neděle 31. prosince 2017

Péefko 2018

Je to tady zase; vykecávám se. Místo abych napsala něco s – ehm – literární či uměleckou hodnotou…

Začneme znovu.

Nebudu si nic nalhávat, moc jsem tady s tím za rok nepohnula. Neříkám, že by mě snad náš fandom omrzel (on mě v první řadě nikdy moc nebavil), ale já tak celkově méně píšu. Všechno. Dopisy, meily, zprávy, všechno se mi nějak zestručnilo. Taky se mi nic nechce, což není žádná novinka. Není to lenost jako spíš permanentní (a preventivní) nechuť vůči čemukoli.
Mám jednu krátkou dopsanou jednorázovku, ale ta je tak deprimující, že se na svátky prostě nehodí.

Taky mám ještě jednu rozepsanou, která měla být vánoční, ale to bych nesměla být šest dní ze sedmi mimo domov, abych ji mohla dopsat včas. Dokonce ani dneska se nejspíš nedostanu na internet (edit: jsem tu!), protože prostě… předčasně dospělý život. Nemyslím tím, že bych snad byla dospělá nebo k něčemu dospěla, to proboha ne.

Pracovní život je někdy prča – když přijdete domů a nemusíte se učit, například. Ale má to svoje nevýhody… třeba kolegy na nemocenské a směny navíc, takže strávíte v práci jednak Štědrý den, jednak Silvestra a jednak 1. ledna, a to nepočítám celý týden předtím, mezi tím a potom. Teď si ještě uvědomte, že já prosím skoro vůbec nespím. Nechce se vám řešit bohy a hrdiny, když si sotva vybavíte vlastní jméno. Sami si připadáte jako bůh a hrdina, že trefíte domů a zase zpátky do práce.

Mimo jiné probíhá techno čistka! Tedy zase se musím starat o dva počítače zároveň, a kde se vzpamatuje první, zabalí to druhý a všechno jede od začátku. Ne že by snad byly nějak propojené, ale oba mě rádi serou. Taky papají penízky. Technika je oblíbená výmluva pisálků, že jo?

Ach ano, a taky více čtu. Už jsem kdysi psala, že se mi střídají období, kdy spíše rabuju povídky od rána do večera a období, kdy se snažím se vypsat ze své vlastní frustrace. Mno, tak první období je častější, uznávám, ale pořád kopu!
Rovnou bych měla napsat, že vám děkuji za neustálou podporu. Někteří se tady objevujete stejně dlouho jako já, což je… bomba. Fakt.

Co se tedy Silvestra týče…

Vloni jsem psala, že to byl rok… ukončování, myslím. Taky že ano. Tento zase naopak, ale ujišťuji vás, že nebyl o nic méně únavný. Neberte to jako stížnost, jenom tady zaplácnu trochu místa, ať mám pocit, že se mi povedlo stihnout alespoň jedno datum.

Mimochodem!

Velvyslanec není opuštěn. Žádná povídka tady není opuštěna, jen dlouhodobě ignorována. Vlastně ani to není to pravé slovo. Vidíte, jak jsem na tom se psaním, copak já můžu jen tak něco naklofat a pak to zveřejnit? (Ptám se, zatímco významně pohlížím na tento článek.) A ten poněkud rozsáhlejší názor na Ragnarok mě vyčerpal na dva roky dopředu.

Zpátky k té ptákovině, kterou teď píšu. Velvyslanec je snad první povídka, kde jsem měla konec (nebo rozuzlení) vymyšlený už od začátku. Začala jsem ji zveřejňovat, až když jsem měla napsaných možná 16 kapitol, což byla další novota. Úchvatný nápad, a budu si vyčítat, že jsem se ho nedržela až do sladkého finále. Je to zcela proti mým stupidním a neefektivním zásadám, samozřejmě, proto to fungovalo jenom chvilku.

Potom udělám tu chybu, že se ztratím. Přestanu se držet jakés takés osnovy a sprostě a nenávratně se ztratím. A pak se z toho musím vymotat a povídka, která měla mít 20 kapitol, jich má přinejmenším dvojnásobek. (SbS jest důkazem i příkladem.)
Ještě že se tím neživím, jinak bych teď trpěla sakra jinými splíny. Myslím, že dvě další kapitoly mám napsané už nějakou dobu, ale jelikož jsem se zasekla, nechci se zase moc hnát dopředu, abych tady v péefku 2019 nepsala něco podobného, ne-li stejného.

Co se Mateřské týče (to mé nekonečné strašidlo), tak s novou kapitolou jsem sice pohnula, ale minimálně, a vůbec se mi to samozřejmě nelíbí. K Rozcestí chci pro doplnění dopsat ještě Epilog, a podívejte, kolik času mi to dokáže z(b)abrat.

Vůbec mi nepomáhá, že mě spíš pronásledují nápady do jiných fandomů, ale odmítám je psát čistě proto, že nejsem hotová tady. A když už si něco z hecu rozepíšu, tak zase zjistím, že píšu jak idiot, takže se vrátím k trucování a tím vás, dámy a pánové, vítám ve svém začarovaném kruhu.

Navíc – a tady je z velké části zakopaný pes – zase proběhly další narozeniny, a jestli já mám období, kdy je mi do pláče a jsem k uzoufání neproduktivní, pak je to právě měsíc, kdy jsem se poprvé podívala na svět a hořce svého činu zalitovala.

Mám tendence být ve svých osobních výlevech kapku dramatická, jistě jste si povšimnuli. Protáčím tady oči sama nad sebou, ušetřete si práci.
Takhle, no. Všichni víme, že takhle péefko vypadat nemá, ale já to asi líp nedokážu. Nebo nechci, ještě bych mohla nastavit laťku a já zásadně ryju klackem do hlíny, nahoru nikdy nejdu. Jsem ambiciózní mladá nadějná žena!

Teď už nekroutím očima, nýbrž celou hlavou.

Chtěla jsem vám popřát krásný nový rok. Doufám, že jste si užili tento (celý internet se totiž shodne na tom, že šestnáctka byla nějaká škaredá, a to z různých důvodů), ať už kvůli vlastním osobním úspěchům, odpovědím na filozofické otázky, nebo že jsme teda nakonec viděli ten… třetí film. 
Myslím, že se stejně budu držet univerza filmu prvního, stačí, že nám představili postavy a o zbytek už se postaráme my. Marvelu se nedá věřit!

A protože stejně jako předchozí rok, i ten předchozí a ten před ním, ani letos se originalitě meze nekladou, přeji vám spoustu čtecího i psacího volna, štědrou múzu a sílu. Tak celkově na všechno, co vám momentálně pije krev, nebo co teprve začne. Kdo hledáte práci, ať ji najdete, kdo tu svou nenávidíte, ať se vám bez následků povede utéct, kdo stůněte, tak se uzdravte, kdo studujete, tak se neustudujte k smrti. Kdo se staráte o děti, tak se občas nezapomeňte někde zavřít (nejlépe v domečku na stromě) a starat se o sebe, kdo si myslíte, že máte pech, myslete na to, že tam někde venku jsem já a neexistuje nic, co by mi za můj krátký život nespadlo na hlavu. Užijte si oslavy nebo osamocené zírání z okna, někdo pracujte a někdo objímejte hysterické pejsky.

A jedeme dál, jedeme dál!
Ali


P. S.: Ano, podvádím a dělám, že jsem tento článek zveřejnila včera. Chci říct dnes. Na Silvestra. Jo.


P. P. S.: A víte, že vás miluju.


2 komentáře:

  1. Mám se smát nebo brečet? Jak kdybych to psala já v bledě modrém. Ale to není žádná novinka, že. :-D
    (Povedla se mi teď moooc pěkná věc. Cíleně jsem si na leden vzala maličko práce, abych dohnala VŠECHNO, a mimo jiné pořešila nějak mravně svůj psací absťák. A dnes jsem tak nějak omylem přijala jinou práci, nad kterou patrně vypustím duši, takže k obvyklému nestíhání se přidá trojitě tuplované, spát budu za chůze a potomstvo se bude muset prudce osamostatnit. Co dodat... :-D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ah, omylem přijímat práci navíc, to je klasika. :D Obal se bublinkama, ať si při tom spaní neublížíš, z potomstva mezitím vyrostou mladí nezávislí hrdinové, takže žádný strach. Tak to přece chodí ne? :D

      Vymazat