Za trest, 2. kapitola

• 
  fandom: NARUTO
• 2. kapitola
• cca 2500 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

-----

Písečné mise byly těžší, než by nejspíš byly jinde. Sasori neměl moc zkušeností s ostatními vesnicemi, ale nebylo zkrátka možné, aby byly tak přelidněné, pokud tam rozdávali mise děckám a zkušeným jouninům skoro bez rozdílu jako tady v tom jejich pomateném režimu. V hlavách některých z rady nebyla starost o to, že to děcka nepřežijí. Ale o to, že to děcka nezvládnou a vesnice jednak bude zostuzena, a jednak přijde o kšeft. 

Byli učitelé, kteří své žáky házeli do vody, a to Sasorimu docela imponovalo. On možná brojil proti extrémním požadavkům, ale taky nebyl ten typ, který by dokázal někoho vodit za ručičku. Jenže učitelé v Písečné měli své žáky do té vody házet, a pak se je ještě snažit utopit. Pokud to nepřežijí, pak to tak mělo zkrátka být. Jak může být dobrý shinobi ten, který nezvládne už výcvik? 

Jak má v tomto na hlavu postaveném systému vyrůst děcko v normálního člověka? Někdy Sasori používal sám sebe jako odstrašující příklad. Jejich generace byla plná pokusných králíků. Proto jich v Sasoriho věku nebylo ve vesnici mnoho. Skoro všichni se navzájem pozabíjeli. Pokud jeden z nich selhal na misi, ti druzí ho nesměli dotáhnout zpět do vesnice. Byli v týmech, ale stejně fungovali jako samostatné jednotky. Báli se vytvářet si vztahy. Od toho tady přece nebyli. Dýchali jen proto, aby dýchat přestali, až přijde jejich čas. Čas, který jim měla určit jejich vesnice. Písečná se často vrhala do sebevražedných misí jen proto, aby se v očích feudálního pána neshodila. Aby ukázala, že je ochotná pro větší dobro obětovat pár jednotlivců. 

A války… Sasorimu se zkřivila tvář znechucením. Války byly docela jiné svinstvo. 

Sasori dětství strávil spíše sám. Nedalo se ho trávit jinak, když o svůj tým pokaždé přišel. Měl za úkol tvrdit, že si je dávno nepamatuje. A pak tu byli ti, které musel Sasori zabít, když je vesnice postavila proti sobě. Byly to prosté zkoušky. 

Potom nastal ten den, kdy byli dva nejlepší postaveni proti sobě. Samozřejmě jim nebylo nařízeno povraždit úplně všechny z jejich generace. Bylo třeba rodit děti, bylo třeba i jiných povolání, bylo třeba druhořadých ninjů pro druhořadé mise, pokud ne rovnou ty sebevražedné. Takže spousta lidí byla už roztříděna do těch „ušetřených“ kvót, do těch „potenciálně užitečných“ a do těch „elitních“. Navzdory tomuto rozřazení ale stejně nastal den, kdy se vesnice rozhodla, že chtějí vidět, kdo si povede lépe mezi elitou. V tomto konkrétním případě to byla morbidní zvědavost. Spousta lidí nesouhlasila s tím, aby byl tento boj veden do extrémů, aby mohl vyjít jenom jeden vítěz. Protože proč si ještě prosévat už tak dost řídké řady elitních shinobi?

Jenže Sasori dokázal v patnácti vlastnoručně ochránit celou vesnici a Ranmaru byl favoritem od úplného počátku. Byli potrestáni za to, že se pro svou vesnici mohli přetrhnout. Tak stanuli tváří v tvář v písečné aréně.

Ranmaru se držel zpátky od první vteřiny. Sasoriho to napřed navztekalo, než si uvědomil, že on sám dělá to samé. Hýbali se pomaleji, jeho loutky nevyužívaly nic ze svých skrytých zbraní, a Ranmaru bojoval s nimi a ne se Sasorim. Nebyly použity žádné z jeho stále neznámých jedů bez dostupných protijedů. Oba se znali, oba věděli, jak ten druhý bojuje, a oba věděli, že ten druhý do toho nechce dát všechno. Oba možná poprvé v životě přemýšleli, proč to ten druhý vlastně dělá.

Bylo to poprvé od svých šesti let, kdy Sasori pochopil, že není ve své nechuti vůči systému vesnice sám. Stáli tam oba proti sobě, oba patnáctiletí, na kost vychrtlí, oči mrtvé a vyhaslé. Kde mohl boj utnout Ranmaru, tam vyšel vítězně Sasori. Kde mohl Sasori udeřit a celý boj skončit, tam se vytáhl zase Ranmaru. Svoje eso v rukávu použil tak, aby to Sasoriho loutky alespoň částečně nechalo použitelnými. Choval se k jeho umění s citem, který byl až absurdní. Sasori se přece právě proto upnul na loutky. I když mu přímo před očima přišly o hlavu, tak jim tu hlavu prostě dal zpátky. Byly věčné. Na rozdíl od všeho ostatního.

Sasori ten den poznal přítele.

Samozřejmě je obvinili z toho, že se moc nesnažili. Samozřejmě předvedli epičtější boj, aby jim bylo uvěřeno, že jsou jejich síly navlas vyrovnané. Když komisi přesvědčili, podali si ruce. Špinaví, zmlácení, zničení z let neúnavného tréninku, ale s nadějí v srdci. Už byli dva. To už byla skoro celá armáda. 

A teď – teď mu ten přítel vrazil dýku do žeber. Sasori tu informaci o svém učitelství před ochrankou přijal s důstojností sobě vlastní. Ale Ranmaru nebyl zbabělec. Věděl, co přijde, jakmile své psy odvolá, a stejně to udělal. 

Sasori se po něm málem vrhl v momentě, kdy se za ochrankou zaklaply dveře. Smýkl sebou ke stolu, opřel se o něj, až zapraskal, a pak se mnohem, mnohem klidněji, než by si to situace žádala, zeptal: „To si děláš srandu?“

Ranmaru na něj zamrkal. Pak si sundal klobouk a unaveně si promnul spánky. Sasori věděl, že ho odmala bolívá hlava. A míval pro to jindy i pochopení. „Pověz, příteli,“ začal Třetí tiše, a loutkáři se pevně podíval do očí. „Jak jinak myslíš, že bychom měli udělat to, o čem jsme snili celá léta?“

Sasori se odrazil od stolu a rozhodil rukama do stran. „Výmluvy!“ zasyčel. „Ty máš teď veškerou moc jim to zatrhnout. Ty můžeš nakázat, jakým způsobem bude probíhat výuka. Vždyť jsi už zmírnil i požadavky k misím.“ Sice ne tak, jak by oba chtěli, ale rada nebyla úplně bezzubá. Metaforicky. Fyzicky už většina zuby neměla. Nenechali si vzít „staré dobré časy“. Teď byli shinobi změkčilí a vyděšení, byly to bábovky, byly to ostudy. Protože si občas dovolili vyjádřit myšlenku, že pokud by to bylo jen trochu možné, byli by rádi přežili.

„Nemám zdaleka takovou moc a ty to dobře víš,“ obvinil ho Třetí. „Musí to přijít i z vlastních řad. Teoreticky víš, co je špatně. Tak mi s tím trochu pomoz. Co jsem nastoupil na tento post, zahrabal ses v těch svých sklenících a dílnách a nade všemi si myješ ruce.“

Sasori na něj mhouřil oči. „Je to trest kvůli Mirin?“ odtušil.

Třetí protočil oči. „Ne. Totiž ne tak docela.“

„Já to věděl,“ sykl Sasori zrazeně.

„Říkám, že ne! Je to jenom vrchol ledovce. Třešnička na dortu. Rozumíme si? Prostě to byla poslední kapka.“

„Pitomá Mirin?“ ptal se Sasori nevěřícně. „To má být pro vesnici nějaká škoda?“

Kazekage si ho káravě měřil. Kdyby měl brýle, posunul by si je na špičku nosu, aby zpoza nich na loutkáře mohl zírat o to přísněji. „Měla tě ráda, víš,“ řekl mimochodem. 

„Nechápu, co s tím má co dělat její mizerný vkus,“ odsekl Sasori netrpělivě. „K věci, sakra.“

Ranmaru se proti své vůli lehce pousmál. Sasori neměl pro některé věci pochopení. „Jde o to, že si z trucu vybrala Listovou. Což nemálo podráždilo radu starších.“

„I moje dobré ráno je dráždí, Ranmaru,“ povzdychl si Sasori. „K věci,“ zopakoval o něco důrazněji. 

„Bylo mi naznačeno, že by bylo dobré ti dát nějaké zodpovědné povolání,“ řekl Ranmaru, a dřív, než Sasori začal křičet, pokračoval rychle dál: „A když se tato informace dostala ven, okamžitě – a tím myslím okamžitě – se ozval Rasa, že by jmenovitě tebe chtěl pro své děti.“

Sasori vydechl. „Myslíš tu drzou holku, to štěně, co je mi neustále v patách, a toho–“ Odmlčel se.

Kazekage přikývl. „A toho Jinchuurikiho, ano. Doteď je trénoval sám, ale… vyjádřil se tak, že jsi elita. Že nikomu jinému než tobě nebo mně by Jinchuurikiho s čistým svědomím nesvěřil. Víš, že nás respektoval už v dobách našeho studia.“

Sasori si sedl a na Třetího se nevesele usmál. „Mé vědomí vlastní ješitnosti téměř znemožňuje ostatním, aby se mi vlichotili do přízně. Uráží mě, že se o to vůbec pokusil. Co je skutečný důvod?“

Ranmaru pokrčil rameny. „Takhle mi to řekl,“ trval na svém. 

„Přeložím ti to,“ odvětil Sasori pomalu, jako by mluvil s batoletem. „Co si myslíš, že je skutečný důvod?“ Třetí mu zatím nepozorovaně přisunul sklenku saké přímo pod nos. Kdy ji vůbec stihl nalít? 

„Myslíš, že jsem nad tím nepřemýšlel?“ zabručel. „Napadlo mě, že je to možná tím, že kdokoli tě musí chvilku poslouchat, tak si buď stěžuje, nebo rovnou opouští vesnici…“ Usrkl si saké a znovu se na Sasoriho káravě podíval. „Podotýkám, že si stěžuje mně,“ dodal významně. „A mě to nebaví,“ už dodávat nemusel, protože jeho tón mluvil za vše. Měl důvodné podezření, že Sasori se začal chovat jako hulvát v momentě, kdy začalo hrozit, že z něj udělají Kazekageho. Věděl, kolik papírování a byrokracie ta práce obnášela, a taky věděl, že by neměl čas na svoje loutky. Chtěl sice nezištně a nesobecky pomoct ostatním generacím, ale aby z toho měl akorát bolehlavy a loutky zapadané prachem? Odsud posud. 

Ranmaru se znovu zazubil. Sasori mezitím krčil nos nad sklenkou saké, jako by se rozmýšlel, jestli tím přijme, že je rozhovor u konce, nebo jestli to je drink bez závazků. 

„Rasa je na ty tři jak na cizí,” procedil loutkář suše, zatímco sklenku pomaličku zvedal ke rtům, stále nerozhodnut, co s ní udělá. „Jinchuurikiho se opakovaně pokusil nechat zabít.“ Žaludek se mu pořád obracel. „Nezakázal jsi mu to náhodou?“ Střelil po Třetím pohledem. 

Ten do sebe s povzdechem kopl zbytek svojí sklenky. Sám se tolik neostýchal s tím, co se svou porcí udělá. „Nemám mu to jak dokázat.“

Sasorimu ztvrdl pohled. „Když to udělám šikovně a zabiju ho tak, abys mi to neměl jak dokázat…“

Ranmaru zalitoval, že do sebe tu sklenku už vykopl. Teď by ji totiž potřeboval víc. „U všech svatých,“ zasténal. „Prosím tě, ne. Rasa je náš diplomat. To on je důvodem, proč jsem se ještě nezbláznil z těch neustálých setkání s feudálními pány. Praská mi z toho vždycky hlava a on s nimi mluví, dokud je neumluví k nějakému kompromisu. O toho chlapa nemůžu přijít.“ Trochu se zastyděl za své sobecké důvody. „Nemluvě o tom, že je to otec tří dětí bez ženy,“ dodal, aby byl z obliga aspoň sám před sebou.

„Otec běžně posílá zabijáky na své děti?“ sykl loutkář znechuceně. Sklenku třímal tak pevně, až se Ranmaru bál, že se s ní bude muset rozloučit. Bylo to krásné foukané zelené sklo… a Sasori byl kazisvět. Rozhodil rukama, jako to dělal vždycky, kdykoli se do něj mistr loutkář v soukromí pustil. Budiž mu k dobru přičteno, že si Sasori nikdy nedovolil ho sjet jako malého kluka před kýmkoli jiným. To by ho asi musel zabít.

„Co po mně chceš? Líbí se mi to asi tak, jako tobě. Ale sám to vždycky podá tak, že je chudák Gaara logickou obětí od těch takzvaně neznámých útočníků. Navíc od doby, co Yashamaru…“

Sasori z něj nespouštěl oči. Měl v nich cosi divokého, co se Ranmarovi vůbec nelíbilo. „To mu Rasa mohl klidně nařídit,“ namítl loutkář.

Třetí pokrčil rameny. „I kdyby, není jak to dokázat. Yashamaru zemřel se slovy přiznání na rtech. A Gaaru jsme tehdy málem…“ Odmlčel se. Sasori si to pamatoval. Byl mezi těmi, kteří museli přiběhnout na pomoc, aby jim Shukaku neudělal z vesnice kůlničku na dříví. „Tohle není pointa. pointa je, že jsem se rozhodl, že budeš mistrem. A Rasa nabídl svoje geniny. Žádné jiné stejně nemám. A navíc se přikláním k tomu, aby je měl na starosti někdo, kdo Shukaka zvládne, kdyby došlo na nejhorší.“

„Zvládne,“ zašklebil se Sasori. Ranmaru si povzdychl. 

„Víš, jak to myslím,“ pokusil se z toho vymotat. Loutkář ho propaloval pohledem. To on uměl. Kolikrát ani nemusel otevřít pusu a lidé opouštěli místnost, ne-li vesnici. Ranmaru to měl možná taky za pár. Možná by si taky měl sbalit uzlíček a jít do světa. 

Někdy se tou představou kochal. 

„Chci, abys mi to řekl,“ připomněl se Sasori.

„Očekává se od tebe, že mu poskytneš trénink, který ho posílí, který ho utvrdí v jeho loajalitě vůči vesnici. Anebo že ho zlikviduješ, pokud se definitivně urve ze řetězu.“

Sasori nevypadal potěšen tím, že mu Ranmaru tu odpověď dal. Chvíli upřeně zíral do sklenky, která byla zázračně stále v jednom kuse. Třetí zvažoval, že mu ji vezme a vykopne ji do sebe, než se stane neštěstí.

Sasori se na něj znovu podíval. „Myslel jsem, že to… ten kluk má být nějaký triumf pro Písečnou. Proč se Rasa snaží, aby se Gaara urval ze řetězu? Proč se nesnažit, aby se mu tady líbilo? Jak mám toho kluka přesvědčit, že má bojovat za vesnici, která se ho snaží zabít?“ Prudce vstal. Sklenka to ještě přežila. „Je snad nad slunce jasné, o co mu jde. Dát Jinchuurikiho do péče vyděděnce, a naprosto nevyhnutelný neúspěch pak na něj svést. Zbaví se Gaary, protože ho budu muset zabít. A zbaví se mě, protože budu vesnici stát našeho Jinchuurikiho, a to už mi odpuštěno nebude.“

„Ten podezíravý mozek ti fakt nezávidím,“ zhodnotil to Třetí. „Kdybys seděl na téhle židli, tak bys nepodepsal jednu jedinou smlouvu, co?“ Pak potřásl hlavou. „Co po mně ale chceš? Ať odmítnu? Rasa ty děcka nechává zvlčet. Nějaká docházka jim moc neříká, ani pořádně nevím, co vlastně umí. Odmala si je drží u sebe a odmítá je vesnici byť jenom ukázat. A když teď otevřeně navrhuje, že ti je předá do péče, co mám říct? Ne?“

Sasori si vztekle sedl zpátky. „Já nevím!“ zaskučel. „Ty v tom necítíš zradu? Že chce dát nejsilnější geniny ve vesnici pod křídla mně – mně, kdo je neustále obviňován z toho, že brojím proti vesnici? Jak bych já je mohl naučit věrnosti?“

Ranmaru se naklonil přes stůl, prsty se málem dotkl těch Sasoriho, který je teď úzkostlivě zarýval do desky stolu. Loutkář začal propadat jednomu ze svých splínů a Třetí neměl v úmyslu tomu jen přihlížet. „Sasori,“ řekl tiše, a počkal, než se mu loutkář podívá do očí. „Ty ale jsi věrný vesnici. Jsi jeden z nejvěrnějších. Vím, že jsi měl už kolikrát namále, co se dezerce týče,“ řekl jakoby mimochodem, jako by to snad nebyla velezrada, za kterou byl trest smrti. „Ale nikdy jsi to neudělal, vždycky tě tady udržela touha něco změnit.“ Ranmaru ke svému rostoucímu překvapení právě zjišťoval, že si Sasori všechny ty pošklebky ostatních o věrnosti bral zcela upřímně k srdci. Že jenom předstíral, že těmi kecy pohrdá, že mu nic nedělají. 

Ale člověk, který musí neustále vysvětlovat a omlouvat svou existenci, k tomuto nakonec většinou sklouzne. K tomu, že přijme za skutečnost to, co mu ostatní podsouvají. Protože když se těch ostatních sejde dost, tak už musí být něco špatně, ne? To už nemůže být jenom v nich. To on musí být ten problém.

„Sasori, dívej se na mě,“ požádal ho Třetí znovu, měkce, tak měkce, jako mluví matka na plačící dítě. „Rasa možná patří k těm, kdo si myslí, že ty děcka buď zlomíš, nebo je dovedeš k revoluci. Možná si myslí, že ho zbavíš Gaary nebo že Gaara ho zbaví tebe. Ale ty sám víš, že je dokážeš vychovat tak, aby z nich bylo něco víc než jenom další figurky.“

Sasori do sebe konečně kopl saké. „Nikdy jsem to nedělal, zatraceně,“ sykl frustrovaně. Taky vypadal, že lituje, že si to pití ještě chvilku nešetřil. „Doufal jsem spíš, že se odněkud vynoří nějaký mudrc, který mi to všechno nadiktuje, a ne že tady budu šaškovat metodou pokus omyl u asociální trojice, u které jestli selžu, tak to bude mít fatální následky.“

„Tím zázračným mudrcem budeš muset být ty. Jsi přece zvyklý na roli průkopníka,“ zkoušel to na něj Ranmaru medem. Sasori po něm loupl zlým pohledem. Tak nic. 

„Zmlkni a dej mi radši ty jejich zatracené složky,“ zabručel loutkář. A pak mlčky posunul prázdnou sklenku zpátky k Třetímu a jeho přísně střežené lahvi saké.

 -----

předchozí - pokračování 

Share: