Velvyslanec, 25. kapitola

Dobře no, dost flákání, fakt nehodlám přidávat jednu kapitolu měsíčně a ještě se plácat po zádech, že to mohlo být horší. Jako mohlo, no. Ale taky lepší! Dostala jsem sprda na tumblru. No tohle.

Jedna že nemám kecat, že nemám čas, a druhá zase, že jsem dramatická. Tento týden mě zalila vlna něhy k mým čtenářům. Cítím se tak milována! Ještě že je to tu anonymní, jinak bych na ulici dostala po čuni. 

Jako chápu, že občasné záchvaty ask meme (který nesnáším a zároveň miluju) a pak záplava různých ptákovin od obrázků kachen až po hluboké psychologické rozbory - chápu, že to všechno může vyvolat dojem, že v tom modrém pekle trčím v jednom kuse. Ale já - a dramatická! Já! 

Okej, okej. 

Loki se nepoučil a sleduje agenta. Myslí si, že na něj vyzrál - do hlavy mu zasadil vzpomínku, že byl ubohý bůh neplechy zmasakrován Kapitánem Amerikou. Agent William Scott jde s touto informací za svým šéfem - Lokiho cílem. Kampak ho asi dovede.

Tony na tajemství záhadného přístroje nepřišel, samozřejmě. A nejspíš ani nepřijde, to ale nic nemění na tom, že se ho nechce vzdát. Není to jenom Loki, kdo se nedokáže poučit.

Clint s Natashou si pokecali s Furym. Tedy Fury řval a agenti poslouchali. Jenže to nebude trvat dlouho. K nim se podíváme až v 26. kapitole, kde konečně na pár věcí kápneme, ať máme konečně trochu jasno. 

A víte, že vás pořád miluju.

-----

Loki čekal další podzemní základnu, majestátní sídlo, mrakodrap, něco podobně sterilního jako minule. Čekal, že se mladý agent dostane dovnitř jen skrz to nejdůkladnější prověření. Připravoval se dokonce, že použije jeho oči, kdyby na to došlo. Ale to nebylo třeba. Nebylo třeba vůbec nic. William volil postranní uličky, a přestože nebyl příliš zraněný, vypadal a působil příliš zmateně. Zrovna když už se Loki začal obávat, že to s jeho křehkou člověčí myslí přehnal a místo zranění mu do mozku zasadil myšlenku pomalého umírání, změnil mladík prudce směr a zapadl do obchodu s hudebními nástroji.

Loki rychle vklouzl za ním. Možná si ten idiot skutečně myslel, že umírá, a chtěl umřít někde v soukromí. Snad tu někoho znal?

Jenže William Scott nezkolaboval, ani se nechystal v nejbližší době zemřít. Sotva se zavřely dveře, s obtížemi se narovnal a vystrčil bradu. Loki se ve své neviditelné bublině zamračil; na koho tady potřebuje udělat dojem?

Slečna za kasou zdvihla unavené oči a nevesele se usmála.

„Vypadá to na průser, Billy,“ protáhla zlomyslně. „Nevidím žádnou duhu. Narazil jsi na problémy?“ pošklebovala se.

„Ah, vtipné, Emily,“ odvětil Scott stejným tónem. „Na poskoka za kasou máš docela dobrou náladu.“

Holka si odfrkla a zatímco s letitou zkušeností protáčela panenky, vytáhla z šuplíku jakousi průhlednou destičku. Bez dalších slov ji podala svému kolegovi, ten ji převzal, natáhl ruce, aby měl desku přímo naproti tváři a bez mrknutí se do ní po dobu pěti vteřin díval.

Ani po tomhle se nic zvláštního nestalo. Žádné cvaknutí či kliknutí, žádný umělý hlas oznamující, že byl agent rozpoznán a byl mu udělen přístup. Lokiho to na jednu stranu rozčilovalo, na druhou fascinovalo. Zvykl si u lidských organizací na jistou míru dramatu; drahé a moderní vybavení, uniformy, dokonce i stejné výrazy agentů. (Ta mrňavá agentka od Avengers si možná ráda připadala výjimečně a nad věcí, ale byla jen další ze statisíců nemyslících loutek.)

Měl by vážně přestat myslet na hlouposti.

Do chodbičky za kasou už nevkráčel tak jistě jako do obchodu. Dokonce i mladík, který jej nevědomky vedl, zvolnil krok. Ramena mu klesala níž a níž, a kde před chvilkou byla pokora, byl najednou strach a  respekt. Museli být blízko. Loki byl blízko. Tísnil se v malé chodbě v krámku s hudebními nástroji, potlučený a pořád poněkud vystresovaný ze setkání s bratrem – ne, tam ne, varoval ho mozek, tam nechoď, ještě ne. Protože ta myšlenka, vtíravá a tak silná oproti té bezmocné hrůze, tomu uvědomění, nepřestávala rýt a rýt: zabil by tě.

Potřásl hlavou. Slíbil si předtím, že si pro tuhle myšlenku vyhradí nějaký čas později, až bude trocha času, a snad až bude mít dost energie na to, aby mohl předstírat nezájem a nezúčastněnost. Tísnivý pocit v hrudi ignoroval celá léta, ještě chvilku to bude muset vydržet.

Zastavili se před oprýskanými dveřmi výtahu. Tohle bude těsné, povzdychl si Loki, váhu těla přesunul do špiček a v momentě, kdy mladý agent vstoupil, bleskově se kolem něj protáhl, jako kočka podlézající plot. Nebylo to tak ladné, jako by si přál, a William se na moment pozastavil a nakrčil nos, když mu ofinu ovanul vítr, který ve výtahu skutečně neměl co dělat, ale pokračovalo se dál.

To, co výtah nepobral na vzhledu, dohnal ve výkonnosti a rychlosti. Dokonce i Lokimu, zvyklému na Bifrost a alternativní cesty mezi světy – se zhoupl žaludek. Tedy hodlal tvrdit, že to bylo rychlostí cesty, jakákoli jiná možnost nepřipadala v úvahu.

Málem si posměšně odfrkl, když se otevřely dveře a jemu se naskytl jeden z těch klišé pohledů na skladiště. (Neviděl jich za život tolik, ale věděl, cítil, že to prostě bylo klišé.) Bylo rozdělené na více částí, ze začátku obyčejné bílé stoly a u nich zdánlivě znudění pracovníci, jako by to byl denní chléb pro všechny pozemšťany, řešit administrativní problémy pro monstra. Možná to pro ně denní chléb byl.

Pracovníci se měnili společně s prostředím. Čím déle Loki s agentem šli, tím zajímavější se prohlídka stávala. V druhé části podzemního skladiště sice také byla hromada stolů s pracovníky, ale ti u svých desek stáli a polohlasem diskutovali. Před sebou neměli počítače, ale obyčejné papírové nákresy. Někdo si dal evidentně tu práci vše narýsovat vlastnoručně. Loki neměl v plánu nákresům věnovat pozornost do té chvíle, než nudné matematické vzorečky začaly dávat… jiný smysl, než který by od lidské organizace očekával. Prudce se zastavil a nahlédl jednomu z vědců (měl bílý plášť, ale nedalo se s jistotou říct, že by měl skutečně nějaký titul) přes rameno. Výpočty začaly číslicemi, pokračovaly rovnicemi s neznámými, jenže čím níž výpočty šly, tím méně pochopitelné pro lidské oči musely být.

Loki to samozřejmě viděl. Pochybné runy a diagramy, které kdyby viděli mágové Asgardu, nevěděli by, jestli omdlít hrůzou nebo slastí, ta šťavnatost zakázaného ovoce... Všechno psané tou samou rukou, která se evidentně odmítala dostat do kontaktu s technologickými vychytávkami. Když spatřil poněkud dětinský nákres Yggdrasilu s vysvětlivkami, zamrazilo ho.

Selvig? Jane? Tak daleko se přece nemohli nikdy dostat. Tohle by nemohli… něco takového by se nedozvěděli ani po výslechu Thora. Ne snad,  že by byl bůh hromu tak skoupý na slovo, on tyhle věci jednoduše nevěděl. Jakési základy do něj jejich učitel dostal, to ano, ale nikdy se neobtěžoval jít do detailů. Loki mu to nezazlíval, ne tak docela.

Byl tady někdo – rozhlédl se po obrovském skladišti, na moment zcela odříznut od všech zvuků a vjemů – kdo byl jako on. Někde v této místnosti, někde poblíž. Loki si rád myslel, že vycítí přítomnost nadpřirozené bytosti, ale i citlivé smysly se otupí, když jsou vystavovány jenom známým podnětům. Cítil rozdíl mezi umělou sílou jakou měl Kapitán a Doktor Banner, a tou vrozenou, jakou měl Thor. Viděl, v čem se liší čaroděj od mága, dokázal říct, kolik síly a agrese v sobě kdysi míval Odin, a taky tušil, že Frigga vždycky věděla víc, než dávala najevo. Z Laufeye cítil mimo chlad a zahořklost i neobyčejné vůdčí schopnosti, stejně nebezpečnou a krutou sílu, kterou disponoval i Thor, ale podstatně lepší sebeovládání a rozvahu, schopnost vyjednávat. Loki zákeřně využil jednu jedinou vlastnost, kterou se svým pokrevním otcem sdílel, a Laufey za to zaplatil životem.

Válečníci se Sif byli úplně něco jiného – z každého z nich vyzařovala specifická schopnost, něco, pro co zkrátka byli předurčeni. Pamatoval si, že nebyl překvapen, když se dozvěděl, že Sif se místo léčitelství bude věnovat boji. Věděl to už dlouho, a stejně tak dlouho jí to záviděl. Tak jako tak mu stačil pouhý pohled na to, aby dokázal rozlišit nadlidi typu Sif, bohy jako Thora, uměle vytvořené nadpřirozené bytosti, sebevíc se mu příčilo tu zelenou stvůru nazývat bytostí. Dokonce i u lidí se mu stávalo, že ho do smyslů udeřilo něco zvláštního, něco silného. Jane ten potenciál měla. Byla v ní spousta vědecké zvědavosti, byla nesmírně inteligentní a Loki se dokonce na jeden malý moment přistihl, jak si myslí, že je jí pro Thora škoda. Byla to mlhavá vzpomínka na Svartalfheimskou pláň, kde zrovna vypouštěl duši a ona položila dlaň na Thorovo rameno, v hlase soucit a smutek a v očích lásku.

Rty semkl do úzké linky. Má na tu dobu takové zvláštní vzpomínky, uslzené a nechutně sentimentální. Další důkaz toho, jak bledě na tom ve skutečnosti byl.

Několika dlouhými kroky dohnal agenta, který mu mezitím téměř zmizel v záplavě pracovních desek pohřbených pod tíhou zbraní a náhradních dílů, pažeb, mířidel, zásobníků a hlavní.

Minuli skleněné buňky s dalšími lidmi v bílých pláštích. Někteří vzrušeně debatovali u stolů, pár jich zíralo do zkumavek nebo počítačů. Tahle základna sice vypadala přechodně, ale nebyla šance, že by se jich před útokem Avengers a SHIELDu stihlo schovat tolik. Někteří už tady museli být předtím. Dalších pár desítek metrů patřilo jakési jídelně a kuchyni. K Lokiho překvapení se právě v té zastavili.

„Chtěli po mně protifašistický slogan,“ chechtal se právě někdo u plotny. Stál k nim zády a pozornost dělil mezi hrnec jakési načervenalé omáčky a jednu umývačku nádobí, která se na kuchaře zdvořile, i když malinko nejistě usmívala. „Nemohli si vybrat nikoho lepšího!“ vybuchl kuchař smíchy. „Ale měl jsem hlad, tak jsem jim ho napsal. Troufám si tvrdit, že se mi povedl… tedy moc ne, ale bylo to originálnější než to jejich ohrané ‚smrt fašismu!“ a podobně. Dokázali v těch dvou slovech udělat i tři hrubky, věřila bys tomu? Poslouchej,“ nadechl se, že zarecituje ukázku svého básnického umění, když se najednou prudce otočil.

Jeho postoj se okamžitě změnil. Narovnal se, oči zchladly, tvář se stáhla do toho pečlivě neutrálního, nechutně zdvořilého úsměvu, který si Loki pamatoval. Ztuhl na místě, zíral na to monstrum, které už na sobě nemělo černou kombinézu a bílý plášť, ale byl teď celý v bílém – na pár místech měl červenooranžové skvrny – tváře měl zrůžovělé a vypadal tak urážlivě neškodně, až Loki musel zatnout zuby, aby potlačil zavrčení, které se mu podvědomě dralo z hrdla.

„Ach, William Scott, můj oblíbený pěšáček,“ řekl blonďatý kuchař sladce. „Už jsem ti chtěl ublížit, že se odvažuješ vejít do kuchyně… ale určitě máš důvod?“ a povzbudivě přikývl. Loki mu na tu přátelskou přetvářku neskočil a mladý agent evidentně také ne. Ne poprvé Loki zauvažoval, jestli ta jizva, kterou měl mladík na čele, nevznikla právě v těchto místech, těmahle rukama. „Zdržuješ,“ pokračoval kuchař a vůdce v jednom, když se Scott k ničemu neměl. Zničehonic nakrčil nos, mezi očima se mu objevila malá zmatená vráska.

„Můj pane,“ vydechl William nervózně. „Nedokázal jsem LNT získat. Povedlo se mi infiltrovat Starkovu věž, shodit všechny softwarové obrany. Měl jsem… štěstí, zrovna… eh, měli nějaký problém s Hulkem, takže se můj útok ztratil. Ale zesilovač nefungoval, vůbec jsem neměl tušení, kde ten stroj může být...“ dech se mu zrychloval, zatímco Loki ten svůj zadržoval. „A pak na mě zaútočili.“

„A chceš mi tvrdit, žes‘ vyvázl,“ ušklíbl se vůdce skepticky a aniž by na okamžik uhnul pohledem z agentova obličeje, natáhl se za sebe a poslepu zamíchal omáčku. Pak snížil teplotu a odložil vařečku.

„Ne... nebyli to Avengers, byl to někdo... jiný. Silnější...“

Vůdce sebou trhl; jenom nepatrně, ale dost na to, aby si Loki všiml.

„Jako Thor?“

„Ne, nebyl to Thor,“ rozblekotal se William. Muž naproti protočil oči s sloup tak procítěně a tak vydatně, až to na Lokiho skoro udělalo dojem.

„Ano. Protože Thor je Avenger. A protože jsem použil to jedno klíčové slůvko, možná sis ho všiml. Bylo to slovo ‚jako‘, což je taková spojka, kterou lidé používají, aby něco k něčemu přirovnali, v tomto případě onoho útočníka, co ti nakopal prdel, k Thorovi. Teď k té podobnosti, Billy. Neptám se na podobný účes ani oči-…“

„Ano, jako Thor, jako Thor!“ vyhrkl Scott popleteně.

„Tys‘ mi skočil do řeči,“ usmál se kuchař laskavě a vrazil agentovi takovou facku, až se mladík skácel k zemi. Loki sebou trhl. Buďto se nechal málem unudit k smrti a přestal dávat pozor, nebo se ten chlap pohnul mnohem rychleji, než by kdy od smrtelníka očekával. „Ale dobrá, přejdeme to, jelikož jsi evidentně zraněný,“ pokračoval stejně vlídně, zatímco si otíral dlaň do zástěry. „Někdo nadpřirozeně silný na tebe zaútočil. Proč, jakým způsobem, a jak to, že jsi naživu.“

„On… on šel po LNT, pane,“ vyhekl William, když se konečně zvedl na nohy. Věděl, že kdyby zůstal ležet, dostal by za svou drzost ještě kopanec do žeber, a to už by nemusel vydržet. „Nepovedlo se mi ho omráčit, zlomil mi zápěstí a pak se mnou praštil do zdi…“ zavřel oči a rychle vzpomínal. „Seběhlo se to potom strašně rychle… přiběhl tam ten… muž se štítem. Ale mě si nevšímal, okamžitě zaútočil na toho druhého a…“ ztěžka polkl, vzpomínky se na něj hrnuly podivně zkroucené a zpřeházené, ale to hlavní z nich vyčetl. „Zabil ho.“

Blonďákovi vystřelilo obočí skoro až do vlasů. „Zabil,“ zopakoval dutě. „Přísahal bys, Billy?“ zeptal se přezíravě. Neustále krčil nos.

William znervózněl ještě víc, sebevíc bylo neuvěřitelné, že to ještě bylo možné. „Ano. Totiž… myslím, že mi ta rána přivodila lehčí otřes mozku, takže si nevzpomínám na všechno… ale vím, že ho zabil muž se štítem.“ Ta jedna detailní zakrvácená vzpomínka byla docela výmluvná.

„Nepamatuješ si detaily, ale to, že ho popravil, víš úplně jistě,“ mumlal vůdce zamyšleně, zatímco vzal vařečku, a aniž by cokoli jiného řekl, mrskl s ní kamsi za agentovu hlavu. Loki se na ten výjev zamračil. Pohlédl blonďatému muži do tváře, na jeho nos, pak na mladého agenta, který se teď třásl strachem i vyčerpáním, na spadlou vařečku, na hromadu nepříliš stabilně poskládaného nádobí, do které by-

Do které by vrazil, kdyby stál po agentově levici a stihl se vyhnout letící vařečce.

Ah, ne. Znovu ne!

V té chvilce, kdy se blonďák nadechoval, si Loki dovolil jednu šťavnatou nadávku.

„UZAVŘÍT, ALARM!“ K Lokiho překvapení se splnit příkaz rozběhla umývačka nádobí, ne agent. „VÍM, ŽE JSI TADY!“ zaječel vůdce. „Už tě sešili dohromady, ledňáčku?“ zavrněl, rozhlížeje se po kuchyni. Lokimu z něj naskakovala husí kůže. „Chceš si šplhnout u tatíčka,“ vyprskl muž vztekle, aniž by se pohnul od svého místa u plotny. „Nebo ti jde o něco jiného? Něco bližšího mému plánu? Rád bych ti nabídl spolupráci,“ pokračoval rozdováděně, zatímco se Loki někde vzadu v příčetném koutku své chaotické mysli proklínal za to, že něco nedělá – cokoli. Jenže se nemohl ani hnout, zcela uzemněn vyšinutým monologem toho, koho se zavázal zaživa vykuchat, a nemohl z něj spustit oči. „Opravdu rád, ale víš, můj plán zahrnuje i tebe, bohužel.“

Dobrá. Bylo by vhodné zmizet. Ten, kdo měl celé tohle fiasko na svědomí, evidentně nebyl jen tak někdo. Za prvé zná zakázané runy, za druhé cítí přítomnost Lokiho magie a za třetí vymyslel stroj (LNT?), který by dokázal Asgard dostat na kolena. Kdyby se mu povedlo… nějakou náhodou získat nákres onoho přístroje a teprve potom samotný stroj zničit jakožto projev dobré vůle vůči jak Avengers tak Asgardu, bylo by to úplně nejlepší, ale přežití teď bylo na prvním místě.

Očekával, že to bude snadnější než minule. Doufal, že najde Jane i tohle monstrum, které tomu velí, a zbaví se jich bez větších výdajů energie. U Jane věděl, že je stejně křehká jako lidé bývají, ale potom, co se mu vůdce celého útoku ukázal v o něco nadpřirozenějších barvách, ho elán přešel. Pořád ještě nevěděl, co vlastně umí. Postavit zbraň hromadného ničení – i když ani to vlastně nevěděl na sto procent, to je sice obdivuhodný výkon, ale pořád to mohl být smrtelník, kterému stačilo zlámat krk.

Kdyby to tak stačilo i Lokimu.

-----

předchozí - pokračování

Share: