zeptal, a ona se nestihla zastavit včas a omylem vstoupila do zakázané zóny ve své vlastní hlavě (už dávno ne tak vlastní jako kdysi), musel by zítra ráno otvírat obchod někdo jiný. Poslepu vylovila ze šuplíku skleněnou tabulku, pleskla blonďáka přes ruku, ten ji překvapivě pustil a dál ji pozorně sledoval. Počkala, až tabulka potvrdí její totožnost a pak rukou ukázala za sebe. Hromotluk šel dál a ona ho sledovala, dlaň položenou na telefonu… to jí ani nebude vyhrožovat – nikomu nevolej a tak podobně? Nemohla si pomoct, ten letmý dotyk smrti v ní vyvolal jakousi rozjařenost.

„A co když jim dám vědět?“ zavolala do chodby. Odpovědí jí byl zubatý úsměv, ze kterého se celá otřásla. S povzdychem položila mobil zpátky na linku, pak ho shodila na zem a s uspokojením sledovala, jak se štípe displej. Vedle telefonu se pak naaranžovala i ona, vlasy i ruce rozhozené do všech stran. Takhle ji nikdo potrestat nemůže, konec konců dělala, co mohla.

Thor byl z výtahu stejně nesvůj, jako byl i Loki. Tahle jejich stupidní bezejmenná organizace – základny v podzemí, jak ze špatného filmu, mihlo se mu hlavou a on se ušklíbl. Museli jim docházet lidi, jestli ta holka nahoře o něčem vypovídala. To měla být hlídačka nebo prodavačka? Snad i doufal, že se nakonec rozhodla dát svému šéfovi vědět, a sice možná dopadne ještě hůř než minule, ale za to malé uspokojení z pohledu na jejich paniku mu to snad i bude stát.

Dveře ho dále nepustily. Probořil stěnu. Alarm se rozječel ještě víc. Nejspíš pochopil, že se situace zhoršila. Thor nakráčel do obrovského skladiště – jinak se to ani popsat nedalo – a rozhlédl se. Panoval tady zmatek, pár agentů nahánělo hysterické vědce do jakýchsi dvířek vedoucích ještě hlouběji pod zem, ale moc se jim to nedařilo, jelikož se vědci vzpírali – ne tolik ze strachu o vlastní život jako spíš ze strachu o své náčrtky a výpočty. („To jsem počítal celé měsíce!“) Jen na tu ukázku nulové kázně a disciplíny zakroutil hlavou. Asgard by jim dal co proto.

Asgard jim dá co proto, rozhodl se pevně a vydal se dál, po stopách paniky a zmatku.

Došel do obrovské okachličkované místnosti plné hrnců, talířů a výparů, které by mohly vonět, kdyby se tak nešťastně nemísily jeden s druhým. Zvedl se mu žaludek. Některé talíře byly rozbité na zemi, a když Thor narazil na obrovskou rudou skvrnu u plotny, málem se mu podlomily nohy. Ulevilo se mu, když zjistil, že je to jen jakási omáčka. Plotna ještě trochu hřála. Nikde nikdo.

Pokračoval dál užší chodbou, a v mysli se mu matně vybavovalo, jak ho nějakou podobnou táhli k jeho cele, byl tehdy dezorientovaný a vyděšený, nemohl se ani hnout a ještě netušil, co ho čeká.

Ztěžka polkl. Neměl na tohle čas. Musel být teď, teď, jinak ho to zlomí a on už neudělá ani krok. Na konci chodby spatřil velké bílé dveře, které na něj působily stejně vítaně jako zlověstně. Konec chodby, začátek bezpochyby něčeho horšího.

Nic ho nemohlo připravit na ten pohled, který se mu naskytl.

Blonďatý muž celý v bílém – znal ho, jak dobře ho znal. Stál u levé stěny od dveří, oči upřené na Lokiho, který byl bezmála přitisknutý ke zdi naproti Thorovi. Oba dva na sebe bez hnutí zírali. Blonďák byl pocuchaný a špinavý, ze rtu mu tekl malý pramínek krve a v očích se mu vztekle blýskalo. K Thorovu překvapení Loki nevypadal o nic lépe, sám působil dojmem, že se právě vymotal z hospodské bitky. Asgardské hospodské bitky, měl by dodat. I tak by to bez zvláštních emocí ustál, kdyby po jeho pravici nestála Jane samotná. Měla na sobě volné bílé tričko a tmavě modré pyžamové kalhoty, vlasy rozpuštěné, tvář bledou jako smrt a pod očima kruhy. Zalila ho vlna něhy a lásky, potřeby chránit, touhy vraždit ty, kdo měli tohle na svědomí.

„Jane,“ vydechl, na tvář se mu i přes přítomnost toho světlovlasého monstra vkradl úsměv. Jeho milá sebou trhla, jako by do ní pustili proud. Uskočila do strany, dosud stejně zahleděná na Lokiho. Nedůvěra v jejích očích pro něj byla jako facka. Zvedl ruce. „To jsem já, Thor,“ začal opatrně. Jane rychle pohlédla na blonďáka naproti ní, který se konečně vzpamatoval a jen na ni rychle kývl. Pak se pohledem zase vrátil k Lokimu a rty mu zkřivil úšklebek.

„Thore,“ vzlykla Jane. Ale kdy jindy by se k ní Thor rozběhl a schoval ji ve své medvědí náruči – vždycky to zbožňovala, tiskla se k němu a říkala, že je jako ozonová deka – teď se zarazil. Tohle… tohle mu nedávalo smysl. Ten muž byl jeho únosce. Loki byl… na Asgardu a zcela zjevně s ním nemá dobré vztahy, vzhledem k tomu, že se celou dobu pravděpodobni rvali jako psi. Jane sice vypadala unaveně, ale bylo o ni viditelně postaráno… nesnažila se o útěk, copak si myslela, že Lokiho ochrání? Proč se k tomu muži podívala, jako by žádala o svolení, o názor?

Konečně pohlédl na Lokiho. Byl napjatý jako struna a vypadalo to, že jen poslední zbytky hrdosti mu nedovolí couvnout ten poslední krok, který mu zbýval, než by se zády dotkl stěny. Okolo ležely poházené bíle povlečené postele, některé jenom převrácené, některé úplně na maděru.

„Thore,“ promluvil nakonec i Loki. Málem se mu znovu podlomily nohy. Je to tady. Je to tady, přesně jak mu říkal otec, přesně jako se bál. Měl je oba dva přímo před sebou a oba dva potřebovali jeho pomoc. „Já vím, že,“ vyhrkl Loki, a znovu nervózně pohlédl na blonďáka vedle sebe, který z něj stále nespouštěl oči, jako by čekal na chvíli, kdy po něm bude moct znovu skočit. „Já vím, že nemám právo tě žádat, abys mi věřil, ale prosím… prosím, věř mi. Asgard byl v bezpečí, nikomu jsem neublížil, vydal jsem se tě hledat. Požádal jsem o pomoc tvoje přátele. Byl jsem zajat stejně jako ty, když jsem udělal tu samou chybu – uvěřil jsem jí,“ řekl, aniž by na kohokoli ukázal. „Já ti přísahám na naši matku, že mluvím pravdu. Snažím se odvrátit tu samou katastrofu co ty, snažím se ochránit náš domov.“

Thor si najednou vzpomněl na bodnutí mezi žebry, když Lokiho při invazi žádal, aby se s ním vrátil domů. (Nemám žádný domov.) Jak ho obklíčil tucet jeho kopií, když mu podal ruku a snažil se ho vytáhnout zpátky na Bifrost. Jak mu chtěl pomoct z vody a sám v ní skončil. Jak byl uvězněný ve skleněné cele a Loki ho nechal spadnout. (Zkusíme, jestli jsou bohové tak nesmrtelní, jako si lidé myslí.) Zmařená korunovace. Hádky s jeho přáteli, nečestné souboje a soutěže, neustálé plánování dopředu a hrátky se slovy, kterých se Thor štítil. Ve vzpomínkách se mihla Frigga, když pro svého nejmladšího plakala. Otec, který od Lokiho pádu z Bifrostu zestárl o stovky let. Převzetí vlády, další a další lži, falešná smrt (druhá!), zbabělost, neschopnost se mu postavit, dokud k tomu vyloženě není přinucen. Jako teď.

„Ty zrůdo!“ vyrušila ho Jane ze vzpomínek. „Ty hnusná odporná ulhaná zrůdo! Měli by ti uříznout jazyk, šíříš kolem sebe akorát jed a nenávist,“ vrčela, hlas se jí třásl tak, jako pokaždé, když měla na krajíčku mezi pláčem a záchvatem vzteku. „Nestačí ti, co všechno už jsi způsobil?!“

Loki se nebránil. Zíral bratrovi do tváře i za cenu toho, že za svou nepozornost zaplatí.

„Napřed Thora vyženeš z jeho domova! Pak ho málem zabiješ Ničitelem! Potom si hraješ na mrtvého brouka! New York! Tolik mrtvých! Zabil jsi Coulsona, snažil ses zabít Thora! Pak si znovu hraješ na mrtvolu, abys nemusel čelit následkům svých činů! A nakonec se proti mně snažíš poštvat muže, kterého miluji!“ Nebylo to – ona se tomu slovu vyhýbala jako čert kříži, proč mu to ještě ztěžuje?

„Thore, přemýšlej – dostali se k tobě skrz ni, poskytla jim všechny informace k výrobě toho artefaktu, a teď ho chtějí použít proti nám všem.“ Copak ty jsi Asgarďan, bratře? Co je ti po nás?

Blonďák, kterého si při všem tom křiku nikdo nevšímal, začal opatrně couvat. Viděl dál než celá nešťastná trojice dohromady.

Thor pohlédl na první ženu, do které se kdy zamiloval. Vzpomněl si na všechny laskavé doteky a úsměvy a společná rána, na všechna objetí, vybavil si zvuk a vůni momentů, když před něj položila hrnek kávy a hravě ho líbla na tvář, jak mu z legrace splétala vlasy a vtipkovala, že její jsou o moc horší, a to přestože používá tolik přípravků. Tmavé oči, které k němu vzhlížely s láskou, nebo na něj naopak shlížely s vášní. Hladové polibky a noci, po kterých jejich ložnice vypadala jako po výbuchu.

Loki a jeho šílenství, nenávist, zloba a vztek, kyselé úšklebky a jedovaté poznámky. Závist a hořkosladké momenty, ty chvíle, které by mohly být perfektní, kdyby se oba dokázali přijmout takoví, jací jsou.

Jane a její zamyšlené mumlání pod nos, zatímco si počítala ty svoje nesrozumitelné rovnice, jak roztomile krčila nos, když jí něco nedávalo smysl.

Loki a jeho polopravdy a vytáčky.

Jane a její rozzářené oči při pohledu na noční oblohu posetou hvězdami. Propletené prsty a společná deka.

Loki a skoro prolité slzy, když si myslel, že mu nikdo nevěnuje pozornost.

Jane a její vztek, když ji Odin odmítl. Když ji chtěl vyhnat z Asgardu, když Thor svolil, že by bylo lepší, kdyby on šel za ní.

Loki a jeho poslední slova, a sebevíc falešná byla jeho smrt, slova byla skutečná a Thor jim věřil.

Jane a jejich návrat na Midgard, ticho, které u nich dříve nebylo, konverzace začaly váznout a ona se zavírala v pracovně stejně jako Stark.

Loki v koncích, který volá o pomoc samotného Heimdalla, vědom si toho risku, že ho Thor najde.

Jane, která se napřed podívala na muže, který jim tolik ublížil, a teprve pak až na Thora.

Thor pak pohlédl na bratra, a bez dalšího přemýšlení přikývl. Jane se prudce nadechla, když jí došel význam gesta. Pak si všimla, že je její šéf skoro u druhých dveří, těsně u bílého závěsu, který je zakrýval, a zrovna když se k němu chystala rozběhnout, vynořil se z téměř neviditelných dveří další muž, kterého velmi dobře znala. „Richarde,“ vyhrkla.

Jistou a vycvičenou rukou pozvedl zcela obyčejnou zbraň, až směšně malou a neděsivou na to, v jaké přítomnosti se nacházel, a třikrát vystřelil.

-----

předchozí - pokračování

Share: