čtvrtek 27. dubna 2017

Velvyslanec, 15. kapitola

Opět je třeba si od Lokiho odpočinout, bůh ví, že to všichni potřebujeme, a on dvakrát tolik. Podíváme se zase dolů, na naši nudnou planetu, jak se daří našim hrdinům. Thor se okamžitě rozběhl řvát na Heimdalla, aby ho svezl domů, ale-... aleee... 

A taky si hodně pokecáme, protože kde jsou Avengers, tam je hromada žvástů. 

Co se děje dál! Domněnky, frustrované výkřiky do nebe, dohady a spekulace, a Thor blbne. Já proti němu fakt nic nemám, ale je strašná sranda ho psát.

Víte, že vás miluju.

-----

Thora jeho nově nabytá síla velmi rychle opouštěla. Ani netušil, proč chvilku nepočkal, až bude mít jistotu, že se skutečně vzpamatoval. Potěžkal Mjolnir. Těžší. To není dobré.

Vlastně tušil, proč nepočkal.

Do Starkovy věže dorazil jako první a na nějakou dobu nejspíš i jako poslední. Jarvis ho zdvořile přivítal. Thor neměl na zdvořilosti čas ani náladu; okamžitě se potřeboval dostat domů. Vyběhl na střechu sídla a potom, co dlouhou půlminutu vydýchával svůj zběsilý úprk, zaklonil hlavu a z plna hrdla zařval: „Heimdalle, otevři Bifrost!“

A ačkoli by měl být už dávno zvyklý, stále ho vyvádělo z rovnováhy, když byl ignorován. Obzvlášť svým věrným služebníkem. Možná se situace na Asgardu změnila? Nebyl tam celou věčnost. Snad jeho otec znovu upadl do hlubokého spánku, stále oslabený z Malekithova útoku, a Heimdall se musel ujmout vlády?

Nesmysl. Jeho otec…

„Heimdalle, otevři Bifrost!“

Nic. Udělal pár kroků dopředu, zařval znovu, pak odkráčel do strany, ale sám věděl, že ze sebe jenom dělá blázna.

Ještě pár minut takhle měnil pozice a frustrovaně vrčel pokaždé, když se jeho předpověď naplnila a Bifrost se neobjevil.

Pak ztěžka dopadl na kolena a položil vedle sebe Mjolnir. Nějak… už nemohl.

***

Byla už skoro tma, když do věže jeden po druhém přibývali i ostatní Avengers. Clint s Natashou byli první, Steve s Brucem dorazili jako druzí a poslední byl kupodivu Tony, který hned po příchodu okamžitě zapadl do dílny, chvilku tam s něčím šramotil, a udýchaný pak z laboratoře vyrazil jako šílenec a připojil se k ostatním v obýváku. I přes jistou roztěkanost si nemohl nevšimnout, že jejich mimozemský přítel se i přes počáteční spěch neměl k odchodu. Svítila jedna lampa v rohu, dole v ulicích panoval večerní ruch, z dálky k nim doléhala siréna. Thor seděl beze slova v širokém křesle a mnul si dlaně.

„Takže ten… uh, zdroj jakési… eh, moci…“ Steve zakašlal a po očku zkontroloval všechny ostatní. Lepší pojmenování mu nikdo nenabídl, rozhodl se tedy bez výčitek pokračovat. „Chceš říct, že má trvalejší účinky?“

„Pravděpodobně,“ přikývl Thor pochmurně. „Mjolnir mi přijde těžší a pochybuji, že by to bylo tím, že bych ho nebyl hoden. Žádné mezi tady není. Jsem-li ho hoden, uzvednu ho. Nejsem ho hoden, neuzvednu. Ale že by těžknul, z toho nevím, co jiného bych měl vyvodit, než že má síla není to, co bývala.“

„Jsem v tom případě rád, že ses vrátil, Thore,“ vložil se do debaty Bruce. „Měl by sis odpočinout. Přece jen jsi… strávil nezanedbatelné množství času vystaven extrémním podmínkám, byl jsi… zkrátka jsi neudělal dobře, když ses hned bezhlavě rozběhl pryč. Ani jsi pořádně nepočkal, až ti srostou kosti, propána!“ rozčílil se, naštěstí stále dost vlažně, aby se to nedotklo i Hulka.

„To vše už je v pořádku,“ odbyl ho Thor netrpělivě. „Omlouvám se, že jsem vám nedal znát svůj vděk za svou záchranu, to ode mne bylo nevychované. Ale musel jsem si pospíšit-…“

„O vděk tady přece vůbec nejde, Thore, báli jsme se-…“

„… musel jsem okamžitě za Heimdallem, aby našel Jane!“ ignoroval je Thor. Někdy uměl být neuvěřitelně nechápavý. Hleděl tady do tváří svých přátel, stále otřesených tím, v jakém stavu jej našli, a jediné, co tomu přikládal za příčinu, byl jeho takzvaný nevděk. „Od doby, co mě zajali, jsem ji neviděl. Přitom si jasně pamatuji, že byla se mnou, když na nás zaútočili. Jenže Heimdall,“ zaťal pěsti, „mě ignoruje. Což udělal naposledy tehdy, kdy jsem byl vyhnán. Takže buďto otec nepřijal mé rozhodnutí s takovým klidem, jaký předstíral, anebo se doma děje něco hrozného. Mám obavy, přátelé,“ dokončil svůj výklad a s hlubokým povzdechem se opřel do křesla. Oči upřel na svou zbraň, na zázračné kladivo, které si nevinně polehávalo na skleněném konferenčním stolku.

„Jane,“ zamračil se Tony. „Něco…“ zase zmlkl. A Natasha věděla proč. Hodila na něj nevraživý pohled a Tony jen roztržitě pokrčil rameny. On měl rád skandály, ale do rodinných záležitostí se pletl jen opravdu velmi nerad. A pokud měl na výběr, nepletl se do nich vůbec.

„Tony chtěl říct,“ začala ta rudovlasá zrádkyně a Tony se poraženě posadil na pohovku vedle Clinta, který po něm jenom loupl okem na znamení toho, že on se posouvat nebude, „že jsme o Jane téměř slyšeli.“ Řekla to schválně tak pitomě? Ženská. Thor zdvihl hlavu, oči unavené a tvář strhanou. Tony mu málem nabídl drink. Narovnal záda a zamračil se; proč nenabídl sobě drink?

„Odpusť, nerozumím ti.“

„Možná bychom měli začít od začátku,“ vložil se do toho Steve. „O tvém zmizení jsme se dozvěděli skrze tvého bratra.“

Dokonce i Tony si pomyslel, že to mohl říct o něco kulantněji.

Thor jen pomalu zamrkal. Jednou, dvakrát. Potřetí už se probudil z transu. „Cože,“ vydechl. „Můj bratr je mrtvý, kapitáne.“ Nezněl nevěřícně. Spíš odmítavě. Jako by možná doufal, ale přitom se neodvažoval doufat, jelikož se bál, že by mohl mít pravdu, a ještě víc se bál, že by ji neměl.

„Byl tady a byl velmi živý, ujišťuji tě,“ pokračoval Steve, pevně rozhodnutý celou tuhle frašku ukončit. Tony by to nepřiznal ani na mučidlech, ale v některých chvílích toho skautíka bezmála obdivoval. Byl to přesně ten druh člověka, kterého jste si zavolali na práci, u které jste si byli jistí, že je nemožné ji provést. Jednoduše jste mu neřekli, že je to nemožné, a on tu práci udělal. „Informoval nás, že je nutné, aby ses vrátil, proto tě přišel hledat. Byl i za Furym. Dohodli jsme se na menší spolupráci, a když jsme měli tušení, kde bys mohl být, šel tam jako první, aby ty domněnky… potvrdil.“ Ale byl to diplomat, skutečně. Tony by to řekl jinak. Měli jsme tušení, že bys tam mohl být, ale nikdo z nás si to nechtěl vzít na triko, kdybys tam nebyl, tak jsme tam poslali tvýho bráchu, ať dělá návnadu. No neznělo to trošičku hůř? I tak nesebekritický člověk jako Tony si to dovedl přiznat.

Steve mezitím pokračoval. „Když ho zajali stejně jako tebe, objevila se nám tady jeho… asi… iluze, zkrátka jeho… podoba,“ nešťastně se odmlčel a Tony mezitím zabručel cosi, co znělo jako ‚hologram‘. „… a on nám řekl, že jsi naživu a že se jim povedlo ho oslabit. Pak zmizel a my se vydali za vámi. Našli jsme tebe a… jenom tebe.“

Thor měl v očích vraždu. „Probodli ho skrz naskrz a on mi umřel v náruči,“ procedil skrz zuby. „Jestli někdo používá tvář mého bratra a hraje si na nějakého spasitele, najdu ho a zabiju.“

Dobrá, tuhle reakci nečekali.

„A tohle nám nechal jako suvenýr,“ ozvala se Natasha, když znovu vešla do pokoje, ze kterého ji nikdo neviděl vycházet. Hodila na stolek zelenočernou zbroj a nadzvedla obočí. Thor si zbroj přitáhl do klína, prohmatal ji prsty. Byla z ní cítit spálenina.

„Jak je tedy možné, že jsem ho neviděl?“ vyštěkl na ně zprudka, až Bruce leknutím nadskočil. „Pamatuju si, že mě našel Steve, a pak jste vypnuli ten ďábelský přístroj a já se začal léčit. Hned poté jsem odešel, za což se ještě jednou omlouvám.“ Neznělo to jako omluva, vzhledem k tomu, že se jeho unavené mumlání změnilo v skrz zuby cezená slova, odsekávaná s brutalitou i v krvavém boji nevídanou. Tváře mu až nebezpečně rychle zrudly.

„Thore,“ Steve k němu přešel blíž, stále jediný, kdo byl celou dobu na nohou. „Já se do jejich základny dostal jako poslední. Když jsem přišel do té cely, ve které tě drželi, byl jsi už dávno pryč. Vidím tě dnes poprvé od doby, co ses vrátil na Zemi.“

„Ale já vím, co jsem viděl!“ zařval Thor, zvedl se na nohy, a všem bylo jasné, že mu není třeba vysvětlovat, že je jeho bratr měňavec a tudíž není neslýchané, že by na sebe vzal cizí podobu. Všichni to věděli. Teď jen ho museli nechat, aby se s tím nějak vypořádal.

„Určitě pak utekl…“ začal si Thor mumlat pod nos. „To dává smysl. Zase utekl a zakázal Heimdallovi mě pustit domů. Zase… udělal to zase!“ zaburácel a nebesa potemněla. Vzduch provoněl ozon a Avengers se napjali jako struny. „Já ho zabiju,“ dodal bůh tiše. „Zabiju ho.“

A když už natahoval ruku pro kladivo a nikdo se ani nehnul, byl to k podivu všech Clint, kdo zasáhl.

„Počkej, ty vole,“ vyhrkl. „Nemám nic proti jeho smrti,“ začal, aby všechny ujistil o své příčetnosti, „ale právě jsme ti řekli, že ti pomohl. To není dobrej důvod k vraždě.“ A kriste-bože-ježíši, nemohl uvěřit, že to opravdu řekl.

„Jestli mě skutečně zachránil, pak to neudělal pro mé dobro, ale pro svou potřebu!“ sykl Thor jedovatě, tak jedovatě, až se Clint podvědomě opřel zpátky do pohovky. „Možná mu budu ještě k něčemu dobrý, kdo ví! Jestli je na Asgardu, musí být náš otec mrtvý. Byl připravený ho popravit! Zabil Odina Všeotce, převzal vládu, a teď, když jsem zase hrozbou, mi odepřel vstup na Asgard! Ta proradná krysa, ta zrádná odporná zmije-…“ zlomil se mu hlas, oči se mu leskly neprolitými slzami. „Zabiju ho. Musím to udělat, než udělá něco mnohem horšího.“

„Prrr,“ vyskočil Tony na nohy. Sice na něj všechny buňky v těle hystericky řvaly, že není dobré se bez obleku stavět do cesty někomu, kdo jim právě na hlavy seslal divokou bouři, ale udělal to dřív, než si to stačil rozmyslet, a doufal, že Steve nestojí tak daleko, aby ho v případě nutnosti nestihl zachránit. „Nevím, kolik síly stojí taková teleportace, ale jsem si docela jistej, že to není žádná hračka. Nemám pravdu?“

Thor, jako by nechápal spojitost, jen netrpělivě potřásl hlavou a znovu potěžkal Mjolnir. Okna bičoval prudký déšť a nad hlavami jim burácelo.

„Určitě mám pravdu,“ pokračoval Tony, když se mu nedostalo odpovědi. „Když jsme ho viděli naposledy, nebylo mu zrovna do skoku, a jestli byl pod vlivem toho samého co ty-…“

„Je to velmi dobrý herec,“ přerušil ho Thor až nepatřičně klidně na to, že ta bouře venku odrážela jeho vnitřní rozpoložení. „Obelhal mne, obelhal vás, nevidím v tom nic překvapivého!“

A Tony si navzdory lepšímu mínění vzpomněl na tu paniku, která se Lokimu probleskla v očích těsně předtím, než zmizel, a nemohl jinak než přísahat, že to musela být upřímná reakce někoho, kdo byl zatraceně v háji.

„Myslím, že byl v posledním tažení,“ zakončil svou řeč.

„Byl zraněný?“ naklonil se k němu hromovládce, hlas měl pořád chladný, ale mezi očima se mu udělala malá starostlivá vráska. Nikdo neměl odvahu na to poukázat. Nač vůbec zmiňovat, že k tomu, aby ho Thor zabil, Loki nemusel být v perfektní formě?

„Thore,“ ozvala se Natasha, která pořád stála u zbroje přehozené přes stolek. „Když se oběť únosu nebo nějakého útoku poprvé probudí, většinou na neznámé tváře reaguje špatně. Na lékaře, psychology. Ale když člověk poprvé spatří přátelskou tvář, jeho stav se už jen tím o poznání zlepší.“

Thor se k ní prudce otočil. „On přece není neznámá tvář!“ zvolal.

„Ne,“ uznala. „Ale pokud sám sebe vyhodnotil jako nechtěnou tvář, bylo by logické, že si z nás všech vybral právě Steva. Je ikonou našeho týmu. Kdybys uviděl Lokiho, je možné, že by to pro tebe byl příliš velký šok. Bylo by to nebezpečné. Nebo bys vůbec nevěřil tomu, že je něco takového možné. Jak ti bylo, když jsi spatřil Steva?“

„Dobře,“ přiznal Thor po chvilce a kapitán se jen smutně usmál. „Moc se mi ulevilo, že už je konec.“

Nikdo z nich nemohl uvěřit, že to skutečně udělali a stále dělají. Přemlouvali Thora, aby nezabíjel Lokiho. Jednoho dne se možná sejdou jako staří známí a společně se nad tím vším zasmějí.

„Zase z něho nedělejte puritána,“ vrátil se Clint do své milejší role. Nebezpečí bylo zažehnáno, a přestože k čisté noční obloze to mělo venku daleko, věž už se alespoň neprohýbala pod náporem hurikánu. „Pořád je to hajzl a pořád nevíme, jak to, že je naživu a na svobodě.“

„To je otázka, kterou nám zodpoví možná on. Jednou,“ odbyla ho Natasha. „Teď je rady reálná možnost, že je sice na svobodě, ale ne naživu,“ dodala temně. „Zpátky k Tonyho otázce, Thore. Víme, že se přeměnil a během pár vteřin se i teleportoval. Kolik energie ho to mohlo stát?“

Hromovládce znovu dopadl do křesla, Mjolnir ponechán na zemi vedle. V očích měl zase starost. „Záleží na tom,“ olízl si rty a zamračil se, „jak daleko šel a kolik měl v ten moment síly. Stávalo se, že na to neměl ani pořádný vliv. Ale už je to dávno, co se to stalo naposledy. Už nedělá chyby.“ Alespoň ne tyhle chyby.

„Ale kam by mohl jít? Je možné, že je stále na Zemi, nebo by se dokázal dostat na Asgard?“

„Dovedl by se dostat i tam, ale přechod mezi světy je touhle cestou velmi nebezpečný. Jestli to udělal, riskoval to, že by zůstal viset někde mezi světy.“

„V časoprostoru,“ plácl se Tony do čela. „On prostě někdo jen tak jde a uvázne v časoprostoru,“ zaskučel do dlaní. Bruce se pousmál, protože on tenhle sentiment naprosto sdílel. Thor jim nevěnoval pozornost.

„Informaci o Lokim máme z krku,“ zatleskala Natasha přehnaně nadšeně a Tony se na ni za pár minut už podruhé škaredě podíval. Ona je prostě házela z bláta do louže a samotné se jí nic vyprávět nechtělo. Steve se rozpačitě poškrábal na hlavě.

„Ano, totiž, když se nám tady Loki objevil po tom, co tě našel, chtěl nám o Jane nejspíš něco říct.“

„Cože, fakt?“ naklonil se Clint na pohovce, čehož Tony okamžitě využil a nohou ho trošku odsunul, aby ho do boku konečně přestala tlačit opěrka.

„Ono to… nejspíš nám chtěl něco říct,“ vmísil se Stark do debaty, ač poněkud neochotně. Sám měl tu vzpomínku přinejmenším mlhavou, to náhlé přerušení klidného cvakání do klávesnice bylo přece jen o něco silnější než Lokiho slova. Nepamatoval si všechno, co jim tehdy řekl, ale pořád jakoby viděl jeho výraz, oči, tu nechuť uznat, že potřebuje jejich pomoc. „Jen řekl její jméno… ale mohlo to být klidně něco jiného… jakože, hned potom zmizel, takže těžko říct, jestli třeba nebyl v půlce nějakého delšího slova…“ blábolil a byl si toho dobře vědom.

Thor sklopil oči jako by se zastyděl sám nad sebou. Mohl se dušovat, že je schopen svého bratra zabít, ale jakmile se dozvěděl, že může být v nebezpečí (které by hrozilo od někoho jiného než od něj), na svou drahou přítelkyni pozapomněl. A ta přitom mohla trpět. Mohla už být dávno…

Ztěžka polkl.

„Dostat se na Asgard je teď mou prioritou. Teprve pak můžu podniknout další kroky. S pomocí Heimdalla Jane najdu během pár vteřin, tady,“ rozmáchl se rukama do neurčita, „tady nezmůžu nic. Můžu ji hledat, můžu po ní zdlouhavě pátrat a jen se domnívat, ale i kdybych se k ní po takové době dostal, není pravděpodobné, že by byla naživu.“

„Ale proč po nás nic nechtějí?“ zamračil se Steve nechápavě. „Je to … chci říct, tohle oni přece dělají, když někoho unesou. Jenže tady je ticho. Fury nám řekl, že když ho kontaktovali, chtěli Tesseract výměnou za Thora.“

„Možná si mysleli, že nám o ni nejde, nechali si ji jako páku na Thora,“ pokrčil Tony rameny.

„Thore, tys jim řekl, že máme Tesseract?“ vložila se do toho agentka.

„Vy máte Tesseract?“ žasl Thor. „Ten je přece na Asgardu!“ vypadal tak zděšeně, až se jim ho zželelo.

„To my přece víme,“ poplácal ho kapitán po zádech, jehož pozice za křeslem byla více než výhodná. Kdyby hromovládci znovu ruply nervy nebo se snad rozhodl se pod tíhou nových informací rozplakat, Steve byl ten pravý, kdo by měl být na dosah jako první.

„Navíc sestavili ten stroj, který tě dokázal zneškodnit. Byl jsi tam skoro dva měsíce, je možné, že ses z toho zkrátka ještě nedostal. Na Lokiho to působilo jenom chvilku, a přesto situaci vyhodnotil jako natolik bezvýchodnou, že nás zavolal na pomoc.“

„Technicky vzato,“ zdvihl Barton prst, „nás o pomoc nežádal.“

„Takže Jane tam nejspíš byla s tebou, je to, co se ti tak rozsáhle snažíme říct,“ vrátil Bruce hovor zpátky do kolejí. „Vzhledem k tomu, že nám stihl říct jenom její jméno, to může bohužel znamenat i více věcí.“

„Za prvé, nenašel ji,“ začal Tony rozverně. „Za druhé, našel ji, ale při útěku ji pak stihli sebrat. Za třetí, našel ji mr-…“

„Těžko by se tahali s mrtvolou,“ skočil mu do řeči Clint.

„Za čtvrté,“ pokračoval Tony, jako by ho nikdo nepřerušil, „mohl ji – co my konec konců víme – sebrat i sám Loki. Tvrdíš, že jsi ho neviděl, a jestli se proměnil v Steva, mohla by mu Jane věřit. Nevím sice, na co by bral hysterickou ženskou, ale-…“ zmlkl.

Otec mu nechce dovolit vzít si smrtelnici a Thor odmítá přijmout trůn, pokud jeho žádosti nebude vyhověno. Ani jeden nehodlá polevit.

Asgard potřebuje svého právoplatného krále.

„Nerad bych maloval čerta na zeď,“ zamumlal Tony, když mu do sebe všechno zapadalo. „Ale mám pocit, že nás dostal.“

-----

3 komentáře:

  1. No páni... Tak to je teda něco, jako... Upřímně teď v tom mám fakt velkej guláš. Doufám, že mě nenecháš moc dlouho se topit jako! :D A není to tak, že bych ti chtěla jen ubližovat. Prostě neznám lepší donucovací prostředek :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co třeba nějaké obejmutí, plyšák, virtuální sušenka nebo tak :D

      Vymazat
  2. Nakouknutí sem jsem si chtěla dát za odměnu, ale dneska už jsem nevydržela a navíc mám tak dlouhý seznam hrůz před sebou, že povzbuzení bylo třeba. A tohle byla vážně naprosto boží kapitola :-D Tyhle konverzační šarády mě děsně baví. O množství rozličných odhalení ani nemluvě. :-D

    OdpovědětVymazat