Velvyslanec, 19. kapitola

Zdravím vás, zbloudilé dušičky, v tomto zatuchlém doupěti. 

Doufám, že si užíváte prázdniny. Tedy alespoň vy, kteří můžete. Někteří se bezpochyby těší na září. Zatímco vy se budete těšit z prázdnin nebo z blížícího se konce, podíváme se na Asgard, kde se netěší vůbec nikdo. Tu máte předchozí kapitolu, kdybyste zapomněli, o co se jednalo.

Krásné úterý přeji.

-----

Elfská léčitelka si dupla a Loki sklapl.

„Ticho!“ zahřměla a on se potopil do peřin. „Nejsi zdráv, nemůžeš odejít, rozhodně ne! Jsi náš host, a dokud se král nevrátí a nerozhodne, nemůžeš opustit tuto ošetřovnu ani tuto zemi.“

„Mahtarincë, má paní,“ nahodil Loki líbezný hlas, takový, který kdysi působil. Starší žena dupla znovu.

„Ne!“ křikla. „A nedělej na mě oči, už nejsi dítě! Nedě- tak přestaneš s tím?“

„Asgard je v nebezpečí,“ zkusil jinou kartu. „Stejně tak Aeris. Zaútočil, vyhlásil nám válku. Co myslíš, že se stane, pustí ho?“

„Co to na mě hraješ?“ utrhla se na něj. „Sotva se probereš z komatu a už lžeš. Léčitelé mohli svobodně odejít zpátky na Ljósálfheim, i kdybys snad byl záminkou… vojáci a král tam zůstali… ale nemyslím si, že jako vězni, ale jako… eh…“

„Jistě vyjednávají s armádou, od toho přece je,“ posmíval se jí Loki, stále slabý, stále bledý, a stále vzteklý. Stále bez odpovědí a řešení. „Musím se tam vrátit.“

„Přes mou mrtvolu, Odinsone!“ Mahtarincë se narovnala a pravačkou se dramaticky praštila do hrudi. „Zab mne a překroč mou chladnoucí-…“

„Není třeba dělat scény,“ povzdychl si Loki. „Vůbec ses nezměnila.“ A poprvé za dlouhou, dlouhou dobu se usmál. Stejně jí uteče.

***

Aeris hlasitě polkl. Ulfrikovi se rozšířily nozdry jako divokému býkovi. Isran si promnul oči, snad po patnácté za posledních dvacet minut, a Odin marně skrýval pobavení.

„Tento… muž!“ zařval bojovník a znovu práskl pěstmi do stolu. „Tento muž zaútočil na naši zemi a ohrozil civilisty, zranil naše vojáky, zneuctil čas, který jsme si vyhradili pro truchlení naší paní a mladého prince, vyhlásil nám válku – a vy, králi, dovolte, vy tvrdíte, že to… ‚tak nemyslel‘?!“ posledními slovy se málem udávil. Byl rudý jako rak, v očích vraždu, na krku a spáncích pulzující žíly.

Vidar si odkašlal. „Myslím, že bys to měl nechat na mně, Ulfriku, tohle není otázka boje, ale delikátního vyjednávání, tady je třeba diplomacie a-…“ rázem zmlkl.

„Tahle krysa!“ zaburácel Ulfrik a divže se nevrhl na stůl. „Tahle krysa na nás zaútočila! Slyšíš mě? Útok! To je snad moje parketa, nemyslíš?!“

„Myslím, že se shodneme,“ začal Isran poněkud naivně, „že to nebyl útok jako takový. Mrtvých je minimum, a to vše na straně elfů. Našich bojovníků neubylo, jen sem tam nějaké zranění.“

„AHA!“ zněla Ulfrikova odpověď. „Aha! Takže teď když se obejdeme bez smrti, dá se to počítat jako přátelské utkání, nebo snad nějaký sport? Od toho jsou snad hry, a ne akt války! To, že nemáme mrtvé, neznamená, že to nebyl útok, ale že je Aeris neschopný král a ještě neschopnější válečník!“

„Oh,“ povzdychl si elfský panovník a dlaní si promnul krk. „Proti tomu se nedá nic namítnout,“ dodal tichounce.

„Můj králi, poslední roky jste se Ljósálfheimu zastával-…“ pokračoval Ulfrik.

„Ano?“ nadzvedl Odin obočí a Heimdall se pousmál.

„Alespoň mám ten pocit, můj pane. Je to čistě můj…“ pokusil se o něco uctivější postoj. „…zastával!“ neudržel se. „Aeris nám vyhrožoval politicky i militárně, ani minimálně nerespektoval vaši autoritu a napadal nás všechny, a vy jste mu to trpěl. Jste laskavý král a my všichni soucítíme s jeho,“ šlehl po elfovi pohledem, „ztrátou. Ale nemůže si dovolit útok na naši zemi, aniž by za to byl potrestán.“

„Ušetřil můj život,“ odvětil Odin klidně. „Naši vojáci byli neorganizováni a král byl ohrožen, a přesto se mu nic nestalo.“

Aeris se nafoukl. „Loki-…“ začal, ale králův pohled ho vyděsil.

„Přesně tak,“ pokračoval Odin tiše, ale hlas měl ocelový a Aeris měl pocit, jako by ho jím přišpendlil k židli. „Loki by si to nepřál. Vždy jsem věděl o vašem pevném přátelství a vždy jsem měl v úmyslu jej ctít. Ze strany Asgardu vám nikdy nic nehrozilo. Váš smutek sdílím – i já truchlím pro dva členy své rodiny, a přestože je útok z vaší strany neodpustitelný, jsem ochoten přiznat to, že jsem se na tomto pochybení podílel. Snad jsem ve vás za posledních dvacet let nechtěně vyvolal dojem, že nemám v plánu naši mírovou smlouvu dodržet.“

Heimdall najednou zatoužil si sednout. To se mu nestalo už léta. Tahle fraška se potáhne, dokud bude živ. Neslyšně si povzdychl a pohlédl na elfa. Byl roztřesený, bledý a rozcuchaný. Zbroj měl špinavou a z nějakého neznámého důvodu stále svíral kopí. Stráže byli natolik popletení, že je ani nenapadlo ho odzbrojit. Najednou se jim v chodbách paláce objevil hysterický král Ljósálfheimu, pak jejich vlastní král, který se tu vzal kdovíodkud, a za nimi se přihnal i Heimdall v zakrvácené zbroji. Nevypadal zraněně, tak si domysleli, že ta krev nebude jeho. Byl to koneckonců nemálo zručný bojovník, respektován protivníky i spojenci.

Strážce Asgardu toho měl po krk. Nepřestával zírat na Aerise. Sesílal na něj němé hrozby, propaloval mu očima díru do hlavy, aby mlčel, a aby nevypadal tak otravně zmateně. Co si myslel, že se tady začne ohánět jménem někoho, kdo má být dávno po smrti?

Jenže jak dlouho ještě bude moct být po smrti, jak dlouho bude trvat, než se zase sebere a prchne, aby tropil zmatky jinde?

To nebylo fér, ozvalo se jeho svědomí. Jen zakroutil hlavou. Neměl by tady v první řadě vůbec být, měl by stát u Bifrostu a vůbec se nestarat o politiku. I když to byla jeho vlastní hloupost, která ho do téhle šlamastyky dostala. Jeho hloupost a neschopnost předvídat. Kdo mohl předpokládat, že se to dostane až tak daleko? Loki měl pouze na pár chvil sedět na trůně a zodpovídat se Heimdallovi, pak by mu byla udělena milost, on by mohl odejít a Odin by s předáváním vlády ještě posečkal (nejspíš do skonu té smrtelnice, do které se Thor zamiloval). Jenže se to protáhlo, a i když se Loki osvědčil, nebylo to ono a dřív nebo později musel udělat nějakou chybu, zapomenout na Odinovy zásady a způsoby. Paradoxně to byl nakonec Heimdall, kdo ho donutil tu chybu udělat. Odin by se na Zemi nevydal, ani kdyby mu Thora posílali před trůn po kouskách.

Thor.

No ano. Thor.

Kvůli tomu to celé začalo… a co že to říkal Loki? Během pár minut či hodin ho tady máte?

Poslední zbytky příčetnosti mu velely, aby se okamžitě otočil a pádil k Bifrostu, jenom se podívat nebo Thora přivést zpět, ale přišlo mu, při pohledu na dohadující se skupinku u stolu pokrytého mapami, že by tím nikomu neprospěl. Princ by se mohl rozhořčit podobně jako Ulfrik a dva hysterické válečníky by ten stůl nezvládl. Aeris nejspíš také ne.

Snad by neměl zapomenout ani na toho druhého prince, který mu naposledy umíral přímo před očima. Decentně si nad ním umyl ruce a těžko ho mohl s králem řešit zrovna teď, na to tady bylo poněkud přelidněno.

Opřel se o zeď a založil si ruce. Co naplat, stejně už je všechno ztraceno. Loki je sice naživu (pravděpodobně), ale dosud jim štěstí přálo, nikdo z Asgardu o tom nevěděl a podle všeho nic netušil ani Thor. Možná si dá konečně říct a z vděku nebo náhlého záchvatu zodpovědnosti se ujme trůnu. Odin se sice sotva probudil, ale podle matnosti jeho očí a pomalosti pohybů se s jistotou dalo říct jen to, že dlouho vzhůru nebude. Nebylo to přirozené probuzení, vybíralo si to na něm daň.

Beze slova opustil místnost a vydal se k Bifrostu. 

-----

předchozí - pokračování

Share: