Velvyslanec, 23. kapitola

Vítám vás v novém roce, poutníci!

Protože jsem na tom časově stejně jako kdykoli jindy, zbavuju se s těžkým srdcem dopsané kapitoly Velvyslance a stále zvažuju, že se vykašlu na svou vánoční jednorázovku. Snad že bych ji mohla dopsat do příštích Vánoc? Stejně je stupidní.

Co je nového tady? Thor má zřejmě poruchu osobnosti a Tony je bestie. Loki byl v bezpečí na celou hodinku a to by stačilo. Bruce je hlas rozumu a zmizelí agenti jsou pořád zmizelí. Těžko říct, jestli kvůli příběhu, nebo kvůli mně.

Tonymu se pomalinku začíná mstít jeho neochota spolupracovat, Loki jednak potvrdí jedno podezření (není bůh lží pro nic za nic) a jednak získá novou stopu a Thor se setká se svým milovaným sourozencem v tu samou chvíli, kdy zakročí i ona děsivá bezejmenná organizace.

Pohleďte! Dlouhá kapitola! Tolik konfrontací a drama!

Někdo by měl.

-----

„Mohl jsi mi rovnou říct, kde je, abych ze sebe neudělal úplného blázna,“ uslyšel Heimdall za zády. Využil toho, že na něj princ nevidí a sám pro sebe se usmál.

„Omlouvám se, můj princi, myslel jsem, že se ptáš na svého otce…“

„A jak vidím, děláš ze mne blázna ještě teď,“ povzdychl si Thor. Tentokrát už se na něj strážce říše podíval. Korunní princ vypadal unaveně. To nebylo překvapivé; Heimdall sice nevěděl, čím si prošel, ale bylo zjevné, že procházka rájem to nebyla. „Nemám ti to za zlé. Potřeboval jsem to, abych se trochu uklidnil a přemýšlel, než něco udělám.“

„Přišel jsi, abych tě poslal zpět na Zemi?“

Thor se ošil. „Ano,“ připustil pomalu, „ale rozmýšlím se, na co se tě zeptat dřív.“

„Víš, že toho vím ještě méně než ty,“ zarazil ho Heimdall, v hlase jasná nevole. „Místo tvého držení-“

„To není to, co mě zajímá,“ odsekl blonďatý bůh, předešlá únava opět nahrazena vztekem, který si stále ještě nevybil. Neměl čas se ani podívat, jestli jsou jeho přátelé v pořádku. Věděl, že byli. Ale stejně by se rád přesvědčil na vlastní oči. „Je mi jedno, kde jsem byl držen. To je minulost. Taky nepotřebuju vědět, co přesně se mi dělo, protože jsem jedině rád za všechno, co si nepamatuju. Ale chci vědět, kde je Jane Fosterová… a můj bratr. Vím, že minimálně tyhle dvě věci víš.“

Heimdall mlčel. Bez hnutí Thora pozoroval, rozmýšlel se.

„Váháš?“ zavrčel bůh netrpělivě. „Požádal tě, abys mi to neřekl? Je to náhoda, že jsem ho ještě neviděl, nebo se mi tak vyhýbá? Proč by to dělal? Nikdy neměl důvod se přede mnou skrývat!“ rozkřikl se.

„Jenže teď ho má,“ odvětil Heimdall tiše, smířlivě. Thor po něm blýskl očima. Zrovna když se na něj chtěl utrhnout podruhé, uvědomil si, co ta slova znamenají. Zarazil se, nadechl, cítil zaťaté svaly a ten neustávající hněv, který v něm pořád bublal a čekal, až bude moct ven. Byl neklidný a vzteky se třásl, byl výbušnější než kdy dřív, a divil se, že se k němu Loki nezná. „Není ještě zcela vyléčen, nejspíš se obává, že by ho konfrontace s tebou stála život, i kdyby ti o to nešlo.“

„Nechci ho zabít!“ zařval Thor a frustrovaně zavrčel; opět se neudržel. Kdo ví, jestli se udrží, až Lokiho skutečně spatří. Mohl si říkat a slibovat co chtěl, ale nemohl se zaručit, že mu neublíží. Nebude chtít, rozhodně ne, ale stát se to klidně může. „Zatraceně,“ procedil skrz zuby. „Dobrá. Budu to respektovat. Přijde za mnou, až bude dost silný a bude se moci…“ bránit? Před bratrem, který ho přísahal chránit. Jak se věci mění… „… zkrátka až bude připraven. Je to tak lepší, máš pravdu. Jsem si jistý, že náš rozhovor, pokud někdy proběhne, nebude rozumný ani klidný.“

Heimdall se skoro znovu usmál, i když celá situace byla spíše k pláči. Mohl by Thorovi říct o tom, že se Loki vydal na Zemi proto, aby zabil jeho milovanou ženu, mohl mu říct vše, co se od Lokiho dozvěděl.

„Rád bych tě poslal alespoň za ní, ale stále ji nevidím,“ řekl. „Zůstala mi skryta. Nevím, jestli někdo na Zemi přišel na možnost, jak se schovat před mým zrakem…“

„Jako Loki, chceš říct,“ zavrčel Thor. „Unesl ji? Ublížil – otec sice tvrdí, že rozhodně nebyl ve stavu, kdy by něco takového dovedl, ale… já nevím, čemu věřit, Heimdalle. Loki prostě není nevinný, ať už jde o cokoli. I kdyby umíral, našel by si způsob, jak věci zkomplikovat! Kéž bych mohl říct, že přeháním, ale i ty mi můžeš dosvědčit, že tomu tak není.“

„Proti tomu nelze nic namítnout,“ souhlasil Heimdall vážně. „Je taky pravda, že jsem ho neviděl, když tě našel, ale… když se objevil na Asgardu, nemohl ani stát. Brzy zkolaboval úplně. Umíral, Thore. Ne jako na Svartalfheimu, to nebylo tak vážné, jako to vypadalo. Ani ten nejschopnější mág by nebyl schopen se v takovém stavu krýt před mým zrakem, natož krýt někoho jiného. Samozřejmě tady mohla být možnost, že ji vzal na místo, které je chráněno dlouhodobě… anebo je v tom skutečně nevinně a my nemáme tušení, s kým máme tu čest.“

„Což je vážně pravděpodobné,“ zamrmlal hromovládce dětinsky a založil si ruce na hrudi. „Takže mi nemůžeš poradit ani s jedním?“

„Vyslovil jistý názor…“ začal Heimdall opatrně, velmi opatrně, a přemítal, jestli toho bude litovat sám od sebe nebo se o to postará Loki. „Tvrdí, že za tvým únosem stojí Jane.“

Ticho. Heimdall přimhouřil oči a čekal. Pořád ticho. Thor si odkašlal.

„Změnil jsem názor,“ řekl pojednou, hlas tichý a tak, tak klidný, až Heimdallovi přeběhl mráz po zádech. „Nebudu čekat, až bude připraven na naše setkání. Řekneš mi, kde je, pošleš mne za ním, a půjdeš otci oznámit tragickou – skutečnou – smrt jeho mladšího syna. Dodatečně vám buďto pošlu oficiální potvrzení nebo rovnou jeho tělo.“

V obličeji se mu nepohnul jediný sval. Kdyby si Heimdall nebyl jistý, kdo před ním stojí, jistě by o tom pochyboval.

„Možná by bylo vhodné ho napřed vyslechnout. Nemá z tohoto obvinění co získat, Thore-…“

„Copak ho neznáš?“ usmál se Thor, oči chladné jako dvě ledové kostky. Hlas měl pořád tichý. „Taky jsem si myslel, že nelže, dokud mu to něco nezíská, ale ty časy jsou pryč, Heimdalle. Je zlý a podlý. Je nemožné ho předvídat, protože jeho činy už dávno nemají důvody. Je šílený. Nebezpečný. Chci, abys mě za ním poslal, a to hned.“ Když se Heimdall znovu nadechl, ačkoli nevěděl, co by vlastně řekl, Thor se usmál ještě falešněji. „Nežádám tě o to jako přítele, přikazuji ti to jako korunní princ Asgardu.“

Neslíbil si Heimdall, že se do toho nebude plést? A co udělal? Zapletl se do toho. Zase.

Thor se mezitím vydal na cestu.

***

„Neměl bys ještě chvilku počkat?“ mračil se Bruce. „Tvrdíš, že tě doléčí magie, ale já nevidím rozdíl. Tentokrát za zády nemáme SHIELD, kdybys potřeboval pomoc, mohl by to být problém.“

„Jako bych o ni stál,“ odfrkl si Loki, znovu v brnění. Vstal z lehátka a hezky spatra na doktora pohlédl. „Minule jste odvedli skvělou práci, měl bych se na vás spolehnout i podruhé,“ dodal se zubatým úsměvem. „Odchytit jednu ženskou, kolik superhrdinů je na to asi třeba?“

„To už jsme ti snad vysvětlili,“ povzdychl si Bruce a předstíral, že mu Lokiho vědomé porušování osobního prostoru nenahánělo husí kůži. „Nikde po ní nebylo stopy, hledali jsme. Ten muž, kterého jsi nám popsal, stejně tak. Pokud ten zásah někdo přežil, tak si ho vzal Fury, a ten to bude popírat i s nožem u krku. Nemáš snad v plánu jít za ním?“

Divže na něj Loki nezaprskal jako kočka. Bruce ho nenechal promluvit.

„Navíc naše pomoc je tak jako tak dost nepravděpodobná. Pořád je tady možnost, že z nás děláš blbce a nehledáš Jane, ale ten stroj. A to ne abys ho zničil, ale využil. Jane může být dávno po smrti, co my víme?“ Doktor sice zněl, jako by odříkával předpověď počasí, ale Loki tenhle tón znal – lépe řečeno to, co skrýval. Urazil by se, kdyby to někam vedlo. Jednou jedinkrát se snaží odvrátit pohromu a všichni mu hází klacky pod nohy. Nebyl na to zkrátka stavěn, už to fiasko s korunovací mu to jasně dokázalo.

„Proč mě ošetřujete? Měli byste mě zavřít, ne?“ ušklíbl se. Mohl si to dovolit, cítil se dost dobře na to, aby si mohl věřit, že se z případného průšvihu dostane, i kdyby zbabělým úprkem. V jeho slovníku pod pojmem strategický ústup.

„To je základní pomoc, kterou by ti měl poskytnout každý člověk,“ pokrčil Bruce rameny. „Měl bys do sebe dostat nějaké jídlo… vitamíny… víš, hodně ti toho chybí, i když pár orgánů, co v sobě máš, jsem viděl poprvé…“ odkašlal si a prsty si posunul brýle na kořen nosu. „A tu jizvu… tu starší, myslím, ta taky není úplně v pořádku. Není to infekce, ale něco to je. Pokud si správně pamatuju, od doby, co tě Thor naposledy pohřbil, uběhly dva roky. Neměl ses jak vyléčit? Myslel jsem, že’s byl král, to přece-…“

„Jste moc zvědavý,“ přerušil ho Loki otráveně. „Teď, pokud dovolíte, za vás půjdu udělat vaši prá-…“

Rána. Loki zmlkl. Bruce se na něj podíval. „Co je?“ zeptal se. Bůh pomalu vydechl a ještě pomaleji zdvihl ruku, vzal vědce za rameno a snad ještě pomaleji ho odstrkoval dál od sebe. Bruce na něj vytřeštěně zíral, ale poslušně couval, dokud nestál aspoň dva metry od Lokiho.

V příštím okamžiku se na ně zřítil strop. Až se budou ostatní Bruce ptát, co se stalo, vzpomene si jen na bolestný a poněkud panický výkřik, a pak už jen hněv, neuvěřitelnou zlost, rudo před očima a v hlavě prázdno.

Loki se zdvihl na nohy, ještě před vteřinou čistý a s čerstvými obvazy, teď ta samá troska, která se vpotácela do Asgardu uprostřed jakési napodobeniny války. Čekal útok, ale ne tak brutální.

Thor už dávno stál. V očích měl blesky, a Loki by si přál, aby to mohl nazvat metaforou. Nad hlavami jim zahřmělo tak mocně, až se celá věž otřásla. Černovlasý bůh zdvihl ruce, ukázal prázdné dlaně, trošku se předklonil a sklonil hlavu. Ztuhla mu krev v žilách, když se Thor zasmál. Nemluvil, nekřičel, nevyčítal ani neslzel, jako to míval ve zvyku, jen tam stál a smál se, nevesele a hrdelně, a Lokimu to rvalo uši.

„Bratře,“ zkusil, ale přerušilo ho další zahřmění. Jako by do sebe narážely světy.

„Ne,“ bylo jediné slovo, které mu Thor věnoval. Zakroutil hlavou, na tváři pořád ten děsivý úsměv.

Stačil udělat jeden krok, když se z trosek stropu vynořila obrovská zelená pěst a plnou silou ho udeřila přímo do hrudi. Celou laboratoř zaplnil nelidský řev a Loki ztuhl na místě. Thor nebyl útokem z vlastních řad překvapen. Místo výčitek a ublížených pohledů se na Hulka vrhl s krvežíznivostí, u které přísahal, že ji nechal daleko v minulosti. Reagoval by jinak, kdyby byl příčetný.

Loki se přemístil na chodbu, kde do něj skoro vrazil Steve. Tony s ním nebyl.

„Co se děje?!“ zakřičel, když se z místnosti ozval obzvlášť mohutný řev.

„Thor,“ vyhrkl. „Hulk,“ dodal. Nebyl věren své výřečnosti, ale na tu teď skutečně neměl čas. „Kde je Stark?“

„Snaží se nahodit zpátky systém, Jarvis Bruce zablokoval a pak prostě zkolaboval, nějaký zkrat asi - co tady dělá Thor a proč ti dva bojují?! Tys-...“

Loki už byl pryč.

Vpadl do obýváku. „STARKU!“ zaburácel. Chtěl počkat, dokud nezíská nějaký jasný důkaz, ale ani na tohle nebylo dost času. Všechno vsadil na jednu kartu a byl si až neobvykle jistý na to, jak málo informací ve skutečnosti měl. Sotva mu pohled padl na zhroucenou postavu u baru, dostal ránu do týla.

Osoba, která byla natolik zbrklá, že si neověřila, koho se to tak ubohým chvatem pokusila omráčit, zůstala poněkud zaraženě stát. Loki se bleskově otočil a poslepu se ohnal. Ke svému překvapení neminul, protože by útočník uhnul, ale protože se nacházel podstatně níž, než by čekal.

Drobný mladík v černé kombinéze se vzpamatoval rychle a znovu se Lokiho pokusil udeřit. Bůh ho popadl za zápěstí a zmáčkl. Ozvalo se křupnutí a mladík skrze masku, která mu sahala až k očím, přidušeně vykřikl. Kopanec do kolen Loki skoro necítil; natolik byl uražen.

Chlapec sebou přestal zmítat a vrhl na svého protivníka pohled, který by dokázal zabíjet. V jeho očích byl vzdor a jakási výsměšná hrdost, která dle Lokiho názoru vůbec nebyla na místě. Tenhle typ poskoků nenáviděl. Tak věrní a poslušní někomu, o jehož motivech nevěděli vůbec nic. Čistě pro vyjádření svého znechucení zmáčkl zlomené zápěstí ještě jednou a útočníkovi se podlomily nohy. Zavyl bolestí, když zůstal viset na půli cestě k zemi - Loki ho za poraněnou ruku zvedl do takové výšky, aby nohama nedosáhl na zem. Když se mu znovu podíval do očí, byl v nich strach a bolest. S takovým materiálem už se dalo pracovat.

„Mluv,“ zavrčel bůh a zatřásl s mladým agentem, který se při vědomí udržoval pouhou silou vůle. Odpovědí mu byly vyceněné zuby a slabé zacukání. Na jeden bláznivý moment zvážil, že by tomu děcku vlezl do hlavy a podíval se sám - ale vzpomínka na kusy mozku rozházené po celé výslechové místnosti byla příliš čerstvá, a on si nebyl jistý, že by se dokázal vrátit zpátky dřív, než by se dotkl nějaké vědomosti, která by tuhle nežádoucí reakci vyvolala. Jeho tělo by sice zůstalo nedotčeno, ale mysl by byla navždy uvězněna v nicotě mrtvé duše.

Prohlédl si kluka od hlavy k patám. Pro něj ho neposlali, jelikož evidentně netušil, co je Loki zač, a nebyl sice slabý, ale na něj nestačil a to věděla jak Jane, tak i to blonďaté monstrum-

Vzpomněl si na chaos jen o pár pokojů dál, který už se mohl dávno chýlit ke konci a uvědomil si, jak moc ho tlačí čas.

„Přišel jsi pro ten artefakt,“ procedil skrz zuby, zatímco agent tvrdošíjně mlčel. „Stejnokroje jsou většinou důvodem pádu,“ poznamenal jakoby mimochodem a mrskl s mladíkem do zdi. Ten se bezvládně svezl na zem. Lokiho další kroky mířily ke Starkovi. Poklekl vedle něj a zatřásl s ním.

Tony se ohnal a zasténal. Oči měl pevně zavřené a jednu polovinou obličeje napuchlou, jak se při pádu nešťastně udeřil o roh baru.

„Kde je ten artefakt, Starku,“ utrhl se na něj Loki bez okolků. To génia spolehlivě probralo a on zprudka otevřel oči.

„Jak-jak-!“ vyjekl, když ho Loki sevřel silněji.

„Zahráváš si s něčím, s čím by sis vůbec neměl začínat! Mám to tady zpřeházet vzhůru nohama? Protože já to udělám!“ zatřásl s ním ještě silněji. „Nebo bych se měl zeptat tvých kolegů? Hodně jste se sblížili od doby, co jsem vás viděl naposledy,“ zasyčel jedovatě.

Tony se mu podíval do očí, poprvé od chvíle, co nabyl vědomí, se svět konečně zastavil v tom známém úhlu, se kterým měl zkušenosti, a Loki už byl také jenom jeden. Zarytě mlčel a doufal, že se v příštích dvou vteřinách objeví Steve a přetáhne Asgarďana štítem přes hlavu.

„Doufáš marně,“ pokračoval Loki, bolestně si vědom toho, že naléhavost jeho tónu není zdaleka tak naoko, jako by rád tvrdil.

„Čteš snad myšlenky, ty pomatenej šovinisto?“ vyprskl Tony. „Nebudou nadšení, že jsem jim to zatajil, ale na svou stranu je tím nedostaneš. Ty vztahy už nejsou tak křehký, jako bývaly.“

„Na chvilku vás tím určitě zabavím,“ hádal se Loki.

„To nelze vyloučit,“ uznal Stark sportovně. „Ale tak jako tak ten stroj nedostaneš a věř mi, že věci, který nechci, aby někdo našel, umím sakra dobře schovat,“ prohlásil sebevědomě a hlavou se mu prohnala vidina starého hadru, který byl to jediné, co zázračný artefakt ukrývalo před světem. Využil chvilky ticha, ve kterou se neodvažoval ani doufat: „Důležitý je, že ho nemá Jane, no ne? Sám jsi to říkal. K čemu bys ho potřeboval?“

„Abych ho zničil, kolikrát to mám říkat?“

„Fakt, jako fakt čekáš, že ti to prostě sežeru?“

„Tak ho zničíš ty!“

Nelidský řev z chodby a zadunění něčeho, co dost dobře mohl být Mjolnir a kapitánův štít, Lokiho popohnalo. Vyskočil na nohy. „Vrátím se,“ ujistil vynálezce na zemi, přiskočil k zhroucenému agentovi u zdi, přehodil si ho přes rameno jako balík sena, vyběhl na balkon a k Tonyho překvapení seskočil dolů.

Thor do místnosti spíše vklopýtal, než výhružně vkročil, ovšem nedalo se říct, že by mu to jakkoli ubralo na hrozivosti. „Kde je!“ zařval toho dne již podruhé, před očima rudo.

„Skočil z balkonu!“ vyhrkl Stark, který byl už z toho hrubého zacházení přinejmenším unaven. Thor se na moment zarazil, prohlédl si ho. Věděl, že teď už Lokiho nenajde.

„Snažil ses ho zastavit, příteli?“ zeptal se, významně pohlížeje na ošklivou podlitinu na Tonyho levé tváři.

„Samozřejmě,“ přitakal Tony bez nejmenšího zaváhání. Nic Lokimu nedlužil.

„Zastav ho!“ do místnosti vrazil Steve, za ním v těsném závěsu Bruce, který si na sebe natáhl starý bílý plášť, jediný kousek oblečení, který byl po boji v použitelném stavu.

„Pozdě, je pryč,“ vydechl Tony, když se konečně vyškrábal na nohy.

„Ne,“ Steve se zarazil a poněkud zmaten se na oba podíval. „Já myslel... Thora...“ Až teď si Tony všiml, v jakém stavu jeho kolegové dorazili; Steve rozcuchaný a tak celkově pomačkaný, naprostý opak svého jindy učesaného a dokonale upraveného já, Bruce zcela očividně po přeměně, a to velmi čerstvé. Kdesi vzadu v jeho mysli se potulovala vzpomínka na červený kód a naprostý kolaps obranných štítů, Jarvis to zabalil hned vzápětí a on Steva ujistil, že se o to postará... Steve zmizel... a on dostal ránu do hlavy. A pak ještě jednu, ale za tu si nejspíš mohl sám, protože nebyl s to se vyvrátit na jakoukoli jinou stranu, než na které se nacházel jeho bar. Stále nevyužitý bar.

Thor se k oběma nově příchozím otočil čelem a teprve teď jako by si uvědomil, kde a před kým stojí. Dřív, než záblesk viny, který se mu přehnal přes tvář, stačil někdo postřehnout, uhnul pohledem a odkašlal si. „Odpusťte mi to vpadnutí,“ začal, vraceje se v myšlenkách do velmi blízké minulosti, kdy se musel omlouvat za úplně to samé. Skutečně, ještě před hodinou tvrdil, že už to nikdy neudělá, že se bude napřed ptát a potom až ohánět. Ale stejně jako na Asgardu i tady za jeho selhání mohl Loki. Dělal z Thora pitomce a to se ještě nestačili ani pořádně setkat.

Stiskl Mjolnir tak silně, až mu zapraštěly klouby.

„Nemám tušení, o co tady jde, pánové,“ prohlásil Tony a vytáhl z baru celou lahev, krásně orosenou. K údivu všech přítomných včetně toho svého ji neotevřel, místo toho si ji přitiskl k levé tváři a sykl bolestí.

„Vpadnutí,“ zopakoval Bruce nevěřícně, brýle nakřivo, vlasy plné omítky. „Vpadnutí? Tys prorazil střechu, Thore, zaútočil jsi!“

„Bránil jsem se,“ odporoval Thor, který si vývoj událostí pamatoval trošičku jinak. „Byl bys mne zabil.“ Neznělo to vyčítavě ani nepřátelsky, bylo to suché konstatování faktu, které by Bruce kdykoli jindy znepokojilo.

„Proč ses v první řadě musel bránit?“ vyštěkl na něj.

„Proměnil ses-“ začal Thor a Bruce ho přerušil jedním krátkým, ale o to důraznějším zavrčením, tak necharakteristickým, až se Steve odtáhl.

„Mně nemusíš vysvětlovat-... prostě zmlkni,“ odsekl a zabalil se do pláště s vervou, s jakou se dítě schovává před monstry pod svou peřinu. „Já se proměnil až po tvém příchodu, Thore. Do té doby jsem tam byl s tvým bratrem a nic se nedělo. Pak jsi na nás spadl z nebe jako nějaký pomatenec, všude byly hromy a blesky, ty ses začal chechtat jako šílenec - a teprve potom jsem se proměnil! Myslíš, že bych tak reagoval, kdybys přišel dveřmi jako normální člověk? Se sebeobranou to na mě nehraj! Co to mělo znamenat?!“

Tolik slov najednou, pomyslel si Tony užasle a studenou lahev si přitiskl k druhé nezraněné tváři. Ta levá už mu odumřela. Bruce začínal chraptět a třásl se jako ratlík ve vánici. Thor se zhluboka nadechl.

„Je velmi důležité, abych Lokiho...“ Našel? Zpacifikoval, spoutal, někam zavřel? Zabil? Thor frustrovaně zavrčel. Co to s ním bylo? V jednom okamžiku měl chuť Lokiho vykuchat a v příštím momentě už si tak jistý nebyl. Nevěděl, co z toho ho děsilo víc. Jedné zvláštnosti si byl již léta vědom, tedy že kdykoli na Lokiho vyloženě neviděl, dokázal na něj mít neuvěřitelnou zlost, kterou se zapřisáhl si na něm vybít, ale jakmile ho spatřil, veškerá nenávist ho přešla a on zase zjihl, tváří v tvář sentimentu a nostalgii.

„Není třeba tolik váhat, Thore, obejmout jsi ho nepřišel,“ promluvil znovu Bruce, hlas o něco klidnější.

„To skutečně ne,“ připustil hromovládce bez dalšího komentáře. Na dlouhých osm vteřin zavládlo ticho, hotová definice dusné atmosféry.

„Pobíháš tady mezi světy a snažíš se sejmout Lokiho,“ začal Tony rozverně. „Chápu to správně?“

„Mé úmysly se mění příliš často na to, abych ti na tohle dovedl pravdivě odpovědět, příteli,“ odvětil blonďák po chvilce uvažování.

„Tohle je ale docela důležitá věc, kterou bychom si měli ujasnit. Věř mi, snažím se to pochopit. Jsme tým, a v tomhle bychom asi měli být zajedno. Takže se musíme dohodnout na příštím kroku, až se zase objeví. A on se objeví.“ Konečně se slova ujal kapitán Naivka a Tony si mohl oddechnout. Whisky si znovu přiložil k levé tváři.

„Nemám pocit, že je nebezpečný,“ prohlásil Bruce. „Tedy pro nás.“

„A to soudíš z čeho? Přišel v míru, protože už jsme mu jednou nakopali prdel, ne protože chce být kámoš,“ ušklíbl se Tony kysele.

„Zachránil život Thorovi. Aktivně po něm pátral, našel ho a zachránil. Zdá se ti to jako nějaký podlý plán k ovládnutí světa?“

„Moh' by bejt,“ zamrmlal si Stark pod nos.

„To je úplně jedno,“ přerušil je Steve náhle a rozhodil rukama. „Ztrácíme tady čas stejně jako při invazi, přitom tam venku se něco děje,“ máchl pravačkou k oknu, „Loki jde po tom stroji, Clint s Natashou se neozývají a Fury nás kompletně odstřihl. Navíc... je tady jisté podezření, že v tomhle všem má prsty i Jane.“

Thor sebou trhl. „Podezření na základě Lokiho slov?“ zeptal se tiše, temně, vypočítavě.

Steve se nenechal zastrašit. „Přesně tak. Možná to vidíš jako další frašku, ale dává to smysl. Mohl ji zabít a lhát, ale může taky mluvit pravdu. A pravda je v tomhle případě nebezpečnější než lež. Lež znamená, že má za lubem něco, čemu nemáme šanci porozumět, dokud na stůl nevytáhne všechny karty, tudíž nemá smysl se tím zabývat. Pravda znamená, že je nepřítel v našich vlastních řadách a odpusť, že ji podezírám, ale je to příliš pravděpodobné na to, abych nad tím prostě mávl rukou.“

„Pravděpodobné? Jak by to mohlo být pravděpodobné?!“ rozkřikl se Thor.

„V první řadě k tobě měla přístup bez omezení. Nepožádala tě o nějaké testy, ať už z jakýchkoli důvodů?“ ozval se znovu Bruce. Thor se zamračil, zmatený a pobouřený. Nechtěl se nechat zviklat tak snadno. Přece dokáže bojovat za ženu, kterou miluje, i kdyby ten boj měl být slovní.

„Přirozeně, stejně jako nemocnice, stejně jako ty, jako Tony,“ odsekl. „Všichni tady na Midgardu prahnou po čemkoli, co by jim alespoň trošku přiblížilo naši rasu, tak vzdálenou té vaší…“ dodal kousavě. Tonyho napadlo, že kdyby zavřel oči a nevěděl, kdo je v místnosti, přísahal by, že ta slova vyřkl sám Loki. Akorát ten by se neobtěžoval s tak zakulaceným slovem jako ‚vzdálenou‘.

„Já ti bral krev, abych ti ji potom mohl zase vrátit, Thore. Mnohokrát jsi byl zraněn a já ti nemohl pomoct, tak jsem chtěl mít do budoucna jistotu. Říká se tomu transfúze,“ procedil Bruce skrz zuby, uražen tím nařknutím, znechucen jen tou možností, že je házen do stejného pytle jako všichni ti podlí a šílení vědci, kteří pro svou zvědavost vraždili. Krev se mu vařila, ale bylo v tom příliš mnoho rozhořčení než skutečného vzteku, který by ho dokázal připravit o rozum. Hulk se mohl cítit v nebezpečí, frustrovaně a rozzuřeně, ale na ublížení na duši reagovat nedokázal, a Bruce si nebyl jistý, jestli to bylo dobře. Rozhodně by neměl výčitky, kdyby se mu teď povedlo Thorem vytřít podlahu. „Určitě měla k dispozici víc než jenom tvoji krev. Na základě takového materiálu mohli stvořit ten… stroj, který tě oslabil. Vysvětlilo by to, že ses nestihl bránit, že nakonec dostali i Lokiho. Oba dva jste viděli známou tvář, nečekali jste útok.“

„Copak to nevidíte?!“ zařval Thor, a Tony zavřel oči a znovu bolestně zakňučel; hlava ho třeštěla a jeho vyloženě brněly prsty, jak moc toužil se dostat zpátky do své dílny a přesvědčit se, že je důvod všech problémů stále tam, kde ho nechal. „Jen na moment – jen na moment odejdu a on vás obrátí proti mně! Mé vlastní přátele, se kterými jsem bojoval léta! Chápu, že našim titulům nepřikládáte mnoho důležitosti, ale Loki ke svému jménu nepřišel pro nic za nic. Je to lhář, manipulátor, a místo abychom se o něj postarali, se tady hádáme! Musel jsem bojovat s vámi dvěma,“ vyčítavě ukázal nejprve na Bruce, poté i na kapitána, „abych se k němu dostal. Nejen že vás poštval proti mně, ale i proti Jane, která může být dávno po smrti, protože jsem nebyl dost silný na to, abych ji ochránil, celé dny tady můžeme šlapat po její památce jen kvůli pár slovům někoho, kdo není schopen upřímnosti, nikdy nebyl!“

Na moment zavládlo ticho. Steve vypadal, že se chystá omluvit se, což Bruce nehodlal dopustit.

„Může to být pravda, stejně jako to, co tvrdí Loki. Navrhuji, aby se prozkoumaly obě možnosti.“

„Zníš úplně jako on,“ uchechtl se Thor hořce, tak hořce, až se Tony za jeho zády otřásl. „Prozkoumat, vyzkoušet, ověřit, všechno protahovat donekonečna, a pak už je na všechno pozdě. Kdykoli jsem jenom na chvilku zaváhal, šeredně jsem za to zaplatil, a já odmítám… já odmítám.“

„Souhlasím s Brucem,“ pravil Steve rozhodně. „Už tak je to dost těžké. Kdyby se ukázalo, že Loki mluví pravdu, nikdy by sis to neodpustil.“

„Naopak to platí taky,“ ozval se Tony a odložil lahev zpátky na bar. „Může zjistit, že se v něm nemýlil, a vina pak bude na nás.“ Idiote, idiote, ty odporný hnusný sobecký… „Tomu chlapovi nevěřím. Právě zdrhl, jestli jste zapomněli. Co že se to říká – nevinní neutíkají?“

Thor přikývl na důkaz vděku, rád, že má alespoň někoho na své straně.

Tonymu se dělalo zle. Věděl, že se to jednou sesype, a věděl, že toho bude nejspíš litovat. Otázkou bylo, jestli si ho napřed podají jeho přátelé, nebo Loki, popřípadě další pěšák, který se příště nezastaví u pouhé rány do hlavy. Jenom jeden z nich, skoro kluk, se dostal do věže, zlikvidoval Jarvise, mistrovsky využil všechny příležitosti, které se mu naskytly. Měl tu smůlu, že narazil na Lokiho, k Tonyho štěstí, samozřejmě.

Loki teď bezpochyby půjde po stopách svého zajatce a získá tím Tonymu trochu času. Neměl v plánu nikoho svádět ze správné stopy, ale zároveň jim nehodlal pomáhat, ještě ne.

-----

předchozí - pokračování

Share: