Velvyslanec, 16. kapitola

Jsme zpátky u Lokiho, který se má momentálně velice fajn. Všechnu práci hodil na ty, kdo zůstali při vědomí, a o nic se nestará. Jen aby to nebyl šok, až zjistí, co se mezitím děje na Zemi.

Thor se opět začíná přiklánět k názoru, že bude lepší brášku sejmout než obejmout a Avengers už toho mají tak akorát - co se to proboha vůbec děje a proč by v tom měli hrát roli?

Ach jo, řečeno ve zkratce.

Víte, že vás miluju.

-----

Bylo mu… zvláštně. Měl pocit, jako by mu někdo do hlavy narval vatu. Kdykoli se nějaká myšlenka chtěla rozverně vydat dál, rozšířit se dost na to, aby se na ni mohl soustředit, pokaždé se utopila v té měkké hmotě a on o sobě zase na nějakou dobu nevěděl. Možná spal, možná ne, možná kolem něj byli lidi a možná byl sám, snad byl mrtvý… Neměl tušení, a jelikož nemohl ani přemýšlet, nejspíš ještě tušení nějakou dobu mít nebude.

Mhhhhmmmm.

Bylo to naprosto… úchvatné. Uvědomoval si to až teď, jelikož měl jakousi vzdálenou myšlenku, že by měl… někde být. Nebo něco dělat. Určitě neměl čas jen tak ležet a rochnit se v měkkých… opravdu velmi měkkých… tak měkkých-

„Probouzí se?“ Heimdall se snažil znít nezaujatě a znuděně. Pravdou bylo, že byl poněkud rozechvělý, ale to přičítal za vinu vědomí toho, že Bifrost není hlídán. Zrovna v tak delikátní situaci… jen zakroutil hlavou a na nepohodlné lavici u postele si poposedl. Loki vypadal, že je v sedmém nebi. A jestli to byla tak pohodlná postel, jako vypadala, nebylo se čemu divit. Snad mu i trošku záviděl.

„Jen si cosi mumlá pod nos,“ usmála se elfská léčitelka, vysoká a elegantní, s dlouhými stříbřitými vlasy, bílými šaty, tmavýma laskavýma očima. Pohladila svého pacienta po paži. „Myslím, že jeho podvědomí ho nabádá, aby se probudil, a zdravý rozum ho nechce nechat,“ uchichtla se. „Připravíme silnější odvar, aby spal aspoň do zítřka. Mám tušení, že jakmile se dozví, co se děje, bude nám chtít prchnout.“ Mateřsky ho přikryla až po bradu a naposledy zkontrolovala teplotu. Viděla v jeho těle proudit magii, pouhým zrakem odhalila, kde se nitky přetrhly a kde se stala chyba, která prince málem stála život. Spokojeně jeho tvář přelétla pohledem; mezi očima už neměl chlad a temno, svítila tam energická čakra, živá a odpočatá, stále však příliš křehká na to, aby na sebe mohla vzít veškerou tíhu, kterou tělo s magií v krvi vyžadovalo. Viděla jeho pravou podobu a laskavě se na něj usmívala. Ledový obr, pomyslela si, přitom v sobě má tolik ohně.

Odešla, aby se vrátila na hlavní ošetřovnu. Měla tam dost vojáků, kteří potřebovali její pomoc. Zamkla za sebou, přes dveře se rychlostí blesku mihly runy. Nikdo se k jejímu vzácnému hostovi nedostane, ne dokud ona dýchá.

***

Hned poté, co byl sprostě vyhnán od lůžka zraněného prince, se Heimdall vydal směrem k duhovému mostu. Nebyl to nablýskaný most jako ten jejich, byla to cestička, obyčejná dlážděná, okolo luční kvítí a živé stromy, jejichž koruny rozhořčeně zašustily pokaždé, když se asgardský strážce přiblížil k orosené trávě. Poznaly, že po jejich zemi kráčí vetřelec, že dupe ve vojenských botách a nechodí po špičkách, jako byly zvyklé. Dělal zkrátka rámus, tak se jej snažily nabádat ke svižnějšímu odchodu.

Měl Ljósálfheim docela rád, ale byl si vědom své nepatřičnosti. Věděl, že tam neměl co dělat, a nikdo se nikdy nesnažil mu to jakkoli vyvrátit. Připadal si jako vetřelec i tehdy, kdy nesl dary a přicházel v míru. Tentokrát nesl jeden zhroucený uzlíček neštěstí - tedy Lokiho - se zprávou, že Asgard zajal jejich krále, a přesto jej nepřijali o nic chladněji než obvykle. Byl to podivný národ. Neškodný, zajímavý, laskavý a vnímavý, ale divný.

V tom momentě, kdy se mihl časoprostorem, za těch pár milisekund mu došlo, kolik práce ho ještě čeká. Celá záležitost vypadala ještě před chvílí jako ukončená, a dokonce by se dalo říci, že úspěšně. Jenže se toho semlelo příliš mnoho: Aeris a jeho náhlý šílený útok, kterým ublížil jedině sobě. Thor byl sice nalezen, ale Heimdall ho přesto neviděl úplně čistě, a neměl ani tušení, co se vlastně celou tu dobu dělo. Asgard byl znovu v troskách, vojáci vyčerpaní a lid vyděšený. Ulice byly o tolik tišší, než bývaly, když ještě žila královna. Když…

Ne. Pořád bylo příliš brzy, a lítost nebyla nic pro něj.

Teď se bude muset dostat co nejdříve k Odinovi, aby zjistil, co se bude dít. Cítil až absurdní úlevu, když si uvědomil, že na něm už teď nezáleží. Tíha zodpovědnosti za celý národ opět ležela na bedrech, která na to byla za tisíce let zvyklá. Skoro se pozastavil nad tím, že se Loki zhroutil až teď. On si vyzkoušel hlídat Asgard na vlastní hlavu jen na pár hodin, a ještě teď ho z toho bolelo u srdce. Loki to obstojně zvládal pár let, a to pod jiným jménem. Činy byly jeho, stejně jako svědomí, jen tvář si chránil.

Úplně, ale úplně zapomněl, že by se měl na Asgard co nevidět vrátit i druhý princ, ten, kvůli kterému tohle všechno začalo. Aniž by byť jen zavadil pohledem o Zemi, okamžitě zamířil do paláce, rozhodnutý, že když se bez něj Bifrost obešel doteď, počká ještě chvíli.

***

Thor mezitím přivolal bouři ještě mnohem divočejší než předtím. Avengers náhle litovali svých smířlivých slov. Bylo tak podezřele jednoduché se za Lokiho postavit, bránit ho vlastními těly, a teď se všichni před všemi styděli za to, že se nechali takhle obelhat.

Natasha se mračila na svoje nehty. Vypadala, jako by jen v duchu lamentovala nad nekvalitním lakem, ale v hlavě měla rušno. Nějak jí to nezapadalo. Jistě, na první pohled to smysl dávalo, a všichni, jak tady seděli, už Lokiho znali dost dobře na to, aby si mohli být jisti, že by byl schopen takové zdlouhavé frašky jen proto, aby se ušetřil zbytečných bojů. Nepotřeboval se s nimi bít, potřeboval jejich asistenci, a získal ji se vším všudy. Avengers teď byli pod celou akcí podepsáni, a to od momentu, kdy jim Lokiho vyděšená iluze zmizela přímo před očima.

Znala všechny své kolegy, a i když ji někteří dokázali občas překvapit, ty důležité věci měla v paměti napořád. Třeba tu malou vrásku mezi Tonyho očima, která se objevila jenom tehdy, když pochyboval. Byl to on, kdo si celou skládačku slepil dohromady, byl to on, kdo Lokiho podezříval jako první, ale byl to také on, kdo na něj tehdy nejlépe viděl. Spatřil něco ryzího, něco pravého a nefalšovaného, strach a nejistotu, emoce, které se předstírají nejhůře. Viděl něco, co ona ne, ale ona se na rozdíl od Tonyho nebála věřit svým vlastním instinktům. Doslova viděla, jak se jeho rozum pere v ringu s pocity, na které vynálezce nikdy nedal. Byl to krvavý a dlouhý boj, a jí se Tonyho eventuálně zželelo. Nějak měkla.

„Tony,“ oslovila ho tichounce. Slyšel ji, reagoval okamžitě, jako by moc dobře věděl, že na něj celou dobu zírala, že se mu dívala přímo do hlavy. Viděla, že se vyděsil toho, co se mu objevilo v náruči; Lokiho život.

Thor byl na hranicích příčetnosti. Bouře sílila a sílila, a on zuřil. Vzal kladivo, rozčílil se, že ho neuzvedne s takovou lehkostí, na kterou si zvykl. Chtěl vyběhnout znovu na střechu a vydat se domů, ale nemohl, nemohl vůbec nic, on, hromovládce, právoplatný dědic Asgardského trůnu, zlatý princ, hrdina – nemohl zkrátka vůbec nic, než se bezvýsledně vztekat. Meteorologové se škrábali na hlavách a v rádiích zněla varování před padajícími stromy, děti se doma tulily rodičům do náruče a psi se třásli na svých místech; jedině oni věděli, že se děje něco opravdu hrozného.

Nahoře ve věži mimo Thorovo běsnění vládlo děsivé ticho. Bruce vypadal znepokojeně, na židli seděl jen napůl, jako by byl připraven se v příští vteřině vymrštit a opustit rychle místnost, aby se nestalo neštěstí. Pořád si nevěřil a pořád nechápal, jak mu ostatní věřit mohli.

Steve si zatínal prsty do paží, které měl po celý večer založené na hrudi. Byla to velmi napjatá a nepříjemná situace, a on byl připraven… on byl připraven věřit tomu, že Lokiho úmysly byly tentokrát čisté.

Clint se zděsil, že to nebyl pocit zadostiučinění a chuť vyřvávat ‚já vám to říkal‘, který se ho zmocnil. Nebylo to nic z toho, co by čekal a co by uvítal, bylo to jakési zklamání a znechucení, protože i on, sebevíc neuvěřitelně to znělo, byl připraven se za to zatracené stupidní megalomanské nadpřirozené hovado postavit.

Byl unavený; uvítal by, kdyby alespoň jednou bylo něco tak, jako to vypadalo. Že se Loki rozhodl zachránit bratra pro dobro Asgardu. Že zjistil, že nemá buňky pro to, aby dlouhodobě vládl, a chtěl se rychle stáhnout do ústraní.

Mohl být Loki opravdu tak neuvěřitelně povrchní a celé tohle divadlo hrát jen proto, aby jim popletl hlavu a Thora úplně zničil? Snad ho zdánlivě vytáhl ze spárů někoho, kdo ho téměř dva měsíce mučil, ale proč by musel zabíjet Jane? Tak zoufale chtěl svého bratra dostat na trůn, že se nezastavil ani před vraždou někoho, koho Thor miloval?

Nebo to dělal ve jménu Odina? Byl to přece on, kdo Jane odmítl. Jenže tuhle informaci jim taky neposkytl nikdo jiný než právě Loki, takže mohl přemýšlet, jak chtěl, jeho motiv zůstával stále skrytý. Chtěl přijít na něco, co by celou tuhle šílenou teorii vyvrátilo. Chtěl se postavit nepřátelům, proti kterým měl alespoň nějakou šanci. Chtěl k nim opět cítit pohrdání, chtěl zase bojovat s někým, kdo si zasloužil shnít v pekle. Byl skoro až rád, když se ukázalo, že Thora unesla lidská organizace. Ano, jejich způsoby byly všechno jenom ne lidské, ale byli křehcí jako lidé a s tím si Clint uměl poradit. Nevěděl, co si počít s bohy.

„I kdyby…“ nadhodil a pokrčil rameny, jako kdyby mu celá tahle fraška už dobrých pár dní nedělala vrásky. „I kdyby to tak bylo, co my teď zmůžeme? Poprvé jsme je našli, protože o sobě dali vědět. Ale Lokiho nemáme šanci vystopovat, zvlášť, jestli se může teleportovat mezi světy. I kdybychom na to kápli, co s tím budeme dělat? Jane nenajdeme, Thor taky ne, protože ho ten jejich vševěd ignoruje.“

Jinými slovy tady všechny smířlivě nabádal, aby si nad tím umyli ruce a vrátili se zpátky k nekomplikovaným padouchům, jejichž jedinou touhou bylo to nádherné klišé ovládnutí světa, nebo jeho zničení. Krásné, jednoduché, zvratitelné. Co chtěl Loki, to byla otázka. Dle všeho trůn už dávno měl. A teď se ho chtěl nejspíš i zbavit. Ale proč by to kazil, proč by ničil možnost spolupráce a zavíral před sebou dveře k budoucím výhodám a potenciálnímu spojenectví, proč by zabíjel Jane?

Tak strašně to nedávalo smysl, a přitom to vypadalo jako ta nejpravděpodobnější varianta.

„Jeden návrh bych měl,“ ozval se Bruce chvějícím se hlasem. „Jít spát,“ dodal o něco jistěji, a přes tvář mu přelétlo cosi, co by se dalo nazvat úsměvem. „Všichni jsme unavení, byl to dlouhý den. Potřebujeme se poradit i s Furym, než něco uděláme, nemá cenu tady sedět a přemýšlet, když nevíme, jaké prostředky máme k dispozici,“ vstal a již o dost klidnější přešel k Thorovi, kterého jeho proslov umírnil alespoň dost na to, aby už nekopal do zdí a nábytku. „A ty si taky potřebuješ odpočinout, víc než kdokoli z nás,“ pokračoval Bruce, zcela lhostejný k hromovládcovu zuřivému oddechování. „Pořád jsi zraněný. Dej si trochu času, než se do něčeho pustíš.“ Ať už do hledání Jane, nebo vraždění svého bratra, popřípadě obojího.

Bez dalších slov se rozešli do svých pokojů. Všichni věděli, že nezamhouří oči, ale mohli se o to aspoň pokusit.

-----

předchozí - pokračování

Share: