Velvyslanec, 26. kapitola

Krásný pátek třináctého přeji! 

Slovo paraskavedekatriafobie se mi stále nevytratilo z paměti, už je to docela dlouho... měla bych se zase vrátit k jednorázovkám. Ono jich tady někde pár je, ale vždycky na nich dlouho sedím, než mi dojde, že už vymyslím leda kulový a že nemá cenu se s tím trápit. Prostě to není můj styl, i když se snažím si ho osvojit. 

Ne, nějaké upravování - ach, kéž bych mohla říct, že jsem takový pisálek. Profesionální a perfekcionistický. To samozřejmě není sranda, vlastně je to opruz a taková neschopnost se s něčím spokojit vám tak obecně dělá ze života peklo, ale i tak by to bylo lepší, než tohle - chtěla jsem použít květnaté slůvko blití, ale - odolám.

Mno. Kde jsme skončili. Kuchař, Thorův trýznitel, vynálezce mocného přístroje a vůdce neznámé organizace v jednom se nám téměř představil. Tak to je načase odbočit a podívat se zpátky za agenty, kteří se tímto zase na nějakou chvilku loučí. Nevadí, ono by se to tady bez  jejich pomoci nepohnulo ani o píď. Géniové a bohové ať si škubnou, pusťte k tomu ženskou.

Heimdall i přes veškeré sliby nedokáže dát ruce pryč. Už je v celé problematice zahrabaný tak hluboko, že už nemá cenu hledat hladinu, když je dno o tolik blíž. Funguje jako taková interdimenzionální vysílačka. Loki je opět nucen volat o pomoc a Thor se rozhodne jednat na vlastní pěst, bez Avengers za zadkem. Otázkou je, jestli je to první dobré rozhodnutí, nebo další špatné.

*drama*

-----

Po Clintově menším proslovu byli oba agenti připraveni na popravu, doslovnou a nemilosrdnou. Proto se po sobě koutkem oka podívali, když si Fury prostě povzdychl. Bez jakéhokoli slova. Skoro to znělo rezignovaně. Ale ani jeden z nich nebyl natolik naivní, aby byť jen na okamžik uvěřili, že jsou z problémů venku: Fury si jen mohl vzpomenout na nedopité kafe, co oni věděli?

„Tohle je v hajzlu,“ řekl nakonec. Clint nemohl souhlasit víc. „Je to právě naopak, Bartone. Loki je náš problém. Tedy aspoň byl, dokud jste to nepodělali s tím zátahem.“ Lukostřelec se zmateně zamračil, agentce vedle něj z očí sršely blesky. Tvář měla uvolněnou jako kdykoli jindy, ale prsty se jí samovolně zatínaly do dlaní.

„Ten agent, který vám zemřel při výslechu,“ začala tiše, a připomínala šelmu na lovu. „Unesli Thora, dali vám vědět, vy jste je chtěl obejít, ale sešlo z toho potom, co jste přišli o jediného zajatce.“

Clint prudce trhl hlavou a užasle na ni pohlédl. Nevšímala si ho. „Udržovali jste kontakt, dokud se neobjevil Loki,“ pokračovala. Fury na ni shlížel s kamennou tváří. „Ten jim šlápl na kuří oko a oni se na vás vykašlali. Proto jste souhlasil se zátahem. Chtěl jste zjistit, po čem opravdu šli. A teprve až jste se dozvěděl o tom přístroji… tak jste si nás zavolal.“ Rty se jí zkřivily zatrpklým úsměvem. „O zbytečné ztráty na životech tady vůbec nešlo.“

Kdyby šlo o nespravedlnost vůči nim, byl by Clint vyskočil a začal ze sebe i navzdory hrůze z nadřízeného chrlit nadávky toho nejtěžšího kalibru. Nehlídal se, když byl pobouřen nebo znechucen, ale tohle nebyla tak jednoduchá emoce… jenom dál nehybně seděl a celý se zmenšil. 

Odkašlal si.

„Vy jste chtěl prodat Asgard,“ shrnul celý plán do jedné, až sprostě jednoduché věty.

„Lichotíte mi,“ ušklíbl se ředitel SHIELDu nevesele. Hlas měl klidný, nehádal se, nebránil, nevolal nikoho, aby je odvedli a někam zavřeli, dokud se celá záležitost nevyřeší po jeho. „O stroji jsem nevěděl hned,“ významně se na ně podíval, jako by to byla jejich chyba, že se musel snížit k nabourání do slabin Starkova systému. Iron Man musel být hodně zaneprázdněn, když si toho nevšiml, ale to bral jako zásah shůry, pouhé nafouknuté ego někoho, kdo má pocit, že už se nemusí zlepšovat. „To nám prozradili až později. Ale ano… ozvali se nám a zajistili si naši pozornost zmíněním Thora a Tesseractu.“

Dřív, než se Clint vůbec stačil nadechnout, rázně pokračoval: „Každý pokus o jeho záchranu byl zmařen. Nikdy nezabili někoho z našich. Jednoduše ho přeprogramovali. Každý agent, kterého jsme postrádali, skončil v jejich řadách. Nikdy je proti nám nepoužili, ani potom, co kvůli nám zemřel ten kluk u výslechu. Pak se ozvali znovu. Ukázali nám Thora, řekli, že znají způsob, jak zpacifikovat celý Asgard.“

„Asgard je ale náš spojenec, propánakrále!“ rozkřičel se Clint.

„Asgard je pokročilejší planeta plná nadpřirozených lidí. Mají lepší technologii, mají přístupy k informacím, o kterých nám se ani nezdá. Mají všechny světy u nohou a nás mezi nimi. Naše spojenectví, jak tomu říkáš, stálo jen na tom, jaký vztah s námi má Thor. Který má k diplomatovi tak blízko jako já k Panně Marii.“

„Ten stroj,“ přerušila ho Natasha, zatímco se Clint otřásl nad vidinou Furyho se svatozáří. „Viděl jste, co dokáže, a zvažoval jste spolupráci. O Tesseract vůbec nešlo, nebylo to nic než pouhá záminka, jak se k vám dostat.“ Fury se dlaněmi opřel o stůl. „Chystal jste se přistoupit na jejich podmínky. Chtěl jste spolupracovat.“ Mluvila čím dál rychleji, hlas se jí začínal zadrhávat. „Vy jste chtěl vyvraždit celý Asgard?! Nebo o co vám sakra šlo? O co vám jde teď?!“

Bylo to poprvé, co na svého šéfa zvýšila hlas. Vztekle vstala ze své židle a opřela se o stůl z druhé strany. Zírala Furymu do tváře a on její pohled opětoval.

„Jejich organizace prý vznikla kvůli našemu spojenectví s Asgardem. Někteří lidé byli znepokojeni, že by nad námi měl mít Asgard moc, báli se, že by výhody spojenectví nebyly oboustranné, jelikož Asgard si je své nadřazenosti vědom a mohl by jakýkoli projev nesouhlasu použít proti nám.“

„Někteří lidé? Můj informátor zemřel, když mi řekl, kde se nachází jejich základna! Kdo si nechá dát dobrovolně do mozku čip?“

„Lidi, kteří nemají co ztratit, očividně,“ pokrčil Fury rameny. „Mají pár vědců, který nejspíš vůbec nepouštějí do terénu. Pak jsou tu vesměs děcka s jakýmsi výcvikem, který jsou pro ně postradatelný. Nikdo je nebude hledat, nikomu nebudou chybět. Zbytek jsou naši lidi s čipy. Tedy velmi dobrý výcvik,“ dodal, jako by to snad nebylo nad slunce jasné. Natasha potřásla hlavou.

„Pořád jste neodpověděl,“ odsekla netrpělivě. „O co vám šlo? Vydírání Asgardu? Nebo snad o genocidu?“

„Zpočátku to měla být páka, o které by vůbec nevěděli,“ zavrčel ředitel SHIELDu, frustrace z předchozí debaty se vrátila v plné síle. „Jenže se do toho připletl Loki a začal se ohánět válkou. Čekali jsme, že v té době už budeme mít jak Thora, tak i ten stroj. Pořád se to dalo zvládnout, kdyby se ten had nespojil s vámi,“ hořce se pousmál, ale bylo v tom i jakési upřímné pobavení, které si jindy nedovolí před agenty vyjádřit. „To jsem nečekal ani omylem. Ale potom už bylo jasné, že proti vám použije Thora a vy se do toho začnete motat,“ mávl rukou, jako by chtěl dát najevo, že je téma vyčerpáno.

„Já nevím, co z toho všeho je horší,“ uchechtl se Clint nevěřícně a rukama se opřel o kolena, aby ho přestaly svrbět prsty a on omylem nepřizabil vlastního šéfa. „Že jste zvažoval spolupráci s těmi, kdo skoro dva měsíce mučili Thora… nebo že jste to všechno tajil, nebo to, že chcete zradit Asgard jen chvilku potom, co se oficiálně dohodl mír…“

Fury se na něj nepodíval ani zdaleka tak shovívavě jako na Natashu.

„Přestaň fňukat, Bartone. To je stěží to nejhorší, co jsi tady za léta práce viděl, a rozhodně to není poslední věc, která se ti nelíbí. Nejsi tady od toho, aby se ti to líbilo. Děláme, co je třeba. Vy jste přestali.“ Odfrkl si a z Clinta přesunul pohled znovu na Natashu. „Určitě víte, kudy se jde k celám?“ zeptal se sladce.

Každý dostal svou vlastní.

***

Heimdall, dosud zahleděný do prázdna, zcela vyčerpaný diplomacií a neustálým shonem, kterému se při úklidu po boji nedalo vyhnout ani na Bifrostu, zničehonic procitl. Nebylo to přirozené ani postupné, bylo to stejně nečekané a asi podobně příjemné jako rána do nosu. Zamrkal a povzdychl si. V hlavě mu začalo pulzovat.

„U Devíti světů,“ zamrmlal, zatímco si palcem a ukazováčkem mnul kořen nosu. „Tohle je mnohem horší, než když se prostě schová.“ Skutečně, existoval snad jenom jeden člověk, který mu dokázal působit migrény na takovou dálku.

Stejně jako Heimdall cítil, když se před ním někdo skryl, dovedl poznat, když se ho někdo dovolával. Ne pokaždé, samozřejmě. Pokud byl nešťastník v místech, kam jeho zrak nedosáhl, měl zkrátka smůlu. Kolikrát se ho v poslední době mohl dovolávat Thor a on o tom nevěděl?

Jenže to by nebylo nic zvláštního, rozhodně nic, kvůli čemu by se mu motala hlava. Problém byl, že existovala jedna osoba, která našla způsob, jak efektivně zmizet a nepřivolat tak k sobě pozornost, tudíž Heimdall netušil, že onu osobu nemůže vidět, pokud po ní aktivně nepátral. S tím už se za poslední léta smířil, sebevíc se mu to nelíbilo. Jenže teď poznal, a velmi nepříjemným způsobem, že ta osoba umí používat i zpětnou vazbu svého vlastního kouzla, a taky ji teď nepříliš zdvořile využívá.

Nedokázal rozeznat slova, jenom jejich tón. Rozpoznal strach a nejistotu, chaos, ale zároveň i paralyzující nenávist, která všechnu tu přirozenou potřebu utéct držela na uzdě.

Skrz to pronikl hlouběji, viděl cesty, rozmazané obrazy, jen pár letmých náhledů, ale pro něj dost. Věděl, kde Loki je, věděl, že potřebuje pomoc. Jenže on nebyl ten pravý člověk, který by tohle měl vědět.

Násilím se vytrhl z Lokiho sevření. Bylo to bolestivé, ale budiž mu nepatrnou útěchou, že tentokrát to zabolelo i Lokiho. Od jednoho prince se přesunul k dalšímu. Ani u toho nebyl jemný, vrazil k němu bez takzvaného zaklepání, kterým by jindy byl jen lehký tlak v hlavě, cosi otravného vzadu v mysli, něco jemného, ale vytrvalého, stejně jako pocit, že jste na něco zapomněli.

Thor se leknutím skácel na kuchyňskou linku. Sklenice s vodou jeho váhu neudržela. Steve, který si ho poslední hodinu obezřetně prohlížel, jako by čekal na další výbuch vzteku nebo dokonce fyzický útok, k němu okamžitě přiskočil. Popadl hromovládce za ramena a pevně ho držel. Thorovi se protočily panenky a na moment to vypadalo, že ztratil vědomí, když na celou vteřinu v kapitánově sevření ochabl. Vzápětí se probral, trhl sebou a sípavě se nadechl. Steva od sebe bezmála odstrčil, nemotorně se vyškrábal na nohy, opřel se o linku posetou střepy. Pár se mu jich zabodlo do dlaně. Ani nemrkl.

Na moment zavládlo ticho, Steve stál jen kousek od něj, ruce zvednuté, a kdyby se ho někdo ptal na důvod, nejspíš by nevěděl, jak odpovědět. Protože jsem ztuhnul hrůzou? Protože jsem chtěl vypadat neškodně? Protože jsem byl připraven na další boj na život a na smrt s někým, koho jsem nazýval přítelem? Zkrátka by nevěděl.

Thor se na něj pak podíval, a teprve až teď jako by si ho skutečně všiml. Zamyšleně si cosi zabručel pod nos. Pak natáhl ruku, a aniž by řekl jediné slovo vysvětlení, počkal, až se k němu doloudá Mjolnir. Neuniklo mu, že je kladivo čím dál pomalejší. Že je on čím dál slabší.

Netušil sice, jak se Heimdall dozvěděl, kde se nachází jeho bratr, ale nehodlal se tím zdržovat. Stejně jako neměl v plánu se o své vědomosti podělit se svými – vycenil zuby a frustrovaně si zavrčel pod nos, když mu kladivo vklouzlo do ruky a on pocítil váhu, která ho táhla k zemi – se svými přáteli, pokud jim tak stále mohl říkat. V kapitánových očích byla starost, ale i nedůvěra, a Thor neměl čas se s kýmkoli dohadovat, co je a není správné. Snad Tony by pomohl, kdyby mu řekl, že se jedná o dopadení Lokiho, ale upřímně…

Nechtěl s nimi zkrátka nic mít. Mluvili s ním jako s děckem – „přece nezabiješ vlastního bratra, Thore, to se nedělá“. Jako by netušili, kolikrát on na svůj sentiment doplatil. Byl z toho neuvěřitelně unavený. Možná neměl v plánu Lokiho skutečně, skutečně zabít. Ale nehodlal dopustit, aby se dostal do rukou Avengers, popřípadě SHIELDu. Potřeboval ho chytnout dost dlouho na to, aby z něj vymámil odpovědi, aby z něj vytřásl, proč se rozhodl mu ničit život skrz Midgard, skrz Jane. Nebyl sice perfektní bratr, ale byl si jistý, že tohle si nezasloužil. Chtěl odpovědi a chtěl je slyšet sám, nepotřeboval mít za zády samozvané superhrdiny, kvůli kterým by se Loki potřeboval přetvařovat a neřekl mu ani slůvko pravdy.

To byla konec konců jedna z největších chyb. Nikdy si s Lokim nepromluvil o samotě. Od doby, co byl vyhnán na Zemi, s ním osaměl jen na pár okamžiků, a to bylo pokaždé v době, kdy měl důležitější věci na práci, od záchrany Jotunheimu, hledání Tesseractu, přes ochranu domova až po dopadení Malekitha. Snad jen… zamyslel se, zatímco stál na balkonu a díval se dolů na město. Snad jen na lodi při putování Svartalfheimem, kdy si byli oba dva jistí, že Jane tvrdě spí. Lokimu tehdy do očí vhrkly slzy, když došla řeč na jejich matku, a on…

„Thore, kam… co se stalo, prosím tě, mluv se mnou, tohle nám už znovu nedělej!“ uslyšel Steva za zády. Beze slova vyrazil pryč. Tenhle nesmysl už trval příliš dlouho.

-----

předchozí - pokračování

Share: