Velvyslanec, 21. kapitola

Ze záplavy světla se vynořil Thor, obrovský rozzuřený lev, plný energie, v pravačce Mjolnir. Stál k Lokimu zády, udýchaný a roztěkaný. Celou observatoř zaplavila vůně ozonu a Lokimu se zadrhával dech. Stačilo tak málo, snad jen prachsprostá rána pěstí, a šel by do kolen, kde by taky zůstal. Měl ho tam nechat umřít, měl si namluvit, že je Thor v pořádku, měl ve spánku odpravit Odina a Heimdalla zmrazit nadobro, měl udělat tolik věcí, na které měl žaludek jen ve svých představách.

Za svou slabost teď draze zaplatí.

-----

„KDE JE?!“ zaburácel Thor. Nad hlavami jim zahřmělo takovou silou, až se celý most otřásl. Loki zadržel dech a Heimdall jen pomalu zamrkal.

„V paláci,“ odvětil klidně. „Kde jinde?“ dodal, v očích stále to otravné pobavení, jako by věděl něco, co nikdy jiný nevěděl, a Loki to nenáviděl, nesnesl, že byl tentokrát jedna z těch slepých nicek, které po celý život tápou v temnotách.

Thor se vznesl do vzduchu, pomalu a výhružně, a pak… se rychlostí blesku rozletěl směrem k paláci. Loki se už nesnažil vypadat ležérně a bezstarostně. Odhodil veškeré zábrany a nechal klesnout čelist. Vzpamatoval se až v momentě, kdy ho Heimdall s čímsi podobnému uchechtnutí postrčil k podestě.

„On si mě nevšiml,“ vydechl bezradně.

„Nemám teď přehled o tom, co se na Zemi děje,“ ignoroval ho Heimdall, „ale vidím, že se ti nepovedlo před Thorem utajit, že jsi naživu.“

„Povedlo,“ ohradil se černovlasý bůh dotčeně. „Ale mí dočasní spojenci zjevně neudrželi informaci.“

„Co jsi čekal?“ zeptal se Heimdall a skutečně se mu na moment zadíval do očí, jako by očekával odpověď, na kterou by sám nepřišel.

„Čekal jsem, že už budu dávno v tahu,“ usmál se Loki sladce. „Jelikož ses rozhodl zanedbávat svou práci, zasvětím tě do toho nejdůležitějšího.“ Nadechl se. Pak zase vydechl. Kdyby mu řekl o tom artefaktu, nepustil by ho na Zemi. Kdo by mu věřil, že ho chce zničit a ne ho využít? Sám nemohl uvěřit tomu, že ho nechce využít. (A možná, jenom možná nějaká jeho malá částečka chtěla.)

Odkašlal si. „Na Thorově únosu se podílela jeho lepší polovička,“ řekl, a dokonce se mu povedlo do hlasu vtěsnat i posměšek, na který čistě pro dobro své pověsti nemohl zapomenout. Srdce mu tlouklo zase pomalu a pravidelně, bolest se otupovala a na něj dopadala únava. „Nevím, jestli to plánovala od začátku nebo jí vymyli mozek,“ stačilo pár dní na Midgardu a okamžitě sklouzl k plebejské mluvě. „Ale stihla… stihla utéct.“

„Takže jdeš po ní?“ Heimdalla bylo těžké číst nebo předvídat. Pobavené jiskřičky z očí zmizely, zase byl jako z kamene. Loki se neodvažoval předpokládat, jak bude reagovat. Postupoval opatrněji, než by si dovolil u svého bratra.

„Jdu po celé organizaci, která jí stála za zády,“ odvětil temně. Snad až příliš dramaticky.

„Smím znát tvé pohnutky? Svoje jsi udělal.“ Heimdall ho nechtěl pustit snadno. „Můžeš zmizet, klidně hned.“ Rozhlédl se po observatoři, přimhouřil oči. „Chceš se pomstít za svého bratra? Dotkla se tě její zrada nějak osobně?“

„Co to má být, výslech?“ vyštěkl na něj Loki, nervózní ze zbytečného odkládání. Kdyby věděl, jak dlouho tady bude tvrdnout, pár dní by si ještě poležel u elfů. „Nezasloužím si trochu důvěry?“ Věděl, že nemá cenu jakkoli apelovat na Heimdallovo svědomí, ale zkusit to mohl.

„Nikdy jsem ti nevěřil, princi,“ pravil strážce s uctivou úklonou. Loki to přešel.

„Tvrdíš, že jsem volný. Svou část dohody jsem splnil. Přesto se zdráháš mne pustit dál.“ Stál tam před ním na schodech jako nějaká socha na podstavci, zranitelný ze všech stran, odhalený. Rozložil ruce, aby ukázal, že je bezbranný, dokonce zraněný. Naklonil hlavu do strany, zdánlivě neznepokojen svým postavením. Sám sobě připomněl psa, který se před silnějším jedincem submisivně položí na záda a nastaví břicho. Zaťal zuby a v duchu se proklel. Už od chvíle, co takzvaně vstal z mrtvých, ho pořád někdo ponižoval, a on si to musel nechat líbit. Má toho po krk. Jane zaplatí. Ten blonďatý chlap v bílém plášti stejně tak. Všichni to mají spočítané, všichni, už od okamžiku, kdy se opovážili sáhnout-

Zkrátka… bylo to osobní.

„Pomsta za újmu na egu?“ zeptal se Heimdall a pozvedl obočí, jedna malá reakce pro všechno.

„Chci zjistit, jak se jí to povedlo,“ pokrčil princ rameny. Stejně se tomu nevyhnul. Heimdall nebyl idiot. Věděl, nebo alespoň tušil, a pokud ne, zjistí si to dřív, než se Lokiho nohy dotknou povrchu Země. Pokud se na Zemi vůbec dostane. Tímhle tempem…

„A Thor?“

„Co s ním?“ místo pokrčení ramen s nimi škubnul, na klidný tón se zeptal příliš rychle a prudce.

„Nedlužíš mu vysvětlení? Jane pro něj mnoho znamená… znamenala. Půjdeš ji jen tak zabít?“

„Může být jedině rád, že si s ní nebude muset špinit ruce. Brzy zapomene.“ Heimdall otevřel Bifrost. „A nedlužím mu vůbec nic,“ zaslechl ještě. Oslnivá záře, pak ticho. Loki byl pryč.

***

„TAK!“ Dveře vylétly z pantů. „TY!“ Dopadly na zem. „SE!“ Dupl na ně. „OPOVAŽUJEŠ!“ Zbyly z nich jen třísky. „O – ODSTUPTE!“

Thor se na malou chvilku zarazil – Loki byl opravdu excelentní herec, to musel uznat i v afektu. To překvapení v Odinově tváři bylo dokonalé, alespoň na to, že jeho příchod musel předvídat. Zvědmistr Isran se postavil před krále, Ulfrik před diplomata, Aeris se ze židle málem svezl na zem. Jejich hádky byly na malý okamžik zažehnány.

„Takže jste uspěl?“ procedil Isran skrz zuby směrem k Odinovi, když si Thora prohlédl. „Nevypadá, že by strávil čas v rukou nemilosrdných únosců… i když…“

„TICHO!“ zahřměl Thor. Doslova. Palácem se rozlehl hrom, za okny se blýskalo, přestože jim na stůl teprve před chvilkou dopadaly sluneční paprsky. Odin mlčel, zvědavě si Thora prohlížel.

„Synu,“ pozdravil ho klidně.

„HA!“ vyštěkl na něj princ. „Pleteš si pojmy! Ty – ty zrůdná, zvrhlá… ty… maniaku! Ty hyeno, ty zkažený, proradný hade!“

„Beru to zpět,“ zabručel Isran zamyšleně.

„Jsi tak mizerný herec! K smíchu! A všichni tihle tady… slepí hlupáci a oslové! Jak dlouho si hraješ na naš – na mého otce, ty mizero! Přísahal jsem, že tě zabiju, přísahal!“ V očích měl slzy vzteku, ruku s kladivem napřaženou k úderu. Do místnosti vtrhli dva strážní, Ulfrik odstrčil vyděšeného Vidara a přiběhl k Isranovi, aby krále bránili vlastními těly.

Oba strážní vyletěli po hlavě napřed zpátky na chodbu. Bylo opravdu zoufalé, jak moc se zhoršila ochrana členů královské rodiny… Odin jen nespokojeně mlaskl. Loki si je nejspíš po dobu své vlády nepustil k tělu, proto se tady objevili jen dva pomatení nováčci. Kde byly ty časy, kdy se člověk na krále nesměl ani zamračit. „Ustupte, oba dva!“ zařval Thor.

„On se úplně zbláznil!“ Ulfrik už nečekal ani vteřinu. Vrhl se po mladém princi, připraven na nejhorší. Dobrovolně se ujal role návnady, aby uchránil starého přítele. Rádci byli sice neorganizovaní, dětinští, hašteřiví a tak celkově otravní, ale taky byli věrní, a to král považoval za důležité. Potěšilo ho (a překvapilo), že se jich Loki nezbavil.

Isran popadl krále a zatáhl ho ke knihovně, kde byly neoriginálně zabudovány tajné dveře. Odin se vzepřel.

„Ne,“ vytrhl se ze sevření svého rádce a přistoupil k Thorovi, který se právě zvedal ze země, obě ruce prázdné. Mjolnirem přišpendlil Ulfrika k zemi. Ten z rychlé potyčky vyvázl lehce, měl jen přeražený nos a zlomenou čelist. Nic hodného válečníka jeho kalibru. Thor byl v ráži.

„UKAŽ SE! Jestli to neuděláš sám, donutím tě k tomu! Tělo mi jako důkaz tvé zrady bude stačit! Kde je otec! Zabil jsi ho? Stejně jako matku?“

Nic. Jak to, že nic? Loki by ho byl za tuhle poznámku na místě popravil. Mohl si hrát na chladnou hlavu, ale ve skutečnosti na tom byl s výbuchy vzteku stejně jako Thor. Náhlé ticho ho překvapilo a on se na okamžik zarazil.

„Tohle má být nějaký zvrhlý pokus o převrat?“ vykřikl Vidar, dosud schovaný za stolem. „Jste korunní princ, jediný dědic, nepadl žádný alternativní návrh, propána, tohle je nevhodné a neomalené!“ Thor po něm blýskl pohledem.

„Co,“ vybafl na něj.

„Povídám, že tohle… nic z tohoto není nutné, král nám jasně sdělil své stanovisko – pár let počká, než… totiž, než slečna Fosterová… ehm… zkrátka jsme měli počítat s tím, že se svého práva na trůn ujmete později, vzhledem k tomu, že vaše úplné zřeknutí nebylo tak docela… oficiálně potvrzeno ani přijato. Ale vaše rozhodnutí jsme respektovali a král se svolil k dalšímu období vlády, a když jsme se dozvěděli o vašem zmizení, okamžitě jsme podnikli kroky k vaší záchraně, váš pan otec se na tom osobně podílel, není tedy nutné tady dělat scény před… před hosty cizí země! Přijměte mou omluvu,“ obrátil se k elfskému králi, který na židli postupně omdlíval.

„Tak host je to!“ vyrazil ze sebe Ulfrik na zemi.

Thor úžasem oněměl a Aeris se mezitím ovíval rukou. „To je… docela v pořádku, eh,“ zachraptěl.

„Děkuji,“ řekl Odin.

Vidar si uraženě odfrkl a na důkaz svého rozhořčení na poděkování neodpověděl, za což by kohokoli jiného proklel do třináctého kolena.

„Zbytek dořešíme v soukromí, pokud dovolíte,“ dodal král tiše. Isran se uklonil a vzal elfa pod paží, aby ho vyvedl ven. Drtivou většinu jeho váhy přitom musel vyloženě odnést, Aeris se celý třásl a nedovedl se pořádně udržet na nohou. Diplomat rázně odkráčel.

„Thore,“ promluvil Odin jako první. Blonďatý bůh stále vydýchával svůj výbuch. „Musíš vzít Mjolnir, aby mohl odejít i Ulfrik…“

„Ano,“ vyhrkl Thor a poněkud nemotorně se pro kladivo sehnul a válečného poradce propustil. Přijal, že už situaci nemá pod kontrolou. Pokud ji vůbec někdy měl. Osaměli.

„Vidím, že se k tobě donesla informace o Lokiho dočasné vládě,“ začal Odin zlehka. „Neudělal nic, za co bys ho musel zabít, Thore,“ pokračoval obezřetně, připraven na další útok. Přece jen zněl příliš mírumilovně. „Ačkoli se ho zastávám, v celém debaklu není tak úplně nevinně. Jeho přičiněním jsem do spánku upadl mnohem dříve...“ Na moment se odmlčel a zamračil se, jak přemítal, z jakého konce to vzít. „Začnu tím, že se ho pokusím v tvých očích očistit od toho, kvůli čemu jsi sem tak nevychovaně vpadl. Vládu sice převzal bez mého vědomí i souhlasu, ale nebylo tady jiné možnosti. Za to nese plnou zodpovědnost Heimdall, který to tehdy vyhodnotil jako nejlepší řešení. A musím říct, že to i zpětně vidím jako tu nejlepší alternativu. Dokonce bych řekl, že jsem měl štěstí... Heimdall jednal tak, jako bych já jednat nemohl, čímž Asgard ochránil před chaosem.“

Thor si prohlížel jeho tvář, strhanou a starou. Vůbec si ho takhle nepamatoval. Hlas zněl stejně káravě a děsivě jako kdysi, ale byl slabší a nepronikal tolik pod kůži.

„Byl jsi probuzen,“ řekl tiše.

„Přesně tak,“ přikývl Odin a posadil se na nejbližší židli, v tomto případě tu, do které se ještě před chvílí snažil vsáknout samotný král Ljósálfheimu. „Nebylo to po probuzení tak zlé, dokonce bych nepoznal rozdíl, ale energie ze mne vyprchává nezvykle rychle. Spánek na mě přišel ještě tehdy, když jsi byl na Zemi a bojoval s Malekithem.“

Thor zaťal pěsti. „Pak tedy… jsem nedostal tvé požehnání odejít z Asgardu, ale… jeho,“ vycenil zuby. Nemohl se toho vzteku zbavit, potřeboval si do něčeho praštit. Nejlépe do Lokiho.

„Bylo to… použil sice má slova, ale pravdou je, že bych tak benevolentní nebyl. I tak bylo už nějakou dobu zjevné, že nemáš v plánu tady zůstat, stát se králem a snad…“ pousmál se, „si dokonce vzít Sif.“

Loki o tomhle jejich rozhovoru nevěděl. Thor povolil svaly. Mluvil se svým otcem. Přestal se chovat jako lev v kleci a znovu položil Mjolnir. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že Odin není ve své kůži; přece jen spolu nikdy nemluvili otevřeně, nikdy spolu nevedli diskuze, většinou oba podlehli své nátuře a pohádali se. Král byl však unavený, v očích nejen únavu, ale i zármutek.

„Vím, že dřív nebo později Lokiho najdeš. Taky vím, že máš v sobě spravedlivý hněv a že se nespokojíš s pár ranami do nábytku, jako tomu bývalo kdysi. Ale chtěl bych tě požádat, abys…“

„Nezbycho,“ zamrmlal Thor podrážděně. Odin vzhlédl.

„Prosím?“

„Nezabil bych ho,“ zopakoval Thor, neméně podrážděn. „Myslel jsem, že prostě uteče.“

„To rád slyším. Nemyslím, že by bylo moudré mě donutit ho pohřbívat počtvrté.“ Skoro v tom byl úsměv. Thor se taky pousmál. Pak zase zvadl, srdce mu spadlo málem až do kalhot.

„Počtvrté?! Otče-…“

„Klid. Je naživu, pokud poslední zprávy nelhaly. Vrátil se však v žalostném stavu a musel být svěřen do lepší péče, než kterou by dostal tady.“

„Takže víš, co se stalo? Víš, jak… jestli… totiž…“ Jak se to všechno stalo, proč, co se vůbec stalo, co kdo udělal a co kdo neudělal, co se to děje? Snažil se uchopit slova, ale všechna mu unikala dřív, než se po nich natáhl a on tady stál, koktal a ruce se mu třásly, a snad ho zase dohnal ten podivný stav, ze kterého se nemohl dostat už od chvíle, co mu Loki zemřel v náruči. Ta zbytečnost a nenápomocnost, slabost a neschopnost čemukoli špatnému zabránit, nemohoucnost a bezbrannost. Zranitelný ve zbroji, sám mezi lidmi.

Odin mu dal trochu času, ale když viděl, že se Thor místo hledání správných slov začal utápět ve vlastních myšlenkách, zakročil. „Vím vše, co se tady dělo za mé nepřítomnosti, vím, co se dělo na Zemi, dokud se k tobě Loki nedostal. Ale nic jiného… tedy nevím, kdo, jak a proč tě zajali, nevím, jak jsi byl nakonec zachráněn. Doufal jsem, že do těch slepých míst přineseš světlo právě ty.“

„Na nic předtím si nepamatuju,“ vydechl Thor, znovu zbaven veškerých nadějí, že se konečně něco dozví. Sám věděl tak málo a přitom byl pro ostatní hotovou studnicí informací. Přitáhl si k otci židli a rychle se na ni posadil, hrudí se přitiskl k opěrce a přehodil si přes ni ruce. Nevhodnější způsob, jak si sednout s králem, snad ani neexistoval, ale on před sebou potřeboval mít nějakou ochranu, i kdyby jen kousek vyřezávaného dřeva. „Zaútočili na mne i na Jane a hned po pár vteřinách byl konec, probudil jsem se až v jejich cele. Otče, mají… mají něco silného, nebezpečného. Mají něco, čím mě připravili o veškerou moc. Tehdy, když jsi mě vyhnal na Zemi… ztráta všeho pro mě byla šokující, ale tohle bylo bolestivé, jako by mi všechno vyrvali násilím a já… myslel jsem, že umírám. Určitě jsem umíral. Museli stvořit něco, čím mohou zneškodnit Asgarďany!“ znovu se mu vybavovaly všechny domněnky, kterými ho zahrnul Bruce, a jeho hlas nabíral naléhavosti. „Myslel jsem si, že ho má Loki… taky jsem si myslel, že to on vzal Jane, jelikož jsem ji nikde nenašel… ale když tvrdíš, že se hned vrátil sem a byl vážně zraněný… pak nic z toho udělat nemohl, že ne? Že ne?“

Byl by s ním zatřásl, kdyby to byl kdokoli jiný. Odin ho vážně pozoroval.

„Takže to jde mnohem dál, žádná sprostá provokace. Nebyl to tedy útok na tvé pozemské přátele?“

„Ne. Ujistili se, že mě Avengers nebudou postrádat.“ I kdyby opravdu hloupě.

„Celé to místo, kde ses nacházel, bylo skryto Heimdallovu pohledu…“ začal Odin. Thor nic z toho ale slyšet nechtěl, byly to nedůležité úryvky, které mu nepřinášely ani informace, ani pomoc, jen další podráždění, frustraci a otázky.

„To já vím, ale… to teď není důležité, já musím… musím najít…“ slova se opět vytratila, v hlavě temno.

Odin se na něj ostře podíval. „Nemůžeš mi říct, co je špatně, protože sám nevíš, co řešit dřív. Potřebuješ si stanovit priority, Thore. Co je tvojí prioritou? Chceš se pustit do pátrání po tom přístroji, který by, jak říkáš, mohl zničit celý Asgard? Nebo chceš hledat tu smrtelnici, která už může být dávno po smrti? Nebo chceš najít ty, kdo ti ublížili, pomstít se?“

„Je tohle nějaká zkouška?“ přimhouřil Thor oči. Srdce mu divoce bušilo. Nevěděl. Tedy věděl, co by dělat měl, co by pro něj mělo být hlavní, ale… on přece nebyl král, nebyla to jeho priorita, ještě ne. Měl nechat zemřít Jane? Proč si pořád musel vybírat? Už ztratil tolik času. Musel se vrátit za Heimdallem a chtít po něm, aby našel… aby našel… co? Koho?

„Mohla by být. Jsi korunní princ a velmi brzy by ses měl stát i králem, protože jak vidíš, dlouho už to nevydržím. Dávám ti tady na výběr, jestli budeš králem Asgardu, jejím milencem, nebo válečníkem svého lidu.“

Rozum a zodpovědnost a chladná logika; emoce a bezhlavost, láska; akce, boj a krev.

„Zvládnu všechno,“ odsekl Thor s jistotou, kterou necítil. „Jdu za Heimdallem. Až jeho pohled mi pomůže zjistit, čemu bude nejlepší se věnovat hned.“ Vstal ze židle, znovu se chopil kladiva, otočil se k odchodu. „Není třeba brojit, otče,“ řekl ještě. „Problém vznikl na Zemi a tam by měl taky zůstat. Pokud jen na moment bude hrozit, že se ten přístroj dostane sem, udělám vše, co bude v mých silách, abych tomu buďto zabránil, anebo vás alespoň zavčasu varoval. Spojenci z jiných zemí budou neocenitelným přínosem, možná by je to mohlo oslabit, ale nikoho ne tolik, jako čistokrevného Asgarďana. Navíc nevíme, jaký dosah ten přístroj má, popřípadě jestli je nějak omezen na počet lidí, které by mohl ovlivnit.“ Byl u dveří, když se náhle prudce otočil.

„Otče,“ vrátil se zpátky k nerozhodnosti a nesmělosti, která mu kdysi bývala cizí. „Eh… odpusť, že se ptám až teď, ale nemohl jsem si nevšimnout… totiž… tady byla válka?“

„Jenom maličká,“ odvětil král měkce. 

-----

předchozí - pokračování

Share: