Velvyslanec, 20. kapitola

Thor se konečně probral ze sebelítosti, Loki zase z kómatu. Ljósálfheim je sice lákavý, ale ne každý máme nárok na prázdniny, zvlášť když jste v moci pološíleného pisálka. 

Natasha je jediný člověk, kterému to ještě trochu pálí a Heimdall už je ze všeho tak unavený, že se rozhodl si z ostatních dělat s odpuštěním prdel. Jen ať si užije, dokud může.

-----

Mladičká elfka zrovna mhouřila oči na mušku, která si už dobrou půlhodinu lebedila na stěně přímo naproti ní. „Tak se hni,“ zamumlala rozčileně. „Jak se tam vůbec-aj!“ Vypískla a ztuhla. Na krku jí přistálo ostří. Vykulila oči. „To snad né,“ zašeptala. „Tomu říkáš klid na lůžku?“

„Odpusť,“ ozvalo se za ní. Beze strachu otočila hlavou, a jak čekala, ostří se rychle oddálilo, aby se nepořezala. „Mám nabitý program,“ dodal Loki. Když se viděli naposledy, nesahala mu ani do pasu. Teď mu očima propalovala jamku mezi klíčními kostmi.

„Mizero mizerná, zkolabuješ dřív, než se dostaneš z paláce,“ zasyčela na něj.

„Co děláš na stráži?“ ignoroval její proroctví. „Tys něco provedla?“

Odfrkla si. „Takový talent přece nemůže zapadnout do polívky v kuchyni. Jsem dobrý bojovník.“

Neviděla na něj, ale vyloženě cítila, jak zdvihl obočí. „A zraněný ubožák jako já tě zastihl nepřiprave–aha.“ Vydechl cosi, co mohlo být smíchem, když ucítil, jak se mu k obvázaným rankám na břiše přitiskl maličký vrhací nožík.

„Nesměj se,“ zavrčela. „Provrtá tě to během vteřiny, jestli se pohneš.“

„Vyrostla jsi do krásy,“ odvětil Loki a spatra se na ni podíval, s takovým tím laskavým a zároveň výsměšným pohledem v očích, jako by mu na něco zase skočila. Jenže ona už nebyla malá holka, hloupé magické triky už měla v malíku. A na ty jeho oblbovací řečičky taky neskočí, možná tehdy, když do něj ještě byla blázen, ale kolik je to let? Bylo jí tak třistapadesát, propánakrále, to je snad odpustitelné.

„Di do háje,“ prskla.

Pak jí najednou ruka s nožíkem zajela do zdi a ona byla na chodbě zase sama. Rozčarovaně zapištěla a hodila nožem po mouše. Ale i ta byla dávno v tahu.

Loki se mezitím zhmotnil u brány prorostlé kvítím. To bylo velmi prozíravé, jelikož se na ni hned vzápětí celou váhou složil. Za bránou začínala krásná cestička, která nevedla tolik k jeho svobodě jako spíše záhubě, ale co měl dělat? Nemohl si tady polehávat a pak se vrátit ještě do větší katastrofy, než od které odešel. Kdyby aspoň odešel po svých… ale on si toho moc nepamatoval. Možná si nějakou důstojnost zachoval.

Pomaličku kráčel po pěšince a stromy okolo něj přátelsky šuměly, poznaly ho a vítaly, naváděly k tomu jednomu stromu, který hledal. Jeho kořeny byly silnější než u ostatních, kůra starší a unavenější. Neživila ho půda, měl na sobě tíhu kousku Vesmíru, brány do jiného světa.

Dotkl se prsty stromu a ucítil prudké škubnutí, projelo mu celým tělem a on dal té síle svolení, povolil jí, aby si hladově urvala kus z jeho energie a pustila ho přes sebe. Ne každá alternativní cesta si na něm vyžádala nějakou cenu, ty Asgardské byly dokonce velmi štědré a nechaly ho, ať je využívá dle libosti. Ale některá cesta byla krutá a lakomá a vyžadovala platbu. Ljósálfheim, půvabná země plná něžnosti, jemnosti, laskavosti, ale ta cena za to, aby se z ní dostal…

Když dopadl na Asgardskou půdu, rozhodně to nebyly nohy, které se jako první dotkly země. Před očima mu tančily barevné mžitky. Poněkud zahanbeně uznal, že příští cesta bude muset být o něco přirozenější. Stačilo se jen dostat k Bifrostu. Jednoduché!

***

Thor nevypadal, že by se kamkoli chystal, smířen s tím, že ho jeho rodná země ignoruje. Byl připraven přiložit ruku k dílu alespoň tady na Zemi, být užitečný jakkoli a čímkoli. Nebylo to však rozhodnutí ze srdce a to se měli všichni velmi brzy dozvědět.

Když Jarvis oznámil aktivitu na střeše, mohl se Thor přetrhnout. Přeskočil konferenční stolek a přehoupl se přes pohovku, na které se vedle sebe sádlili Clint s Tonym, a pár skoky už byl nahoře a nevěřícně zíral na pruh zářivého světla, který ho během pár vteřin dostane zase domů. Napřed najít Lokiho (kdo ví, co tam prováděl, možná se snažil uzmout trůn, možná otci hrozí nebezpečí…). Byl v takové ráži, že si ani nevšiml, když si k němu Mjolnir prorazil cestu skrze strop, a to bez nejmenších obtíží.

Zbytek hrdinů se vyklopýtal za ním, ale bylo pozdě cokoli dělat, pokud se sami nechtěli omylem podívat na Asgard. Ne, že by nebyli zvědaví, ale podle všeho tam teď nebylo zrovna bezpečno.

„Co Jane?“ vydechl Steve nevěřícně. Nedokázal pochopit, že by na ni Thor tak náhle zapomněl. Clint pokrčil rameny.

„Ten jejich vševěd ji najde rychleji než my. Zvlášť… když s námi SHIELD nechce nic mít,“ dodal a koutkem oka si prohlédl svou kolegyni. Vypadala zdánlivě klidně, ale v očích měla vztek.

„Jestli má Fury ten stroj a tají nám to, nemůže mít v plánu nic, s čím bychom souhlasili,“ řekla chladně, tón hlasu stejně ledový jako poryv větru, který se do nich náhle opřel. Jako jediná se neotřásla.

„Chceš říct, s čím by zcela určitě nesouhlasil Thor,“ opravil ji Bruce tiše.

„Není to snad to samé?“ zasyčela na něj Natasha. Rázně odešla, bezpochyby na cestě za svým šéfem. Clint se bezradně rozhlédl po ostatních, pak pokrčil rameny a poslušně odběhl za ní.

***

Loki se dopotácel až k Bifrostu, nohy jako z želé, v břiše ho bodaly malé žhavé jehličky a hlava mu třeštila. Mahterincë mu zjevně odmítla podat utišující léky, aby si svůj pokus o útěk rozmyslel. Možná by tak i učinil, kdyby se obtěžovala ho varovat. Ženská.

S heknutím se opřel o stěnu observatoře a na záda strážce Asgardu upřel vražedný pohled.

„Nevypadáš zdravě,“ řekl mu Heimdall na pozdrav, aniž by se k němu otočil. Loki rádoby ležérně přešlápl z jedné nohy na druhou, hluboce nespokojen vývojem událostí. Ještě hodinu zpátky si sliboval důstojný návrat a teď se tady plazil po zdi.

„Skutečně stárneš,“ odvětil. „Napřed nemůžeš najít Thora a teď mne ještě podceňuješ? Nemáš ponětí-…“

„Já tě na Ljósálfheim odnesl, princi,“ přerušil ho Heimdall a Lokimu se samým rozčilením zkřivily klouby na prstech, když v jeho hlase zaslechl úsměv. Než se však stihl naprosto opodstatněně, avšak poněkud bezúčelně rozzuřit, zarazil se. Vzduch kolem se chvěl a Heimdall se soustředil. To mohlo znamenat jediné.

„Moment– co to děláš? Koho to sem…?“

„Když už je řeč o tvém bratrovi…“

„Mém – zbláznil ses – nemůže – ty zrádný – já…“ panikařil. Zbledl o další odstín a rychle se dobelhal k místu, kde se během pár vteřin měl objevit jeho bratr. Viděl teď Heimdallovi do tváře, soustředěné, ale podezřele klidné. V očích mu tančily plamínky pobavení, takové, které Loki vídal jen u své matky, a pak už jen v zrcadle.

Lokiho se znovu zmocnil bezradný hněv: samozřejmě, že když je Odin zase vzhůru, nemá k němu Heimdall žádné povinnosti ani závazky. Ani léta slušného vládnutí mu nezískala jeho věrnost. Navíc se za dobu jeho nepřítomnosti mohlo úplně všechno změnit, jejich plány, jejich… všechno! A on tady měl stát a čekat, až se Thor objeví a prorazí s ním zeď. Srdce se mu divoce rozbušilo, přitiskl se zády na stěnu. Nemohl se teleportovat, ne teď a ne tady, ne v tomto stavu. Potřeboval by ještě pár hodin, aby získal sílu, uklidnil rozbouřenou magii, pocuchané nervy, nebyl připraven čelit – už je tady – kruci–

Ze záplavy světla se vynořil Thor, obrovský rozzuřený lev, plný energie, v pravačce Mjolnir. Stál k Lokimu zády, udýchaný a roztěkaný. Celou observatoř zaplavila vůně ozonu a Lokimu se zadrhával dech. Stačilo tak málo, snad jen prachsprostá rána pěstí, a šel by do kolen, kde by taky zůstal. Měl ho tam nechat umřít, měl si namluvit, že je Thor v pořádku, měl ve spánku odpravit Odina a Heimdalla zmrazit nadobro, měl udělat tolik věcí, na které měl žaludek jen ve svých představách.

Za svou slabost teď draze zaplatí.

-----

předchozí - pokračování

Share: